STROTZER, Milan: Wintrův Rakovník 2019

Wintrův Rakovník 2019

Ve dnech 13.–16. března 2019 se v Tylově divadle v Rakovníku uskutečnil 43. ročník Wintrova Rakovníka, středočeské krajské přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla s výběrem na celostátní přehlídku Divadelní Piknik Volyně 2019. Vyhlašovateli a hlavními pořadateli byly Město Rakovník a jeho zařízení Kulturní centrum, spolupořadatelem pak tradičně místní divadelní spolek Tyl. Přehlídka se uskutečnila za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Uvedeno bylo devět soutěžních inscenací. Dramaturgická skladba programu byla velice pestrá. Objevily se v ní hned dvě hry Pavla Kohouta, česká klasika reprezentovaná Maryšou bratří Mrštíků, která měla pendant v původní autorské adaptaci látky ve hře nazvané Vávra. V programu se zaskvěla novější dramatizace novely Bohumila Hrabala. Zahraniční provenienci zastupovala situační komedie britského dramatika a konverzační hra autora amerického. Lze k ní přiřadit i původní dramatizaci vědecko-fantastického románu Julese Verna. Programovou mozaiku doplnil autorský text-appeal. Nechyběl ani počin z oblasti hudebního divadla. Hry s vážnými tématy převažovaly nad komediálně laděnými. Potěšující skutečností je fakt, že takřka polovina představení vykazovala významný autorský podíl inscenátorů, který představovaly vlastní dramatizace literárních předloh a původní autorská tvorba.

Wintrův Rakovník 2019 zahájil Divadelní spolek Tyl z Říčan aktovkou Pavla Kohouta Válka ve třetím poschodí v režii Davida Kulhana. Původní aktovka se odehrává v kulisách tzv. normalizačního období. Po listopadu 1989 ji autor v roce 1999 přepracoval a její děj situoval do soudobého postkomunistického světa, jako podobenství o aroganci moci a manipulaci druhých. Jde o modelovou hru, v níž sám autor předepisuje ztvárnění několika rolí jedním hercem, a tím nepřímo odkazuje k využití stylizovaných výrazových prostředků. Režisér inscenace si vědom toho, s jakou předlohou pracuje, budoval inscenaci prostředky stylizace a nikoliv realistického, psychologicky motivovaného herectví, které bývá obyčejně výhodné při inscenování absurdní dramatiky. Režii se daří s vcelku vyrovnaným hereckým kolektivem vytvářet potřebné dramatické situace. Hereckého úkolu se nejlépe zhostila Hana Mondscheinová v roli Manželky (cena). U představitelů, kteří hrají několik postav, by neškodila větší variabilita výrazových prostředků při ztvárnění jednotlivých rolí. Viděli jsme inscenaci založenou na neobvyklé dramaturgické volbě a poučené práci režiséra (čestné uznání za inscenaci, doporučení na Divadelní Piknik Volyně 2019 a Národní přehlídku jednoaktových her SČDO v Holicích 2000).

Divadelní soubor DK Krupka nastudoval v režii Jany Urbanové inscenaci podle textu Aloise a Viléma Mrštíkových Maryša. Nelze než vyzdvihnout samotný dramaturgický výběr hry, pilíř české dramatiky. Inscenace situuje děj do vesnického prostředí, ale bez bližšího časového a místního určení. Není inovátorská, je z ní však cítit pokoru před textem. Přehnaná pokora patrně souboru svázala ruce ve větším rozmachu. Výpověď není zcela jasná. Patrně ve středu zájmu byla ústřední dramatická linka nenaplněné, tragické lásky Maryši a Francka. Redukce tímto směrem je samozřejmě možná, přestože Mrštíkových hra je mnohem bohatší – také příběhy dalších postav a celé zobrazované společnosti v inscenaci probleskují, ovšem jsou pouze naznačeny, možná i kvůli hereckým mantinelům souboru. Lze to přičítat nedostatečnosti režijní akcentace hlavních motivací postav, proč se kdo zachová právě tak, jak se zachová. Je to zřejmě dáno nedotažením dramatických situací a jejich point. Jazyková složka hry nese s sebou významnou část její kvality, nejde o nářečí samotné, je to složka vnitřně hmatová, dotýká se diváka i herců představujících jednotlivé role svým vnitřním smyslem, pobízí k niternému prožívání příběhu. V inscenační tradici Maryši známe celou řadu inscenací, kdy inscenátoři tuto složku popřeli, obvykle s hlavním cílem odfolklorizování hry, s převedením příběhu jinam, nebo ryze do vztahových rovin. To ale není úplně případ souboru z Krupky – ten se rozhodnul jazykovou složku převést do jazyka hovorové češtiny, bez toho, aniž by jeho inscenace rezignovala na složku folklorní či obecně vesnickou.

