ZEMANČÍKOVÁ, Alena, rozená Nuhlíčková, autorka, dramaturgyně a režisérka Českého rozhlasu Praha.
Narozena v Praze, vztah k umění a divadlu si formovala v západních Čechách v době ještě ovlivněné rokem 1968. Velký vliv měla rodina: matka PhDr Miloslava Ruzhová, pracovnice kulturního střediska v Tachově a pak v Plzni, nevlastní otec učitel a ochotnický divadelník v Tachově.
Normalizační gymnázium nemělo vliv žádný, silně ovšem působily kontakty s plzeňskými umělci, v 70. letech kompletně odstavenými od profese ( básník Zdeněk Barborka, malíři Jiří Kovařík a Vladivoj Kotyza, skladatel Zdeněk Lukáš).
Pod vlivem rodičů a jejich organizační a lektorské práce v uměleckém přednesu začala s recitací, od 1971 se účastnila Wolkrova Prostějova jako sólová recitátorka.
Absolventka DAMU (obor dramaturgie).
Po zásadním konfliktu s vedením amatérského divadelního souboru ZK Škoda Plzeň DS3 byla s přáteli ze souboru vyloučena.
Souboru, už tehdy nominovaného na WP s představením Gregerie, se ujal Klub mládeže SSM Dominik. Pod touto záštitou Divadlo Dominik působilo v původním složení 4 roky, dvakrát bylo oceněno Cenou poroty na WP
1973 a 1974 za inscenace Gregerie Ramóna Gómeze de la Serny a Chléb Jordana Radičkova), další inscenace -
1975 Jan Hus - byla amatérským cenzorem v roli inspektora kultury v Plzni, jinak ceněným šumavským loutkářem J. Oudesem zakázána a hrána bez povolení, tedy nelegálně.
A. Zemančíková byla scénáristkou, režisérkou i účinkující ve všech představeních.
Tento soubor Divadla Dominik skončil odchodem všech jeho členů kromě A. Zemančíkové na umělecké školy nebo do profesionálních těles. V této době měl zcela rozhodující vliv na rozvoj a vlastní poetiku souboru Radim Vašinka, i když nikdy přímo nespolupracoval.
V 80. letech 20. století se vrátila krátce k sólovému uměleckému přednesu,
spolupracovala s Divadlem Pod lampou na inscenacích textů Jiřího Žáčka a Alexandry Berkové.
Od 1987 pracovala jako dramaturg Západočeského divadla v Chebu, když předtím byla přijata ke studiu dramaturgie na DAMU v Praze. V Chebu byl rozhodujícím spolupracovníkem dramaturg Martin Urban a režisér Pavel Pecháček a ředitel divadla František Hromada, za jehož působení uvedlo divadlo několik autorských textů A. Zemančíkové (romské pohádky Putování za štěstím, Biblické příběhy, Hru o bratru Františku a jeho sestře Chudobě). Ve spolupráci s Jaroslavou Šiktancovou uvedlo divadlo v Kladně – Mladé Boleslavi variaci na komedii dell´arte a Itala Calvina Čistému vše čisté (1995), spolek Kašpar monodrama Ulrika (2002).
Vstupem do profesionálního angažmá skončila s aktivním amatérským divadlem, ale intenzivně se angažuje jako lektorka a členka porot.
Dramatička, spisovatelka, dramaturgyně literárně-dramatického vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava a lektorka krajských a celostátních přehlídek.
1976 publikovala v edici ÚKVČ studii o inscenacích Divadla Dominik,
2004 vydala Artama Poznámky ke scénáři divadla poezie. Pro Slovník divadelních pojmů vypracovala heslo Divadlo jednoho herce.
Od 1997 pracovala v Českém rozhlase Plzeň,
od 2004 je členkou literární redakce ČRO 3–Vltava.
O amatérském divadle píše do Amatérské scény a Literárních novin, vede semináře na regionálních i národních přehlídkách. Věnuje se zejména uměleckému přednesu a divadlu poezie.
Od 1990 je pravidelnou členkou poroty divadla poezie na Wolkrově Prostějově.
2011 (i v předchozích několika letech) členka odborné poroty Šrámkova Písku
Napsala řadu scénářů o osobnostech a kulturních úkazech západočeského kraje, včetně těch, kteří psali německy, věnuje se i literární a divadelní publicistice a kritice. Přispěla do několika dokumentaristických projektů Českého rozhlasu (Ismy po česku, Za divadlem, Ztráty a nálezy). Český rozhlas 3 – Vltava vysílal 3 její rozhlasové hry: Byl jest jeden člověk aneb Hra o komkoli a smrti, Odjezd z konce světa a Noc a den, se dvěma z nich reprezentovala Český rozhlas na mezinárodním festivalu Prix Marulić na ostrově Hvaru v Chorvatsku. V roce 2004 získala rozhlasovou cenu Prix Bohemia Radio v kategorii Literární pořad za pořad Lukava.
Pravidelně přispívá do Literárních novin, píše pro divadlo. Je členkou lektorských sborů pro přehlídky amatérského divadla Šrámkův Písek, Wolkrův Prostějov a Jiráskův Hronov. Hra Ulrika měla premiéru v pražském divadle Kašpar v únoru 2002.
Prozaické texty publikuje v kulturních periodikách ( Literární noviny, Salón Práva, Týdeník Rozhlas), v rozhlasovém vysílání, v povídkovém souboru nakladatelství Listen Nech mě žít, ve sborníku Literárních novin Povídka roku 2006 a v antologii Ty, která píšeš (2008). Odborně se věnuje divadelní a literární kritice a teorii rozhlasové slovesné tvorby a mluveného slova. V současné době žije v Praze a pracuje v Českém rozhlase Vltava jako redaktorka literárně dramatické redakce.
Samostatně vydala knihy Bez otce (2008), Mařenka a Čenda (pro děti, 2009), Značkování (soubor fejetonů, 2012), Příběh v řeči nepřímé (román, 2016), Zpětné zakreslení cesty (o pražském Národním divadle v letech 1990-2015, 2020) a Nějaké ženy a jacísi muži (kniha povídek, 2023).
Z jejích dramatických prací bylo uvedeno např. Putování za štěstím (Západočeské divadlo v Chebu 1990, režie Jaroslava Šiktancová), dva scénáře pro divadlo jedné herečky Aleny Svatošové v režii Františka Hromady - Biblické příběhy (1991) a Hra o bratru Františku a sestře Chudobě (1994), Odsunuté vzpomínky (Západočeské divadlo v Chebu 1992, režie Jiří Budínský), Čistému vše čisté (Středočeské divadlo Kladno - Mladá Boleslav 1993, režie Jaroslava Šiktancová), Ulrika (Kašpar Praha 2002, režie Jaroslava Šiktancová), Odjezd z konce světa (Divadlo Dagmar Karlovy Vary 2012, režie Hana Franková).
