Ostrožská N. Ves, Recenze na hru Kocour v botách. Popelka Rakovník 2005

Kocour v botách (BLIC Ostrožská Nová Ves)
Blázni lovící ideje cedníkem (vulgo BLIC) nabídli národní přehlídce další
z letošních adaptací klasických pohádek – bretaňského příběhu
o kocourovi v botách. Autor dramatické verze Vladimír Zajíc pojal tuto
pohádku jako „divadlo na divadle“, příběh o zchudlé komediantské rodině
táhnoucí krajem, která se rozhodne tuto pohádku sehrát.
Dlužno připomenout, že princip
divadla na divadle patří sice
mezi klíčové principy inscenační a dramatické
tvorby v celých divadelních
dějinách*, na druhé straně je to princip
velmi náročný na realizaci. Vyžaduje
totiž za prvé velmi důsledné oddělování
„reálu“ a „hry“ a jasné akcentování
přechodů mezi nimi, za druhé je pak
záhodno, aby se rámec s příběhem
navzájem osmyslňovali (abychom si
zkrátka nekladli otázku, zda by se příběh
bez svého rámce v podstatě neobešel
a nebyl naopak kompaktnější).
Vkrádá se pochybnost, že rámec
Zajícova textu takový smysl sám v
sobě nemá a působí spíše jako osvědčený
formální trik (vstupy herců do příběhu
pak působí poněkud schválně –
Matěj pronese větu o své ženitbě, hra
je zrušena a členové skupiny se začínají
hádat a prát kvůli vdavkám – je zřejmé,
že celá akce vzniká jen z technické
potřeby udělat přestávku). Vyžaduje
navíc, aby otec - principál - na začátku
poněkud situačně toporně odvyprávěl
příběh rodinné herecké družiny a tklivě
zavzpomínal na svou zemřelou ženu –
není nám v tu chvíli navíc jasné, zda se
obrací ke svým dětem (které ten příběh
pravděpodobně znají), nebo přímo k
divákům. Past si však na sebe ostrožští
políčili především ve volbě textu, který
je konstruován spíše pro divadlo loutkové
(sami pak vypouštějí či mění některé
autorem předepsané akce, v činohře
obtížně realizovatelné), kde se přece
jen členění mezi příběhem realizovaným
loutkami a „rámcem“ jejich vodičů
provádí nepoměrně snadněji.
Narazili jsme již několikrát na
ústřední problém této inscenace
a je načase říci to naplno – jasné oddělování
reálu a hry v ostrožské inscenaci
většinou nefunguje. Již na počátku, kdy
má dle autorových instrukcí vstoupit na
scénu duch mrtvé matky, inkarnován v
kocoura, je tento zcela přiznaně animován
jednou z členek trupy (a ocitáme
se tak ve významově zcela zmatečném
prostoru „divadla na divadle na
divadle“). Ve scéně, kdy Kocour uplácí
sekáče, je na jedné polovině jeviště iluze
zrušena a herci se začínají reálně
rvát o peníze, mezi kocourem a jedním
ze sekáčů však nerušeně probíhá iluzivní
děj. Vůbec pak postrádáme důsledné
scénografické řešení, které by oddělilo
prostor, v němž se odehrává představení,
a prostor, v němž se pohybují herci „v
civilu“. (Matoucí je rovněž kontrast mezi
realistickým, iluzivním kostýmem Kocoura
a mezi náznakovými, od „civilu“ příliš
se nelišícími kostýmy ostatních.
Ostrožští přitom dovedou v systému
divadla na divadle a v práci s
ním vytvořit i velmi vtipné gagy – viz
výtečná scéna přiznaného nahrazení
neexistujícího rybníku „nouzovou“ kašnou.
O to nepochopitelnější je „strašidelná“
pasáž na Obřím hrádku, kdy
jsme najednou svědky zcela iluzivního
divadla bez jakéhokoli zcizení, nadto
v poetice rytíren předminulého století.
Přitom z ironizace technologie výroby
„divadelní hrůzy“ by se dalo vytěžit
mnoho skutečně humorných situací.
Příkladů by bylo možno klást ještě
více, ale podstata je zřejmá.
Ostrovští jsou soubor nepochybně
nadaný, mimořádně muzikální, který
dokázal svou energií strhnout publikum.
Jen nám ve svém Kocourovi nabídl především
velký významový chaos.
__________________________
* V divadle pro děti pravda častým
opakováním vyšuměl až v omleté
klišé typu „Děti, tak co budeme dělat
dneska odpoledne? Co kdybychom si
zahráli nějakou pohádku? A kterou?
Co třeba tu o Sněhurce? Tak Andulko,
ty budeš Sněhurka atd. atd.“. šotek