STROTZER, Milan: 34. Wintrův Rakovník v roce 2010 aneb.... Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 14 - 17.
34. Wintrův Rakovník v roce 2010
aneb Starý dobrý prostor k divadelnímu zrání
Milan Strotzer
Tak jako si vyžaduje zrání prvotřídního moku dobrého sklepa s ideálními klimatickými podmínkami, obdobně tomu je v případě zrání divadla. Také potřebuje ke své kultivaci místo s potřebným příznivým klimatem. Takovým místem je pro středočeské a začasté i vzdálenější amatérské divadelníky Wintrův Rakovník, přehlídka, která funguje jako starý dobrý sklep. Ostatně je nejstarší krajskou přehlídkou v České republice, svému poslání slouží od roku 1977 již plných 34 let. Divadelní přehlídky mají v Rakovníku daleko delší tradici, která byla započata v roce 1947. Měly však před rokem 1977 jiný statut, podobně jako Třešťské divadelní jaro, které má za sebou již 49. ročníků, ale krajskou přehlídkou je teprve od roku 2000.
Wintrův Rakovník sluje nadstandardními podmínkami pro hrající soubory, výtečnou organizací, do níž je třeba započítat předvýběr inscenací do programu přehlídky, dostatečný prostor k reflexi soutěžních představení, zajištění zasvěcené odborné poroty a zázemí pro její práci, v neposlední řadě vstřícné klima, o které pečují pracovníci Kulturního centra a Divadelního spolku Tyl v čele s Alenou Mutinskou.
Myslím, že letošní ročník Wintrova Rakovníka byl průkazným dokladem toho, jak se divadelní zrání zakládá (OKKO Praha), jak slibně pokračuje (Slánská scéna, Kocábka Chocerady, DS TJ Sokol Lázně Toušeň, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav), ale i kde se kvašení a zrání zvrtlo či pozastavilo a potřebuje podpořit (Exil Pardubice, DS K.J. Erben Žebrák).
Mezi sedmi soutěžními inscenacemi těsně převažovala dramata a vážná témata nad komediálními žánry. Program obnášel čtyři hry současné dramatiky západní provenience (USA, rakouské, 2x italské), dvě původní dramatizace převzatých předloh českých autorů a jednu původní autorskou hru. Závěrečnou programovou tečkou bylo představení hostujícího Divadla SoLiTEAter z Prahy, které v minulé sezoně zazářilo s hrou Dougha Wrighta Svou vlastní ženou.
Ochutnávku 34. Wintrova Rakovníka začnu obrazně řečeno mladým vínem a skončím tím, které „koštéři“ Kateřina Fixová, Pavel Purkrábek, Milan Schejbal a Milan Strotzer ocenili medailemi.
Divadlo OKKO, o. s., Praha, kolektiv, který má za sebou pouze dvě divadelní sezony, si pro svou druhou inscenaci zvolil situační převlekovou komedii amerického autora Kena Ludwiga Pod praporem něžných dam. Řemeslně dobře napsaná hra, zejména pokud jde o situace a dialogy, byla souboru oporou v tom, že se mu podařilo srozumitelně převyprávět příběh, respektive pobavit diváky některými situacemi či slovními gagy. Soubor však vlivem nevelkého zkušenostního zázemí zůstal víceméně u reprodukce textu, u popisu a ilustrace. To je na žánr situační komedie, jak zdůraznil při hodnocení Milan Schejbal, zoufale málo. Chybělo důsledné režijní i herecké řešení situací tak, aby se publikum mohlo bavit paradoxy, nečekanými asociacemi, přesně načasovanými pointami etc. Nicméně v inscenaci se přece jenom objevily dvě herecké kreace vymykající se z pouhého reprodukování textu, a sice Martina Zelenského v roli Jacka a Anny Blabolové coby Meg (čestná uznání).
