FEKAR, Vladimír. Houbová polévka Naděždy Krupské. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 5
Ladislav Vrchovský, autor textu Houbová polévka Naděždy Krupské. Ladislav Vrchovský, režisér inscenace Houbová polévka Naděždy Krupské. Lenin, Stalin a Naděžda Krupská v jednom prostoru. S vyloučením veřejnosti, v jakémsi vězení, z něhož není úniku, na nepohodlných palandách, na nichž končily oběti komunistického teroru. V jakémsi meziprostoru Světlana, Stalinova dcera, obklopená hračkami, se vyrovnává s tím, v jakém prostředí je formována jako dítě, jak ji prostředí natrvalo ovlivní. A konečně třetí linie inscenace, zpěv muže a ženy, kteří v textech personifikují například srp a kladivo jako kruté nástroje sovětského teroru, zatímco na pozadí vidíme dokumentární záběry z té doby. Několik plánů inscenace. Činoherní, hudební, dokumentární….
Svět v hlavě Ladislava Vrchovského, který se hrou vyrovnává i s palčivou osobní zkušeností s režimem, který nemilosrdně zachází s lidskými osudy, se svobodným názorem. Vnitřní apel a připomenutí, že režim, filozofie marxismu-leninismu, stalinské čistky, se jako bumerang mohou navrátit do společnosti. Postoj autora je jasně srozumitelný a čitelný, poselství inscenace také.
Otázky vyvstávají tehdy, když se zamýšlíme nad strukturou dramatického textu zejména ve fragmentárních situacích mezi Stalinem, Leninem a Naděždou Krupskou. Nemohl jsem se ubránit zmatení, nedokázal jsem přesně odečíst konkrétnost situace, byla pro mne přespříliš obecná, tři mrtví reprezentanti režimu v jedné cele. Jasně. Ale proč v ní však přehrávají situace z minulosti, jakoby je znovu žili? Kdo je vede k tomu, aby to řešili v přítomném čase, ačkoliv se jedná o minulosti? Proč v některých pasážích až školometsky posouvají historická fakta v rozhovoru mezi postavami, který se formálně jeví jako dialog, ale přitom se vlastně o skutečný dialog nejedná? Z jaké moci vstupuje Světlana do prostoru cely? A pak bez problému vystoupí? Z moci Stalinovy touhy se s ním setkat? Je Stalinova dcera Světlana, nacházející se se svými hračkami mimo prostor vězení, v kremelském pokoji ve třicátých letech? Situace mezi Stalinem, Leninem a Krupskou byly pro mne bohužel nepřesvědčivé z několika důvodů: nevím, jaký zaujímají postoj k tomu, že jsou v prostoru vězení uzavřeni, nevím, zda jako postavy po smrti vnímají bolest či nikoliv, každý z uvězněných hraje jiným hereckým stylem, nevím, jak se v dané situaci zrodí téma dialogu, nevím, z jakého úhlu pohledu, z jakého času mám na situaci nahlížet. Tato logická nedůslednost mne jako diváka možná okrádala o schopnost jít zcela s postavami, pocítit stísněnou situaci vězení jako nucenou zpověď tři osob, které musí vypovědět to, co na zemi si neřekli. Co chtějí a potřebují sami sobě dovysvětlit. Hra v jejich dialozích tak trochu ku škodě věci šustí papírem, situace se jeví přespříliš jako tezovitá konstrukce v hlavě autora. Zdá se mi, že autor a režisér si patrně obhájí zákonitosti vztahů v inscenaci vždy v jednotlivé části nebo fragmentu inscenace, ale nepřesvědčí nás, jaké zákonitosti má jeho hra v celku.
Poněkud rozvláčný, na mnoha místech nepřesvědčivý temporytmus inscenace má bezesporu svou jistou naléhavost. V metaforickém motivu houbové polévky, kterou podával Naděžda Krupská, aby se zbavila obou strůjců socialistické revoluce, se vlastně skrývá i nenápadný mystifikační humor, který naznačuje, že k celé situaci bylo možno přistoupit také s jistým nadhledem a odstupem, ale to v inscenaci samotné není příliš patrné. To, že monstra sovětského režimu vystoupí na závěr z onoho vězení a vejdou mezi nás, je i jednoznačným apelem, upozorňujícím na to, že zombies proletářské revoluce mohou být stále mezi námi.
