AS 2002, č. 3, s. 14 - 15, Lenka Lázňovská.
VII. OTEVŘENO
Národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla nemá dlouhou tradici. Byť navazuje na někdejší bienálové přehlídky v Litvínově (začaly v roce 1967 a hned
v prvním ročníku se představili pozdější slavní mimové Boris Hybner a Ctibor Turba) svou novodobou historii začala psát v roce 1996. Tehdy nabídli neslyšící mimové, patrně jediná kontinuálně trvající složka amatérské pantomimy, útvaru ARTAMA Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu spolupořadatelství přehlídky, o níž byli přesvědčeni, že ji pantomima a pohybové divadlo ke svému rozvoji potřebují. Ze skromných začátků vyrostla akce, jež se dnes koná pod záštitou České komise UNESCO za finanční podpory MK ČR a Městského úřadu Kolín s ČSOB jako generálním partnerem. Mimochodem tato banka jako partner vybraných projektů UNESCO tuto přehlídku podpořila letos již po páté. Pořadateli byli Evropské centrum pantomimy neslyšících Brno, IPOS-ARTAMA Praha a Městské divadlo Kolín. Uskutečnila se ve dnech 26. až 28. dubna 2002.
Programovými zdroji přehlídky byly přihlášky souborů i jednotlivců z obou kategorií. V letošním ročníku se pořadatelé nespolehli pouze na tradiční informační kanály jako jsou bulletin d´ARTAMAn, internetové stránky obou pořadatelů a distribuce přihlášek na adresy účastníků minulých ročníků. Přihlášky byly k dispozici např. také účastníkům nepravidelného Festiválku v Praze na Žižkově, kde se na předem oznámené téma scházejí pantomimické scénky různé délky i kvality. Velmi pečlivě pořadatelé vybírali z nabídky souborů pohybového divadla, tak aby rozpoznali a vyřadili produkce scénického tance, které s divadlem mají společný pouze fakt, že využívají prostor scény včetně jejích technických atributů (mám na mysli např. svícení). Nejedná se však o celistvý tvar s dramatickým tahem (nelze hovořit o dramatických postavách, které jednají pohybem, mezi nimiž vznikají vztahy vytvářející dramatické situace). Právě v předcházejícím ročníku vznikla kolem některých choreografií tohoto typu velmi vášnivá diskuse, do níž se zapojil i člen lektorského sboru Boris Hybner. Mnozí sice oceňovali taneční a pohybovou vybavenost, avšak poukazovali na nesouměřitelnost pantomimických scének s tanečními produkcemi. Ozvalo se i volání uzavřít přehlídku a věnovat ji právě pouze pantomimě. Myslím, že pořadatelé zvolili velmi rozumný kompromis, totiž místo radikálního řešení se pokusili s vědomím, že mimů je málo a zatím postrádají potřebnou kvalitu (snad s výjimkou pantomimy neslyšících, tj. souborů SI Brno a NEPANTO z Prahy, specialistů na klasickou kolektivní pantomimu),vybrat produkce jednoznačně tendující k divadlu, jenž mohou být inspirací. Povedlo se a na závěrečném semináři jim auditorium dalo za pravdu. Pořadatelé se rovněž nebáli vyřadit nabídky, které nebyly dostatečně vybaveny nebo obrazová dokumentace byla nepřesvědčivá (scházel nejen videozáznam, nýbrž často i popis choreografie a technické údaje). V jednom případě se dokonce přihlásil soubor s takřka činoherní pohádkou. Samozřejmě, že nic takového do Kolína nepatří. Novinkou, jež však se má stát trvalou součástí přehlídky, byla úvodní pantomimická dílna Borise Hybnera jako převážně teoretický úvod do dějin a studia pantomimy, doprovázený některými základními cvičeními. Zájem o dílnu prokázal, že má šanci skutečně zakotvit v programu akce.