Soubor K.J. Erbena ze Žebráku nastudoval v režii Františka Lorence frekventovanou hru Alda Nicolaje Tři na lavičce. V jeho inscenaci jsme postrádali důsledné budování dramatických situací a vztahů mezi postavami, což mj. vedlo k znečitelnění postavy Ambry. Inscenace se takříkajíc rozsvítila v momentech, kdy bylo využíváno principů konverzačního herectví, naproti tomu každé odbočení k psychologické drobnokresbě vyvolávalo rozpaky. Rozvleklé pointy jednotlivých obrazů a zbytečné proluky vznikající zatahováním opony – žádné přestavby se totiž nekonaly − poznamenávaly tempo inscenace a tudíž i pozornost diváků. Přesto vše upoutal svým herectvím František Lorenc v roli Boccacia (čestné uznání), a sice svým smyslem pro nadsázku a schopnost přesně načasovat pointu.
Divadelní soubor Exil z Pardubic se představil s jevištním provedením textu současného italského autora Maria Geraldiho Zlomatka. Záměrně píši textu a nikoliv hry, neboť jde o plakát, o vykřičník nad jednáním matky, která se nesmíří s homosexualitou svého syna a zabije jeho partnera. Text připomíná někdejší jevištní skici k předmanželské výchově, které byly odrazovým můstkem pro následnou besedu návštěvníků pořadu s psychologem. Ty totiž také obyčejně postrádaly, stejně jako Geraldiho text, motivace jednání, neboť sloužily k nastolení modelových situací, o nichž byla následně vedena rozprava a teprve v ní se ony motivace rozkrývaly. Šlo tu o načrtnutí hrubých kontur problému, o upoutávku.
Inscenace pardubického Exilu, zdá se, nechce sloužit jako plakát, a tak se ubírá cestou civilního pravděpodobnostního herectví, aniž by nalézala a zprostředkovala divákům motivace jednání postav. Ostatně, pokud by se do takového hledání tvůrci pustili, patrně by, v našem současném prostředí nepoznamenaném tabuizováním homosexuality a katolickou bigotností, museli dospět k tomu, že jde o problém nemocné ženy a nikoliv o nemožnost smíření se se sexuální orientací syna. Víra v autora tu nebyla nejšťastnější cestou k aktuálnímu sdělení prostředky divadla, nepodařilo se to ani prostřednictvím zaujatého hereckého projevu technicky dobře vybavené Věry Pojmanové v titulní roli (čestné uznání).
Divadelní soubor Kocábka z Chocerad přivezl na Wintrův Rakovník 2010 představení autorského divadla založeného na textu principála souboru Jiřího Cinkeise Koule. Viděli jsme představení plné humoru, hravosti a pohrávání si s lidskou blbostí, které je z rodu někdejších tzv. divadel malých jevištních forem. Žánrově se představení pohybovalo na pomezí text-appealu, literárního kabaretu, revue. Lze v něm nalézt odkazy k poetismu tak, jak je známe z tvorby Jiřího Suchého, ale i dadaismu a k dalším inspiračním zdrojům.
Hra je založena na výborném a nosném nápadu: Do patentového úřadu přichází muž se svou ženou, aby zde uplatnil svůj vynález. Muž je postižen tím, že neustále usíná, ale naštěstí po probuzení navazuje na předchozí řeč. Tato výchozí situace je živnou půdou k řetězci humorných situací a gagů. Ty jsou dobře vystavěny a nechybí jim přesné načasování. Předností tu jsou neobyčejná schopnost navazovat kontakt s publikem spjatá s autentickým hereckým projevem (hlavně u Jiřího Cinkeise) a princip hravosti, na němž je představení postaveno a budováno.
Hra J. Cinkeise se v rovině textové předlohy i jevištního provedení láme na dvě poloviny. Tou první je situace předložení vynálezu, tou druhou je demonstrace jeho fungování. Zatímco první část je sevřeným celkem, druhá je poněkud rozvolněnější a vzbuzuje úvahy nad proporcemi a zpracováním některých skečů a hlavně písňových čísel a jejich hudebního uchopení. Mimoto zde chybí zřetelné nastolení nové situace, tj. avízo pro diváka, že budou následovat demonstrace fungování vynálezu. Toto konstatování o dvou ne zcela sourodých polovinách hry není o tom, že je něco zásadně špatně. Princip hravosti (žánrového uchopení), na němž je představení postaveno, nevyžaduje nutnou sevřenost celku. Jde jen o upozornění na to, že se diváci budou nejspíše bavit v první části představení více než ve finále.
