RODRIGUEZOVÁ, Veronika: Ostrov za oponou 2010. Deník Dětské scény 11. - 17. 6. 2010.
OSTROV ZA OPONOU 2010
Krajská přehlídka Dětské scény se v Ostrově letos konala poprvé. V sobotu 10. dubna ve zdejším Domě kultury. Na Mírovém náměstí je to nepřehlédnutelná stavba, „postavená v roce 1955, jehož vstup zdobí monumentální portikum se sloupovou lodžií pod stupňovitým štítem, vrcholícím budovatelským sousoším horníka, žnečky a studenta z dílny sochaře Jaroslava Šlezingera, který zahynul v blízkém komunistickém táboře nucených prací.“ Tolik propagační brožura. Interiér Domu kultury svědčí o velkolepých plánech komunistického režimu působit na ostrovské občany. Organizátoři přehlídky se s masovým prostorem divadla vypořádali bravurně: na jevišti postavili elevaci a vytvořili tak komorní divadelní prostor za oponou.
V dopoledním bloku měli lektoři Jakub Hulák, Jiřina Lhotská a Veronika Rodriguezová společně s diváky možnost vidět čtyři inscenace.
Přehlídku otevřelo pásmo básní Norberta Frýda (z knihy Květovaný kůň) v podání nejmladší skupiny souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov) s názvem Na co si dnes budeme hrát. Dvě básně (o Indiánech a o pivu) spojoval v celek obligátní „dvoreček“, v podobě soupeření tří, posléze dvou skupin dětí, které se vzájemně popichují, kdo vymyslí lepší zábavu. Představení zaujalo prací s divadelním znakem, s tempem, pointou a gradací gagu. Přestože některé momenty působily herecky vyprázdněně (rozpočítadlo), celek byl ukázkou poučeného pedagogického vedení Lucie Veličkové, které ctí existenci dětských herců na scéně. V debatě vyšlo najevo, že příčinou problematických momentů může být fakt, že skupina tuto inscenacei hraje již druhým rokem a někdy nastupují nežádoucí stereotypy.
Jako další se představil tříčlenný soubor Lázeňáček z Františkových Lázní, pod vedením Jarmily Markové – Šimčíkové, se scénickým provedením básně F. Halase Jak hrdlička k pásku přišla. Soubor zaujal nápaditou scénografi í a kostýmováním, které v prvních okamžicích dětem na scéně pomáhaly (kolébka, fl étna jako znak hrdličky). Ve chvíli, kdy se těžiště přesunulo na Halasův text, se začala projevovat interpretační bezradnost, plynoucí především z tematické nevyjasněnosti volby textu s křesťanskou tématikou.
1. ročník souboru Trn ZUŠ Kynšperk, pod vedením Evy Mrázkové, provedl didaktickou moralitu Břicho tančit nedovolí. Problematický byl už výběr předlohy Šárky Borecké, vyznačující se chatrným dějem: dva pánové, jeden hubený a druhý tlustý (představuje ho holčička v klobouku) sedí v restauraci a servírka jim nosí objednané jídlo. Hubeňour, který čeká na slečnu z inzerátu, si objednává samá nezdravá jídla a tlouštík jí podle zásad zdravé výživy. Během oběda tak hubený ztloustne a tlustý zhubne, což se jevištně řeší popisným stěhováním polštářů pod tričky jednotlivých představitelů. Když konečně dorazí očekávaná slečna a chce si zatančit mazurku, není to pro nabytou tloušťku hubeného možné. Těžkopádnost scénického provedení umocňovala malá technická vybavenost dětí (mluvní dovednosti), kulhající temporytmus i znaková nepřesnost (přibližně reálné jídlo), což vyústilo ve zdlouhavou a statickou anekdotu bez pointy.
Dopolední blok uzavřela další skupina souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov) s dramatizací epizody z knihy Astrid Lindgrenové Pipi, dlouhá punčocha – trosečník. Kus děti hrají již druhým rokem a bylo vidět, že v některých momentech z něj poněkud vyrostly, což se projevovalo hereckou křečovitostí a zautomatizováním herních situací. Problematický byl i způsob dramatizace, který nepočítal s divákem neznalým Pipina příběhu. Tak, jak byla Pipi nastolena, by nepoučený divák tápal a bez kontextu předlohy by nemohl pochopit, jaké vztahy mezi postavami jsou.
