AS 2003, č. 2, s. 51 - 52, m.d.
XIII. Turnovský drahokam
Regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj
15. - 16. března 2003
Loutkový soubor Ještěd Český Dub si se svou hrou Kašpárek a zvířátka nepřál být hodnocen. Škoda. Docela známý text napsal Pavel Pechanec, který si vzal za předlohu ještě známější pohádku Zvířátka a petrovští. Celé to bylo zahráno s docela příjemným nasazením a charakterizovalo dnes už poznávací znamení na jedné, ale i svazující stereotypy souboru na druhé straně. Komunikace s nejmenším divákem s akcentem na jeho vychovávání, reprodukovaná hudba, funkčnost, vkusnost a využití scény… S gustem zahrané loupežníky vzal zcela spontánně do hry i moderátor celé přehlídky Petr Záruba. Při svém tradičním závěrečném rituálním představení souboru divákům, následujícím vždy po děkovačce a spojeným s předáním malého symbolického dárku - klíčenky, nemohu nevzpomenout na paralelu s předáváním a moderováním Českého lva.
Další pohádka autorů Štefana Karlubíka a Miroslava Kracíka Krejčí králem loutkářského souboru Popelka Lomnice nad Popelkou, nenechala diváky na nejmenších pochybách, že je dnes ještě malých loutkářských mužstev. V tradičně slušném marionetovém vodění si loutkáři sami sobě hodili rukavici po inscenátorsky odvážnějším, tedy hravějším, ale zároveň i dramaturgicky přesnějším řešení divadelních situací. Ale rukavice, ačkoli jsou ruce šikovné, dosud opuštěně leží. Ilustrujícím důkazem může být scéna s živým obrem - živým hercem na jevišti, který trochu jako postava z jiné hry, jako Guliver, vede na scéně dialog s marionetou, což je šance, leč ne úplně využitá, poněvadž byla zahrána až s antickou pietní cudností, jen abychom něco nezkazili. Hra tak postrádala nadhled a to, co dělá loutkářství loutkářstvím, což je hravost a magické překvapení. Stejně tak i hlasově. Jakmile dodali herci loutce svým hlasem charakterizující stylizaci, začalo mít jednání půvab a vtip. Z dramaturgického hlediska jsme vlastně viděli vlastně pohádky dvě. Jednu jak a proč jde krejčí Cihlička do světa a druhou jak společně s obrem osvobodí Cihlička princeznu od draka, přičemž obr mu ji buď z dobrého srdce, nebo z hlouposti, či z kamarádství, což je všechno ještě třeba upřesnit a vyřešit, přenechá za ženu. Polystyrénový drak byl možná až neúměrně málo nebezpečný. Kupodivu daleko nebezpečněji působil na scéně živý herec. Přitom nástup draka poskytuje tolik loutkářských příležitostí.
Další představení Kašpárek na skalním hradě od Jany Dvořáčkové a Jana Schmita, které přivezl Loutkářský soubor BOĎI z Jaroměře bylo představení veskrze čisté, umírněné a tuze vtipné. Zúročila se v něm dlouholetá loutkářská dřina a zkušenost. Zkušenost, která se stala díky vyprávění, poctivé práci, a krásné spontaneitě přirozeného komediantství, silně přenosnou. Ponejprv kašpárek, alter ego šlechetného rytíře pohybných mravů Pecky, spolu přeroztomile řeší dvě otázky, které jedna bez druhé nemohou existovat: totiž nejprve kam půjdou a proč, a pak kdo vlastně má jít na té cestě první. Při setkání s lupiči se nám dostává nejlepší odpověď na lidský strach: jde-li o život, neztrácejme smysl pro humor. Kašpárek s hospodským Nálivkou dál řeší otázku veskrze filozofickou, ale vlastně komediální. Jsem už mrtvý? Zabili mě lupiči, či nikoli? A hospodský, pravděpodobně z praxe řádně deformovaný se tím pádem domnívá, že mu do kšeftu přišel místo oběti loupežníků solventní opilec. Hra se nám mění v černou komedii, čili jakousi parafrázi na horor a opírá se o čtyři základní kvality. Kvalitu textu a žánru, kvalitu zpracování, kvalitu provedení a kvalitu stmelovacího článku, kterým je nespoutané, ale kultivované veselí. Plejáda závěrečných gagů jako je líbající kostlivec, a rytíř, jenž uklouzl na zvlhlých schodech, nás nenechává zapomenout na profil souboru, jehož poznávacím znamením je moralita a nečisté svědomí, za kterým však následuje spravedlivý trest. O to lépe, když zpracování ústí ve smích, který nejen baví, ale i léčí.
