FEKAR, Vladimír. Litovelští na podivné svatbě a jejich zaplevelená “zahrádka”. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 3

Spurníkův ochotnický soubor Sokola Litovel má svého autora. Michala Schmalze. Jak sympatické, že divadlo má odvahu vydat se cestami neprozkoumanými, neověřenými, tudíž riskantními. Má i poměrně zralou část hereckého souboru schopnou jevištně poměrně suverénně existovat na jevišti, v situacích, jež jsou z větší části spíše civilním dialogem, působí poměrně přirozeně. Kojetínským předložili komedii ze svatebního prostředí Co s námi teď bude? I s původní hudbou a písněmi Michala Schmalze. V režii Pavla Soldána. Hybridní tvar, který je jakousi zdlouhavou konverzační komedií bez výrazných dějových a situačních zvratů, sleduje příběh svatebčanů, kteří se ocitnou na svatbě podivného páru, chronického sebevraha a chronické zachránkyně nevinných mužů, policejní vyjednavačky, kterou zachránění muži přivedou opakovaně do chomoutu. Komedie plná absurdních zvratů, v níž se například vyjeví tetička šlapka a strýček stárnoucí rocker nakonec jako rodiče ženicha, který musel celý život strávit v děcáku, v níž se více než ženich a nevěsta, kteří mají být na svatbě oddáni, řeší podivná dvojice dvou pochybných celebrit Marcela a Vivien, jimiž jsou všichni hosté patrně posedlejší než vlastními zpackanými životy, má možná i při své nepravděpodobnosti a vykloubenosti možnost být jakousi absurdní hříčkou, je však, přiznejme si, poněkud neohrabaně konstruován a mnohdy působí jako ryzí autorský konstrukt, který v závěru posílí i to, že mediální sňatek celebrit Marcela a Vivien byl zařízen hospitalizovanými pacienty psychiatrie.. Autor se patrně ve snaze o civilní projev postav pouští do jakési nekonečné drobnokresby postaviček, zaplaví text, potažmo inscenaci množství motivů a planých dialogů, které od hlavní linie odbíhají, nebo motiv předkládají v nabobtnalé podobě. Vzniká tak dojem nepřehlednosti, nevíme, které téma je důležité, které je jen součástí rozbředlého tlachání, s nímž bychom mohli sestavit nekonečný seriál hospodských historek, nikoliv však soudržnou divadelní hru. Je otázkou, co by výslednému tvaru nejvíce pomohlo? Dramaturgova ostrá tužka, která by škrty odstranila vše, co je retardující odbočkou a která by nemilosrdně škrtla i situace a motivy, které se jeví jako zavádějící? Rychlejší tempo a spád? Nevím. Přepsat hru úplně nanovo v silách souboru rozhodně není a v případě tohoto titulu už je to nemyslitelné. Ale: dosáhnout při tomto námětu šedesáti minut čistého času /se zachováním všech písní/, možná bychom byli k výslednému tvaru mnohem méně kritičtí a absurdnost námětu i hybridní forma činohry a písní by byla zřetelnější a snad nakonec i sdělnější.
Písně, které jsou silnější stránkou souboru, to bohužel nezachrání, ačkoliv si v průběhu večera řekneme, že na takový divadelní koncert s pár úsečnými standupy všech členů souboru bychom třeba i rádi vyrazili, protože tahle litovelská parta je veskrze sympatická.
Divadlo je zkrátka jako zahrádka, něco zasadíte, a v dobré víře se pečlivě staráte se o to, co jste zaseli. Ale ono ne vždy vyroste přesně to, co byste si přáli. Nebo si to špatnou přípravou půdy zkrátka zaplevelíte. Touto parafrází running gagu, který prostupuje celou inscenací jako utkvělá pravda svatebního hospodského, bych si dovolil skončit. A popřát souboru do příštích let úspěšnou úrodu.

FEKAR, Vladimír. Litovelští na podivné svatbě a jejich zaplevelená “zahrádka”. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 3