Dopolední blok byl složen z drobnějších kusů menších dětí, odpoledne se plátna inscenací zvětšila a vzrostl i věk herců. Nejdříve se ředstavila dramatizace pohádky Dušana Taragela v podání třetí skupiny souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov) - Pohádka o Anče, která… z knihy Pohádky pro neposlušné děti. Soubor si jí vybral kvůli nadsázce, se kterou je psána. Chytrá Anička se sice dobře učí, ale nechce se mýt a její hygienické návyky vedou nejdříve k vystěhování nájemníků domu a nakonec Anča skončí v chlívku se svým strýčkem, který trpí stejnou „zálibou“. Přes plytkost příběhu se inscenace vyznačovala snahou o důsledné divadelní řešení situací, které se mohlo opřít o solidní dovednosti mladých herců. Nadsázku výrazně podtrhovala hudba a některé režijní nápady (ztrojení učitelek, rytmická mluva pana ředitele). Některé momenty však byly nejasné a jedna složka smazávala druhou (např. rozesmátý a milý výraz Anči zcela překrýval informaci, že je odporně špinavá, což měl naznačovat kostým). Skupina obdržela cenu za kolektivní souhru.
Soubor Píďalky (ZUŠ Aš), pod vedením Pavly Buginy Hoškové, se pokusil vypořádat s knihou J. Gaardera Žabí zámek. Významově složitý a nejednoznačný děj předlohy, plný náznaků a surrealistických obrazů, se však divákům vyložit nepodařilo. V Podivuhodné cestě Štěpána Marcipána jsme spíše byli svědky nejasného jednání postav, které komplikovala malá interpretační vybavenost herců, neurčité kostýmy či imaginární náznakovost. Výsledek tak působil jako rádoby fi losofi cká proklamace velikých pravd o životě a smrti, kterou ale divák těžko přijímal, protože se neopírala o přesvědčivé, divadelně ujasněné situace, ve kterých bychom mohli hlavního hrdinu přijmout a sledovat. Nutno podotknout, že se jednalo o premiéru a přejme souboru, aby se s oporou připomínek posunul k divadelní sdělnosti tak náročného textu.
Soutěžní část přehlídky uzavřel soubor HOP-HOP (ZUŠ Ostrov) inscenací Už zase skáču…, která byla inspirována knihou I Can Jump Puddles australského autora Allana Marshalla (u nás známé především díky fi lmovému zpracování). Předlohu v překladu Zory Wolfové zdramatizovala Irena Konývková, která se také ujala režie. Jedná se o veliký úkol, na který je soubor dobře připraven, především po stránce herecké. Problémem zůstává skutečnost, že se jedná o předlohu v zásadě nedramatickou - konfl ikt se odehrává v nitru hrdiny bojujícím s následky obrny, která ho nečekaně postihla. Rozporně byla přijata i volba hudby (Radůza, Z. Navarová), která pro některé nesla téma houževnatosti a odvahy rvát se s osudem, pro jiné téma ryze ženské, které s tématem inscenace však nijak nekoreluje. Diváci měli možnost vidět soustředěné a propracované herecké výkony (N. Klug, M. Aranyossyová). Scénické řešení dějových situací s pomocí látek a světel naznačovalo promyšlenost režijní koncepce, v některých momentech však poněkud ztrácelo dech a stávalo se vězněm vlastních omezení (manipulace lékařů s Allanem). Inscenace však byla po právu doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku v Trutnově.
Sobotní maraton zakončila autorská parafráze známé divadelní hry S. Becketta v provedení nejstarší, ryze pánské trojice souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov). Čekání na dona Luciana nabídlo divákům – v duchu studentské intelektuální recese – řešení otázky, kdo je Godot, a představilo jej jako neustále se vracejícího „paňácu“ v sametovém oblečku pestrých barev, jehož provází neutuchající smích. Jádro očekávání se tak upjalo k donu Lucianovi, který se... nedostavil.
Z Ostrova jsme odjížděli pod dramatickou oblohou, černá mračna táhla od masívu Krušných hor a člověk musel myslet na jinou slavnou epochu Ostrova - na dobu, kdy zde fungoval piaristický klášter, který byl významným centrem vzdělávání. A piaristé si byli dobře vědomi významu divadla (a hudby) při práci s mladými lidmi. Je dobré, že tato tradice v Ostrově trvá.
