SOPROVÁ, Jana: Zápisky z Mladé scény 2012 - Zalykám se smíchem, bolí to, tak se směju. AS 4/2012, s. 19-24.

Po loňské Cestě k Oněginovi představilo letos Taneční a pohybové studio Magdaléna další projekt o dívčím dospívání, tentokrát však podle díla spojeného s mnohem dramatičtější dobou. Deník Anny Frankové, stejně jako osud této dívky, jejíž život se uzavřel dříve, než mohl doopravdy začít, pochopitelně láká i k scénickému zpracování. Nejen svou citovostí a potenciální dramatičností, ale zároveň možností symbolicky vyjádřit prostřednictvím jejího osudu obecněji kontrast mezi soukromým a veřejným, mezi osudem jednotlivce a společnosti, se přímo nabízí i pro taneční verzi. Představení Zalykám se smíchem, bolí to, tak se směju je tedy proudem obrazů, představ a asociací, které máme spojené s dobou nástupu fašismu, v němž zmnožená postava dívky může být několikero podob jediné hrdinky v různých proměnách, tak i obecnějším symbolem tisíců bezejmenných dívek podobného osudu jako byl ten Annin. Představení tak nabízí šanci sledovat jej v různých rovinách. Můžeme se pokusit vnímat prvořadě příběh židovské dívky v proměnách od dítěte k probouzejícímu se ženství v dosud svobodném světě přes symbolické „označování“ židů a jejich vyloučení ze společnosti až po jejich postupné mizení do nenávratna (symboly kamínků jako vzpomínek, které nikdy nezmizí, působivá práce s tělem, která vytváří zvukovou kulisu evokující zvuky pochodujících holínek), s důrazem na dvojí „tíhu“, která Anně leží na bedrech (tíha samotného dospívání, puberty a zároveň tragického tlaku společenských proměn). Ale představení můžeme sledovat i jen jako estetický vizuální tvar. Právě vizualita, obrazivost, spojená nejen s pohybovou vynalézavostí jednotlivých dívek, jejich výborně laděnými kostýmy (variace od bílé, přes růžovou, po červenou a černou nabízejí nejrůznější výklady symboliky kostýmů), ale i nepominutelná práce se světelným designem.