V dalším představení loutkářského souboru Spojáček Liberec Princ Nekňuba od Karla Čavojského jsme byli možná svědky zrodu nové generace nadějných loutkářů. Malé marionety předešlého souboru vystřídaly tentokrát marionety dvakrát větší a s nimi i sympatická snaha o poctivé odkryté vodění. Dětský soubor Spojáček hraje tentokrát se svými vedoucími, čímž je divák svědkem faktu, že nejlépe se učí příkladem. Děti nefungují vůči svým vedoucím jako cvičené opičky, nýbrž jako zcela rovnoprávní partneři. Spojení tradičního vodění s téměř avantgardní scénografií – tři ostře barevné desky, působilo stejně, jako snaha dětí zvládnout těžké řemeslo, ale přitom i sám sebe trochu pobavit, velmi příjemně a ozdravně. Známý motiv, že princezna se nezamiluje na žádost krále do pyšného prince, nýbrž do jeho dobrosrdečného sluhy, který princovi v jeho snažení ještě pomáhá, působil, alespoň na mě, daleko silnějším a zajímavějším dojmem, nežli přípravy na vyvrcholení ve vězení a u čarodějnice. Možná to bylo proto, že předloha lehce paroduje známé pohádkové principy. I přesto, že na mě působila místy jako slepenec, aktéři obecenstvo pobavili, třebaže parodie je úkolem téměř z nejtěžších. Musí se hrát výrazně a i hlasová stylizace by měla být přesná, srozumitelná a ještě k tomu výraznější, než jaká je mluva přirozená.
Loutkový soubor Na židli se svou pohádkou O dvou myškách od Milady Mašatové v látkové a pro ně již tradiční scéně s maňásky rozhodně umí, třebaže jsou jeho herci možná ještě mladší než ti Liberečtí. Zajímavě vyrobené loutky, například žížala, smysl pro rytmus a účelovost scény, spisovný jazyk, cit pro hravou, poutavou a jazykově košatou předlohu to jsou atributy souboru Na židli Turnov. Malý vypraveč, který nás statečně na předscéně uvedl do děje, předznamenal poctivé usilování souboru. A jestliže by mohli turnovští ve hře s maňásky kdekoho inspirativně poučit, přece se mohl divák kontextu jejich minulých inscenací cítit malinko neuspokojený, poněvadž dokázali s maňásky v uplynulých letech ještě daleko více. Divadelně překvapivých loutkářských jemnůstek, jako byl pohyb knihy s obrázkem psa, který tak k smrti vystraší kocoura by snesla hra klidně daleko víc. Škoda, že z kocoura nešel strach.
Hra je totiž sledem několika stylových přesně napsaných anekdot, čili gagů, které vrcholí v momentě, kdy se dovídáme, že teta, na kterou myši čekají, vůbec přijet neměla, a že si příjezd vymyslela žížala, aby zakryla fakt, že neumí přečíst dopis, ačkoli se do té doby vydávala za vzdělanou. Přemýšlím, že čím silnější a výraznější budou Evelíniny intriky a výmysly, tím silnější bude závěrečné slavnostní usmíření. Nevím, jestli měla být žížala Evelína spíše šprtkou, kterou myši vytrestají, nebo protivným nemyslivým pseudovzdělancem, každopádně se její odlišnost odkrývá a uvádí na pravou míru a já s Evelínou cítím soucit a pochopení. Napadlo mě, že takováhle činnost je tou nejlepší odpovědí na dnešní agresivní dobu.
