JUST, Vladimír: Orfeus. Heslo in: Česká divadelní encyklopedie. http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Divadlo_Orfeus.
JUST, Vladimír: Orfeus. Heslo in: Česká divadelní encyklopedie. http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Divadlo_Orfeus. (5. 1. 2016 JV)
Orfeus
Praha 1968 - dosud
Další názvy: Divadlo Orfeus (sekce Bytové divadlo 1990–94; sekce Krytové divadlo 1995–dosud; Šekspírtovská královská divadelní společnost 1986–dosud)
divadlo
Adresa: Plzeňská 76 Praha 5
Amatérský soubor založil 1968 ve sklepních prostorách domu č. 9 na Malostranském nám. jeden z průkopníků tzv. divadla poezie, herec, recitátor, režisér, autor a principál R. Vašinka. Střihovou technikou jevištní montáže, rytmicky a intonačně stylizovaným rozpohybovaným projevem i etickou a politickou apelativností navázalo DO na Vašinkovy předchozí kreace v brněnském divadle X 59 – X 62 a v pražském Takzvaném divadle poezie VUS (Prévert: Malé prádlo; Wenzl: A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu – 1963 aj.). Po nuceném odchodu z malostranských prostor, přejmenovaných na Umělecké studio mladých Rubín (1971), hostoval Orfeus – vedle zájezdů – na klubových scénách různých pražských obvodů, 1980–89 pravidelně v Kulturním středisku Na Dobešce v Praze 4.
Jednu linii tvorby DO tvořily scénické montáže poezie, z nichž mnohé opakovaně zaznamenávaly úspěch na Wolkrově Prostějově, FEMADu Poděbrady a dalších přehlídkách a festivalech (Wenzl, Vašinka: Rozházené kopretiny, 1975; Wenzl, Vašinka: Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád, 1980; Frič, Vašinka: Tajemství vodních květin, 1985). Ve druhé linii se Vašinka od počátku 70. let pravidelně pokoušel o autorské inscenace dramatických textů (Brecht: Baal, 1970; Smazalová: Čaj, 1971; Vašinka aj.: Ovčín, 1979; Prutkov: Ukvapený Turka, 1981). Konstantou proměnlivého, hereckou fluktuací poznamenaného souboru byl dynamický a robustní projev R. Vašinky (interpretační i režijní), jenž vtiskl DO pečeť nezaměnitelné přednesové dílny. Až na výjimky (P. Hejný, zejm. však Vašinkova životní i umělecká družka I. Hýsková) nevynikaly inscenace hereckými výkony, srovnatelnými se suverénními a postupem let stále uvolněnějšími, přirozenějšími a méně stylizovanými kreacemi principála souboru. Směřování k poeticky komponovanému činohernímu divadlu dospělo k originálnímu tvaru ve Vašinkově dadaistické kompozici Piráti z Penzance aneb Smysl pro povinnost (podle Gilbertova libreta, 1977), v níž formou recitované opery za absence hudby a se stylizovaně ochotnickým početným komparzem rozehrál jevištní parodii uměleckých i společenských konvencí a absurdit. Na první Divadelní pouti na Střeleckém ostrově (1985) DO uvedlo v úpravě R. Vašinky a J. Gogely Shakespearova Othella (pod názvem Othello aneb Kterak Mouřenín Benátský krásné Desdemoně dodudati dal). Jarmareční heroicko-komické pojetí evokovalo produkce někdejších divadelních společností, k nimž se DO přihlásilo i novým, různě obměnovaným názvem (Šekspírtovská královská divadelní společnost Vincence Kočvary).
DO programově zůstalo alternativní i po listopadu 1989, jak v jevištní poetice, tak způsobem provozu, vědomě oponujíc tržním mechanismům, divadelní konvenci i soudobým uměleckým trendům. V první polovině 90. let působilo jako typické bytové divadlo, jehož 1–2 představení týdně v principálově smíchovském bytě měla charakter setkávání účinkujících-hostitelů s diváky-hosty (maximálně 40 osobami) v uvolněné domácké atmosféře. Od 1995 se působištěm divadélka stal suterénní prostor bývalého krytu v Plzeňské ul. 76 na Smíchově (odtud změna názvu sekce Bytové divadlo na Krytové divadlo).