Veronika Rodriguezová
Krajská přehlídka Dětské scény se v Ostrově letos konala poprvé. V sobotu 10. dubna ve zdejším Domě kultury. Na Mírovém náměstí je to nepřehlédnutelná stavba, „postavená v roce 1955, jehož vstup zdobí monumentální portikum se sloupovou lodžií pod stupňovitým štítem, vrcholícím budovatelským sousoším horníka, žnečky a studenta z dílny sochaře Jaroslava Šlezingera, který zahynul v blízkém komunistickém táboře nucených prací.“ Tolik propagační brožura. Interiér Domu kultury svědčí o velkolepých plánech komunistického režimu působit na ostrovské občany. Organizátoři přehlídky se s masovým prostorem divadla vypořádali bravurně: na jevišti postavili elevaci a vytvořili tak komorní divadelní prostor za oponou.
V dopoledním bloku měli lektoři Jakub Hulák, Jiřina Lhotská a Veronika Rodriguezová společně s diváky možnost vidět čtyři inscenace.
Přehlídku otevřelo pásmo básní Norberta Frýda (z knihy Květovaný kůň) v podání nejmladší skupiny souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov) s názvem Na co si dnes budeme hrát. Dvě básně (o Indiánech a o pivu) spojoval v celek obligátní „dvoreček“, v podobě soupeření tří, posléze dvou skupin dětí, které se vzájemně popichují, kdo vymyslí lepší zábavu. Představení zaujalo prací s divadelním znakem, s tempem, pointou a gradací gagu. Přestože některé momenty působily herecky vyprázdněně (rozpočítadlo), celek byl ukázkou poučeného pedagogického vedení Lucie Veličkové, které ctí existenci dětských herců na scéně. V debatě vyšlo najevo, že příčinou problematických momentů může být fakt, že skupina tuto inscenacei hraje již druhým rokem a někdy nastupují nežádoucí stereotypy.
Jako další se představil tříčlenný soubor Lázeňáček z Františkových Lázní, pod vedením Jarmily Markové – Šimčíkové, se scénickým provedením básně F. Halase Jak hrdlička k pásku přišla. Soubor zaujal nápaditou scénografi í a kostýmováním, které v prvních okamžicích dětem na scéně pomáhaly (kolébka, fl étna jako znak hrdličky). Ve chvíli, kdy se těžiště přesunulo na Halasův text, se začala projevovat interpretační bezradnost, plynoucí především z tematické nevyjasněnosti volby textu s křesťanskou tématikou.
1. ročník souboru Trn ZUŠ Kynšperk, pod vedením Evy Mrázkové, provedl didaktickou moralitu Břicho tančit nedovolí. Problematický byl už výběr předlohy Šárky Borecké, vyznačující se chatrným dějem: dva pánové, jeden hubený a druhý tlustý (představuje ho holčička v klobouku) sedí v restauraci a servírka jim nosí objednané jídlo. Hubeňour, který čeká na slečnu z inzerátu, si objednává samá nezdravá jídla a tlouštík jí podle zásad zdravé výživy. Během oběda tak hubený ztloustne a tlustý zhubne, což se jevištně řeší popisným stěhováním polštářů pod tričky jednotlivých představitelů. Když konečně dorazí očekávaná slečna a chce si zatančit mazurku, není to pro nabytou tloušťku hubeného možné. Těžkopádnost scénického provedení umocňovala malá technická vybavenost dětí (mluvní dovednosti), kulhající temporytmus i znaková nepřesnost (přibližně reálné jídlo), což vyústilo ve zdlouhavou a statickou anekdotu bez pointy.
Dopolední blok uzavřela další skupina souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov) s dramatizací epizody z knihy Astrid Lindgrenové Pipi, dlouhá punčocha – trosečník. Kus děti hrají již druhým rokem a bylo vidět, že v některých momentech z něj poněkud vyrostly, což se projevovalo hereckou křečovitostí a zautomatizováním herních situací. Problematický byl i způsob dramatizace, který nepočítal s divákem neznalým Pipina příběhu. Tak, jak byla Pipi nastolena, by nepoučený divák tápal a bez kontextu předlohy by nemohl pochopit, jaké vztahy mezi postavami jsou.