Je jen škoda, že všechny tyto nedůslednosti srážejí v mých očích jinak velmi aktuální a důležitou výpověď.
FEKAR, Vladimír. Houbová polévka Naděždy Krupské. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 4
Svět v hlavě Ladislava Vrchovského, který se hrou vyrovnává i s palčivou osobní zkušeností s režimem, který nemilosrdně zachází s lidskými osudy, se svobodným názorem. Vnitřní apel a připomenutí, že režim, filozofie marxismu-leninismu, stalinské čistky, se jako bumerang mohou navrátit do společnosti. Postoj autora je jasně srozumitelný a čitelný, poselství inscenace také.
Otázky vyvstávají tehdy, když se zamýšlíme nad strukturou dramatického textu zejména ve fragmentárních situacích mezi Stalinem, Leninem a Naděždou Krupskou. Nemohl jsem se ubránit zmatení, nedokázal jsem přesně odečíst konkrétnost situace, byla pro mne přespříliš obecná, tři mrtví reprezentanti režimu v jedné cele. Jasně. Ale proč v ní však přehrávají situace z minulosti, jakoby je znovu žili? Kdo je vede k tomu, aby to řešili v přítomném čase, ačkoliv se jedná o minulosti? Proč v některých pasážích až školometsky posouvají historická fakta v rozhovoru mezi postavami, který se formálně jeví jako dialog, ale přitom se vlastně o skutečný dialog nejedná? Z jaké moci vstupuje Světlana do prostoru cely? A pak bez problému vystoupí? Z moci Stalinovy touhy se s ním setkat? Je Stalinova dcera Světlana, nacházející se se svými hračkami mimo prostor vězení, v kremelském pokoji ve třicátých letech? Situace mezi Stalinem, Leninem a Krupskou byly pro mne bohužel nepřesvědčivé z několika důvodů: nevím, jaký zaujímají postoj k tomu, že jsou v prostoru vězení uzavřeni, nevím, zda jako postavy po smrti vnímají bolest či nikoliv, každý z uvězněných hraje jiným hereckým stylem, nevím, jak se v dané situaci zrodí téma dialogu, nevím, z jakého úhlu pohledu, z jakého času mám na situaci nahlížet. Tato logická nedůslednost mne jako diváka možná okrádala o schopnost jít zcela s postavami, pocítit stísněnou situaci vězení jako nucenou zpověď tři osob, které musí vypovědět to, co na zemi si neřekli. Co chtějí a potřebují sami sobě dovysvětlit. Hra v jejich dialozích tak trochu ku škodě věci šustí papírem, situace se jeví přespříliš jako tezovitá konstrukce v hlavě autora. Zdá se mi, že autor a režisér si patrně obhájí zákonitosti vztahů v inscenaci vždy v jednotlivé části nebo fragmentu inscenace, ale nepřesvědčí nás, jaké zákonitosti má jeho hra v celku.
Poněkud rozvláčný, na mnoha místech nepřesvědčivý temporytmus inscenace má bezesporu svou jistou naléhavost. V metaforickém motivu houbové polévky, kterou podával Naděžda Krupská, aby se zbavila obou strůjců socialistické revoluce, se vlastně skrývá i nenápadný mystifikační humor, který naznačuje, že k celé situaci bylo možno přistoupit také s jistým nadhledem a odstupem, ale to v inscenaci samotné není příliš patrné. To, že monstra sovětského režimu vystoupí na závěr z onoho vězení a vejdou mezi nás, je i jednoznačným apelem, upozorňujícím na to, že zombies proletářské revoluce mohou být stále mezi námi.
Je jen škoda, že všechny tyto nedůslednosti srážejí v mých očích jinak velmi aktuální a důležitou výpověď.
FEKAR, Vladimír. Houbová polévka Naděždy Krupské. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 4
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.