Už název dalšího představení Kam se poděly kočičí jazýčky loutkářského souboru Čmukaři Turnov při pohledu na přesilu v dámském obsazení a troše fantazie mnoho sliboval a asocioval. Přestože bylo zpočátku inscenačně nedostatečně rozhodnuté, jestli jsou herečky jen dav, což znamená, že jsou si podobné a tedy se nesnášejí, nebo jestli pokračuje hra mezi mužem a ženou odstartovaná již někde v zákulisí, což by znamenalo, že by se ženy od sebe podstatně ve všech svých charakterech lišily, třeba si konkurovaly, nebo vystupovaly z rolí a zase se do nich vracely, byli diváci postupně vtahováni do herecko-loutkářského koncertu, stejně jako oslavy hry jako fenoménu. Hry se slovy, stylem, situacemi, tématem. Velkolepý nápad s krásnými draky, s dětskými kabátky pro trpaslíky, skvělá práce s tempem, s předměty které magicky a s překvapením ožívají. Hru chápu jako rizikový chaos, který až následně lze organizovat, proto i mě vlastně ten malý přešlap na začátkuvůbec nebolí. Herec i herečky jsou pamatovatelní, moc vtipní a líbezní, ale já vlastně nemám dosud jasno, a zároveň mi to jasno zas tolik neschází, jestli není ta hra soutěž o to, kdo umí nejlépe organizovat chaos. Něco se stalo a ztratilo (kočičí jazýčky) a stalo se to impulsem, ale zároveň inspirací k dalšímu následnému ztrácení. Porotci se kabaretem tolik baví, že ani nemohou zapisovat chyby, a tak si je raději musí vymýšlet, v čem ovšem nemohou Čmukařům ani v nejmenším konkurovat.
Lidožroutské pohádky loutkářského souboru Kabákriti Turnov, což je mladší generace z líhně Romany Zemenové, začaly mimořádně, a to příjezdem autobusu do Afriky, což bylo pozadí či spoj dvou notoricky známých pohádek O Otesánkovi a O Smolíčkovi. Oproti té loňské da da pohádce je ta letošní čitelnější, a je zřetelný výrazný autorský vklad samotných dětí. Krásné nápady - použití kufru jako skladu a malého jeviště, závodnické brzdění Jelena, dodávaly hře potřebný esprit. Stejně působí i zařazení reklam, které chtě nechtě nadcházející generaci velmi ovlivňují. Možná je třeba více toho co je velmi nepopulární, a to je disciplína. Například v přesném naučení a zřetelnějším výslovování textu. U dětí stejně jako u dospělých musí divadlo nejprve bavit, aby mohlo následně sdělovat.
Představení O lakomé Barce podle Jana Wericha, které zpracoval soubor Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou je hereckým dialogem dvou dívek nakročených velmi razantně na prkna, co znamenají svět. Už nástup přes hlediště, herečkou zastupující tu lakotnější část postav, která nabází divákům perníčky, ale zároveň nikomu nedá, navodil pocit kontaktního divadla, kde loutkový plán je víceméně okrajovou záležitostí. Docela prakticky a příjemně funguje scéna, tedy jakési minidivadélko složené z dětské polepené skládací knížky, která se podle potřeby rozkládá podle toho kde a v jakém čase se děj hry nalézá. Možná loutky - postavičky na špejlích a drátech jsou až příliš drobné, avšak herečky vše nahrazují vtipem, nasazením a vcelku promyšleným, leč přece někde klopýtajícím rozdělením rolí na krkouny, a ty jen komentující, tedy nevinné. Byli jsme velmi blízko jistému druhu kluniády, kde povětšiou jde o rozhovor dvou zcela rozdílných, vzájemně se doplňujících hereckých i lidských typů. Z hlediska nápadů však nezůstal amsábl těm předešlým souborům pranic dlužen. Kupříkladu scénka s balónky se stala nezapomenutelnou.