Z technických důvodů byla přehlídka jako obvykle rozdělena do dvou programových bloků ve dvou dnech. První den se představily všechny dětské skupiny doplněné o další produkce. Většinou šlo o soubory různých typů škol od mateřské až po Výchovnou dramatiku neslyšících brněnské JAMU. Výjimkou byla skupina DEGENI z pražského DDM Na Klamovce spolupracující s jedním z nestorů české pantomimy Jiřím Kaftanem, kdysi členem proslulé pantomimy Ladislava Fialky. Škoda že některé choreografie a scénky zůstaly na pomezí etudy a jakoby předem rezignovaly na celistvý tvar. Přesto právě v pátek jsme viděli dvě věci, jež patřily k vrcholům celé přehlídky. Dětská část souboru Akordy při ZUŠ v Červeném Kostelci předvedla taneční scénku v choreografii Blanky Šourkové Honzo, vstávej. Dětská hra s doprovodem krabiček s rýží, kamínků, čočky v různých rytmizacích pro skupinu malých holčiček a jednoho ještě menšího Honzu staví na nestylizovaném přirozeném pohybu a něčem, co bych nazvala ženským a mužským postojem. Vznikla taneční hra, která děti baví a jejich radost z ní se přenáší i na diváky. Soubor studentů JAMU Brno v režii a choreografii I. Pavlovičové předvedl pohybovou kreaci nazvanou DEAF CAN DANCE – DEAD CAN DANCE, kterou já osobně pokládám za vůbec to nejlepší, co na letošním Otevřenu bylo. V rovině tématu jde o protest proti Bohu, který neslyšící má chránit lidi a přitom je vystavuje neustálému ataku. Toto téma bylo zvýrazněno umělecky ztvárněnou znakovou řečí, která je pro nás slyšící za součást výrazu. Nepokládám za podstatnou připomínku neslyšících, že nerozuměli, neboť tanečníci zároveň se znakováním neartikulovali. Sevřený útvar několika dívek je neustále ohrožován mužem, který z různých stran útvar rozbíjí, nutí dívkám svůj rytmus, své pohyby. Hudební doprovod tvoří pouze bubny. Je to patetické a velmi výrazné. Na celkovém vyznění se velmi podílejí zafixované temporytmické změny a zajímavá práce s prostorem. Třicetiminutové produkci bych patrně vytkla pouze větší pohybovou pestrost. Lektorský sbor přehlídky (Lenka Lázňovská, Boris Hybner, Ondřej Lipovský, Antonín Zralý, Vladimír Hulec, Jan V. Kratochvíl) právě tuto skupinu doporučil do programu Jiráskova Hronova. Z dvanácti pátečních choreografií chci zmínit ještě děti ze souboru Žirafy z mateřské školy pro neslyšící v Brně. Hrály nikoliv o Motýlovi, nýbrž na motýla, respektive na jeho jednotlivá vývojová stádia. Chci ocenit použití divadelních znaků a mnoho, byť zatím ještě začátečnických nápadů. Jejich loktoví maňásci jako housenky se mně moc líbily. Škoda, že jejich nová vedoucí nepřišla na rozborový seminář. Její práce je rozhodně perspektivní, avšak poučení potřebuje jako sůl.
