František Černý: Výpravy nazpět časem, o návštěvě Dolních Stakor, in Tvorba, 1987, č.52

Do časů, kdy divadlo bylo ještě svátkem obce, namnoze i vyvrcholením celoroční kulturní aktivity občanů, dostal jsem se nečekaně počátkem tohoto desetiletí (80. léta 20. stol.). ...Do svátečně upravené obce se scházeli místní lidé a přijížděli přespolní diváci spjatí rodinnými, pracovními či sousedskými vztahy. Ochotnické představení bývá tu tradiční součástí velikonočních setkání. …hráli rolníci, lidé upracovaných rukou, na jevišti postaveném k tomu účelu na kozách v místní hospodě. Uprostřed rampy byla pravá nefalšovaná nápovědní bouda, do níž napovědka musela před představením zalézt po kolenou. Za oponou, zobrazující Čechii, vedoucí pod Řípem šik sedláků a selek v krojích, svítila na jejich hru u stropu po celý večer pouze jediná - odedávna zde zavěšená - žárovka se stínidlem. …v iluzivních malovaných kulisách všichni hráli pěkně. Nic tu nebylo trapného. ...Každý si počínal jak dovedl, nikdo ze sebe nedělal umělce.
O přestávce řízně muzicírovala místní kapela, sedící v sálku za zády diváků. A po představení snad všichni diváci v několika minutách vynesli ze sálu židle, aby se mohlo až do rána tancovat. ...Byla to tradiční slavnost vytvářená pro určitý pevně vymezený kolektiv několika jeho příslušníky.