ČIVRNÝ, Tomáš. Radarovské Pověsti pro štěstí slaví 20 let. Rozhovor s Luďkem Horkým. Online. Divadelník.cz 5. 5. 2025
Radarovské Pověsti pro štěstí slaví 20 let
5 května, 2025
Tomáš Čivrný
Na skok do minulosti. Květen 2005. Vysílat začala stanice ČT24. Čeští hokejisté ve finále mistrovství světa porazili Kanadu 3:0, Liverpool FC s duem Šmicer–Baroš zvítězil v Lize mistrů a na Vyšehradě měly premiéru Pověsti pro štěstí v podání souboru Ty-já-tr / Bylo, nebylo – dnes již Divadlo RADAR / Hrobeso, při kterém projektová skupina Bylo, nebylo působí. Hudbu složil Martin Písařík, scénografii navrhla Kateřina Baranowska. Scénáře a režie se ujal Luděk Horký. A právě s posledním jmenovaným přinášíme rozhovor u příležitosti výročí dvaceti let, co soubor Pověsti pro štěstí aktivně hraje.
PersonAutor: Tomáš Čivrný
Luďku, pamatuješ si ten den – 21. května 2005, první představení Pověstí pro štěstí – co ti z něj utkvělo nejvíc v hlavě a proč?
LH: Pamatuju. Zatímco dnes je mi 50 let, tenkrát mi bylo 30. Má mysl byla zjitřená a vzpomínky zůstávají silné. Rok 2005 byl pro Divadlo RADAR/Hrobeso rokem magickým. A všechno se to stalo v květnu. Poprvé v historii Radaru jsme se s nějakou inscenací probojovali až na Hronov. Šlo o Mnoho povyku pro nic a stalo se tomu na Divadelní Třebíči (dnešní Piknik Most) den před premiérou Pověstí, v pátek 20. května 2005. Myslel jsem, že se zblázním štěstím. Nejmladším členem poroty byl tenkrát Honza Šotkovský a myslím, že to byl začátek krásného přátelství. Právě teď, 20 let poté, píše Šotek v Brně hru plnou Prahy. Pro nás. Uvedeme ji příští sezónu v české premiéře pod názvem Stmívání nad Letnou.
Horymírův skok
Ale tím slavné májové dny Hrobesa 2005 neskončily, že?
LH: Ten samý víkend jako byla Třebíč, se konaly další dvě velké akce proti sobě. Nějak se to sešlo, což se nám občas stává dodnes. Na staroslavném Vyšehradě měly premiéru Pověsti pro štěstí. Hru si u nás na klíč objednala charitativní akce Horymírův skok, která na podporu inkluze vozíčkářů napnula lano mezi vyšehradskou skálou a Císařskou loukou a ve stylu bungee jumpingu umožňovala osobám pohybujícím se na vozíku tuhle svéráznou lanovku sjíždět před očima užaslých Pražanů. Uvědomil jsem si, že když se ti lidé nebojí podstoupit tuhle adrenalinovou aktivitu, nesmíme se my bát pro ně zahrát. I když adrenalin to byl srovnatelný. Inscenaci jsme měli jen taktak dozkoušenou. Dnes už můžu říct – jako vždycky. Tehdy jsem věřil, že jednou to bude víc v klidu.
Pověsti pro štěstí (foto: Ivo Mičkal)
Pověsti pro štěstí | Foto: Ivo Mičkal
Tágem za čtyři tisíce
A ta druhá velká akce?
LH: No, a ten stejný den před 20 lety, kdy měly v Praze premiéru Pověsti pro štěstí, děly se věci i v Brně. Šotek tam tehdy pro nás ještě žádnou hru nepsal, zato tam druhá část našeho souboru taky hrála a taky charitativně. Mezi ploty. Sen noci svatojánské. Petra Kocmanová (naše emeritní členka, která se později zprofesionalizovala a v současnosti má angažmá v Ostravě) krutě zaspala, ale protože je srdcařka, která nenechá kolegy na holičkách, rozhodla se zachránit situaci a vzala to z Prahy do Brna na poslední chvíli tágem. Tehdy za čtyři tisíce. „Ten taxikář mě pozval cestou na hamburgra a řekl, ať zkusím příště radši piko než alkohol. To že pak vstanu.“ Tohle jsem si vyslechl z jednoho ze svých prvních mobilů, když bylo asi pět minut před premiérou a já současně řešil ten hrozící brněnský kolaps.