Viděli jsme svébytné autorské divadlo, a to ve všech ohledech, které přináší inteligentní zábavu i možnost zamyšlení se (čestné uznání za inscenaci). Jiřímu Cinkeisovi bylo uděleno čestné uznání za textovou předlohu a současně spolu s Vladimírem Šímou obdržel cenu za herectví. Soubor Kocábka na sebe opakovaně poukázal jako na výjimečný a patrně nenapodobitelný fenomén v kontextu českého amatérského divadla.
Petr Matoušek, principál a režisér Divadýlka na dlani z Mladé Boleslavi, se inspiroval hrou Miroslava Horníčka Malá noční inventura a spolu se členy souboru použil její půdorys k vlastní autorské tvorbě. Vznikla textová předloha nazvaná prostě Inventura, která je podobně jako u Horníčka inventurou partnerských vztahů pracovníků nejmenovaného divadla, ale zde především odrazovým můstkem k sebeironickému pohledu na protagonisty hry a jejich rodinné a partnerské zázemí.
Základním inscenačním principem je tu hravost, která se de facto stává tématem inscenace. Nejde tu o volání po partnerské harmonii, do něhož ústí text Horníčkův, nýbrž o nekompromisní vyostřený obraz partnerského soužití našich současníků, který není nikterak lichotivý. Až na výjimky soubor buduje inscenaci především nápaditým rozehráváním jednotlivých situací. Hra je plná původních vymyšlených slovních i situačních gagů, které jsou většinou dobře a v mnoha případech brilantně jevištně zpracovány včetně přesného timingu. Soubor zvolil pro hru výhodný hrací prostor s diváky na jevišti. Části divadelního fundusu vytvářejí jednak autentické prostředí pro hru, ale také potřebné koridory pro pohyb na jevišti.
Jinak dobře postavená a divácky vděčná komedie má i své rezervy a možnosti dalšího dotvoření. Především jde o scény, v nichž se tři protagonisté na základě sázky snaží svést novou pracovnici divadla Věrušku. Zde jako by byl princip hravosti a rozehrávání situací opuštěn a nastoupil jiný – realistický – způsob scénování. Na škodu by nebylo prověřit rovněž významové vyznění některých scén (např. o Věrušce a osvětlovači).
Stále rostoucí kolektiv mladoboleslavského Dividýlka, a to nejen početně, ale především ve své herecké vybavenosti, se zhostil svého úkolu v inscenaci Inventura více jak se ctí. Objevily se i mimořádně zdařilé herecké kreace. Byly především dílem Petra Matouška v roli Leopolda Bíny, Luboše Dvořáka při ztvárnění postavy Mistra Eduarda Srpa a Báry Bartošové v úloze Leopoldovy manželky (ceny). Soubor si z Rakovníka odvezl cenu za inscenaci.
Slánská scéna obohatila přehlídku uvedením monodramatu Petra Turriniho Hotovo. Konec! Nastudování Turriniho hry je z hlediska dramaturgického, v kontextu dalšího repertoáru souboru (i přehlídky), počinem stejně chvályhodným jako odvážným. Peter Turrini, rakouský dramatik, jeden z nejznámějších a nejhranějších současných německy píšících autorů, představitel tzv. dramatiky šoku, v níž estetika hnusu, špíny, destrukce a drastičnosti je protestem proti předstírání řádu a harmonie, není u nás neznámý. Nicméně na amatérských jevištích se s tímto autorem nesetkáváme, a to z pochopitelných důvodů. Inscenovat jeho hry není jednoduché, vybočují totiž značně ze zažitých konvencí a stereotypů. O to záslužnější je počin Slánské scény, režisérky Michaely Chrapové (čestné uznání za dramaturgii a režii) a zkušeného herce Tomáše Votta (cena).
Turriniho monodrama je o úspěšném muži, který proplouvá životem, aby se přesycen vlastní bezproblémovou existencí ocitl v samotě bez opravdového živoucího lidského vztahu, v životě bez lásky. Je to obraz muže, jenž se v této samotě utápí ve snaze uzavřít se okolnímu světu. Jeho nerealizovatelné přerušení kontaktů s vnějším světem má pro něj pouze jedno východisko – rozhodne se napočítat do tisíce a zastřelit se. Režisérka i herec T. Vott přečetli a jevištně ztvárnili nelehkou předlohu v intencích autora a tématu jeho hry tak, že smysl a základní sdělení zprostředkovali divákům. Zřetelně akcentovali klíčové sekvence, podpořili realizaci monodramatu přidáním nezbytného partnera, jmenovitě postavy nazvané Ona. Soubor obdržel cenu za inscenaci.
