KUBÁK, Ivo Kristián. Kdysi tam někde na irském severu. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Tanec na konci léta. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025
Severoirský dramatik Brian Friel (1929–2015) zasadil svoji divadelní hru z roku 1990 Dancing at Lughnasa (v českém překladu Oty Ornesta Tanec na konci léta) do fiktivního malého irského městečka Ballybeg, jakési obdoby českých Kotěhůlek nebo Vidlákova. Hra, která se dočkala desítky českých profesionálních uvedení a která je známa především z filmové verze režiséra Pata O’Connora s Meryl Streep v roli jedné ze sester Mundyových, se řadí mezi tzv. memory plays. Spolu s Williamsovým Skleněným zvěřincem nebo Pinterovou Zradou je totiž především vyprávěním a interpretováním vzpomínek skrze některou z postav příběhu; v případě Tance na konci léta je to nemanželský syn další ze sester Mundyových, Michael Evans, kterému je v době, kdy se hra odehrává, sedm let.
A není to právě jednoduchá doba. Píše se rok 1936, na sklonku předchozího roku nastupuje po abdikaci TGM na Pražský hrad Edvard Beneš, v březnu Hitler remilitarizací Porýní flagrantně poruší Versailleskou mírovou smlouvu a v červenci generál Franco svým pokusem o puč rozpoutává občanskou válku ve Španělsku. Irský svobodný stát má za sebou prvních patnáct let své nezávislosti, dvouletou občanskou válku a patří k nejchudším státům Evropy, ale také ke státům s nejvyšším, téměř 93 % zastoupením katolické víry mezi svými 3 miliony obyvatel, a je téměř výhradně zemědělskou ekonomikou.
V pozdně letní dny kolem keltského svátku sklizně Lúnasa se do domu pěti již osiřelých sester Mundyových (Maggie, Krista, Agnes, Róza a Kate) vrací po pětadvaceti letech své ugandské misie jejich starší bratr Jack. Životy sester jsou formovány (postupně se prohlubující) chudobou, společenskými konvencemi vesnice a omezujícím katolickým morálním kodexem. Jack (po návratu nemocný a duševně nestabilní) do domu vnáší pohanské, rituální prvky, které jsou s tímto kodexem v rozporu. Sestry jsou na sobě finančně závislé a jejich životy jsou určeny jejich rolemi, které je vězní v podivně toxickém souručenství. Jejich touhy, frustrace a zklamání se projevují v divokých a spontánních momentech, kdy tančí na irskou tradiční hudbu hrající z rozhlasu. Je to „rodina“, která je na pokraji rozpadu a která se, jak se dozvíme z vyprávění, také za několik let – stejně jako tehdejší svět – rozpadne docela.
Dvě dějství, v časovém rozestupu dvou týdnů, jsou členěna forbínovými výstupy již dospělého Michaela (Václav Lojška), který události nejen komentuje, ale především předjímá – ostatně v jeho monolozích se odvypráví nejdramatičtější události celé rodinné historie. V rozporu s autorským záměrem je také Lojška obsazen (či zasazen) i do reálných situací, kde nepříliš přesvědčivě předstírá své dětské já. Mezi sestrami vynikají ortodoxní Kate (Kateřina Fikejzová Prouzová), která se svými upjatými příkazy staví do role chybějící matky rodu, a Maggie Nadi Kubínkové, tvrdá holka-samorost, která pro sarkastickou poznámku nejde daleko. Jedna ze sester (konkrétně třicetiletá Róza v podání Karolíny Davidové) trpí vývojovým postižením, což je pro herečku nesnadný úkol, pro nějž si však našla Davidová velmi citlivý a nenásilný gestický slovník. Naopak trochu zapadnou ty dvě zbývající sestry (Agnes Vladimíry Goga a nejmladší Krista Simony Andrejsové), což však přičítám na Frielův vrub: zejména u první zmíněné vlastně nemá herečka na čem svoji postavu vystavět a je v rodině tak trochu do počtu. Dospělé mužské postavy (Michaelův otec, obchodní cestující Gerry Ondřeje Broulíka a bratr Jack Martina Žatečky) jsou pak spíše podivínští seladoni, kteří jen modelově potvrzují autorský záměr, že chlapi jsou těmhle ženským vlastně k ničemu.