Sobotní část přinesla také dvanáct kousků, avšak většinou delších a ambicióznějších. Z pohybových scének nejvíce zaujala Subjektivní zpráva ze společnosti Pohybového studia Gardes z Prahy. Drobný příběh boje o moc tří snad manažerů (choreografie I. Hybnerová, hudba Philip Glass) se váže k naší současnosti. Tři manažeři, podobní si jako vejce vejci, si nejprve ochočí společnost (udělají z nich poslušné psíky), aby se posléze utkali mezi sebou o trůn. Mělo to dramatický tah s jasnou stavbou, atmosféru a bylo to pohybově velmi zajímavé. Znakově řešené kostýmy svědčily o divadelním cítění. Vytknout lze snad jen jistou krotkost příběhu (realita je mnohem tvrdší), malou individualizaci davu, s nímž manažeři pracují (někteří se totiž z psích obojků vyvléknou, to se však děje v zadním plánu, byť jde o jeden z podstatných dějových faktů, a divák neví proč právě oni). Jako vždy je třeba ocenit pantomimické scénky jak ústředního souboru pantomimy neslyšících (skupina SI Brno), tak pražského NEPANTA. Např. scénka posledně jmenovaného souboru nazvaná Macocha je ve stylu hororu, kdy zpočátku trochu komická skupina návštěvníků Macochy se postupně přes potměšilost a naschvály vůči sobě navzájem mění ve zloduchy, kteří zhasnou a nechají průvodkyni jejímu osudu. První třetina je realisticky popisná a soustřeďuje se na charakteristiku jednotlivých členů skupiny, druhá třetina je smrští gagů, které jdou tak rychle po sobě, že nemají čas doznít a konečně třetí třetina se láme v grotesku. Pantomima SI ukázala různé polohy pantomimy. Monovýstup Tužka, boty, čepice pracuje s jemnými detaily pohybovými i mimickými, zatímco kolektivní scénka Takoví jsme byli musí pracovat s dramatickou stavbou a je nejsilnější tam, kde jde pohybem, gestem, mimikou nad popis, tj. je zároveň komentářem děje. Cit pro pantomimu ukázala rovněž Andrea Krsková ze Rtyně nad Bílinou. Andrea se s pantomimou seznámila na divadelní dílně v Prachaticích s Pavlem Fialou jako lektorem. Její autorská prvotina Čas vznikla při zadání úkolů Můj sen a Co je můj největší problém. Tradiční ztvárnění běhu života od narození až po smrt ozvláštňuje jakýmsi přídavkem, v němž se člověk mění v kočku, ta však rychle končí pod autem a odlétá pták. Někteří Andree vyčítali konvenčnost použitých pantomimických prvků (ona však na většinu přišla sama) a vyslovovali názor, že mnohem zajímavější než běh lidského života by byl právě zvířecí. Patrně největší diskusi vyvolalo vystoupení souboru DRED z Náchoda Frankenštýn čili Hra podle návodu. Souborem programově zamýšlená inspirace Living Theatre – úvodní scéna „soustředíme se, abychom mohli vzlétnout“ jako levitace pochází skutečně z frankensteinovského představení tohoto proslulého divadelního souboru. Kamenování, oheň, krev, rajské jablko touhy, jakoby zoufalá potřeba komunikace (to když se Frankenštýn dožaduje, aby mu diváci půjčili něco na sebe), ale také exhibicionismus, v němž je možné vše. Chybí tomu řád a idea, která by to stmelila do tvaru. Je to divadlo programově rezignující na komunikaci s divákem, jemuž až na řídké okamžiky, kdy dění na jevišti nepostrádá atmosféru