Rezervy nastudování lze spatřovat ve výraznějším zpracování výchozí dramatické situace v expozici, ale i v budování situací ve struktuře celé hry, v jejich vršení. S tím souvisí i potřeba zřetelného zveřejnění vztahu přidané postavy k představiteli muže. Ta znesnadňovala divákům orientaci, mohla by ji však podpořit. Scénická výprava Jana Fanyho Fanty a Josefa Chodory (čestné uznání) vytvářela významotvorný hrací prostor, evokovala zahnání člověka takříkajíc do kouta. K úvaze je dořešení mužského kostýmu, mohlo by to navíc pomoci odstranit některé drobné prohřešky proti řádu hry a inscenace.
Divadelní kolektiv Nová generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň jsem si pro ochutnávku nechal nakonec. Režisér souboru Filip Müller převedl do dramatické podoby málo známou povídku Václava Hraběte Horečka a inscenoval ji s věkově kompaktním hereckým kolektivem pod názvem Vnitřní démon. Jde o příběh mladého muže a jeho vrstevníků – maturantů, jímž je vyjádřen generační pocit panující v 60. letech, tj. pocit šedivé nekonečné životní banality, která ubíjí možnost žít smysluplný a plnohodnotný život. Müllerova dramatizace personifikuje alter ego hlavního hrdiny, krátí Hrabětův text, pomíjí jednu jeho sekvenci a spolu s ní příslušné postavy. Vypuštěny jsou i poslední řádky výchozí předlohy, jimiž autor ponechává příběhu otevřený konec a tudíž i naději v budoucnost, která nebude banální. Ono vypuštění a nevelká proměna v závěru Hrabětova příběhu ústí do zřetelného sdělení, že nás (novou generaci) opustila schopnost bojovat za své ideály, že je pohodlnější přizpůsobit se ve jménu okamžitého prospěchu.
Inscenace, jak její působení postihla Kateřina Fixová, vykazuje všechny znaky generačního divadla: námět, téma, jevištní zpracování a především kolektivní energii, se kterou se mladí aktéři staví za názor na svůj i náš svět. Inscenace, silná svou generační výpovědí, má svou nejslabší stránku v tom, jak nedůsledně nechává hlavní téma zamlžovat až psychologizujícími reáliemi základního příběhu, a to nejen v režijní, ale i scénografické složce. Tam, kde pracuje se znakem, se zkratkou, s komentářem, nabízí výsostně divadelní zážitek. Tam, kde se naopak prosazuje spíše popis situace, téměř iluze životu pravděpodobná, tam se divadelnost ztrácejí a divácká pozornost je tak odváděna od toho hlavního − jak náš „vnitřní démon“ ovlivňuje naše životy. Problémem, který inscenaci temporytmicky retarduje a který by stálo za to odstranit, je používání opony při snaze detailně popsat jednotlivá prostředí. Z hlediska hlavního tématu hry je toto realistické popisování prostoru nejméně důležité.
Zbavit se nedůsledností a zbytečného popisování prostředí není úkol nikterak obtížný, a tak lze věřit, že by výpověď souboru mohla zaznít ještě důsažněji na Divadelním Děčíně, kam byl soubor z Wintrova Rakovníka nominován. Zbývá doplnit, že Filip Müller byl oceněn čestným uznáním za dramatizaci a režii, že kolektiv souboru získal cenu za herectví a cenu za inscenaci.