Nevím, nakolik jsem odpověděl na otázku. Než jedna malá hezká vzpomínka je to spíš takový stroboskop silných dojmů, které nikdy nevyprchají. Byl to jeden z těch legendárních mladických víkendů se značkou „blblo se“.
Zrod inscenace
Co tě vůbec přivedlo k tomu, napsat text inspirovaný Jiráskovými Starými pověstmi českými?
LH: Kultovní knížka z dětství. Obrázky z českých dějin a pověstí autorů J. Černého, Z. Adly a P. Zátky. Všichni na základce jsme milovali její komiksový vibe. Dala nám víc než všechny naše učitelky dějepisu dohromady. A měla skvělý humor. Chtěl jsem něco podobného vyčarovat na divadle. A měl jsem k tomu skvělou hereckou partu, jejíž lehce karikaturní herecký projev byl pro ten záměr jako stvořený. Už jsme měli za sebou podobně ražené tituly Pohádky z košíku a Pohádková detektivka aneb To jsem z toho jelen.
Jak dlouho jste zkoušeli a co bylo tehdy na zkoušení to nejnáročnější?
LH: Zkoušeli jsme asi půl roku, velmi nárazově, kdykoli jsme se dali dohromady. Nejčastěji ve foyeru Divadla ABC, kde jsme tehdy já i kolega Martin Písařík působili v uměleckém souboru pod vedením Milana Schejbala, který nám tenhle azyl poskytoval. Součástí zkoušek byly i neustálé revize textu na základě herecké improvizace v situacích.
Foyer Divadla ABC, kde probíhalo zkoušení (Foto: Palickap, licence CC 4.0)
Foyer Divadla ABC, kde probíhalo zkoušení | Foto: Palickap, licence CC 4.0
S Katkou Baranowskou šlo v té době o první spolupráci, nebo už jste spolu takříkajíc měli něco za sebou?
LH: Měli jsme všechno před sebou. Byla to taková předehra, jejíž kouzlo se jen tak nevyčerpá. Dneska jsme sehraná dvojka. 6. května 2025 bude mít v Radaru po padesáti reprízách derniéru naše společná inscenace Ostře sledované vlaky. A od září zkoušíme novou hru.
Newsletter KUKÁTKO: Každý poslední den v měsíci můžete mít super informace a dosud nepublikovaný obsah přímo ve své e-mailové schránce. Maximum exkluzivního obsahu, minimum recyklace. Přihlaste si odběr ZDE
Fenomenální výdrž
Dvacet let aktivního hraní je fenomenální. Máš spočítáno, kolikrát se celkem Pověsti hrály?
LH: Bohužel ne. Až budu mít někdy nechutně mnoho času nazbyt, vytáhnu krabici se starými papírovými diáři (schovávám si je) a dopočítám to z nich. Bezpečně je těch repríz okolo 200.
Co je tím receptem na úspěšnou pohádku, která se hraje tak dlouho. Kvalitní suroviny?
LH: Ano, přičemž zásadní surovinou jsou čerstvé děti. Neustále nám dorůstají noví diváci, takže ty samé školy a školky se do Radaru vrací znovu a znovu, aniž by se dětem inscenace okoukala. Další ingrediencí je herecká improvizace, na které je inscenace do určité míry založená. Jak improvizace herců s diváky, tak vzájemná improvizace mezi herci. Díky ní hercům inscenace snadno neokorá. Každé představení je (někdy i výrazně) jiné.
Jak se proměnilo obsazení za těch dvacet let? Jsou tam původní tváře?
LH: Ze základní pětice hereček a herců hrají inscenaci dodnes tři. Celkově prošlo inscenací za dvacet let třináct herců, když nepočítám jednorázové záskoky. Také přibyly alternace. Dnes má tým Pověstí osm herců na pět rolí. A fungujete to tak, že všichni umí víceméně všechny role, bez ohledu na pohlaví postav.
Ze hry (foto: Ivo Mičkal)
Ze hry | Foto: Ivo Mičkal
Místa českého dávnověku
Na jakých zajímavých místech jste Pověsti hráli?