Divadelní soubor Jiřího Voskovce ze Sázavy, zabývající se v posledním období žánrem hudebního divadla, nastudoval v režii Martina Kováříka hru Pavla Kohouta Hašler... Ta je volnou jevištní revue, jejíž páteří jsou životní osudy slavného českého písničkáře Karla Hašlera. K revue neodmyslitelně patří písničky, zde pochopitelně ty Hašlerovy. Režisér si byl vědom, v jakém žánru a stylu je hra napsána a jaké režijně-herecké řešení vyžaduje, zvláště když autor zarámoval celou revue tím, že ji zasadil do divadelní zkoušky a samotnou hru studují současní herci i realizační tým. Tomuto principu „divadla na divadle“ je přizpůsobena i scénografická složka (Martin Kovářík), která vědomě pracuje se znakem a náznakem a nádech dokumentárnosti podtrhuje zadní projekce, ve které se v řádu inscenačního principu objeví se svým vyznáním Hašlerovi i samotný autor. Potřebnému svižnějšímu temporytmu by prospěly rychlejší přestavby, tak aby odpadly zdlouhavé nástupy. Otazníkem je režijní řešení závěrečné scény inscenace, kdy postava Kápa ubije Hašlera k smrti a pak ho odtáhne mimo jeviště. Zvolený, autorem nepředepsaný způsob je zbytečnou ilustrací a oslabuje působivé finále, ve kterém zazní nesmrtelná Ta naše písnička česká. Zkušenost souboru s žánrem hudebního divadla se odráží v pěvecké složce inscenace, zejména ve sborových partech. Sbory jsou vyladěny jak po technické, tak výrazové stránce. Místa, kde se ke sborovému zpěvu přidá i vynalézavé obrazivé jevištní vyjádření, patří k vrcholům sázavské inscenace. O něco hůře se již daří v sólových partech – zde by stála za úvahu v ojedinělých případech i nemilosrdná redukce. Po činoherní stránce je díky zvolenému inscenačnímu systému a prozřetelnosti režiséra na herce „naloženo“ tolik, kolik unesou – důležité je zveřejnit základní znak a postoj postavy a pracovat se zkratkou. To se více či méně daří. Skvělou hereckou kreací je výstup Dramaturgyně v podání Zdeny Kotzotové (cena). Stejně tak monolog Zdeny Frymlové, jež přemlouvá Hašlera, aby podepsal smlouvu k propůjčení svého jména k pojmenování bonbónů. V provedení Haliny Brošové nese znaky zdařilého kabaretního skeče. Solidní výkon podává v roli Karla Hašlera Martin Kůrka, mohl by ho v některých situacích vylepšit zřetelnějším zveřejněním postoje postavy k dané skutečnosti.