Skákavá princezna Ladislava Dvorského divadelního souboru Bozděch a loutkového divadla Martínek Libáň si nepřála být hodnocena. Byla to spíše lehčí, trochu muzikálová produkce s marionetami.
Následovala pohádka O princi Nežravkovi a princezně Brečivce od Marie Kubátové souboru loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou. Pohádka byla určena těm nejmenším a soubor jako by se tím pádem snažil nebavit se svým vlastním stylem, tedy zábavou která je jim samotným vlastní a vrozená. Scéna z látkových kvádrů v národních barvách, která se přenášela na způsob stavebnice, pouze ilustovala děj. Prostor divadla tentokrát nehrál ve prospěch vozichetských. Přítomnost živého klavíristy byla snad z pocitu nejistoty upozaděna, přitom lidové motivy mohly dodávat hře zcela potřebný kontrapunkt a jemnou ironii. Ovšem herec hrající psa zaslouží plné uznání za svůj zcela profesionální, intenzívní a plnokrevný přístup. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že ostatní herci více jen oznamovali, nežli skutečně hráli a motiv rozmazlených dětí se začínal pomalu vytrácet, až se poznenáhlu rozmělnil. Soubor Vozichet však hledá, zkouší a riskuje, nikoli jen sází na zaručené a již potvrzené, a to je velmi sympatické a příkladné.
Bez představení souboru Divadýlka Matýsek Nový Bor O králi Matyášovi a paní hor autorů Petra Mláda a Františka Kasky, by byla přehlídka neúplná. Bez tečky, ale i bez pokusu o silné lidské poselství vyvěrající z drsného podnebí hor, kde lidé mají poněkud blíže k Bohu. Zelenomodrá látka ústí ve štít hory a navozuje barvu naděje a života. Krásné, vyřezávané loutky, práce se světlem a rozpracovaná pověst, kterou herci, muž a žena, zčásti vyprávějí a zčásti hrají. Řeč je chvílemi patetická a místy až monotónně stereotypní. Málo se pracuje se zkratkou, střihem, nebo naopak pauzou, která oživí rytmus hry. Například skřítek Berg by mohl být i trochu taškář a odlehčit výrazné dramatické napětí. Výkon je úctyhodný a možná si již říká o výraznější podíl pohledu zvenčí, což můžou být například oči režiséra.
Co dodat? Nashledanou příští rok a parafrázujme Bohumila Hrabala. Totiž v bráně Českého ráje nebylotentokráte jen nádherně, ale přímo rajsky.
m.d.
Ceny, nominace a doporučení na Loutkářskou Chrudim:
Cena inscenátorům za kreativní uvedení klasické loutkové hry Kašpárek na skalním hradě loutkářskému souboru (LS) Boďi Jaroměř. Cena za příkladné vedení dětí k herectví s marionetou hry Nekňuba LS Spojáček Liberec. Cena za inspirativní, moderátorský a pořadatelský výkon pro Petra Zárubu. Cena za herecký výkon v roli detektiva Jaroslavu Ipserovi ze souboru Čmukaři Turnov. Cena za autorsko-inscenační postupy ve hře Kam se poděly kočičí jazýčky LS Čmukaři Turnov. Cena za vzájemný herecký dialog pro Petru Hlubučkovou a Alenu Popelkovou ze souboru Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Cenu za neobvyklé a odvážné ztvárnění pohádek LS Kabákriti Turnov.
Porota nominovala k přímému postupu na 52. LCH za ucelený tvar ve všech složkách inscenace LS Boďi Jaroměř. Dále doporučila do širšího výběru na 1. místě LS Čmukaři Turnov s inscenací Kam se poděly kočičí jazýčky. Na 2. místě doporučila do širšího vývěru inscenaci O lakomé Barce souboru Tak co? Chlumec nad Cidlinou.
Regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj
15. - 16. března 2003
Loutkový soubor Ještěd Český Dub si se svou hrou Kašpárek a zvířátka nepřál být hodnocen. Škoda. Docela známý text napsal Pavel Pechanec, který si vzal za předlohu ještě známější pohádku Zvířátka a petrovští. Celé to bylo zahráno s docela příjemným nasazením a charakterizovalo dnes už poznávací znamení na jedné, ale i svazující stereotypy souboru na druhé straně. Komunikace s nejmenším divákem s akcentem na jeho vychovávání, reprodukovaná hudba, funkčnost, vkusnost a využití scény… S gustem zahrané loupežníky vzal zcela spontánně do hry i moderátor celé přehlídky Petr Záruba. Při svém tradičním závěrečném rituálním představení souboru divákům, následujícím vždy po děkovačce a spojeným s předáním malého symbolického dárku - klíčenky, nemohu nevzpomenout na paralelu s předáváním a moderováním Českého lva.
Další pohádka autorů Štefana Karlubíka a Miroslava Kracíka Krejčí králem loutkářského souboru Popelka Lomnice nad Popelkou, nenechala diváky na nejmenších pochybách, že je dnes ještě malých loutkářských mužstev. V tradičně slušném marionetovém vodění si loutkáři sami sobě hodili rukavici po inscenátorsky odvážnějším, tedy hravějším, ale zároveň i dramaturgicky přesnějším řešení divadelních situací. Ale rukavice, ačkoli jsou ruce šikovné, dosud opuštěně leží. Ilustrujícím důkazem může být scéna s živým obrem - živým hercem na jevišti, který trochu jako postava z jiné hry, jako Guliver, vede na scéně dialog s marionetou, což je šance, leč ne úplně využitá, poněvadž byla zahrána až s antickou pietní cudností, jen abychom něco nezkazili. Hra tak postrádala nadhled a to, co dělá loutkářství loutkářstvím, což je hravost a magické překvapení. Stejně tak i hlasově. Jakmile dodali herci loutce svým hlasem charakterizující stylizaci, začalo mít jednání půvab a vtip. Z dramaturgického hlediska jsme vlastně viděli vlastně pohádky dvě. Jednu jak a proč jde krejčí Cihlička do světa a druhou jak společně s obrem osvobodí Cihlička princeznu od draka, přičemž obr mu ji buď z dobrého srdce, nebo z hlouposti, či z kamarádství, což je všechno ještě třeba upřesnit a vyřešit, přenechá za ženu. Polystyrénový drak byl možná až neúměrně málo nebezpečný. Kupodivu daleko nebezpečněji působil na scéně živý herec. Přitom nástup draka poskytuje tolik loutkářských příležitostí.
Další představení Kašpárek na skalním hradě od Jany Dvořáčkové a Jana Schmita, které přivezl Loutkářský soubor BOĎI z Jaroměře bylo představení veskrze čisté, umírněné a tuze vtipné. Zúročila se v něm dlouholetá loutkářská dřina a zkušenost. Zkušenost, která se stala díky vyprávění, poctivé práci, a krásné spontaneitě přirozeného komediantství, silně přenosnou. Ponejprv kašpárek, alter ego šlechetného rytíře pohybných mravů Pecky, spolu přeroztomile řeší dvě otázky, které jedna bez druhé nemohou existovat: totiž nejprve kam půjdou a proč, a pak kdo vlastně má jít na té cestě první. Při setkání s lupiči se nám dostává nejlepší odpověď na lidský strach: jde-li o život, neztrácejme smysl pro humor. Kašpárek s hospodským Nálivkou dál řeší otázku veskrze filozofickou, ale vlastně komediální. Jsem už mrtvý? Zabili mě lupiči, či nikoli? A hospodský, pravděpodobně z praxe řádně deformovaný se tím pádem domnívá, že mu do kšeftu přišel místo oběti loupežníků solventní opilec. Hra se nám mění v černou komedii, čili jakousi parafrázi na horor a opírá se o čtyři základní kvality. Kvalitu textu a žánru, kvalitu zpracování, kvalitu provedení a kvalitu stmelovacího článku, kterým je nespoutané, ale kultivované veselí. Plejáda závěrečných gagů jako je líbající kostlivec, a rytíř, jenž uklouzl na zvlhlých schodech, nás nenechává zapomenout na profil souboru, jehož poznávacím znamením je moralita a nečisté svědomí, za kterým však následuje spravedlivý trest. O to lépe, když zpracování ústí ve smích, který nejen baví, ale i léčí.