LH: Těch bylo… Baví mě hrát třeba na místech, která jsou spojena s českým dávnověkem a znám je právě z té knížky, která mě inspirovala. Ať už to byl právě Vyšehrad nebo třeba Libice nad Cidlinou, kde je kulturák kousek od místa, kde došlo k vyvraždění Slavníkovců Přemyslovci. Když jsme jednou hráli v Kralupech nad Vltavou, došla část souboru na místo pěšky z Prahy skrz Divokou Šárku okolo Dívčího skoku a přes staré přemyslovské hradiště Budeč.
Vyjeli jste i do zahraničí?
LH: Nejdále od Prahy jsme hráli v Tisovém údolí. To je původní česká osada v rumunských Karpatech, která hostí každoročně unikátní krajanský festival Banát. Jedno představení jsme odehráli na kopci nad vesnicí. Kopec se jmenuje Kovárna a na jeho vrcholu vlají česká, rumunská a evropská vlajka. Jinak nic. Vede na něj jediná strmá pěšina a je z něj překrásný výhled na krajanské domky v údolí. Všechny dekorace jsme tam museli vynosit jako šerpové. Dolů nám s tím pak pomáhali nadšení a vřelí diváci. Přišlo jich víc než sto.
Pověsti na festivalu Banát (foto: Luděk Horký)
Pověsti na festivalu Banát | Foto: Luděk Horký
Trochu toho zákulisí
Jaká je tvoje nejoblíbenější zákulisní historka spojená s Pověstmi? Ať už ze zkoušení nebo zájezdů.
LH: …Když nám na poslední chvíli onemocněl jeden z herců a nás zrovna čekalo adventní představení v Dětském domově v Krompachu. Pro děti, zapomenuté doslova na konci světa. Izolované za plotem domova, kde mají zároveň i školu a školku, takže v podstatě nemusí areál osmnáct let života vůbec opustit. Na severu Čech, nad Cvikovem. Obcí vede státní hranice. Nechtěli jsme ty děti zklamat, ale nenašli jsme tenkrát jiné řešení, než že v každé z pěti Pověstí dostalo záskok nejmenší role na starost jedno dítě z publika. A zbývající herci tyto děti během hry instruovali.
Inscenace se tak nepatrně přiblížila k LARPu. Než to začalo, říkal jsem si, čemu jsem to své ochotné herce jako režisér vůbec vystavil. Jestli jsem se nezbláznil. Kamarádi z nadace Letní dům, která do domova dětem přiváží kulturní a společenské programy mi pak řekli, že to bylo nejlepší představení, jaké jsme kdy předvedli. Že jsme děti brali jako partnery…
Průšvih…
A co největší průšvih, který se během těch let stal? Něco, co se dnes už dá říct nahlas?
LH: Skoro bych řekl, že průšvihy jsou jednou z těch surovin pro trvanlivost. Jejich překonávání nás posiluje. Hned asi rok po premiéře jsme jeli hrát na maličký komunitní adventní trh na tvrzi v Malešově. Jeli jsme večer předem a těšili se na přespání. Martin Písařík spěchal na sraz k Radaru na motorce a havaroval na jedné tehdy nepřehledné křižovatce na Nábřeží kpt. Jaroše. Předešlu, že to je historka s dobrým koncem! Martin tedy vypadal jako svůj vlastní duch, celý bledý, ovšem rezolutně tvrdil, že je v pohodě. Naložili jsme dekoraci a lidi do dvou osobáků a vyrazili jsme.
Byli jsme mladý a blbý – už po pár kilometrech za Prahou bylo zjevné, že to chce kontrolu lékaře. Tak jsme se rozdělili a Běla vezla Martina do nemocnice v Kolíně, zatímco my ostatní jsme s dekorací pokračovali do Malešova. Záhy bylo jasné, že se z toho Martin sice dostane, ale ráno že hrát nebude ani on ani Běla, kterou to celé psychicky dost vyčerpalo. Pořadatel nás šíleně přemlouval, ať to nevzdáme.
…s dobrým koncem
Nepochybuju o tom, že to dopadlo…
LH: Jasně, přes noc jsme nazkoušeli záskok, kdy jsem se jedné role ujal já a druhé profesionální herečka Denisa Nová, která za námi do Malešova přijela jako věrná divačka. Nikdy před tím to neviděla. Denisa to „zandala“ jako královna a zafungovalo to na ni jako stockholmský syndrom. Záskoků pro nás od té doby udělala víc, a dokonce začala v Radaru působit na řadu let jako lektorka. Pokud jde o můj záskok, mohu jen říct, že divadlo je krásné ve své pomíjivosti. Záznamy se naštěstí tenkrát moc nedělaly. Každopádně to byl určitě jeden z největších průšvihů, když nepočítám, že jsme na akci Jičín – město pohádky vyrazili bez loutek koní a museli si z místního fundusu půjčit náhradou loutku oslíka, takže děti pak na Šemíka volaly Ijáčku. Ale to už se limitně přibližujeme k hranici toho, o čem se nemluví.