Medailí bylo v Rakovníku uděleno více. Doporučení k účasti na Divadelním Děčíně získaly: na 1. místě Slánská scéna s Turriniho hrou Hotovo. Konec!, na 2. místě Divadýlko na dlani Mladá Boleslav se svou Inventurou a na 3. místě Kocábka Chocerady s původní autorskou hrou Koule. Čtyři inscenace ze sedmi na úrovni, která dovoluje poměřování na půdě celostátní přehlídky, to je skóre potvrzující úroveň inscenačních výsledků středočeských amatérských divadelních souborů, ale i kredit starého dobrého prostoru k divadelnímu zrání jménem Wintrův Rakovník.
aneb Starý dobrý prostor k divadelnímu zrání
Milan Strotzer
Tak jako si vyžaduje zrání prvotřídního moku dobrého sklepa s ideálními klimatickými podmínkami, obdobně tomu je v případě zrání divadla. Také potřebuje ke své kultivaci místo s potřebným příznivým klimatem. Takovým místem je pro středočeské a začasté i vzdálenější amatérské divadelníky Wintrův Rakovník, přehlídka, která funguje jako starý dobrý sklep. Ostatně je nejstarší krajskou přehlídkou v České republice, svému poslání slouží od roku 1977 již plných 34 let. Divadelní přehlídky mají v Rakovníku daleko delší tradici, která byla započata v roce 1947. Měly však před rokem 1977 jiný statut, podobně jako Třešťské divadelní jaro, které má za sebou již 49. ročníků, ale krajskou přehlídkou je teprve od roku 2000.
Wintrův Rakovník sluje nadstandardními podmínkami pro hrající soubory, výtečnou organizací, do níž je třeba započítat předvýběr inscenací do programu přehlídky, dostatečný prostor k reflexi soutěžních představení, zajištění zasvěcené odborné poroty a zázemí pro její práci, v neposlední řadě vstřícné klima, o které pečují pracovníci Kulturního centra a Divadelního spolku Tyl v čele s Alenou Mutinskou.
Myslím, že letošní ročník Wintrova Rakovníka byl průkazným dokladem toho, jak se divadelní zrání zakládá (OKKO Praha), jak slibně pokračuje (Slánská scéna, Kocábka Chocerady, DS TJ Sokol Lázně Toušeň, Divadýlko na dlani Mladá Boleslav), ale i kde se kvašení a zrání zvrtlo či pozastavilo a potřebuje podpořit (Exil Pardubice, DS K.J. Erben Žebrák).
Mezi sedmi soutěžními inscenacemi těsně převažovala dramata a vážná témata nad komediálními žánry. Program obnášel čtyři hry současné dramatiky západní provenience (USA, rakouské, 2x italské), dvě původní dramatizace převzatých předloh českých autorů a jednu původní autorskou hru. Závěrečnou programovou tečkou bylo představení hostujícího Divadla SoLiTEAter z Prahy, které v minulé sezoně zazářilo s hrou Dougha Wrighta Svou vlastní ženou.
Ochutnávku 34. Wintrova Rakovníka začnu obrazně řečeno mladým vínem a skončím tím, které „koštéři“ Kateřina Fixová, Pavel Purkrábek, Milan Schejbal a Milan Strotzer ocenili medailemi.
Divadlo OKKO, o. s., Praha, kolektiv, který má za sebou pouze dvě divadelní sezony, si pro svou druhou inscenaci zvolil situační převlekovou komedii amerického autora Kena Ludwiga Pod praporem něžných dam. Řemeslně dobře napsaná hra, zejména pokud jde o situace a dialogy, byla souboru oporou v tom, že se mu podařilo srozumitelně převyprávět příběh, respektive pobavit diváky některými situacemi či slovními gagy. Soubor však vlivem nevelkého zkušenostního zázemí zůstal víceméně u reprodukce textu, u popisu a ilustrace. To je na žánr situační komedie, jak zdůraznil při hodnocení Milan Schejbal, zoufale málo. Chybělo důsledné režijní i herecké řešení situací tak, aby se publikum mohlo bavit paradoxy, nečekanými asociacemi, přesně načasovanými pointami etc. Nicméně v inscenaci se přece jenom objevily dvě herecké kreace vymykající se z pouhého reprodukování textu, a sice Martina Zelenského v roli Jacka a Anny Blabolové coby Meg (čestná uznání).
Soubor K.J. Erbena ze Žebráku nastudoval v režii Františka Lorence frekventovanou hru Alda Nicolaje Tři na lavičce. V jeho inscenaci jsme postrádali důsledné budování dramatických situací a vztahů mezi postavami, což mj. vedlo k znečitelnění postavy Ambry. Inscenace se takříkajíc rozsvítila v momentech, kdy bylo využíváno principů konverzačního herectví, naproti tomu každé odbočení k psychologické drobnokresbě vyvolávalo rozpaky. Rozvleklé pointy jednotlivých obrazů a zbytečné proluky vznikající zatahováním opony – žádné přestavby se totiž nekonaly − poznamenávaly tempo inscenace a tudíž i pozornost diváků. Přesto vše upoutal svým herectvím František Lorenc v roli Boccacia (čestné uznání), a sice svým smyslem pro nadsázku a schopnost přesně načasovat pointu.