Slánská scéna ze Slaného uvedla vlastní dramatizaci vědeckofantastického románu francouzského spisovatele Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech. Soubor ji uvádí pod názvem Karpati v režii Michaely Seghmanové a Michaely Chrapové. Autor dramatizace Václav Tintěra převedl Verneův košatý příběh, obdařený obšírnými popisy prostředí a aktérů, do dialogického jednání postav a oproti předloze jej traktuje chronologicky. Vypouští současně některé postavy, jiné sdružuje (Žid a Orfanik), mrtvé oživuje (Stilla). Spolu s tím mění dějová fakta a charakteristiky hraběte Teleka, Rocka a Mirioty. To vše ku prospěchu spádu děje, kterého by bylo možné sotva dosíci, kdyby bylo ponecháno např. putování hraběte Teleka hradem a jiné podobné části příběhu, obsažené ve Verneově předloze. Připsána je postava Průvodkyně hradem, která je v závěru hry identifikována jako věhlasná pěvkyně Stilla. Z dramatizace je zřetelný záměr budovat inscenaci prostředky komediální nadsázky. Ta je také plně uplatněna v prvních scénách, jmenovitě v expozici postav Gortze, Teleka, Stilly a Orfanika. Diváci tím dostávají zřetelný klíč k vnímání inscenace a příslib dobré zábavy. Hned další scéna avizovaný záměr ne zcela potvrzuje, další scény jej již takřka popírají. Nadsázka mizí, respektive tone ve změti herecké stylizace postav, ve zdlouhavých dialozích, slovním balastu a vtípcích nevalné kvality. Postavy nejednají v cíleně budovaných situacích, ve scéně příjezdu hraběte Teleka do hospody dokonce absentuje základní významotvorné aranžmá postav v hracím prostoru. Snad jen jedna z posledních scén Gortze s Orfanikem se přibližuje avizovanému vedení inscenace. Zkrátka, slibný začátek hry se rozplyne ve zdlouhavosti, a tím i ve ztrátě pozornosti publika, o zábavnosti nemluvě. Navzdory tomu, je třeba vyzdvihnout zdařilé herecké kreace Tomáše Votta v roli Barona Gortze, Marka Jakeše v roli Hraběte Teleka, a Jakuba Hložka v roli Orfanika. Nesporným kladem inscenace je původní hudba Marka Kettnera, citlivě provázející děj hry, zprostředkovaná autorem-klavíristou přímo na jevišti.

Divadýlko na dlani Mladá Boleslav mile překvapilo s autorskou inscenací inspirovanou dramatem bratří Mrštíků Maryša nazvanou Vávra aneb Všechno, co jste chtěli vědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat. Jde o parafrázi na slavné české drama konce 19. století, rozvedení a domyšlení některých okolností a motivů původní předlohy. Autor a současně režisér Petr Matoušek (cena za scénář a režii) se soustřeďuje především na postavu Vávry a zkoumá důvody jeho rozhodnutí oženit se s Maryšou, přičemž vychází z Vávrovy repliky, která zazní – a to velmi důrazně – z jeviště: „Já jsem byl oběť“. V první části inscenace sledujeme, kterak byl právě Vávra vmanipulován do svatby s Maryšou, a to především Strouhalkou a Lízalkou, díky jejich pomluvám a intrikám. Vávra má totiž v této adaptaci milenku Evu Bučkovou, se kterou je spokojený a nemá důvod hledat někoho jiného. Stejně tak Maryša má svého milého – Viléma Mrštíka, se kterým by klidně odešla do Brna. Lízalova rodina se však rozhodne, že chce rozšířit svůj majetek o Vávrův mlýn a využít k tomu Maryšu. V další části pak sledujeme de facto podstatné části prvního a druhého dějství původního dramatu. V závěrečné části, která nese nejvýraznější autorský vklad, si Maryša s Vávrou vše vysvětlí a vedle Vávry se u oltáře místo Maryši tajně ocitne Eva Bučková. Režie využívá postupy komediálního žánru, přesněji řečeno jisté nadsázky, nikoliv prvoplánové parodie. K tomu jednak přispívají připsané postavy, jednak důkladně vybudované situace a v neposlední řadě ‒ až na výjimky ‒ inteligentní humor. Rovněž důsledné domyšlení všech postav a jejich motivů vede k přesvědčivému naplnění zvoleného žánru. Po herecké stránce jsme byli svědky velmi zdařilých a až překvapivě vyrovnaných výkonů, a to nejen v rovině čistě komediální (kolektivní cena za herectví). Viděli jsme velmi zdařilou autorskou inscenaci, která musela potěšit nejednoho diváka. V této razantní adaptaci klasického dramatu je přitom z každého dění na jevišti patrné, že autor, režisér i všichni aktéři si uvědomují, jak skvělá je původní Maryša, nepřistupují k ní s despektem, ale se zřejmou pokorou. Soubor byl oceněn čestným uznáním za inscenaci a doporučením k účasti na Divadelním Pikniku Volyně 2019.