Máš pocit, že ta inscenace nějak „dozrála“ s vámi? Proměnila se v něčem?
LH: Je čím dál lepší. Přijďte! V úterý 20. 5. 2025 máme od 18 h v Divadle RADAR narozeninovou reprízu. Po ní si s námi můžete připít v našem domovském Denním baru.
Pověsti pro štěstí slaví 20 let aktivního hraní (foto: Ivo Mičkal)
Pověsti pro štěstí slaví dvacet let aktivního hraní | Foto: Ivo Mičkal
Narozeninová repríza
Pokud se někdo nedostane na narozeninovou reprízu a chtěl by vás vidět jindy, jinde – podělíš se o termíny zájezdů na tento rok?
LH: V neděli 25. 5. 2025 budeme hrát na tradičním festivalu Mezi ploty v areálu psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Naše představení začíná v 17.40 h. Na festivalu se dá ovšem příjemně strávit celý den. Kdo si udělá výlet pro změnu do Karlových Varů v době filmového festivalu, ten může vidět 9. 7. 2025 Pohádky do kapsy a 12. 7. 2025 Pověsti pro štěstí. Oboje tam hrajeme jednou dopoledne a jednou odpoledne. A kdo je dobrodružné povahy a potrpí si na romantiku přírody a dálek, tomu vřele doporučuji zajet do Rumunska na festival Banát 2025. Je to neprosto jedinečný kulturně cestovatelský zážitek a my tam rozhodně s naším představením nebudeme chybět. Letos půjde o Pohádky do kapsy.
A co dál?
Co se svým kmenovým souborem chystáš dál?
LH: Můj kmenový soubor Divadlo RADAR/Hrobeso měl v únoru premiéru velké celosouborové inscenace Dostojevského Běsů. V režii Lukáše Křížka si s námi vedle Hrobesáků zahráli i naši kamarádi z jiných amatérských divadel, například Helena Plicková nebo David Slížek. Poslední letošní repríza bude 22. 5. 2025 v Radaru. A hned v červnu budeme mít premiéru další. Půjde o americkou černou komedii Srdcaři v režii Kateřiny Letákové. Aby se nám do divadla nové tituly vešly, chystáme také derniérovou smršť. Ta se týká právě mých starších režií – 6. 5. 2025 se rozloučíme padesátou reprízou s Ostře sledovanými vlaky a 25. 6. 2025 s rodinným muzikálem Adéla ještě nevečeřela. Nová režie mě s Hrobesem čeká zase od září. Půjde o světovou premiéru hry, kterou přímo na tělo souboru píše Honza Šotkovský a která se jmenuje Stmívání nad Letnou.
A co aktivity ostatních souborů pod Divadlem RADAR?
LH: Jak známo, v Radaru působí kromě více než dvou stovek dětí v dramatických kroužcích také celkem sedm amatérských divadel dospělých herců. Hned třem z nich se letos podařilo postoupit na Divadelní Piknik v Mostě, kam vás srdečně zvu na Pomonu v režii Jakuba Heřmánka a Lukáše Křížka, Mary Page Marlowe ve společné režii Anny Provazník Gümplové a Matěje Beneše nebo na Encyklopedii akčního filmu, kterou jsem režíroval já. A všechny naše soubory dohromady pak hned z Pikniku jedou na Otáčivé hlediště v Týně nad Vltavou, kde budeme hrát od 3. do 6. 7. 2025 denně večer americký muzikál Donaha. Jde o velkou mezi souborovou inscenaci s padesátkou herců a se sedmičlennou živou kapelou. Nemluvě o těch večírcích v Divadelním klubu Vltavanu. Přijeďte!