a má výtvarnou hodnotu, nenabízí téměř nic. Já chápu, že jde o generační výpověď, soubor má charakter jisté komuny svázané podobným názorem na život, avšak v okamžiku, kdy vyjdu na scénu, něco sděluji, a to dokonce i tehdy, když nic sdělovat nechci. V sobotu vystoupil také zahraniční host festivalu Kusy cukru - poloprofesionální integrovaná skupina experimentálního a pohybového divadla z Kremnice s produkcí nazvanou Všetko, čo je moje. Pocitové divadlo, vypovídající o vnitřním a vnějším světě jedné dívky, která se rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou. Překrásná lyrická část s klavírním doprovodem a patetická dramatická část byly pro mě z dvou odlišných kusů, které nic nespojovalo. Rozhodně to nebyla expozice k dramatu. Divadlo se na Slovensku setkává s velkým ohlasem u obecenstva a podle slov mladého režiséra Petera Luptovského i u odborné kritiky. Přijetí českou kritikou ho patrně (soudím podle reakce) nepříjemně zaskočilo a způsobilo možná i drobnou kolizi v souboru, to když nám paní učitelka, která pracuje s neslyšícími, děkovala, že konečně někdo vyjádřil její pocity. A když dodala, že takový festival jako je Otevřeno na Slovensku postrádají, pak mimoslovní Peterova odpověď byla více než čitelná. Jako vždy nezklamala Pantomimická jednotka Řeč z Prahy a jejich Tři mušketýři aneb D´ARTAGNANOVA cesta tam a zase zpátky. Lehce nahozená travestie ve stylu komiksu pobavila a měla přesnou metráž. Soudím, že kdyby to byli víc udělali ve smyslu dali si s tím víc práce, tak by to patrně ztratilo onen pel. Kluci Z popela (Řevnice) a jejich V 9,25 v parku tentokrát přišli na nosný nápad (pes v parku venčící se s pánem najde kouzelnou hůlku) nosný pro jednoduchou scénku s variacemi na základní téma. Katka Bedáňová z Brna (soubor A bylo ticho) v kompozici nazvané Ejhle člověk předvedla prostředky pantomimy etudu na téma život bezdomovce. V Armádě spásy měla možnost nahlédnout do osudů těchto lidí hodně zblízka a dokonale toho v detailech od kostýmu, po mimiku, gestiku dokázala využít. To byl realistický popis života člověka na dně a jeho drobných radostí.
Pro zpravodajskou úplnost dodávám, že jako hosté večerního galakoncertu vystoupili herci Městského divadla v Mostě a Divadla rozmanitostí se slavnou klauniádou Bolka Polívky Am a Ea v režii Antonína Klepáče. Petr Čulík a Lucie Matoušková nezůstali nic dlužni a zvláště mladí, kteří Polívku a Dášu Bláhovou neviděli, museli ocenit, co všechno tato klauniáda, když se to umí, nabízí. Nedělní představení pro děti pak obstarali Jan a Tereza Grygarovi, členové Národního divadla v Brně a jejich a zejména autora Rostislava Pospíšila O dvou trpaslících.
Myslím si, že se sedmé Otevřeno docela vydařilo.
Lenka Lázňovská
Národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla nemá dlouhou tradici. Byť navazuje na někdejší bienálové přehlídky v Litvínově (začaly v roce 1967 a hned
v prvním ročníku se představili pozdější slavní mimové Boris Hybner a Ctibor Turba) svou novodobou historii začala psát v roce 1996. Tehdy nabídli neslyšící mimové, patrně jediná kontinuálně trvající složka amatérské pantomimy, útvaru ARTAMA Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu spolupořadatelství přehlídky, o níž byli přesvědčeni, že ji pantomima a pohybové divadlo ke svému rozvoji potřebují. Ze skromných začátků vyrostla akce, jež se dnes koná pod záštitou České komise UNESCO za finanční podpory MK ČR a Městského úřadu Kolín s ČSOB jako generálním partnerem. Mimochodem tato banka jako partner vybraných projektů UNESCO tuto přehlídku podpořila letos již po páté. Pořadateli byli Evropské centrum pantomimy neslyšících Brno, IPOS-ARTAMA Praha a Městské divadlo Kolín. Uskutečnila se ve dnech 26. až 28. dubna 2002.