V dalším představení loutkářského souboru Spojáček Liberec Princ Nekňuba od Karla Čavojského jsme byli možná svědky zrodu nové generace nadějných loutkářů. Malé marionety předešlého souboru vystřídaly tentokrát marionety dvakrát větší a s nimi i sympatická snaha o poctivé odkryté vodění. Dětský soubor Spojáček hraje tentokrát se svými vedoucími, čímž je divák svědkem faktu, že nejlépe se učí příkladem. Děti nefungují vůči svým vedoucím jako cvičené opičky, nýbrž jako zcela rovnoprávní partneři. Spojení tradičního vodění s téměř avantgardní scénografií – tři ostře barevné desky, působilo stejně, jako snaha dětí zvládnout těžké řemeslo, ale přitom i sám sebe trochu pobavit, velmi příjemně a ozdravně. Známý motiv, že princezna se nezamiluje na žádost krále do pyšného prince, nýbrž do jeho dobrosrdečného sluhy, který princovi v jeho snažení ještě pomáhá, působil, alespoň na mě, daleko silnějším a zajímavějším dojmem, nežli přípravy na vyvrcholení ve vězení a u čarodějnice. Možná to bylo proto, že předloha lehce paroduje známé pohádkové principy. I přesto, že na mě působila místy jako slepenec, aktéři obecenstvo pobavili, třebaže parodie je úkolem téměř z nejtěžších. Musí se hrát výrazně a i hlasová stylizace by měla být přesná, srozumitelná a ještě k tomu výraznější, než jaká je mluva přirozená.
Loutkový soubor Na židli se svou pohádkou O dvou myškách od Milady Mašatové v látkové a pro ně již tradiční scéně s maňásky rozhodně umí, třebaže jsou jeho herci možná ještě mladší než ti Liberečtí. Zajímavě vyrobené loutky, například žížala, smysl pro rytmus a účelovost scény, spisovný jazyk, cit pro hravou, poutavou a jazykově košatou předlohu to jsou atributy souboru Na židli Turnov. Malý vypraveč, který nás statečně na předscéně uvedl do děje, předznamenal poctivé usilování souboru. A jestliže by mohli turnovští ve hře s maňásky kdekoho inspirativně poučit, přece se mohl divák kontextu jejich minulých inscenací cítit malinko neuspokojený, poněvadž dokázali s maňásky v uplynulých letech ještě daleko více. Divadelně překvapivých loutkářských jemnůstek, jako byl pohyb knihy s obrázkem psa, který tak k smrti vystraší kocoura by snesla hra klidně daleko víc. Škoda, že z kocoura nešel strach.
Hra je totiž sledem několika stylových přesně napsaných anekdot, čili gagů, které vrcholí v momentě, kdy se dovídáme, že teta, na kterou myši čekají, vůbec přijet neměla, a že si příjezd vymyslela žížala, aby zakryla fakt, že neumí přečíst dopis, ačkoli se do té doby vydávala za vzdělanou. Přemýšlím, že čím silnější a výraznější budou Evelíniny intriky a výmysly, tím silnější bude závěrečné slavnostní usmíření. Nevím, jestli měla být žížala Evelína spíše šprtkou, kterou myši vytrestají, nebo protivným nemyslivým pseudovzdělancem, každopádně se její odlišnost odkrývá a uvádí na pravou míru a já s Evelínou cítím soucit a pochopení. Napadlo mě, že takováhle činnost je tou nejlepší odpovědí na dnešní agresivní dobu.
