AS 2005, č. 2, s. 28-29. Vít Závodský.
KOJETÍNSKÁ TŘINÁCTKA
Na prahu jara, 15.-20. března 2005, stal se hanácký Kojetín již po třinácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské kulturní středisko ve spolupráci s hostitelskou obcí, jejíž představitelé v čele se starostou ing. Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou i aktivní pozornost, uspořádalo Přehlídku amatérských divadelních souborů. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem, který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 15 představení od 14 souborů, čímž se přehlídka znovu vhodně neomezila jen na region centrální Moravy. Její první polovina a poté závěr se sedmi vystoupeními patřily hostům (DS DK Kroměříž, Duha Polná, Divadlo nahodilých ochotníků Vizovice, Genus Brno, přerovský Dostavník, Moje divadlo Prostějov, Prádelna Rosice). Asi polovina souborů přivezla čerstvé premiéry, ostatní přijeli s inscenacemi již reprízováním usazenějšími. Opět jsme zaznamenali dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost: obecenstvem vyhledávaný rekreativní repertoár vyvážily předlohy myšlenkově závažné, takže si osobní vkus každého diváka mohl přijít na své. Zásluhou dobré organizace a propagace se dařilo udržet solidní návštěvnost a rozlehlý sál právě zrenovované sokolovny byl několikrát zcela zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení v přátelsky vstřícné, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila osm individuálních, především hereckých, ale také dramaturgických, režijních a choreografických ocenění. V porovnání s dřívějšími ročníky však jejich počet zřetelně poklesl. Odrazila se tak letošní kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle dvou až tří výraznějších scénických počinů dosáhla spíše průměrné, ba tu a tam i slabší úrovně.
Po několikaleté pauze se představila hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín, soustřeďující se hlavně na veseloherní tituly. Zahájila festival kdysi velmi oblíbenou, leč za šest desetiletí přece jen poněkud vyšumělou konverzačkou Angličana Noela Cowarda Rozmarný duch. Režie Karla Nováčka se po dílčích škrtech spokojila s dosti statickou reprodukcí trojúhelníkového spiritistického příběhu, kam větší vzruch vnesly až espritová kreace Marie Němečkové jako média Madame Arcati a závěrečná destrukce interiéru. Flok Samotišky, loňský nositel ceny publika za muzikálové retro Výtečníci, volil z obdobné žánrové oblasti hru Závěť mladého autora Václava Romana, i po radikálnější úpravě (včetně připsání tří postav) režisérky a scénografky Lucie Žahourové bohužel textově daleko méně kvalitní. Motivicky za vlasy přitažené intriky v sitcomové rodině Valmontů (!) nenabízely více nežli podivný slepenec se samomluvami a dokonce neumělými verši, který se neubránil diváckému pocitu zmatenosti až trapnosti. Na nedotaženost předlohy, nadto umocněnou naprostou absencí dramaturgického korektivu i skutečností, že autor Luděk Talián si svůj opus sám režíroval a také v něm hrál, doplatilo rovněž Divadlo Skřítek Havířov s nonstop vleklou „mystifikační komedií se zpěvy“ 3,4,5 mušketýři. Dobře míněné úsilí o jakýsi dehonestující apokryf, „opravující“ populární dumasovskou látku s využitím časové smyčky pohledem našeho současníka, torpedovala rovněž kombinace herecké bezradnosti a podbízivého pitvoření. Za vynalézavou dramaturgii z okruhu science fiction byl naopak právem odměněn režisér Tomáš Hradil, který pro soubor Kulturního střediska Velká Bystřice ambiciózně připravil povídku přítomného spisovatele Ivana Kmínka Buďmež zemi lehcí, spíše v rozhlasovém nežli jevištně vděčném tvaru nadhazující filozofické a etické otázky individuální svobody, bezohledné manipulace a svědomí. Ještě náročnější úkol si pak vytkl Divadelní spolek (a)Maťák Pardubice, když v nejdelším soutěžním vystoupení v režii Ivany Novákové s bezesporu zkušenými, ale postupně paměť i síly ztrácejícími interprety podstoupil poctivý, leč nerovný zápas s drastickou vivisekcí partnerských vztahů na dramatu Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (diplom Karolině Martišlerové v roli Bohunky). Jako jediné sáhlo po světové klasice Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice. V kontrastní dilogii aktovek Antona Pavloviče Čechova Výročí a Medvěd poučená rusistka Jarmila Švrdlíková respektovala zejména v kostýmní složce dobové reálie. Bez necitlivých aktualizací dala prostor mnohotvárným interpretačním dispozicím ostřílených kolegů, což se plně zúročilo v psychologicky plastických realistických kreacích oceněné statkářské dvojice Slavomíra Odložila (Smirnov) a Aleny Hošťálkové (Popovová).
