STROTZER, Milan: Zlom vaz po III. .... - Polední úděl. AS 2003, č. 2

ZLOM VAZ po III. zahájil soubor Občanské sdružení divadelních ochotníků z Ústí nad Orlicí inscenací hry Paula Claudela Polední úděl v režii Martina Malínka. Po Claudelově Zvěstování Panně Marii, které soubor uvedl na 1. ročníku Zlom vazu, poté na národní přehlídce v Třebíči a také v Českém kulturním centru v Paříži (2001), se nechal režisér opět strhnout Claudelovým dílem. Již po druhé se tak zasloužil o dramaturgicky objevný počin (čestné uznání). Tentokrát pro české, a nejen amatérské, divadlo objevil hru, která u nás nebyla nikdy uvedena, ač byla napsána již v roce 1906. Ostatně s jejím uvedením to nebylo jednoduché ani ve Francii, v Claudelově domovině, a to z popudu církve a poté i autora samotného. Hra má autobiografické rysy, promítá se v ní čtyřleté soužití se ženou, kterou Claudel poznal jako francouzský konzul v Číně.
Tříaktová hra s epilogem líčí příběh Ysé, vášnivé ženy obchodníka, zmítané triádou vztahů k mužům, z nichž každý reprezentuje jiné zázemí (materiální, duchovní, fyzické). Opouští svého zákonného manžela, oddá se lásce k druhému muži – Mesovi a z tohoto vztahu se narodí dítě. Nakonec končí v náručí jiného muže – Almarica, s nímž se ocitne ve vypjaté situaci (povstání), z níž není úniku, než na věčnost. Ale vrací se Mesa s průvodním listem, umožňujícím uniknout. Chce si odvést Ysé i dítě, je však Almaricem zabit. Průvodní list skýtá únik z neřešitelné situace. Leč, Ysé se rozhodne odpálit nálož, která měla původně posloužit jako prostředek sebevražedného úniku před příchodem Mesy. Nikdo nepřežije. Epilog hry je zpytujícím posmrtným setkáním Mesy a Ysé, v němž dochází k vyjádření jádra konfliktu, tj. rozporu mezi individuálním a nadosobním, mezi člověkem a Bohem, což je základní téma i jiných Claudelových her.
(MESA: Jen Ty, Ty jediný jsi byl ve mně při zrodu života, vítězstvím, úžasem, množstvím i divem naplnění. Ona však? Copak jsem v ní věřil? Jaképak štěstí mohla dát, snad objetí? Kdysi mi napadlo, že budu Tvůj a místo toho dal jsem se jí, když Ty jsi mne nepřijal. Za chvíli Tě uvidím a mám z toho hrůzu až do morku kostí. A budeš se mne ptát. Ale já se také budu ptát. Copak nejsem člověk?A taky Tebe se budu ptát. Proč se ke mně chováš jako Bůh? Ach Ysé, neodstrkuj mne. Já jsem to, kdo je v Tvém srdci!)
Tato skvostná předloha byla režisérem upravena krácením, zejména však tím, že z epilogu učinil prolog, který se v mírně krácené podobě opakoval i v závěru představení. Nebyl to, zdá se, krok příliš šťastný, neboť výchozí dramatická situace hry nás uvádí do reálných lidských vztahů na zaoceánské lodi. Další akt se odehrává symbolicky na hřbitově a poslední ještě symboličtěji v domě, z nějž není úniku, aby byl konečně epilog situován do ireálného nadpozemského světa. Tato kauzalita proměny prostředí, ale i stylizace hereckého výrazu byla přehozením epilogu na začátek hry narušena. Hra začíná neosvětlenou abstrakcí – odrazový můstek reality chybí a značně komplikuje jak vnímání diváků, tak logické myšlenkové vyústění hry. Možná by to nebylo tak citelné, kdyby se obraz na lodi a další realizovaly v živoucích situacích a nepokračovaly v jakémsi deklamačním stylu předřazeného epilogu. Leč herci nejednají v daných okolnostech, vše zůstává více méně na slovním sdělování. Takže odpálení nálože Ysé v závěru hry není organickým vyústěním, ale působí jako nahodilý akt. Nadto je úkol ztížen tím, že do role Ysé je obsazena velice mladičká dívka, pro níž není jednoduché ztvárnit zralou ženu. Ani obsazení mužských rolí neumožňuje divákům zřetelně předjímat potřebné typy. Další scénické prostředky, jako např. stínohra (mj. užita nejméně na dva způsoby), ne zcela zřetelné průchody symbolických postav, hudba a světla podporují atmosféru a rytmizují představení. Nemohou ale nahradit základní výrazové prostředky herecké. A tak jakoby vše zůstalo nedořečeno. Úctyhodná dramaturgická volba nedošla zatím v realizaci tak daleko, aby byla látka vytěžena do té míry, že by ve výsledku byla působivým atakem na divákovy emoce a na přemýšlení o lásce, životě, smrti, Bohu či řízení osudu…
Nechť mi inscenátoři dalších přehlídkových představení odpustí, že budu stručnější než u Poledního údělu. Claudelova hra je hodna dramaturgického pozorníku, který jsem si takto dovolil pro čtenáře AS umístit do řádků pojednávajících o ústecké přehlídce.