ŠOTKOVSKÁ, Jitka: Prostějovská Mladá scéna ve znamení slibných začátků. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 64 - 65.
Prostějovská Mladá scéna ve znamení slibných začátků
Jitka Šotkovská
Krajské kolo Mladé scény si v Prostějově během prvních dvou jarních dnů odbylo teprve svůj první ročník a nebojím se hned z kraje říct, že bylo zaděláno na přehlídku úspěšnou jak po organizační, tak po divadelní stránce. Organizátorům, Základní umělecké škole Vl. Ambrose a Kulturnímu klubu Duha, se především podařilo o přehlídku vyprovokovat divácký zájem, takže až na jednu výjimku se představení odehrála před nabitým sálem.
Přehlídky se zúčastnilo sedm souborů s osmi inscenacemi, a protože je Mladá scéna přehlídkou středoškolských a vysokoškolských studentských souborů, bylo divákům i porotě (L. Novotná, J. Machalíková, J. Šotkovská) nabídnuto divadlo v řadě rozmanitých, neotřelých podobách. Soubory – jak samostatné tvůrčí kolektivy, tak uskupení působící při středních či základních uměleckých školách – se vyrovnávaly s klasickými texty i s dramatickými novinkami, stejně jako se pouštěly na půdu autorského divadla.
Text z nejklasičtějších zvolilo Divadlo Point při Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově, a to Tylova Strakonického dudáka. Soubor k Tylovi nepřistupoval nikterak novátorsky, přesto se mu nepovedlo převyprávět Švandův příběh srozumitelně, a divák se tak často ztrácel v základní motivicko-tematické rovině inscenace.
Další dva klasické texty zpracoval soubor Bombičky prostějovské ZUŠ a Divadlo Tramtárie z Olomouce. Prostějovští si za základ své inscenace vzali pohádku Jana Wericha Tři sestry a jeden prsten. Dívčí soubor představení odehrál s velkým drivem, ale přeci jen v něm zůstala řada nelogičností, takže inscenace působí poněkud rozpracovaným dojmem. Souboru se nepodařilo dostatečně pádně zdůvodnit, proč je první scéna činoherní a všechny ostatní loutkové, ani proč je každá scéna hrána s jiným typem loutek. A přesto, že jsme se při použití maňásků setkali s velmi přesnou, plastickou loutkářskou prací, nejsou ještě možnosti marionet a plošných loutek plně využity.
DS Tramtarie uvedl vlastní dramatizaci Bassovy Klapzubovy jedenáctky, a bohužel právě ta se stala kamenem úrazu celé produkce. Režisér a dramatizátor Vl. Kracík chtěl být co nejvěrnější literární předloze, přecenil ovšem její dramatické možnosti, takže se na jevišti téměř neúnosně dlouho vrší jeden klapzubovský úspěch za druhým s absencí dramatické situace, a proto velmi rychle opadá divácká pozornost. Je to škoda, protože soubor dokázal, že hýří řadou dílčích nápadů, má cit pro výstavbu gagu, a velmi zdařile si poradil také s převedením fotbalových pasáží na scénu.
Ve své druhé inscenaci Historky z podsvětí 3 se Tramtarie pustila do vod autorského divadla a předvedla řadu skečů utahujících si jak z fenoménu reality show (skvělý nápad, kdy jsou náplní přímých přenosů reality show Velký bratr mlčí jen dlouhé záběry na soutěžící, kteří mají zakázáno říct jediné slovo), tak z nejrůznějších filmových žánrů. Původně samostatné situace divákovi začnou později zapadat do skládačky jedné neobjasněné vraždy, ovšem potom, co je vybuzena jeho aktivita, se mu předkládá záměrně či nezáměrně řada falešných stop, takže zůstane poněkud rozčarován.
V rovině skečů zůstává inscenace Monty Pythonův létající cirkus souboru Produkty čistě přírodní Prostějov. Pomineme–li, že podobná představení mohou zřejmě být jen replikou původní autorské poetiky, je nutné uznat, že zde se jednalo o repliku velmi zábavnou, divadelně chytrou, se smyslem pro suché věcné anglické herectví. Nejzábavnější i nejchytřejší byl ovšem vstup v polovině inscenace, jak soubor P.Č.P. zkouší Monty Pythony; možná kdyby se soubor odhodlal napsat si skeče vlastní, mohli jsme se dočkat i divadelního zážitku.
Doporučení na národní přehlídku pak získaly soubory Unisex ZUŠ Uničov s inscenací kolektivu souboru podle textu Eve Ensler Maso a Ansámbl Oz z Olomouce s novinkou Marka Ravenhilla Bazén (bez vody). pod názvem Vernisáž: Cool Pool. Inscenace Uničovských měla nejblíže k divadlu poezie, obešla se téměř bez scénografie, pracovala pouze s vystřihovacími šatičkami pro panenky v životní velikosti, které symbolizovaly jak dobu nevinného dětství, tak počátek tužeb po tom být hodná, krásná a dokonalá jako panenka. Téma věčných diet, komplexů či poruch příjmu potravy ovšem nebylo pojednáno tezovitě, dívky si celou dobu držely od svých postav odstup a hrály je s citem pro ironickou nadsázku. I když po divadelní stránce není inscenace nikterak výjimečná, podařilo se jí traktované téma zobrazit velmi citlivě a vrstevnatě, stejně jako se souboru skvěle podařilo navázat kontakt mezi hledištěm a jevištěm.