Už název dalšího představení Kam se poděly kočičí jazýčky loutkářského souboru Čmukaři Turnov při pohledu na přesilu v dámském obsazení a troše fantazie mnoho sliboval a asocioval. Přestože bylo zpočátku inscenačně nedostatečně rozhodnuté, jestli jsou herečky jen dav, což znamená, že jsou si podobné a tedy se nesnášejí, nebo jestli pokračuje hra mezi mužem a ženou odstartovaná již někde v zákulisí, což by znamenalo, že by se ženy od sebe podstatně ve všech svých charakterech lišily, třeba si konkurovaly, nebo vystupovaly z rolí a zase se do nich vracely, byli diváci postupně vtahováni do herecko-loutkářského koncertu, stejně jako oslavy hry jako fenoménu. Hry se slovy, stylem, situacemi, tématem. Velkolepý nápad s krásnými draky, s dětskými kabátky pro trpaslíky, skvělá práce s tempem, s předměty které magicky a s překvapením ožívají. Hru chápu jako rizikový chaos, který až následně lze organizovat, proto i mě vlastně ten malý přešlap na začátkuvůbec nebolí. Herec i herečky jsou pamatovatelní, moc vtipní a líbezní, ale já vlastně nemám dosud jasno, a zároveň mi to jasno zas tolik neschází, jestli není ta hra soutěž o to, kdo umí nejlépe organizovat chaos. Něco se stalo a ztratilo (kočičí jazýčky) a stalo se to impulsem, ale zároveň inspirací k dalšímu následnému ztrácení. Porotci se kabaretem tolik baví, že ani nemohou zapisovat chyby, a tak si je raději musí vymýšlet, v čem ovšem nemohou Čmukařům ani v nejmenším konkurovat.
Lidožroutské pohádky loutkářského souboru Kabákriti Turnov, což je mladší generace z líhně Romany Zemenové, začaly mimořádně, a to příjezdem autobusu do Afriky, což bylo pozadí či spoj dvou notoricky známých pohádek O Otesánkovi a O Smolíčkovi. Oproti té loňské da da pohádce je ta letošní čitelnější, a je zřetelný výrazný autorský vklad samotných dětí. Krásné nápady - použití kufru jako skladu a malého jeviště, závodnické brzdění Jelena, dodávaly hře potřebný esprit. Stejně působí i zařazení reklam, které chtě nechtě nadcházející generaci velmi ovlivňují. Možná je třeba více toho co je velmi nepopulární, a to je disciplína. Například v přesném naučení a zřetelnějším výslovování textu. U dětí stejně jako u dospělých musí divadlo nejprve bavit, aby mohlo následně sdělovat.
Představení O lakomé Barce podle Jana Wericha, které zpracoval soubor Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou je hereckým dialogem dvou dívek nakročených velmi razantně na prkna, co znamenají svět. Už nástup přes hlediště, herečkou zastupující tu lakotnější část postav, která nabází divákům perníčky, ale zároveň nikomu nedá, navodil pocit kontaktního divadla, kde loutkový plán je víceméně okrajovou záležitostí. Docela prakticky a příjemně funguje scéna, tedy jakési minidivadélko složené z dětské polepené skládací knížky, která se podle potřeby rozkládá podle toho kde a v jakém čase se děj hry nalézá. Možná loutky - postavičky na špejlích a drátech jsou až příliš drobné, avšak herečky vše nahrazují vtipem, nasazením a vcelku promyšleným, leč přece někde klopýtajícím rozdělením rolí na krkouny, a ty jen komentující, tedy nevinné. Byli jsme velmi blízko jistému druhu kluniády, kde povětšiou jde o rozhovor dvou zcela rozdílných, vzájemně se doplňujících hereckých i lidských typů. Z hlediska nápadů však nezůstal amsábl těm předešlým souborům pranic dlužen. Kupříkladu scénka s balónky se stala nezapomenutelnou.