K ruským titulům se obrátila rovněž Malá scéna Zlín – renomovaný kolektiv s programovou orientací na závažný repertoár existenciálního ladění, ztvárňovaný v osobité stylizaci, který byl již opakovaně doporučen do národního soutěžního kola. Režijně debutující odměněný člen tamního Městského divadla Jan Leflík vybral Scherhauferův „provázkovský“ překlad trojice aktovek v Izraeli žijícího Valentina Krasnogorova s názvem Pelikáni v pustině. Na jeho krátkých sekvencích s lakonickým eliptickým dialogem a častou jevištní simultaneitou demonstroval mimoběžné osudy nešťastných obyčejných lidí, marně hledajících naplnění životních snů nebo alespoň chvilkové pochopení okolí. Aktuální téma ne-komunikace a vzájemné odcizenosti nebylo vyjádřeno jen naturalistickým popisem nebo vyhrocenou expresí, nýbrž i metaforickým ozvláštněním. Z „kubistické“ mozaiky dílčích situací skládal se pak až v divákově vědomí obraz celku, který s jistým moralistickým akcentem ukázal dnešní i nadčasové problémy disharmonického soužití.
Pověsti očekávaného favorita nezůstalo nic dlužno ani právě pětatřicetileté Divadlo Dostavník Přerov. Proslulý muzikál Ernsta Brylla a Katarzyny Gärtnerové Malované na skle podrobila hostující olomoucká režisérka a oceněná choreografka Vlasta Hartlová nápadné, ale zdůvodněně akceptovatelné úpravě, nazvané O zrození, milování a umírání. Po nekopírovaném příkladu provázkovské Balady pro banditu příběh lidového hrdiny Janíčka (diplomem odměněný Zdeněk Hilbert) zcela odfolklorizovala originální transpozicí do víkendového trampského potlachu, kde se po zapálení ohně paralelně s běžnými tábornickými aktivitami z vícegenerační osadní komunity vydělují představitelé zbojníků a jejich milých, žandárů, Anděla (Božena Weiglová), Ďábla (Michal Takáč) aj., vybaveni jednoduchými, též znakově fungujícími rekvizitami. Při redukované textové vrstvě dominuje spolu s choreografií živě vytvářená složka pěvecká a instrumentální (kytary, housle, rytmika). Relativně skromnými prostředky tak v duchu osvědčené souborové poetiky vzniká emočně působivá, dynamicky kontaktní a hledištěm vstřícně přijímaná podívaná.
Vítězem 13. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč se stala inscenace aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině v provedení Malé scény Zlín. Druhé místo s doporučením tamtéž si vybojovalo Divadlo Dostavník Přerov nastudováním scénáře Vlasty Hartlové O zrození, milování a umírání. Třetí příčku bez podobného doporučení pak obsadilo Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice za provedení Čechovových her Výročí a Medvěd, které si rovněž odváželo anketní Cenu studentského diváka.
Vít Závodský
Na prahu jara, 15.-20. března 2005, stal se hanácký Kojetín již po třinácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské kulturní středisko ve spolupráci s hostitelskou obcí, jejíž představitelé v čele se starostou ing. Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou i aktivní pozornost, uspořádalo Přehlídku amatérských divadelních souborů. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem, který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 15 představení od 14 souborů, čímž se přehlídka znovu vhodně neomezila jen na region centrální Moravy. Její první polovina a poté závěr se sedmi vystoupeními patřily hostům (DS DK Kroměříž, Duha Polná, Divadlo nahodilých ochotníků Vizovice, Genus Brno, přerovský Dostavník, Moje divadlo Prostějov, Prádelna Rosice). Asi polovina souborů přivezla čerstvé premiéry, ostatní přijeli s inscenacemi již reprízováním usazenějšími. Opět jsme zaznamenali dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost: obecenstvem vyhledávaný rekreativní repertoár vyvážily předlohy myšlenkově závažné, takže si osobní vkus každého diváka mohl přijít na své. Zásluhou dobré organizace a propagace se dařilo udržet solidní návštěvnost a rozlehlý sál právě zrenovované sokolovny byl několikrát zcela zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení v přátelsky vstřícné, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila osm individuálních, především hereckých, ale také dramaturgických, režijních a choreografických ocenění. V porovnání s dřívějšími ročníky však jejich počet zřetelně poklesl. Odrazila se tak letošní kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle dvou až tří výraznějších scénických počinů dosáhla spíše průměrné, ba tu a tam i slabší úrovně.