Ravenhillův Bazén je pak v prvé řadě náročným dramaturgickým titulem, kterému ovšem soubor dostál díky velké režijní i herecké koncentraci. Přestože Ravenhill je znám jako autor coolness dramatiky a i Bazén je zasazen do prostředí feťácké komunity, nejedná se o hru prázdně vulgární, nabízející jen křiklavou efektnost, ale témata pozérství, přátelství a lidského hyenismu jsou pojednána neplakátově a vrstevnatě. Nedramatický text, který je psán jako jeden dlouhý monolog, režisér Petr Klár rozdělil mezi pět herců, kteří střídavě či unisono vyprávějí příběh své úspěšné přítelkyně a rezignují na jeho rozehrávání a zrealističťování. Jako hlavní problém tohoto narativního přístupu se jeví jen občasná obecnost intonací, „recitace“ a místy jakési umělé vytváření tajemné atmosféry, které pak inscenaci zbytečně ubírá na působivosti.
Jako poslední se na přehlídce představil DS Tragaču, tragaču taktéž z domovské ZUŠ se svou autorskou inscenací Ženské... a stal se pomyslným vrcholem festivalu. Soubor velmi umně travestoval legendu o dívčí válce a v jeho ahistorickém podání se na Děvíně vedle Vlasty a Šárky objeví taky Madonna, Věstonická venuše či panenka Barbie. Inscenace je v první řadě velmi zdařilou komedií plnou vynikajících slovních hříček, zároveň jsou jednotlivé motivy pečlivě komponovány a promyšleny do velmi jemných významových odstínů, díky čemuž dokáže nesklouznout k laciné feministické či případně antifeministické agitce. Jako možný problém živelné inscenace vidím v úskalí, že by se soubor vlivem bouřlivých reakcí publika nedokázal vyvarovat přílišného tlačení na pilu, a inscenace se pak nerozpadla na řadu jednotlivých hlášek. To se ovšem v Prostějově nestalo a inscenace byla nominovaná na národní přehlídku. Snad ne proto, že v porotě seděly taky samé ženské...
Jitka Šotkovská
Krajské kolo Mladé scény si v Prostějově během prvních dvou jarních dnů odbylo teprve svůj první ročník a nebojím se hned z kraje říct, že bylo zaděláno na přehlídku úspěšnou jak po organizační, tak po divadelní stránce. Organizátorům, Základní umělecké škole Vl. Ambrose a Kulturnímu klubu Duha, se především podařilo o přehlídku vyprovokovat divácký zájem, takže až na jednu výjimku se představení odehrála před nabitým sálem.
Přehlídky se zúčastnilo sedm souborů s osmi inscenacemi, a protože je Mladá scéna přehlídkou středoškolských a vysokoškolských studentských souborů, bylo divákům i porotě (L. Novotná, J. Machalíková, J. Šotkovská) nabídnuto divadlo v řadě rozmanitých, neotřelých podobách. Soubory – jak samostatné tvůrčí kolektivy, tak uskupení působící při středních či základních uměleckých školách – se vyrovnávaly s klasickými texty i s dramatickými novinkami, stejně jako se pouštěly na půdu autorského divadla.
Text z nejklasičtějších zvolilo Divadlo Point při Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově, a to Tylova Strakonického dudáka. Soubor k Tylovi nepřistupoval nikterak novátorsky, přesto se mu nepovedlo převyprávět Švandův příběh srozumitelně, a divák se tak často ztrácel v základní motivicko-tematické rovině inscenace.
Další dva klasické texty zpracoval soubor Bombičky prostějovské ZUŠ a Divadlo Tramtárie z Olomouce. Prostějovští si za základ své inscenace vzali pohádku Jana Wericha Tři sestry a jeden prsten. Dívčí soubor představení odehrál s velkým drivem, ale přeci jen v něm zůstala řada nelogičností, takže inscenace působí poněkud rozpracovaným dojmem. Souboru se nepodařilo dostatečně pádně zdůvodnit, proč je první scéna činoherní a všechny ostatní loutkové, ani proč je každá scéna hrána s jiným typem loutek. A přesto, že jsme se při použití maňásků setkali s velmi přesnou, plastickou loutkářskou prací, nejsou ještě možnosti marionet a plošných loutek plně využity.