Skákavá princezna Ladislava Dvorského divadelního souboru Bozděch a loutkového divadla Martínek Libáň si nepřála být hodnocena. Byla to spíše lehčí, trochu muzikálová produkce s marionetami.
Následovala pohádka O princi Nežravkovi a princezně Brečivce od Marie Kubátové souboru loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou. Pohádka byla určena těm nejmenším a soubor jako by se tím pádem snažil nebavit se svým vlastním stylem, tedy zábavou která je jim samotným vlastní a vrozená. Scéna z látkových kvádrů v národních barvách, která se přenášela na způsob stavebnice, pouze ilustovala děj. Prostor divadla tentokrát nehrál ve prospěch vozichetských. Přítomnost živého klavíristy byla snad z pocitu nejistoty upozaděna, přitom lidové motivy mohly dodávat hře zcela potřebný kontrapunkt a jemnou ironii. Ovšem herec hrající psa zaslouží plné uznání za svůj zcela profesionální, intenzívní a plnokrevný přístup. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že ostatní herci více jen oznamovali, nežli skutečně hráli a motiv rozmazlených dětí se začínal pomalu vytrácet, až se poznenáhlu rozmělnil. Soubor Vozichet však hledá, zkouší a riskuje, nikoli jen sází na zaručené a již potvrzené, a to je velmi sympatické a příkladné.
Bez představení souboru Divadýlka Matýsek Nový Bor O králi Matyášovi a paní hor autorů Petra Mláda a Františka Kasky, by byla přehlídka neúplná. Bez tečky, ale i bez pokusu o silné lidské poselství vyvěrající z drsného podnebí hor, kde lidé mají poněkud blíže k Bohu. Zelenomodrá látka ústí ve štít hory a navozuje barvu naděje a života. Krásné, vyřezávané loutky, práce se světlem a rozpracovaná pověst, kterou herci, muž a žena, zčásti vyprávějí a zčásti hrají. Řeč je chvílemi patetická a místy až monotónně stereotypní. Málo se pracuje se zkratkou, střihem, nebo naopak pauzou, která oživí rytmus hry. Například skřítek Berg by mohl být i trochu taškář a odlehčit výrazné dramatické napětí. Výkon je úctyhodný a možná si již říká o výraznější podíl pohledu zvenčí, což můžou být například oči režiséra.
Co dodat? Nashledanou příští rok a parafrázujme Bohumila Hrabala. Totiž v bráně Českého ráje nebylotentokráte jen nádherně, ale přímo rajsky.
m.d.
Ceny, nominace a doporučení na Loutkářskou Chrudim:
Cena inscenátorům za kreativní uvedení klasické loutkové hry Kašpárek na skalním hradě loutkářskému souboru (LS) Boďi Jaroměř. Cena za příkladné vedení dětí k herectví s marionetou hry Nekňuba LS Spojáček Liberec. Cena za inspirativní, moderátorský a pořadatelský výkon pro Petra Zárubu. Cena za herecký výkon v roli detektiva Jaroslavu Ipserovi ze souboru Čmukaři Turnov. Cena za autorsko-inscenační postupy ve hře Kam se poděly kočičí jazýčky LS Čmukaři Turnov. Cena za vzájemný herecký dialog pro Petru Hlubučkovou a Alenu Popelkovou ze souboru Tak co? ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Cenu za neobvyklé a odvážné ztvárnění pohádek LS Kabákriti Turnov.
Porota nominovala k přímému postupu na 52. LCH za ucelený tvar ve všech složkách inscenace LS Boďi Jaroměř. Dále doporučila do širšího výběru na 1. místě LS Čmukaři Turnov s inscenací Kam se poděly kočičí jazýčky. Na 2. místě doporučila do širšího vývěru inscenaci O lakomé Barce souboru Tak co? Chlumec nad Cidlinou.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.