Dopolední blok byl složen z drobnějších kusů menších dětí, odpoledne se plátna inscenací zvětšila a vzrostl i věk herců. Nejdříve se ředstavila dramatizace pohádky Dušana Taragela v podání třetí skupiny souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov) - Pohádka o Anče, která… z knihy Pohádky pro neposlušné děti. Soubor si jí vybral kvůli nadsázce, se kterou je psána. Chytrá Anička se sice dobře učí, ale nechce se mýt a její hygienické návyky vedou nejdříve k vystěhování nájemníků domu a nakonec Anča skončí v chlívku se svým strýčkem, který trpí stejnou „zálibou“. Přes plytkost příběhu se inscenace vyznačovala snahou o důsledné divadelní řešení situací, které se mohlo opřít o solidní dovednosti mladých herců. Nadsázku výrazně podtrhovala hudba a některé režijní nápady (ztrojení učitelek, rytmická mluva pana ředitele). Některé momenty však byly nejasné a jedna složka smazávala druhou (např. rozesmátý a milý výraz Anči zcela překrýval informaci, že je odporně špinavá, což měl naznačovat kostým). Skupina obdržela cenu za kolektivní souhru.
Soubor Píďalky (ZUŠ Aš), pod vedením Pavly Buginy Hoškové, se pokusil vypořádat s knihou J. Gaardera Žabí zámek. Významově složitý a nejednoznačný děj předlohy, plný náznaků a surrealistických obrazů, se však divákům vyložit nepodařilo. V Podivuhodné cestě Štěpána Marcipána jsme spíše byli svědky nejasného jednání postav, které komplikovala malá interpretační vybavenost herců, neurčité kostýmy či imaginární náznakovost. Výsledek tak působil jako rádoby fi losofi cká proklamace velikých pravd o životě a smrti, kterou ale divák těžko přijímal, protože se neopírala o přesvědčivé, divadelně ujasněné situace, ve kterých bychom mohli hlavního hrdinu přijmout a sledovat. Nutno podotknout, že se jednalo o premiéru a přejme souboru, aby se s oporou připomínek posunul k divadelní sdělnosti tak náročného textu.
Soutěžní část přehlídky uzavřel soubor HOP-HOP (ZUŠ Ostrov) inscenací Už zase skáču…, která byla inspirována knihou I Can Jump Puddles australského autora Allana Marshalla (u nás známé především díky fi lmovému zpracování). Předlohu v překladu Zory Wolfové zdramatizovala Irena Konývková, která se také ujala režie. Jedná se o veliký úkol, na který je soubor dobře připraven, především po stránce herecké. Problémem zůstává skutečnost, že se jedná o předlohu v zásadě nedramatickou - konfl ikt se odehrává v nitru hrdiny bojujícím s následky obrny, která ho nečekaně postihla. Rozporně byla přijata i volba hudby (Radůza, Z. Navarová), která pro některé nesla téma houževnatosti a odvahy rvát se s osudem, pro jiné téma ryze ženské, které s tématem inscenace však nijak nekoreluje. Diváci měli možnost vidět soustředěné a propracované herecké výkony (N. Klug, M. Aranyossyová). Scénické řešení dějových situací s pomocí látek a světel naznačovalo promyšlenost režijní koncepce, v některých momentech však poněkud ztrácelo dech a stávalo se vězněm vlastních omezení (manipulace lékařů s Allanem). Inscenace však byla po právu doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku v Trutnově.
Sobotní maraton zakončila autorská parafráze známé divadelní hry S. Becketta v provedení nejstarší, ryze pánské trojice souboru Na poslední chvíli (ZUŠ Ostrov). Čekání na dona Luciana nabídlo divákům – v duchu studentské intelektuální recese – řešení otázky, kdo je Godot, a představilo jej jako neustále se vracejícího „paňácu“ v sametovém oblečku pestrých barev, jehož provází neutuchající smích. Jádro očekávání se tak upjalo k donu Lucianovi, který se... nedostavil.
Z Ostrova jsme odjížděli pod dramatickou oblohou, černá mračna táhla od masívu Krušných hor a člověk musel myslet na jinou slavnou epochu Ostrova - na dobu, kdy zde fungoval piaristický klášter, který byl významným centrem vzdělávání. A piaristé si byli dobře vědomi významu divadla (a hudby) při práci s mladými lidmi. Je dobré, že tato tradice v Ostrově trvá.
Veronika Rodriguezová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.