DO pokračovalo v dřívějším dramaturgickém zaměření řadou nových literárních večerů z tvorby Vašinkových oblíbených autorů (Zbytky eposu a jiné básně Egona Bondyho, 1990; Seifert: Vlčí mák, 1993; Dva příběhy Vladimíra Holana, 1997; Apollinaire: Zavražděný básník, 1998; dále J. Skácel, A. Ginsburg, C. Sandburg aj.), k nimž se přiřadil pořad z romské prózy a poezie Strejček Koňská noha (1991) a Vašinkova montáž z díla L. Kundery Vzpomínka na mě(í)sta, kde jsem nikdy nebyl (1996). „Dramatickou“ linii udržuje DO obnoveným nastudováním čechovovské parodie Š. Smazalové Čaj (1991) a dalšími inscenacemi (Svoboda Plumlovský: O Lidunce, 1991; Cami: Kleštěnec z pralesa, 1993 aj.). Jako Putující královská šekspírtovská společnost podnikalo DO v 90. letech pravidelná každoroční prázdninová turné po venkově, připomínající praxi někdejších kočovných společností i naivisticky a primitivisticky laděným rázem divadelních produkcí. Vedle Othella, který se udržel na pořadu od poloviny 80. let, hrálo DO na těchto turné některá literární pásma a pro děti Vašinkovy adaptace pohádek B. Němcové a K. J. Erbena. Vašinka tyto zájezdy fejetonisticky zpracoval do osobitých Hlášení o pohybu královské šekspírtovské společnosti, publikovaných pravidelně v Literárních novinách. Vedle I. Hýskové a R. Vašinky v DO v této dekádě působili K. Matoušková, J. Smolková, L. Tomšů, M. Rotter.
Literatura
R. Vašinka: Problematika divadel poezie I–III, Ochotnické divadlo 9, 1963, s. 104, 138 a 156 Co se jinak říct nedá, AmatSc 18, 1981, č. 3, s. 12; Z. Potužil, M. Kovářík: O inscenování poezie, 1973; M. Kovářík: Orfeus a Kozma Prutkov, AmatSc 18, 1981, č. 11, s. 17; Z. Pavelka: Bytové divadlo, Tvorba 1990, č. 48, s. 6; L. Lomová: Skutečné a neskutečné světy R. Vašinky, Scéna 16, 1991, č. 18, s. 8; J. Brixi: Úvaha o bytovém divadle, AmatSc 28, 1991, č. 5, s. 20 Už třetí sezónu, tamtéž 30, 1993, č. 4, s. 6; J. Kerbr: Je to jen kousek od Národního divadla, SaD 1992, č. 7, s. 128 Z bytu do krytu, LN 22. 11. 1996; P. Pavlovský: Othello jako kvartet, LitN 8, 1997, č. 31, s. 14; J. Císař a kol.: Cesty českého amatérského divadla, 1998.
Významné události
1968: vznik (založení)
založení souboru
Zdroj: 2000
Autor: Vladimír Just
Orfeus
Praha 1968 - dosud
Další názvy: Divadlo Orfeus (sekce Bytové divadlo 1990–94; sekce Krytové divadlo 1995–dosud; Šekspírtovská královská divadelní společnost 1986–dosud)
divadlo
Adresa: Plzeňská 76 Praha 5
Amatérský soubor založil 1968 ve sklepních prostorách domu č. 9 na Malostranském nám. jeden z průkopníků tzv. divadla poezie, herec, recitátor, režisér, autor a principál R. Vašinka. Střihovou technikou jevištní montáže, rytmicky a intonačně stylizovaným rozpohybovaným projevem i etickou a politickou apelativností navázalo DO na Vašinkovy předchozí kreace v brněnském divadle X 59 – X 62 a v pražském Takzvaném divadle poezie VUS (Prévert: Malé prádlo; Wenzl: A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu – 1963 aj.). Po nuceném odchodu z malostranských prostor, přejmenovaných na Umělecké studio mladých Rubín (1971), hostoval Orfeus – vedle zájezdů – na klubových scénách různých pražských obvodů, 1980–89 pravidelně v Kulturním středisku Na Dobešce v Praze 4.