Divadelní soubor Exil z Pardubic se představil s jevištním provedením textu současného italského autora Maria Geraldiho Zlomatka. Záměrně píši textu a nikoliv hry, neboť jde o plakát, o vykřičník nad jednáním matky, která se nesmíří s homosexualitou svého syna a zabije jeho partnera. Text připomíná někdejší jevištní skici k předmanželské výchově, které byly odrazovým můstkem pro následnou besedu návštěvníků pořadu s psychologem. Ty totiž také obyčejně postrádaly, stejně jako Geraldiho text, motivace jednání, neboť sloužily k nastolení modelových situací, o nichž byla následně vedena rozprava a teprve v ní se ony motivace rozkrývaly. Šlo tu o načrtnutí hrubých kontur problému, o upoutávku.
Inscenace pardubického Exilu, zdá se, nechce sloužit jako plakát, a tak se ubírá cestou civilního pravděpodobnostního herectví, aniž by nalézala a zprostředkovala divákům motivace jednání postav. Ostatně, pokud by se do takového hledání tvůrci pustili, patrně by, v našem současném prostředí nepoznamenaném tabuizováním homosexuality a katolickou bigotností, museli dospět k tomu, že jde o problém nemocné ženy a nikoliv o nemožnost smíření se se sexuální orientací syna. Víra v autora tu nebyla nejšťastnější cestou k aktuálnímu sdělení prostředky divadla, nepodařilo se to ani prostřednictvím zaujatého hereckého projevu technicky dobře vybavené Věry Pojmanové v titulní roli (čestné uznání).
Divadelní soubor Kocábka z Chocerad přivezl na Wintrův Rakovník 2010 představení autorského divadla založeného na textu principála souboru Jiřího Cinkeise Koule. Viděli jsme představení plné humoru, hravosti a pohrávání si s lidskou blbostí, které je z rodu někdejších tzv. divadel malých jevištních forem. Žánrově se představení pohybovalo na pomezí text-appealu, literárního kabaretu, revue. Lze v něm nalézt odkazy k poetismu tak, jak je známe z tvorby Jiřího Suchého, ale i dadaismu a k dalším inspiračním zdrojům.
Hra je založena na výborném a nosném nápadu: Do patentového úřadu přichází muž se svou ženou, aby zde uplatnil svůj vynález. Muž je postižen tím, že neustále usíná, ale naštěstí po probuzení navazuje na předchozí řeč. Tato výchozí situace je živnou půdou k řetězci humorných situací a gagů. Ty jsou dobře vystavěny a nechybí jim přesné načasování. Předností tu jsou neobyčejná schopnost navazovat kontakt s publikem spjatá s autentickým hereckým projevem (hlavně u Jiřího Cinkeise) a princip hravosti, na němž je představení postaveno a budováno.
Hra J. Cinkeise se v rovině textové předlohy i jevištního provedení láme na dvě poloviny. Tou první je situace předložení vynálezu, tou druhou je demonstrace jeho fungování. Zatímco první část je sevřeným celkem, druhá je poněkud rozvolněnější a vzbuzuje úvahy nad proporcemi a zpracováním některých skečů a hlavně písňových čísel a jejich hudebního uchopení. Mimoto zde chybí zřetelné nastolení nové situace, tj. avízo pro diváka, že budou následovat demonstrace fungování vynálezu. Toto konstatování o dvou ne zcela sourodých polovinách hry není o tom, že je něco zásadně špatně. Princip hravosti (žánrového uchopení), na němž je představení postaveno, nevyžaduje nutnou sevřenost celku. Jde jen o upozornění na to, že se diváci budou nejspíše bavit v první části představení více než ve finále.