Pro aktuální informace sledujte web Divadla RADAR, případně sociální sítě jejich souborů:
Před oponou
Štronzo
Za oponou
Šupitopresto
Načerno
Hrobeso
ČIVRNÝ, Tomáš. Radarovské Pověsti pro štěstí slaví 20 let. Rozhovor s Luďkem Horkým. Online. Divadelník.cz 5. 5. 2025 [cit. 2025-05-06]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/radarovske-povesti-pro-stesti-slavi-20-let/
5 května, 2025
Tomáš Čivrný
Na skok do minulosti. Květen 2005. Vysílat začala stanice ČT24. Čeští hokejisté ve finále mistrovství světa porazili Kanadu 3:0, Liverpool FC s duem Šmicer–Baroš zvítězil v Lize mistrů a na Vyšehradě měly premiéru Pověsti pro štěstí v podání souboru Ty-já-tr / Bylo, nebylo – dnes již Divadlo RADAR / Hrobeso, při kterém projektová skupina Bylo, nebylo působí. Hudbu složil Martin Písařík, scénografii navrhla Kateřina Baranowska. Scénáře a režie se ujal Luděk Horký. A právě s posledním jmenovaným přinášíme rozhovor u příležitosti výročí dvaceti let, co soubor Pověsti pro štěstí aktivně hraje.
PersonAutor: Tomáš Čivrný
Luďku, pamatuješ si ten den – 21. května 2005, první představení Pověstí pro štěstí – co ti z něj utkvělo nejvíc v hlavě a proč?
LH: Pamatuju. Zatímco dnes je mi 50 let, tenkrát mi bylo 30. Má mysl byla zjitřená a vzpomínky zůstávají silné. Rok 2005 byl pro Divadlo RADAR/Hrobeso rokem magickým. A všechno se to stalo v květnu. Poprvé v historii Radaru jsme se s nějakou inscenací probojovali až na Hronov. Šlo o Mnoho povyku pro nic a stalo se tomu na Divadelní Třebíči (dnešní Piknik Most) den před premiérou Pověstí, v pátek 20. května 2005. Myslel jsem, že se zblázním štěstím. Nejmladším členem poroty byl tenkrát Honza Šotkovský a myslím, že to byl začátek krásného přátelství. Právě teď, 20 let poté, píše Šotek v Brně hru plnou Prahy. Pro nás. Uvedeme ji příští sezónu v české premiéře pod názvem Stmívání nad Letnou.
Horymírův skok
Ale tím slavné májové dny Hrobesa 2005 neskončily, že?
LH: Ten samý víkend jako byla Třebíč, se konaly další dvě velké akce proti sobě. Nějak se to sešlo, což se nám občas stává dodnes. Na staroslavném Vyšehradě měly premiéru Pověsti pro štěstí. Hru si u nás na klíč objednala charitativní akce Horymírův skok, která na podporu inkluze vozíčkářů napnula lano mezi vyšehradskou skálou a Císařskou loukou a ve stylu bungee jumpingu umožňovala osobám pohybujícím se na vozíku tuhle svéráznou lanovku sjíždět před očima užaslých Pražanů. Uvědomil jsem si, že když se ti lidé nebojí podstoupit tuhle adrenalinovou aktivitu, nesmíme se my bát pro ně zahrát. I když adrenalin to byl srovnatelný. Inscenaci jsme měli jen taktak dozkoušenou. Dnes už můžu říct – jako vždycky. Tehdy jsem věřil, že jednou to bude víc v klidu.
Pověsti pro štěstí (foto: Ivo Mičkal)
Pověsti pro štěstí | Foto: Ivo Mičkal
Tágem za čtyři tisíce
A ta druhá velká akce?
LH: No, a ten stejný den před 20 lety, kdy měly v Praze premiéru Pověsti pro štěstí, děly se věci i v Brně. Šotek tam tehdy pro nás ještě žádnou hru nepsal, zato tam druhá část našeho souboru taky hrála a taky charitativně. Mezi ploty. Sen noci svatojánské. Petra Kocmanová (naše emeritní členka, která se později zprofesionalizovala a v současnosti má angažmá v Ostravě) krutě zaspala, ale protože je srdcařka, která nenechá kolegy na holičkách, rozhodla se zachránit situaci a vzala to z Prahy do Brna na poslední chvíli tágem. Tehdy za čtyři tisíce. „Ten taxikář mě pozval cestou na hamburgra a řekl, ať zkusím příště radši piko než alkohol. To že pak vstanu.“ Tohle jsem si vyslechl z jednoho ze svých prvních mobilů, když bylo asi pět minut před premiérou a já současně řešil ten hrozící brněnský kolaps.
