Rozhovor s Miroslavem Lelkem. Zpravodaj JH 2005.

3x pro Miroslava Lelka,
režiséra divadelního souboru
Jiráskova divadla Hronov

Vnímáte zahájení na JH již jako tradici?

Tradice, tak ano... do jisté míry to tradice
je. Nikdy jsme se do žádných soutěží nehnali,
nikam jsme se nehlásili, a proto třeba na nás
zbyl ten předvečer JH, ale já bych to nechtěl
takhle pojmout. Teď jsme se dostali do
Třebíče, bez nějakých velkých ambicí uspět.
Zlechčuji to rčením, že porota v Třebíči si
uvědomuje, že kdyby nás vybrali, zabírali
bychom místo nějakému jinému divadlu,
které by se mohlo zúčastnit. Tradice tedy ano -
dejme tomu, ale na druhou stranu je to výsada
hronovského souboru. Když má hronovský
soubor alespoň slušné představení, tak má
právo si zahrát. Hronovský soubor je vlastně
součástí pořadatele, naším zřizovatelem je
KIS (Kulturní a informační středisko Hronov),
tím nám zůstala „střecha nad hlavou našeho
stánku“, protože jedna z nejdůležitějších věcí
je právě to zázemí.

Myslíte, že je dobré zahajovat festival
komedií?

Komedie je určitě dobrá na zahájení, ale
nechci abychom se zaškatulkovali do divadel,
které dělají jen komedie a už vůbec ne jen
pro zahájení, to v žádném případě ne. Troufl
jsem si říct, že hronovský soubor komediím
rozumí, což se mi Charleyovou tetou
potvrdilo, ale je to náhoda. Vůbec to tak není,
hronovský soubor hraje i dramata (např.
Jiráska, Shakespeara), ale neděláme komedii,
abychom ji hráli v předvečer JH, to ne. Letos
bylo tedy jasné, že pokud se nezadaří
v Třebíči, že si zahrajeme v předvečer...
A ještě tedy k těm komediím, já už jich mám
dost! Přestože jsem udělal jen dvě, tak se
třesu na něco jiného. Na něco, na čem si
třeba vylámu zuby jiným způsobem. Chceme
se pustit do jedné ruské klasiky, na podzim
začíneme, ale nebudu prozrazovat nic víc.

Vnímáte rozdíl mezi hronovským
publikem a publikem „normálním“,
běžným?

Ano vnímáme, já myslím, že každý to
musí vnímat. My speciálně, když hrajeme pro
Hronováky. Festivalové publikum je velmi
náročné, je nekompromisní, neodpouští
nedostatky. Není to jako normální divák,
který se chce pobavit a směje se, řechtá nebo
si i zapláče. Určitě je snažší hrát běžně v roce
pro diváka, který je tzv. nepřehlídkový. Pak
je tady taková záležitost, aby soubor uměl
zvládnout tzv. festivalový syndrom, který
někdy způsobí, že se představení úplně
rozklíží. Je to těžší, zodpovědnější, protože
když už představení na JH pustíte, vnímáte
určitou zodpovědnost, abyste neublížili
hercům, souboru, samotnému Hronovu, ani
sobě. Ale zase na druhou stranu, když si
člověk tady tu hubu nabije, tak i to je velmi
pozitivní a strašně cenné. Tím se vlastně
člověk učí.
-Len-