Viděli jsme svébytné autorské divadlo, a to ve všech ohledech, které přináší inteligentní zábavu i možnost zamyšlení se (čestné uznání za inscenaci). Jiřímu Cinkeisovi bylo uděleno čestné uznání za textovou předlohu a současně spolu s Vladimírem Šímou obdržel cenu za herectví. Soubor Kocábka na sebe opakovaně poukázal jako na výjimečný a patrně nenapodobitelný fenomén v kontextu českého amatérského divadla.
Petr Matoušek, principál a režisér Divadýlka na dlani z Mladé Boleslavi, se inspiroval hrou Miroslava Horníčka Malá noční inventura a spolu se členy souboru použil její půdorys k vlastní autorské tvorbě. Vznikla textová předloha nazvaná prostě Inventura, která je podobně jako u Horníčka inventurou partnerských vztahů pracovníků nejmenovaného divadla, ale zde především odrazovým můstkem k sebeironickému pohledu na protagonisty hry a jejich rodinné a partnerské zázemí.
Základním inscenačním principem je tu hravost, která se de facto stává tématem inscenace. Nejde tu o volání po partnerské harmonii, do něhož ústí text Horníčkův, nýbrž o nekompromisní vyostřený obraz partnerského soužití našich současníků, který není nikterak lichotivý. Až na výjimky soubor buduje inscenaci především nápaditým rozehráváním jednotlivých situací. Hra je plná původních vymyšlených slovních i situačních gagů, které jsou většinou dobře a v mnoha případech brilantně jevištně zpracovány včetně přesného timingu. Soubor zvolil pro hru výhodný hrací prostor s diváky na jevišti. Části divadelního fundusu vytvářejí jednak autentické prostředí pro hru, ale také potřebné koridory pro pohyb na jevišti.
Jinak dobře postavená a divácky vděčná komedie má i své rezervy a možnosti dalšího dotvoření. Především jde o scény, v nichž se tři protagonisté na základě sázky snaží svést novou pracovnici divadla Věrušku. Zde jako by byl princip hravosti a rozehrávání situací opuštěn a nastoupil jiný – realistický – způsob scénování. Na škodu by nebylo prověřit rovněž významové vyznění některých scén (např. o Věrušce a osvětlovači).
Stále rostoucí kolektiv mladoboleslavského Dividýlka, a to nejen početně, ale především ve své herecké vybavenosti, se zhostil svého úkolu v inscenaci Inventura více jak se ctí. Objevily se i mimořádně zdařilé herecké kreace. Byly především dílem Petra Matouška v roli Leopolda Bíny, Luboše Dvořáka při ztvárnění postavy Mistra Eduarda Srpa a Báry Bartošové v úloze Leopoldovy manželky (ceny). Soubor si z Rakovníka odvezl cenu za inscenaci.
Slánská scéna obohatila přehlídku uvedením monodramatu Petra Turriniho Hotovo. Konec! Nastudování Turriniho hry je z hlediska dramaturgického, v kontextu dalšího repertoáru souboru (i přehlídky), počinem stejně chvályhodným jako odvážným. Peter Turrini, rakouský dramatik, jeden z nejznámějších a nejhranějších současných německy píšících autorů, představitel tzv. dramatiky šoku, v níž estetika hnusu, špíny, destrukce a drastičnosti je protestem proti předstírání řádu a harmonie, není u nás neznámý. Nicméně na amatérských jevištích se s tímto autorem nesetkáváme, a to z pochopitelných důvodů. Inscenovat jeho hry není jednoduché, vybočují totiž značně ze zažitých konvencí a stereotypů. O to záslužnější je počin Slánské scény, režisérky Michaely Chrapové (čestné uznání za dramaturgii a režii) a zkušeného herce Tomáše Votta (cena).
Turriniho monodrama je o úspěšném muži, který proplouvá životem, aby se přesycen vlastní bezproblémovou existencí ocitl v samotě bez opravdového živoucího lidského vztahu, v životě bez lásky. Je to obraz muže, jenž se v této samotě utápí ve snaze uzavřít se okolnímu světu. Jeho nerealizovatelné přerušení kontaktů s vnějším světem má pro něj pouze jedno východisko – rozhodne se napočítat do tisíce a zastřelit se. Režisérka i herec T. Vott přečetli a jevištně ztvárnili nelehkou předlohu v intencích autora a tématu jeho hry tak, že smysl a základní sdělení zprostředkovali divákům. Zřetelně akcentovali klíčové sekvence, podpořili realizaci monodramatu přidáním nezbytného partnera, jmenovitě postavy nazvané Ona. Soubor obdržel cenu za inscenaci.