Nevím, nakolik jsem odpověděl na otázku. Než jedna malá hezká vzpomínka je to spíš takový stroboskop silných dojmů, které nikdy nevyprchají. Byl to jeden z těch legendárních mladických víkendů se značkou „blblo se“.
Zrod inscenace
Co tě vůbec přivedlo k tomu, napsat text inspirovaný Jiráskovými Starými pověstmi českými?
LH: Kultovní knížka z dětství. Obrázky z českých dějin a pověstí autorů J. Černého, Z. Adly a P. Zátky. Všichni na základce jsme milovali její komiksový vibe. Dala nám víc než všechny naše učitelky dějepisu dohromady. A měla skvělý humor. Chtěl jsem něco podobného vyčarovat na divadle. A měl jsem k tomu skvělou hereckou partu, jejíž lehce karikaturní herecký projev byl pro ten záměr jako stvořený. Už jsme měli za sebou podobně ražené tituly Pohádky z košíku a Pohádková detektivka aneb To jsem z toho jelen.
Jak dlouho jste zkoušeli a co bylo tehdy na zkoušení to nejnáročnější?
LH: Zkoušeli jsme asi půl roku, velmi nárazově, kdykoli jsme se dali dohromady. Nejčastěji ve foyeru Divadla ABC, kde jsme tehdy já i kolega Martin Písařík působili v uměleckém souboru pod vedením Milana Schejbala, který nám tenhle azyl poskytoval. Součástí zkoušek byly i neustálé revize textu na základě herecké improvizace v situacích.
Foyer Divadla ABC, kde probíhalo zkoušení (Foto: Palickap, licence CC 4.0)
Foyer Divadla ABC, kde probíhalo zkoušení | Foto: Palickap, licence CC 4.0
S Katkou Baranowskou šlo v té době o první spolupráci, nebo už jste spolu takříkajíc měli něco za sebou?
LH: Měli jsme všechno před sebou. Byla to taková předehra, jejíž kouzlo se jen tak nevyčerpá. Dneska jsme sehraná dvojka. 6. května 2025 bude mít v Radaru po padesáti reprízách derniéru naše společná inscenace Ostře sledované vlaky. A od září zkoušíme novou hru.
Newsletter KUKÁTKO: Každý poslední den v měsíci můžete mít super informace a dosud nepublikovaný obsah přímo ve své e-mailové schránce. Maximum exkluzivního obsahu, minimum recyklace. Přihlaste si odběr ZDE
Fenomenální výdrž
Dvacet let aktivního hraní je fenomenální. Máš spočítáno, kolikrát se celkem Pověsti hrály?
LH: Bohužel ne. Až budu mít někdy nechutně mnoho času nazbyt, vytáhnu krabici se starými papírovými diáři (schovávám si je) a dopočítám to z nich. Bezpečně je těch repríz okolo 200.
Co je tím receptem na úspěšnou pohádku, která se hraje tak dlouho. Kvalitní suroviny?
LH: Ano, přičemž zásadní surovinou jsou čerstvé děti. Neustále nám dorůstají noví diváci, takže ty samé školy a školky se do Radaru vrací znovu a znovu, aniž by se dětem inscenace okoukala. Další ingrediencí je herecká improvizace, na které je inscenace do určité míry založená. Jak improvizace herců s diváky, tak vzájemná improvizace mezi herci. Díky ní hercům inscenace snadno neokorá. Každé představení je (někdy i výrazně) jiné.
Jak se proměnilo obsazení za těch dvacet let? Jsou tam původní tváře?
LH: Ze základní pětice hereček a herců hrají inscenaci dodnes tři. Celkově prošlo inscenací za dvacet let třináct herců, když nepočítám jednorázové záskoky. Také přibyly alternace. Dnes má tým Pověstí osm herců na pět rolí. A fungujete to tak, že všichni umí víceméně všechny role, bez ohledu na pohlaví postav.
Ze hry (foto: Ivo Mičkal)
Ze hry | Foto: Ivo Mičkal
Místa českého dávnověku
Na jakých zajímavých místech jste Pověsti hráli?
LH: Těch bylo… Baví mě hrát třeba na místech, která jsou spojena s českým dávnověkem a znám je právě z té knížky, která mě inspirovala. Ať už to byl právě Vyšehrad nebo třeba Libice nad Cidlinou, kde je kulturák kousek od místa, kde došlo k vyvraždění Slavníkovců Přemyslovci. Když jsme jednou hráli v Kralupech nad Vltavou, došla část souboru na místo pěšky z Prahy skrz Divokou Šárku okolo Dívčího skoku a přes staré přemyslovské hradiště Budeč.