Dobřichovická divadelní společnost, známá svou zálibou v situačních komediích, velice poctivým přístupem k divadelní práci v režijní i herecké oblasti i tím, že techniku těchto komedií velice dobře ovládá, navázala na úspěšné nastudování komedie Raye Cooneyho Peklo v hotelu Westminster uvedením jejího „druhého dílu“ s názvem Nerušit prosím aneb Dvouplošník v hotelu Westminster. I zde jde o zápletkovou situační komedii, v níž první zádrhel v zamýšlených záletech vysoce postavené osoby a způsob jeho následného řešení, spustí lavinu lží, výmluv, záměn osob a „neřešitelných“ situací. Úvodem je třeba konstatovat, že text „Dvouplošníku“ je ještě více crazy než „Peklo“ a pro herce je ještě mnohem více náročnější, zvláště v ústředním partu postavy ministra Richarda Willeyho. Setkali jsme se s inscenací, která potvrzuje řemeslné kvality souboru, zvláště pak režijní schopnosti Petra Říhy. Z inscenace je zřejmé, že režisér umí velmi dobře organizovat většinu složek inscenace, sladit svůj soubor do hereckého stylu, který žánr vyžaduje. Dokáže tuto spletitou komedii organizovat po stránce prostorové, za pomoci scénografky Jitky Nejedlé a výtvarníka Karla Krále, který je podepsán také pod samotnou realizací scény, která je vkusná, funkční, pro předváděné komediální situace výhodná. Soubor dokáže nastavit velice rychlé herecké tempo, které Cooneyho fraškám sluší. Toto vysoké tempo je nastavené už od expozice hry, udržet je či dokonce gradovat je však obtížné. To se projeví jako hlavní nedostatek inscenace, která běží v setrvalém tempu a stává se tak stereotypní. Chybí potřebná pozastavení mezi jednotlivými situacemi, nedostává se dostatečných hereckých komentářů, kdy by měla postava zhodnotit předešlou situaci, což je pro tento typ komedie nutné, aby mohlo dojít k patřičné pointě a následně se hra mohla zvrtnout novou
komplikací. Týká se to nejvíce ústřední postavy Richarda Willeyho v hereckém provedení Jana Šafránka, neboť k němu všechny problémy směřují, on je středobodem splétající se pavučiny. Postava by měla vždy okomentovat, co se jí stalo, „oddechnout“ si, aby vzápětí čelila dalším vršícím se problémům. Cooneyho „Dvouplošník“ je, co se týká komediální techniky, detailně sestaveným hodinovým strojem, který k ovládnutí a k režijně-hereckému naplnění vyžaduje maximální přesnost. Když ústřední herecká složka tohoto hodinového stroje pravidelně vypovídá službu, ostatní herci sotva co zmůžou. Více se daří Janu Seidelovi v roli Pigdena, zvládá vývoj postavy od úzkoprsého úředníka do polohy donchuána, výborné jsou jeho četné pohybové kreace, nechybí potřebné herecké komentáře situací. Solidními výkony zaujmou herci i v dalších menších postavách hry, zvláště pak Petr Říha v roli čínského Číšníka.