Po několikaleté pauze se představila hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín, soustřeďující se hlavně na veseloherní tituly. Zahájila festival kdysi velmi oblíbenou, leč za šest desetiletí přece jen poněkud vyšumělou konverzačkou Angličana Noela Cowarda Rozmarný duch. Režie Karla Nováčka se po dílčích škrtech spokojila s dosti statickou reprodukcí trojúhelníkového spiritistického příběhu, kam větší vzruch vnesly až espritová kreace Marie Němečkové jako média Madame Arcati a závěrečná destrukce interiéru. Flok Samotišky, loňský nositel ceny publika za muzikálové retro Výtečníci, volil z obdobné žánrové oblasti hru Závěť mladého autora Václava Romana, i po radikálnější úpravě (včetně připsání tří postav) režisérky a scénografky Lucie Žahourové bohužel textově daleko méně kvalitní. Motivicky za vlasy přitažené intriky v sitcomové rodině Valmontů (!) nenabízely více nežli podivný slepenec se samomluvami a dokonce neumělými verši, který se neubránil diváckému pocitu zmatenosti až trapnosti. Na nedotaženost předlohy, nadto umocněnou naprostou absencí dramaturgického korektivu i skutečností, že autor Luděk Talián si svůj opus sám režíroval a také v něm hrál, doplatilo rovněž Divadlo Skřítek Havířov s nonstop vleklou „mystifikační komedií se zpěvy“ 3,4,5 mušketýři. Dobře míněné úsilí o jakýsi dehonestující apokryf, „opravující“ populární dumasovskou látku s využitím časové smyčky pohledem našeho současníka, torpedovala rovněž kombinace herecké bezradnosti a podbízivého pitvoření. Za vynalézavou dramaturgii z okruhu science fiction byl naopak právem odměněn režisér Tomáš Hradil, který pro soubor Kulturního střediska Velká Bystřice ambiciózně připravil povídku přítomného spisovatele Ivana Kmínka Buďmež zemi lehcí, spíše v rozhlasovém nežli jevištně vděčném tvaru nadhazující filozofické a etické otázky individuální svobody, bezohledné manipulace a svědomí. Ještě náročnější úkol si pak vytkl Divadelní spolek (a)Maťák Pardubice, když v nejdelším soutěžním vystoupení v režii Ivany Novákové s bezesporu zkušenými, ale postupně paměť i síly ztrácejícími interprety podstoupil poctivý, leč nerovný zápas s drastickou vivisekcí partnerských vztahů na dramatu Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (diplom Karolině Martišlerové v roli Bohunky). Jako jediné sáhlo po světové klasice Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice. V kontrastní dilogii aktovek Antona Pavloviče Čechova Výročí a Medvěd poučená rusistka Jarmila Švrdlíková respektovala zejména v kostýmní složce dobové reálie. Bez necitlivých aktualizací dala prostor mnohotvárným interpretačním dispozicím ostřílených kolegů, což se plně zúročilo v psychologicky plastických realistických kreacích oceněné statkářské dvojice Slavomíra Odložila (Smirnov) a Aleny Hošťálkové (Popovová).
K ruským titulům se obrátila rovněž Malá scéna Zlín – renomovaný kolektiv s programovou orientací na závažný repertoár existenciálního ladění, ztvárňovaný v osobité stylizaci, který byl již opakovaně doporučen do národního soutěžního kola. Režijně debutující odměněný člen tamního Městského divadla Jan Leflík vybral Scherhauferův „provázkovský“ překlad trojice aktovek v Izraeli žijícího Valentina Krasnogorova s názvem Pelikáni v pustině. Na jeho krátkých sekvencích s lakonickým eliptickým dialogem a častou jevištní simultaneitou demonstroval mimoběžné osudy nešťastných obyčejných lidí, marně hledajících naplnění životních snů nebo alespoň chvilkové pochopení okolí. Aktuální téma ne-komunikace a vzájemné odcizenosti nebylo vyjádřeno jen naturalistickým popisem nebo vyhrocenou expresí, nýbrž i metaforickým ozvláštněním. Z „kubistické“ mozaiky dílčích situací skládal se pak až v divákově vědomí obraz celku, který s jistým moralistickým akcentem ukázal dnešní i nadčasové problémy disharmonického soužití.
Pověsti očekávaného favorita nezůstalo nic dlužno ani právě pětatřicetileté Divadlo Dostavník Přerov. Proslulý muzikál Ernsta Brylla a Katarzyny Gärtnerové Malované na skle podrobila hostující olomoucká režisérka a oceněná choreografka Vlasta Hartlová nápadné, ale zdůvodněně akceptovatelné úpravě, nazvané O zrození, milování a umírání. Po nekopírovaném příkladu provázkovské Balady pro banditu příběh lidového hrdiny Janíčka (diplomem odměněný Zdeněk Hilbert) zcela odfolklorizovala originální transpozicí do víkendového trampského potlachu, kde se po zapálení ohně paralelně s běžnými tábornickými aktivitami z vícegenerační osadní komunity vydělují představitelé zbojníků a jejich milých, žandárů, Anděla (Božena Weiglová), Ďábla (Michal Takáč) aj., vybaveni jednoduchými, též znakově fungujícími rekvizitami. Při redukované textové vrstvě dominuje spolu s choreografií živě vytvářená složka pěvecká a instrumentální (kytary, housle, rytmika). Relativně skromnými prostředky tak v duchu osvědčené souborové poetiky vzniká emočně působivá, dynamicky kontaktní a hledištěm vstřícně přijímaná podívaná.
Vítězem 13. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč se stala inscenace aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině v provedení Malé scény Zlín. Druhé místo s doporučením tamtéž si vybojovalo Divadlo Dostavník Přerov nastudováním scénáře Vlasty Hartlové O zrození, milování a umírání. Třetí příčku bez podobného doporučení pak obsadilo Divadlo Nad kinem Horní Moštěnice za provedení Čechovových her Výročí a Medvěd, které si rovněž odváželo anketní Cenu studentského diváka.
Vít Závodský
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.