Vyjeli jste i do zahraničí?
LH: Nejdále od Prahy jsme hráli v Tisovém údolí. To je původní česká osada v rumunských Karpatech, která hostí každoročně unikátní krajanský festival Banát. Jedno představení jsme odehráli na kopci nad vesnicí. Kopec se jmenuje Kovárna a na jeho vrcholu vlají česká, rumunská a evropská vlajka. Jinak nic. Vede na něj jediná strmá pěšina a je z něj překrásný výhled na krajanské domky v údolí. Všechny dekorace jsme tam museli vynosit jako šerpové. Dolů nám s tím pak pomáhali nadšení a vřelí diváci. Přišlo jich víc než sto.
Pověsti na festivalu Banát (foto: Luděk Horký)
Pověsti na festivalu Banát | Foto: Luděk Horký
Trochu toho zákulisí
Jaká je tvoje nejoblíbenější zákulisní historka spojená s Pověstmi? Ať už ze zkoušení nebo zájezdů.
LH: …Když nám na poslední chvíli onemocněl jeden z herců a nás zrovna čekalo adventní představení v Dětském domově v Krompachu. Pro děti, zapomenuté doslova na konci světa. Izolované za plotem domova, kde mají zároveň i školu a školku, takže v podstatě nemusí areál osmnáct let života vůbec opustit. Na severu Čech, nad Cvikovem. Obcí vede státní hranice. Nechtěli jsme ty děti zklamat, ale nenašli jsme tenkrát jiné řešení, než že v každé z pěti Pověstí dostalo záskok nejmenší role na starost jedno dítě z publika. A zbývající herci tyto děti během hry instruovali.
Inscenace se tak nepatrně přiblížila k LARPu. Než to začalo, říkal jsem si, čemu jsem to své ochotné herce jako režisér vůbec vystavil. Jestli jsem se nezbláznil. Kamarádi z nadace Letní dům, která do domova dětem přiváží kulturní a společenské programy mi pak řekli, že to bylo nejlepší představení, jaké jsme kdy předvedli. Že jsme děti brali jako partnery…
Průšvih…
A co největší průšvih, který se během těch let stal? Něco, co se dnes už dá říct nahlas?
LH: Skoro bych řekl, že průšvihy jsou jednou z těch surovin pro trvanlivost. Jejich překonávání nás posiluje. Hned asi rok po premiéře jsme jeli hrát na maličký komunitní adventní trh na tvrzi v Malešově. Jeli jsme večer předem a těšili se na přespání. Martin Písařík spěchal na sraz k Radaru na motorce a havaroval na jedné tehdy nepřehledné křižovatce na Nábřeží kpt. Jaroše. Předešlu, že to je historka s dobrým koncem! Martin tedy vypadal jako svůj vlastní duch, celý bledý, ovšem rezolutně tvrdil, že je v pohodě. Naložili jsme dekoraci a lidi do dvou osobáků a vyrazili jsme.
Byli jsme mladý a blbý – už po pár kilometrech za Prahou bylo zjevné, že to chce kontrolu lékaře. Tak jsme se rozdělili a Běla vezla Martina do nemocnice v Kolíně, zatímco my ostatní jsme s dekorací pokračovali do Malešova. Záhy bylo jasné, že se z toho Martin sice dostane, ale ráno že hrát nebude ani on ani Běla, kterou to celé psychicky dost vyčerpalo. Pořadatel nás šíleně přemlouval, ať to nevzdáme.
…s dobrým koncem
Nepochybuju o tom, že to dopadlo…
LH: Jasně, přes noc jsme nazkoušeli záskok, kdy jsem se jedné role ujal já a druhé profesionální herečka Denisa Nová, která za námi do Malešova přijela jako věrná divačka. Nikdy před tím to neviděla. Denisa to „zandala“ jako královna a zafungovalo to na ni jako stockholmský syndrom. Záskoků pro nás od té doby udělala víc, a dokonce začala v Radaru působit na řadu let jako lektorka. Pokud jde o můj záskok, mohu jen říct, že divadlo je krásné ve své pomíjivosti. Záznamy se naštěstí tenkrát moc nedělaly. Každopádně to byl určitě jeden z největších průšvihů, když nepočítám, že jsme na akci Jičín – město pohádky vyrazili bez loutek koní a museli si z místního fundusu půjčit náhradou loutku oslíka, takže děti pak na Šemíka volaly Ijáčku. Ale to už se limitně přibližujeme k hranici toho, o čem se nemluví.