Programovými zdroji přehlídky byly přihlášky souborů i jednotlivců z obou kategorií. V letošním ročníku se pořadatelé nespolehli pouze na tradiční informační kanály jako jsou bulletin d´ARTAMAn, internetové stránky obou pořadatelů a distribuce přihlášek na adresy účastníků minulých ročníků. Přihlášky byly k dispozici např. také účastníkům nepravidelného Festiválku v Praze na Žižkově, kde se na předem oznámené téma scházejí pantomimické scénky různé délky i kvality. Velmi pečlivě pořadatelé vybírali z nabídky souborů pohybového divadla, tak aby rozpoznali a vyřadili produkce scénického tance, které s divadlem mají společný pouze fakt, že využívají prostor scény včetně jejích technických atributů (mám na mysli např. svícení). Nejedná se však o celistvý tvar s dramatickým tahem (nelze hovořit o dramatických postavách, které jednají pohybem, mezi nimiž vznikají vztahy vytvářející dramatické situace). Právě v předcházejícím ročníku vznikla kolem některých choreografií tohoto typu velmi vášnivá diskuse, do níž se zapojil i člen lektorského sboru Boris Hybner. Mnozí sice oceňovali taneční a pohybovou vybavenost, avšak poukazovali na nesouměřitelnost pantomimických scének s tanečními produkcemi. Ozvalo se i volání uzavřít přehlídku a věnovat ji právě pouze pantomimě. Myslím, že pořadatelé zvolili velmi rozumný kompromis, totiž místo radikálního řešení se pokusili s vědomím, že mimů je málo a zatím postrádají potřebnou kvalitu (snad s výjimkou pantomimy neslyšících, tj. souborů SI Brno a NEPANTO z Prahy, specialistů na klasickou kolektivní pantomimu),vybrat produkce jednoznačně tendující k divadlu, jenž mohou být inspirací. Povedlo se a na závěrečném semináři jim auditorium dalo za pravdu. Pořadatelé se rovněž nebáli vyřadit nabídky, které nebyly dostatečně vybaveny nebo obrazová dokumentace byla nepřesvědčivá (scházel nejen videozáznam, nýbrž často i popis choreografie a technické údaje). V jednom případě se dokonce přihlásil soubor s takřka činoherní pohádkou. Samozřejmě, že nic takového do Kolína nepatří. Novinkou, jež však se má stát trvalou součástí přehlídky, byla úvodní pantomimická dílna Borise Hybnera jako převážně teoretický úvod do dějin a studia pantomimy, doprovázený některými základními cvičeními. Zájem o dílnu prokázal, že má šanci skutečně zakotvit v programu akce.
Z technických důvodů byla přehlídka jako obvykle rozdělena do dvou programových bloků ve dvou dnech. První den se představily všechny dětské skupiny doplněné o další produkce. Většinou šlo o soubory různých typů škol od mateřské až po Výchovnou dramatiku neslyšících brněnské JAMU. Výjimkou byla skupina DEGENI z pražského DDM Na Klamovce spolupracující s jedním z nestorů české pantomimy Jiřím Kaftanem, kdysi členem proslulé pantomimy Ladislava Fialky. Škoda že některé choreografie a scénky zůstaly na pomezí etudy a jakoby předem rezignovaly na celistvý tvar. Přesto právě v pátek jsme viděli dvě věci, jež patřily k vrcholům celé přehlídky. Dětská část souboru Akordy při ZUŠ v Červeném Kostelci předvedla taneční scénku v choreografii Blanky Šourkové Honzo, vstávej. Dětská hra s doprovodem krabiček s rýží, kamínků, čočky v různých rytmizacích pro skupinu malých holčiček a jednoho ještě menšího Honzu staví na nestylizovaném přirozeném pohybu a něčem, co bych nazvala ženským a mužským postojem. Vznikla taneční hra, která děti baví a jejich radost z ní se přenáší i na diváky. Soubor studentů JAMU Brno v režii a choreografii I. Pavlovičové předvedl pohybovou kreaci nazvanou DEAF CAN DANCE – DEAD CAN DANCE, kterou já osobně pokládám za vůbec to nejlepší, co na letošním Otevřenu bylo. V rovině tématu jde o protest proti Bohu, který neslyšící má chránit lidi a přitom je vystavuje neustálému ataku. Toto téma bylo zvýrazněno umělecky ztvárněnou znakovou řečí, která je pro nás slyšící za součást výrazu. Nepokládám za podstatnou připomínku neslyšících, že nerozuměli, neboť tanečníci zároveň se znakováním neartikulovali. Sevřený útvar několika dívek je neustále ohrožován mužem, který z různých stran útvar rozbíjí, nutí dívkám svůj rytmus, své pohyby. Hudební doprovod tvoří pouze bubny. Je to patetické a velmi výrazné. Na celkovém vyznění se velmi podílejí zafixované temporytmické změny a zajímavá práce s prostorem. Třicetiminutové produkci bych patrně vytkla pouze větší pohybovou pestrost. Lektorský sbor přehlídky (Lenka Lázňovská, Boris Hybner, Ondřej Lipovský, Antonín Zralý, Vladimír Hulec, Jan V. Kratochvíl) právě tuto skupinu doporučil do programu Jiráskova Hronova. Z dvanácti pátečních choreografií chci zmínit ještě děti ze souboru Žirafy z mateřské školy pro neslyšící v Brně. Hrály nikoliv o Motýlovi, nýbrž na motýla, respektive na jeho jednotlivá vývojová stádia. Chci ocenit použití divadelních znaků a mnoho, byť zatím ještě začátečnických nápadů. Jejich loktoví maňásci jako housenky se mně moc líbily. Škoda, že jejich nová vedoucí nepřišla na rozborový seminář. Její práce je rozhodně perspektivní, avšak poučení potřebuje jako sůl.