Divadlo OVJ Komenský Chocerady se představilo s autorským text-appealem Jiřího Cinkeise Pár blbostí do života. Jiří Cinkeis se už mnoho let věnuje autorskému divadlu. Jeho doménou vždy bylo „hraní si se slovy a slovíčky“, dávat jim nečekané a neotřelé významy, používat paradoxy a nonsensy. To vše se objevilo i v jeho vystou¬pení na Wintrově Rakovníku, jehož prolog obstaral skvostnou etudou se stolem a židlí Jindřich Zima. Poté jsme byli svědky s nadsázkou interpretovaných slovních eskapád, odkazujících k text-appealovým kabaretům, k nonsensové poezii či k dadaismu. Některé slovní skeče byly zdařilé, některé méně. K těm prvním patří např.: „Jí se, když je hlad. Když je chuť, na hlad se nečeká, žere se.“ nebo „Když jste ještě dítě, nechte se kojit co nejdýl – je to zdravý“ atd. Poněkud rozpačitě vyzněly ty slovní hříčky, které neodkazovaly k určité pointě či významu. Občas byly zmíněné skeče proloženy básněmi, které nesly známky jisté hořkosti či naznačovaly téma samoty. Je škoda, že nebyly v tomto duchu také interpretovány. Vystoupení choceradského souboru neslo všechny znaky tzv. autorského divadla, a to ve všech složkách, včetně té herecké, což bylo příjemným zpestřením přehlídky divadla ryze činoherního.

Divadelní soubor Bazilišek benátský z Benátek nad Jizerou uvedl hru amerického herce, dramatika a režiséra castingu Johna Morgana Evense Dcery v úpravě a režii Petra Matouška, který dal inscenaci název Pět dcer. Hra líčí životní příběhy italsko-americké rodiny, jmenovitě pěti žen. Zatímco vedle v ložnici leží nemocný otec, který se na scéně nikdy neobjeví, ženy odhalují své problémy, především ty, které se týkají jejich nezdařeného manželského života. Cetta, nejmladší z nich, vlivem vyjevených skutečností opustí myšlenku na svatbu se svým partnerem a chystá se vymanit z prostředí, v kterém vyrostla. Evansovu předlohu lze označit za konverzační hru s komediálními prvky či jako hořkou komedii. Není to označení zcela vystihující, neboť autor nechává postavy hry o všem pouze referovat, nic se neděje ve vpravdě dramatických situacích. O jediné dramatické situaci hry se dozvídáme také pouze z vyprávění. Inscenace začne v povlovném tempu, posléze dojde sice k několika vypjatějším scénám, avšak poté tone ve zdlouhavých dialozích, a to až do samotného závěru hry. Repliky nenavazují, nastávají neodůvodněné nenaplněné proluky, dochází k zacyklení již dříve vyřčeného. Pocit zdlouhavosti podporuje nešťastné aranžmá postav v hracím prostoru vymezeném kuchyňskou pracovní plochou. Herečky se staví k publiku zády, a tak se ochuzují o možnost nonverbálních reakcí a sdělování svých postojů např. k dialogům vedeným u jídelního stolu. Inscenace se hraje v jednoduché nepříliš vynalézavé dekoraci. Naproti tomu soubor věnoval péči pěkné kostýmní výpravě. Z hereckých partů zaujaly především Veronika Šolcová v roli Tessie a Lucie Svobodová v roli Patty-Ann. Patrně v české premiéře uvednou hru, která se původně hrála v roce 1986 na newyorské Off Brodway, soubor zvolil ze zcela utilitárního důvodu. Spatřoval v ní hereckou příležitost pro dámskou část souboru. Škoda, že se po jejím přečtení nedržel známého poučení o tom, že jakmile se setkáme s textem, v němž postavy o sobě, dalších postavách a dění pouze mluví, je dobré ho hodit do koše.