Máš pocit, že ta inscenace nějak „dozrála“ s vámi? Proměnila se v něčem?
LH: Je čím dál lepší. Přijďte! V úterý 20. 5. 2025 máme od 18 h v Divadle RADAR narozeninovou reprízu. Po ní si s námi můžete připít v našem domovském Denním baru.
Pověsti pro štěstí slaví 20 let aktivního hraní (foto: Ivo Mičkal)
Pověsti pro štěstí slaví dvacet let aktivního hraní | Foto: Ivo Mičkal
Narozeninová repríza
Pokud se někdo nedostane na narozeninovou reprízu a chtěl by vás vidět jindy, jinde – podělíš se o termíny zájezdů na tento rok?
LH: V neděli 25. 5. 2025 budeme hrát na tradičním festivalu Mezi ploty v areálu psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Naše představení začíná v 17.40 h. Na festivalu se dá ovšem příjemně strávit celý den. Kdo si udělá výlet pro změnu do Karlových Varů v době filmového festivalu, ten může vidět 9. 7. 2025 Pohádky do kapsy a 12. 7. 2025 Pověsti pro štěstí. Oboje tam hrajeme jednou dopoledne a jednou odpoledne. A kdo je dobrodružné povahy a potrpí si na romantiku přírody a dálek, tomu vřele doporučuji zajet do Rumunska na festival Banát 2025. Je to neprosto jedinečný kulturně cestovatelský zážitek a my tam rozhodně s naším představením nebudeme chybět. Letos půjde o Pohádky do kapsy.
A co dál?
Co se svým kmenovým souborem chystáš dál?
LH: Můj kmenový soubor Divadlo RADAR/Hrobeso měl v únoru premiéru velké celosouborové inscenace Dostojevského Běsů. V režii Lukáše Křížka si s námi vedle Hrobesáků zahráli i naši kamarádi z jiných amatérských divadel, například Helena Plicková nebo David Slížek. Poslední letošní repríza bude 22. 5. 2025 v Radaru. A hned v červnu budeme mít premiéru další. Půjde o americkou černou komedii Srdcaři v režii Kateřiny Letákové. Aby se nám do divadla nové tituly vešly, chystáme také derniérovou smršť. Ta se týká právě mých starších režií – 6. 5. 2025 se rozloučíme padesátou reprízou s Ostře sledovanými vlaky a 25. 6. 2025 s rodinným muzikálem Adéla ještě nevečeřela. Nová režie mě s Hrobesem čeká zase od září. Půjde o světovou premiéru hry, kterou přímo na tělo souboru píše Honza Šotkovský a která se jmenuje Stmívání nad Letnou.
A co aktivity ostatních souborů pod Divadlem RADAR?
LH: Jak známo, v Radaru působí kromě více než dvou stovek dětí v dramatických kroužcích také celkem sedm amatérských divadel dospělých herců. Hned třem z nich se letos podařilo postoupit na Divadelní Piknik v Mostě, kam vás srdečně zvu na Pomonu v režii Jakuba Heřmánka a Lukáše Křížka, Mary Page Marlowe ve společné režii Anny Provazník Gümplové a Matěje Beneše nebo na Encyklopedii akčního filmu, kterou jsem režíroval já. A všechny naše soubory dohromady pak hned z Pikniku jedou na Otáčivé hlediště v Týně nad Vltavou, kde budeme hrát od 3. do 6. 7. 2025 denně večer americký muzikál Donaha. Jde o velkou mezi souborovou inscenaci s padesátkou herců a se sedmičlennou živou kapelou. Nemluvě o těch večírcích v Divadelním klubu Vltavanu. Přijeďte!
Pro aktuální informace sledujte web Divadla RADAR, případně sociální sítě jejich souborů:
Před oponou
Štronzo
Za oponou
Šupitopresto
Načerno
Hrobeso
ČIVRNÝ, Tomáš. Radarovské Pověsti pro štěstí slaví 20 let. Rozhovor s Luďkem Horkým. Online. Divadelník.cz 5. 5. 2025 [cit. 2025-05-06]. Dostupné z: https://divadelnik.cz/radarovske-povesti-pro-stesti-slavi-20-let/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.