Sobotní část přinesla také dvanáct kousků, avšak většinou delších a ambicióznějších. Z pohybových scének nejvíce zaujala Subjektivní zpráva ze společnosti Pohybového studia Gardes z Prahy. Drobný příběh boje o moc tří snad manažerů (choreografie I. Hybnerová, hudba Philip Glass) se váže k naší současnosti. Tři manažeři, podobní si jako vejce vejci, si nejprve ochočí společnost (udělají z nich poslušné psíky), aby se posléze utkali mezi sebou o trůn. Mělo to dramatický tah s jasnou stavbou, atmosféru a bylo to pohybově velmi zajímavé. Znakově řešené kostýmy svědčily o divadelním cítění. Vytknout lze snad jen jistou krotkost příběhu (realita je mnohem tvrdší), malou individualizaci davu, s nímž manažeři pracují (někteří se totiž z psích obojků vyvléknou, to se však děje v zadním plánu, byť jde o jeden z podstatných dějových faktů, a divák neví proč právě oni). Jako vždy je třeba ocenit pantomimické scénky jak ústředního souboru pantomimy neslyšících (skupina SI Brno), tak pražského NEPANTA. Např. scénka posledně jmenovaného souboru nazvaná Macocha je ve stylu hororu, kdy zpočátku trochu komická skupina návštěvníků Macochy se postupně přes potměšilost a naschvály vůči sobě navzájem mění ve zloduchy, kteří zhasnou a nechají průvodkyni jejímu osudu. První třetina je realisticky popisná a soustřeďuje se na charakteristiku jednotlivých členů skupiny, druhá třetina je smrští gagů, které jdou tak rychle po sobě, že nemají čas doznít a konečně třetí třetina se láme v grotesku. Pantomima SI ukázala různé polohy pantomimy. Monovýstup Tužka, boty, čepice pracuje s jemnými detaily pohybovými i mimickými, zatímco kolektivní scénka Takoví jsme byli musí pracovat s dramatickou stavbou a je nejsilnější tam, kde jde pohybem, gestem, mimikou nad popis, tj. je zároveň komentářem děje. Cit pro pantomimu ukázala rovněž Andrea Krsková ze Rtyně nad Bílinou. Andrea se s pantomimou seznámila na divadelní dílně v Prachaticích s Pavlem Fialou jako lektorem. Její autorská prvotina Čas vznikla při zadání úkolů Můj sen a Co je můj největší problém. Tradiční ztvárnění běhu života od narození až po smrt ozvláštňuje jakýmsi přídavkem, v němž se člověk mění v kočku, ta však rychle končí pod autem a odlétá pták. Někteří Andree vyčítali konvenčnost použitých pantomimických prvků (ona však na většinu přišla sama) a vyslovovali názor, že mnohem zajímavější než běh lidského života by byl právě zvířecí. Patrně největší diskusi vyvolalo vystoupení souboru DRED z Náchoda Frankenštýn čili Hra podle návodu. Souborem programově zamýšlená inspirace Living Theatre – úvodní scéna „soustředíme se, abychom mohli vzlétnout“ jako levitace pochází skutečně z frankensteinovského představení tohoto proslulého divadelního souboru. Kamenování, oheň, krev, rajské jablko touhy, jakoby zoufalá potřeba komunikace (to když se Frankenštýn dožaduje, aby mu diváci půjčili něco na sebe), ale také exhibicionismus, v němž je možné vše. Chybí tomu řád a idea, která by to stmelila do tvaru. Je to divadlo programově rezignující na komunikaci s divákem, jemuž až na řídké okamžiky, kdy dění na jevišti nepostrádá atmosféru
