Plzeň, VOSTÁREK, Karel: 52. LCH – Smrt si říká Pablo a Pedro. AS 2003, č. 4

Dramatizace Jakuba Vašíčka Márquezovy Kroniky ohlášené smrti v podání plzeňského divadla Rám U.S. (frakce Rámusu) s názvem Smrt si říká Pablo a Pedro. Zatímco mi ještě vrtalo hlavou, jaké to šéf Strakatého divadla používá kouzlo pro omlazení souboru, zní již do ztemnělého sálu hlomoz jedoucího vlaku. Děj otevírá věta: „Po třiceti letech.“ A na bílém prostěradle se postupně objeví několik diapozitivů. Nedešifruji bohužel, co zobrazují, a proto nechápu, jak souvisí s kratičkým dialogem muže a ženy, který pouze slyším ze tmy. Střih. Šňůry, spodní prádlo a obličeje herců vstupujících „živě“ do akce, a já je mohu chápat společně jako postavy děje. Mládenec, který prochází vesnicí i bordelem, hledá tu pravou (mimochodem lehká děvčata zahraná a zatančená J. Vašíčkem považuji za nejzdařilejší číslo představení), najde svého neobyčejně obyčejného „andílka“ jakoby náhodou při koupi domu. Sláva, už je ruka v rukavici, ale ouha! Při svatební noci vyjde najevo, že nevěsta postrádá pannenství!!! Pohanu vrácené nevěsty může smýt pouze krev svůdce, kterého označí postižená. Zákon vendety je neúprosný. Bratrům se ale do zabíjení moc nechce, a tak se snaží skrze vesničany oběť varovat. Celá vesnice však vůbec nezareaguje, ani farář, který mstitelům i oběti pouze pokrytecky připomíná moc církve, odpouštět hříchy. Ortel je vykonán a všichni si jdou do zpovědnice, kde vykrvácela oběť, vyprat špinavé svědomí. Farář, který má ještě ruce od krve v poklidu „namočí“ v krvi celou vesnici, všichni jsou spokojeni, nic se nestalo. Střih na začátek, a my se v závěrečném milostném dialogu „mimochodem“ dozvídáme, že první nevěstinu „krev“ má na svědomí právě pokrytecký farář. Neobyčejně silný příběh. Bohužel je sdělován chaoticky, téměř bez zaujetí. Hudba, která dává tušit dynamický potenciál, je celkem krotká. Nevznikne napětí mezi pokryteckou tradicí, lhostejnou spoluvinou, a nevede diváka k osvětlení síly lásky, která v čistotě vydrží čekat třicet let. Škoda, rezignaci nelze sdělit rezignovaným herectvím.