O závěr přehlídky a její vyvrcholení se postaral Divadelní soubor Ty-já-tr/HROBESO z Prahy uvedením inscenace podle slavné novely Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Režisér Luděk Horký si pro svoji inscena¬ci vybral méně známou, inovátorskou dramatizaci tvůrčí dvojice Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček. Autoři text napsali pro svoji inscenaci v plzeňském Divadle Alfa (2014). Jejich adaptace se vyznačuje především výraznou zkratkovitostí, stručností dialogů, vyprávěcím rámcem. Režisér plně využil toho, že text vybízí k výrazné obrazivosti, k divadelnosti. Příběh odehrávající se na malé železniční stanici za druhé světové války je zarámován do vyprávění autora, Bogana, který místy dění na scéně komentuje, několikrát dopoví repliky hlavní postavy Miloše Hrmy, posunuje děj, souborem je žádán například o puštění hudby, ve slavné „razítkovací scéně“ podá výpravčímu Hubičkovi razítko atd. V úvodu inscenace postupně přijdou na scénu všichni herečtí protagonisté inscenace, jako by se sešli v autorových myšlenkách či nad knihou samotnou, nad příběhem. Vyprávěcí rámec je tím zvýrazněn. Postavy se následně vydělují z tohoto sboru a přehrávají jednotlivé situace, ostatní herci dění na scéně obvykle zaujatě sledují, zůstávají součástí příběhu. Plzeňská dramatizace i Horkého inscenace sleduje především ústřední linku Hrabalovy novely, a sice životní a sexuální iniciaci mladíka Miloše Hrmy, ostatní dějové linky týkající se dalších postav jsou výrazně redukovány, ale jejich základ zde v obrysech zůstává. Příběh je vyprávěn obrazivými divadelními prostředky, není třeba mnoha slov. Inscenace se nese v pomalém tempu, velmi přesně je však budováno napětí v jednotlivých situacích. Po delším němém obrazu přijde např. jen jedna pointující věta, což bohatě postačí ke sdělení smyslu situace či vyjádření vztahů. Při scéně první milostné noci Miloše Hrmy s telegrafistkou Mášou stačí ke sdělení pointy situace využití lahve šampaňského, se kterou je vynalézavě zacházeno při zobrazení Milošova traumatizujícího problému, ejaculatio praecox, a následně při situaci milostné noci s partyzánkou Viktorií Frei. Velkou sílu má závěrečný obraz inscenace, kdy dojde k vzájemnému postřelení Hrmy a německého vojáka, scéně umírání a vizi loučení Hrmy s Mášou. Díky jednoduchosti divadelních prostředků a jejich přesnému užití je inscenace velmi účinná a působivá. Tomu napomáhá i úsporná, avšak plně funkční scénografie Kateřiny Baranowské, kostýmy nevyjímaje, a rovněž podstatná hudební složka. Je nutné vyzdvihnout kolektivní herectví celého souboru, jeho velkou koncentraci a přesnost (cena za herectví). Nad ostatní vyniká představitel hlavní role Miloše Hrmy Martin Holzknecht (cena). Jeho výkon by nebyl patrně takový, kdyby neměl natolik zdatné herecké partnery a kdyby nebyli v situacích přesní a zainteresovaní, ať už je to zejména Kateřina Tvrdíková jako Máša nebo Markéta Šedivá, představitelka Viktorie Frei. Souboru byla udělena cena za inscenaci a byl nominován na Divadelní Piknik Volyně 2019.

K jednotlivým inscenacím se uskutečnily rozborové semináře vedené členy odborné poroty ve složení Zdeněk Janál, Milan Schejbal (předseda) a Milan Strotzer. Vyšlo šest čísel přehlídkového zpravodaje. Při slavnostním závěru přehlídky spojeném s oceněním nejpozoruhodnějších výkonů a inscenací nebyla ve foyeru Tylova divadla jedna volná židle. Z devíti zúčastněných souborů byly dva doporučeny a jeden nominován k účasti na celostátní přehlídce ve Volyni. Poděkování za tradičně výbornou organizaci přehlídky, byť vyjádřeno jen dlouhotrvajícím potleskem, bylo určeno pořadatelům Wintrova Rakovníka.

Milan Strotzer
s použitím textů recenzí inscenací Zdeňka Janála, Milana Schejbala a vlastních
(Psáno pro Amatérskou scénu.)