a má výtvarnou hodnotu, nenabízí téměř nic. Já chápu, že jde o generační výpověď, soubor má charakter jisté komuny svázané podobným názorem na život, avšak v okamžiku, kdy vyjdu na scénu, něco sděluji, a to dokonce i tehdy, když nic sdělovat nechci. V sobotu vystoupil také zahraniční host festivalu Kusy cukru - poloprofesionální integrovaná skupina experimentálního a pohybového divadla z Kremnice s produkcí nazvanou Všetko, čo je moje. Pocitové divadlo, vypovídající o vnitřním a vnějším světě jedné dívky, která se rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou. Překrásná lyrická část s klavírním doprovodem a patetická dramatická část byly pro mě z dvou odlišných kusů, které nic nespojovalo. Rozhodně to nebyla expozice k dramatu. Divadlo se na Slovensku setkává s velkým ohlasem u obecenstva a podle slov mladého režiséra Petera Luptovského i u odborné kritiky. Přijetí českou kritikou ho patrně (soudím podle reakce) nepříjemně zaskočilo a způsobilo možná i drobnou kolizi v souboru, to když nám paní učitelka, která pracuje s neslyšícími, děkovala, že konečně někdo vyjádřil její pocity. A když dodala, že takový festival jako je Otevřeno na Slovensku postrádají, pak mimoslovní Peterova odpověď byla více než čitelná. Jako vždy nezklamala Pantomimická jednotka Řeč z Prahy a jejich Tři mušketýři aneb D´ARTAGNANOVA cesta tam a zase zpátky. Lehce nahozená travestie ve stylu komiksu pobavila a měla přesnou metráž. Soudím, že kdyby to byli víc udělali ve smyslu dali si s tím víc práce, tak by to patrně ztratilo onen pel. Kluci Z popela (Řevnice) a jejich V 9,25 v parku tentokrát přišli na nosný nápad (pes v parku venčící se s pánem najde kouzelnou hůlku) nosný pro jednoduchou scénku s variacemi na základní téma. Katka Bedáňová z Brna (soubor A bylo ticho) v kompozici nazvané Ejhle člověk předvedla prostředky pantomimy etudu na téma život bezdomovce. V Armádě spásy měla možnost nahlédnout do osudů těchto lidí hodně zblízka a dokonale toho v detailech od kostýmu, po mimiku, gestiku dokázala využít. To byl realistický popis života člověka na dně a jeho drobných radostí.
Pro zpravodajskou úplnost dodávám, že jako hosté večerního galakoncertu vystoupili herci Městského divadla v Mostě a Divadla rozmanitostí se slavnou klauniádou Bolka Polívky Am a Ea v režii Antonína Klepáče. Petr Čulík a Lucie Matoušková nezůstali nic dlužni a zvláště mladí, kteří Polívku a Dášu Bláhovou neviděli, museli ocenit, co všechno tato klauniáda, když se to umí, nabízí. Nedělní představení pro děti pak obstarali Jan a Tereza Grygarovi, členové Národního divadla v Brně a jejich a zejména autora Rostislava Pospíšila O dvou trpaslících.
Myslím si, že se sedmé Otevřeno docela vydařilo.
Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.