Rezervy nastudování lze spatřovat ve výraznějším zpracování výchozí dramatické situace v expozici, ale i v budování situací ve struktuře celé hry, v jejich vršení. S tím souvisí i potřeba zřetelného zveřejnění vztahu přidané postavy k představiteli muže. Ta znesnadňovala divákům orientaci, mohla by ji však podpořit. Scénická výprava Jana Fanyho Fanty a Josefa Chodory (čestné uznání) vytvářela významotvorný hrací prostor, evokovala zahnání člověka takříkajíc do kouta. K úvaze je dořešení mužského kostýmu, mohlo by to navíc pomoci odstranit některé drobné prohřešky proti řádu hry a inscenace.
Divadelní kolektiv Nová generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň jsem si pro ochutnávku nechal nakonec. Režisér souboru Filip Müller převedl do dramatické podoby málo známou povídku Václava Hraběte Horečka a inscenoval ji s věkově kompaktním hereckým kolektivem pod názvem Vnitřní démon. Jde o příběh mladého muže a jeho vrstevníků – maturantů, jímž je vyjádřen generační pocit panující v 60. letech, tj. pocit šedivé nekonečné životní banality, která ubíjí možnost žít smysluplný a plnohodnotný život. Müllerova dramatizace personifikuje alter ego hlavního hrdiny, krátí Hrabětův text, pomíjí jednu jeho sekvenci a spolu s ní příslušné postavy. Vypuštěny jsou i poslední řádky výchozí předlohy, jimiž autor ponechává příběhu otevřený konec a tudíž i naději v budoucnost, která nebude banální. Ono vypuštění a nevelká proměna v závěru Hrabětova příběhu ústí do zřetelného sdělení, že nás (novou generaci) opustila schopnost bojovat za své ideály, že je pohodlnější přizpůsobit se ve jménu okamžitého prospěchu.
Inscenace, jak její působení postihla Kateřina Fixová, vykazuje všechny znaky generačního divadla: námět, téma, jevištní zpracování a především kolektivní energii, se kterou se mladí aktéři staví za názor na svůj i náš svět. Inscenace, silná svou generační výpovědí, má svou nejslabší stránku v tom, jak nedůsledně nechává hlavní téma zamlžovat až psychologizujícími reáliemi základního příběhu, a to nejen v režijní, ale i scénografické složce. Tam, kde pracuje se znakem, se zkratkou, s komentářem, nabízí výsostně divadelní zážitek. Tam, kde se naopak prosazuje spíše popis situace, téměř iluze životu pravděpodobná, tam se divadelnost ztrácejí a divácká pozornost je tak odváděna od toho hlavního − jak náš „vnitřní démon“ ovlivňuje naše životy. Problémem, který inscenaci temporytmicky retarduje a který by stálo za to odstranit, je používání opony při snaze detailně popsat jednotlivá prostředí. Z hlediska hlavního tématu hry je toto realistické popisování prostoru nejméně důležité.
Zbavit se nedůsledností a zbytečného popisování prostředí není úkol nikterak obtížný, a tak lze věřit, že by výpověď souboru mohla zaznít ještě důsažněji na Divadelním Děčíně, kam byl soubor z Wintrova Rakovníka nominován. Zbývá doplnit, že Filip Müller byl oceněn čestným uznáním za dramatizaci a režii, že kolektiv souboru získal cenu za herectví a cenu za inscenaci.
Medailí bylo v Rakovníku uděleno více. Doporučení k účasti na Divadelním Děčíně získaly: na 1. místě Slánská scéna s Turriniho hrou Hotovo. Konec!, na 2. místě Divadýlko na dlani Mladá Boleslav se svou Inventurou a na 3. místě Kocábka Chocerady s původní autorskou hrou Koule. Čtyři inscenace ze sedmi na úrovni, která dovoluje poměřování na půdě celostátní přehlídky, to je skóre potvrzující úroveň inscenačních výsledků středočeských amatérských divadelních souborů, ale i kredit starého dobrého prostoru k divadelnímu zrání jménem Wintrův Rakovník.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.