DS Tramtarie uvedl vlastní dramatizaci Bassovy Klapzubovy jedenáctky, a bohužel právě ta se stala kamenem úrazu celé produkce. Režisér a dramatizátor Vl. Kracík chtěl být co nejvěrnější literární předloze, přecenil ovšem její dramatické možnosti, takže se na jevišti téměř neúnosně dlouho vrší jeden klapzubovský úspěch za druhým s absencí dramatické situace, a proto velmi rychle opadá divácká pozornost. Je to škoda, protože soubor dokázal, že hýří řadou dílčích nápadů, má cit pro výstavbu gagu, a velmi zdařile si poradil také s převedením fotbalových pasáží na scénu.
Ve své druhé inscenaci Historky z podsvětí 3 se Tramtarie pustila do vod autorského divadla a předvedla řadu skečů utahujících si jak z fenoménu reality show (skvělý nápad, kdy jsou náplní přímých přenosů reality show Velký bratr mlčí jen dlouhé záběry na soutěžící, kteří mají zakázáno říct jediné slovo), tak z nejrůznějších filmových žánrů. Původně samostatné situace divákovi začnou později zapadat do skládačky jedné neobjasněné vraždy, ovšem potom, co je vybuzena jeho aktivita, se mu předkládá záměrně či nezáměrně řada falešných stop, takže zůstane poněkud rozčarován.
V rovině skečů zůstává inscenace Monty Pythonův létající cirkus souboru Produkty čistě přírodní Prostějov. Pomineme–li, že podobná představení mohou zřejmě být jen replikou původní autorské poetiky, je nutné uznat, že zde se jednalo o repliku velmi zábavnou, divadelně chytrou, se smyslem pro suché věcné anglické herectví. Nejzábavnější i nejchytřejší byl ovšem vstup v polovině inscenace, jak soubor P.Č.P. zkouší Monty Pythony; možná kdyby se soubor odhodlal napsat si skeče vlastní, mohli jsme se dočkat i divadelního zážitku.
Doporučení na národní přehlídku pak získaly soubory Unisex ZUŠ Uničov s inscenací kolektivu souboru podle textu Eve Ensler Maso a Ansámbl Oz z Olomouce s novinkou Marka Ravenhilla Bazén (bez vody). pod názvem Vernisáž: Cool Pool. Inscenace Uničovských měla nejblíže k divadlu poezie, obešla se téměř bez scénografie, pracovala pouze s vystřihovacími šatičkami pro panenky v životní velikosti, které symbolizovaly jak dobu nevinného dětství, tak počátek tužeb po tom být hodná, krásná a dokonalá jako panenka. Téma věčných diet, komplexů či poruch příjmu potravy ovšem nebylo pojednáno tezovitě, dívky si celou dobu držely od svých postav odstup a hrály je s citem pro ironickou nadsázku. I když po divadelní stránce není inscenace nikterak výjimečná, podařilo se jí traktované téma zobrazit velmi citlivě a vrstevnatě, stejně jako se souboru skvěle podařilo navázat kontakt mezi hledištěm a jevištěm.
Ravenhillův Bazén je pak v prvé řadě náročným dramaturgickým titulem, kterému ovšem soubor dostál díky velké režijní i herecké koncentraci. Přestože Ravenhill je znám jako autor coolness dramatiky a i Bazén je zasazen do prostředí feťácké komunity, nejedná se o hru prázdně vulgární, nabízející jen křiklavou efektnost, ale témata pozérství, přátelství a lidského hyenismu jsou pojednána neplakátově a vrstevnatě. Nedramatický text, který je psán jako jeden dlouhý monolog, režisér Petr Klár rozdělil mezi pět herců, kteří střídavě či unisono vyprávějí příběh své úspěšné přítelkyně a rezignují na jeho rozehrávání a zrealističťování. Jako hlavní problém tohoto narativního přístupu se jeví jen občasná obecnost intonací, „recitace“ a místy jakési umělé vytváření tajemné atmosféry, které pak inscenaci zbytečně ubírá na působivosti.
Jako poslední se na přehlídce představil DS Tragaču, tragaču taktéž z domovské ZUŠ se svou autorskou inscenací Ženské... a stal se pomyslným vrcholem festivalu. Soubor velmi umně travestoval legendu o dívčí válce a v jeho ahistorickém podání se na Děvíně vedle Vlasty a Šárky objeví taky Madonna, Věstonická venuše či panenka Barbie. Inscenace je v první řadě velmi zdařilou komedií plnou vynikajících slovních hříček, zároveň jsou jednotlivé motivy pečlivě komponovány a promyšleny do velmi jemných významových odstínů, díky čemuž dokáže nesklouznout k laciné feministické či případně antifeministické agitce. Jako možný problém živelné inscenace vidím v úskalí, že by se soubor vlivem bouřlivých reakcí publika nedokázal vyvarovat přílišného tlačení na pilu, a inscenace se pak nerozpadla na řadu jednotlivých hlášek. To se ovšem v Prostějově nestalo a inscenace byla nominovaná na národní přehlídku. Snad ne proto, že v porotě seděly taky samé ženské...
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.