Jednu linii tvorby DO tvořily scénické montáže poezie, z nichž mnohé opakovaně zaznamenávaly úspěch na Wolkrově Prostějově, FEMADu Poděbrady a dalších přehlídkách a festivalech (Wenzl, Vašinka: Rozházené kopretiny, 1975; Wenzl, Vašinka: Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád, 1980; Frič, Vašinka: Tajemství vodních květin, 1985). Ve druhé linii se Vašinka od počátku 70. let pravidelně pokoušel o autorské inscenace dramatických textů (Brecht: Baal, 1970; Smazalová: Čaj, 1971; Vašinka aj.: Ovčín, 1979; Prutkov: Ukvapený Turka, 1981). Konstantou proměnlivého, hereckou fluktuací poznamenaného souboru byl dynamický a robustní projev R. Vašinky (interpretační i režijní), jenž vtiskl DO pečeť nezaměnitelné přednesové dílny. Až na výjimky (P. Hejný, zejm. však Vašinkova životní i umělecká družka I. Hýsková) nevynikaly inscenace hereckými výkony, srovnatelnými se suverénními a postupem let stále uvolněnějšími, přirozenějšími a méně stylizovanými kreacemi principála souboru. Směřování k poeticky komponovanému činohernímu divadlu dospělo k originálnímu tvaru ve Vašinkově dadaistické kompozici Piráti z Penzance aneb Smysl pro povinnost (podle Gilbertova libreta, 1977), v níž formou recitované opery za absence hudby a se stylizovaně ochotnickým početným komparzem rozehrál jevištní parodii uměleckých i společenských konvencí a absurdit. Na první Divadelní pouti na Střeleckém ostrově (1985) DO uvedlo v úpravě R. Vašinky a J. Gogely Shakespearova Othella (pod názvem Othello aneb Kterak Mouřenín Benátský krásné Desdemoně dodudati dal). Jarmareční heroicko-komické pojetí evokovalo produkce někdejších divadelních společností, k nimž se DO přihlásilo i novým, různě obměnovaným názvem (Šekspírtovská královská divadelní společnost Vincence Kočvary).
DO programově zůstalo alternativní i po listopadu 1989, jak v jevištní poetice, tak způsobem provozu, vědomě oponujíc tržním mechanismům, divadelní konvenci i soudobým uměleckým trendům. V první polovině 90. let působilo jako typické bytové divadlo, jehož 1–2 představení týdně v principálově smíchovském bytě měla charakter setkávání účinkujících-hostitelů s diváky-hosty (maximálně 40 osobami) v uvolněné domácké atmosféře. Od 1995 se působištěm divadélka stal suterénní prostor bývalého krytu v Plzeňské ul. 76 na Smíchově (odtud změna názvu sekce Bytové divadlo na Krytové divadlo).
DO pokračovalo v dřívějším dramaturgickém zaměření řadou nových literárních večerů z tvorby Vašinkových oblíbených autorů (Zbytky eposu a jiné básně Egona Bondyho, 1990; Seifert: Vlčí mák, 1993; Dva příběhy Vladimíra Holana, 1997; Apollinaire: Zavražděný básník, 1998; dále J. Skácel, A. Ginsburg, C. Sandburg aj.), k nimž se přiřadil pořad z romské prózy a poezie Strejček Koňská noha (1991) a Vašinkova montáž z díla L. Kundery Vzpomínka na mě(í)sta, kde jsem nikdy nebyl (1996). „Dramatickou“ linii udržuje DO obnoveným nastudováním čechovovské parodie Š. Smazalové Čaj (1991) a dalšími inscenacemi (Svoboda Plumlovský: O Lidunce, 1991; Cami: Kleštěnec z pralesa, 1993 aj.). Jako Putující královská šekspírtovská společnost podnikalo DO v 90. letech pravidelná každoroční prázdninová turné po venkově, připomínající praxi někdejších kočovných společností i naivisticky a primitivisticky laděným rázem divadelních produkcí. Vedle Othella, který se udržel na pořadu od poloviny 80. let, hrálo DO na těchto turné některá literární pásma a pro děti Vašinkovy adaptace pohádek B. Němcové a K. J. Erbena. Vašinka tyto zájezdy fejetonisticky zpracoval do osobitých Hlášení o pohybu královské šekspírtovské společnosti, publikovaných pravidelně v Literárních novinách. Vedle I. Hýskové a R. Vašinky v DO v této dekádě působili K. Matoušková, J. Smolková, L. Tomšů, M. Rotter.
Literatura
R. Vašinka: Problematika divadel poezie I–III, Ochotnické divadlo 9, 1963, s. 104, 138 a 156 Co se jinak říct nedá, AmatSc 18, 1981, č. 3, s. 12; Z. Potužil, M. Kovářík: O inscenování poezie, 1973; M. Kovářík: Orfeus a Kozma Prutkov, AmatSc 18, 1981, č. 11, s. 17; Z. Pavelka: Bytové divadlo, Tvorba 1990, č. 48, s. 6; L. Lomová: Skutečné a neskutečné světy R. Vašinky, Scéna 16, 1991, č. 18, s. 8; J. Brixi: Úvaha o bytovém divadle, AmatSc 28, 1991, č. 5, s. 20 Už třetí sezónu, tamtéž 30, 1993, č. 4, s. 6; J. Kerbr: Je to jen kousek od Národního divadla, SaD 1992, č. 7, s. 128 Z bytu do krytu, LN 22. 11. 1996; P. Pavlovský: Othello jako kvartet, LitN 8, 1997, č. 31, s. 14; J. Císař a kol.: Cesty českého amatérského divadla, 1998.
Významné události
1968: vznik (založení)
založení souboru
Zdroj: 2000
Autor: Vladimír Just
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.