Opona loutkového divadla ve Vysokém nad Jizerou
Je to víc jak třicet pět let, co jsem tu oponu viděl poprvé. A na ní namalovanou pověst o založení obce, nad ní pak nápis „ Byli jsme a budem“. V tom sále před oponou podávala duše spolku, paní Hejralová, během divadelního festivalu oběd pro své přátele. Bylo jich u velikého stolu víc než padesát. Pospolitost lidí, jakou jsem v té podobě již nikdy nepoznal. Pak mě zavedla do zákulisí. Pohladil jsem loutky, snad jsem si s nimi i povídal, prohlédl skříně plné šatiček, jak paní Hejralová říkala, vzorně vyžehlených a čekajících třeba desítky let na svoji příležitost. Před plným sálem dětí se nasvítila opona, a ještě než se začalo hrát se děti dozvídaly, co na té oponě je, že se stalo dávno předtím, než se narodili jejich dědové a babičky. Zatím netušily, že se narodily v místech, kde jsou počátky novodobého českého lidového divadla, dotýkaly se kořenů vlastní existence, s tím příběhem na oponě a hrou loutek, kterou přijímaly s důvěřivostí a fantazií, odpovídající jejich věku. A zvonek na konci zněl sdělením, že „Byli jsme a budem“ není národovecké pivní heslo, ale poselství loutek a divadelní imaginace. „Byli jsme a budem“ volají loutky i za ty, kdo je vodí a mluví. A také za ty generace dospělých lidí, kteří právě v tomhle divadélku a před touto oponou prožívali své první dětské sny a očarování jevištěm. Chtělo by se tiše a důvěrně zašeptat do zákulisí do neproměnných tváří loutek, vydržte to ještě, tenhle svět vás potřebuje.