Na dvouhodinové ploše představení jsem se tak především zabýval otázkou, proč po této hře pardubický Exil spolu s hostujícím režisérem Ladislavem Špinerem vlastně sáhnul? Mimo to, že irské drama je prostě v Česku oblíbené, mimo to, že hra může být brána jako (nepříliš dobrá) příležitost pro pět hereček, se její téma a poměrně komplikovaný výše popsaný chronotop s dneškem moc nepotkává. Odpověď na to nedává ani historizující (v některých ohledech až hyperrealistická) výprava, která neumožňuje herečkám soustředit se na psychologickou drobnokresbu, protože musejí neustále někam něco přenášet, něco plést nebo hledat. Inscenace tak vlastně jen stvrzuje obecnou tezi, že ženy to prostě mají těžký, hlavně když je jich plnej barák.
V rozhovoru uvedeném v programu režisér navrhuje paralelu mezi světem roku 1936 s dnešním. „… co se děje kolem nás, je čirá hrůza. Svět se zbláznil a lidé přestali mít k sobě úctu. Vytratil se ze společnosti řád a slušnost. [...] hra má v sobě přeci jen špetku radosti, řádu, úcty a lásky…“ Vyložit a realizovat ji jako romantizující selanku a útěk z dneška znamená jen potvrdit její značně nejistý inscenační potenciál. Slovy jedné z postav, je to vlastně taková „ušlechtilá čubka“.
foto: Ivo Mičkal
KUBÁK, Ivo Kristián. Kdysi tam někde na irském severu. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Tanec na konci léta. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/kdysi-tam-nekde-na-irskem-severu [cit. 2025-08-08]
A není to právě jednoduchá doba. Píše se rok 1936, na sklonku předchozího roku nastupuje po abdikaci TGM na Pražský hrad Edvard Beneš, v březnu Hitler remilitarizací Porýní flagrantně poruší Versailleskou mírovou smlouvu a v červenci generál Franco svým pokusem o puč rozpoutává občanskou válku ve Španělsku. Irský svobodný stát má za sebou prvních patnáct let své nezávislosti, dvouletou občanskou válku a patří k nejchudším státům Evropy, ale také ke státům s nejvyšším, téměř 93 % zastoupením katolické víry mezi svými 3 miliony obyvatel, a je téměř výhradně zemědělskou ekonomikou.
V pozdně letní dny kolem keltského svátku sklizně Lúnasa se do domu pěti již osiřelých sester Mundyových (Maggie, Krista, Agnes, Róza a Kate) vrací po pětadvaceti letech své ugandské misie jejich starší bratr Jack. Životy sester jsou formovány (postupně se prohlubující) chudobou, společenskými konvencemi vesnice a omezujícím katolickým morálním kodexem. Jack (po návratu nemocný a duševně nestabilní) do domu vnáší pohanské, rituální prvky, které jsou s tímto kodexem v rozporu. Sestry jsou na sobě finančně závislé a jejich životy jsou určeny jejich rolemi, které je vězní v podivně toxickém souručenství. Jejich touhy, frustrace a zklamání se projevují v divokých a spontánních momentech, kdy tančí na irskou tradiční hudbu hrající z rozhlasu. Je to „rodina“, která je na pokraji rozpadu a která se, jak se dozvíme z vyprávění, také za několik let – stejně jako tehdejší svět – rozpadne docela.
Dvě dějství, v časovém rozestupu dvou týdnů, jsou členěna forbínovými výstupy již dospělého Michaela (Václav Lojška), který události nejen komentuje, ale především předjímá – ostatně v jeho monolozích se odvypráví nejdramatičtější události celé rodinné historie. V rozporu s autorským záměrem je také Lojška obsazen (či zasazen) i do reálných situací, kde nepříliš přesvědčivě předstírá své dětské já. Mezi sestrami vynikají ortodoxní Kate (Kateřina Fikejzová Prouzová), která se svými upjatými příkazy staví do role chybějící matky rodu, a Maggie Nadi Kubínkové, tvrdá holka-samorost, která pro sarkastickou poznámku nejde daleko. Jedna ze sester (konkrétně třicetiletá Róza v podání Karolíny Davidové) trpí vývojovým postižením, což je pro herečku nesnadný úkol, pro nějž si však našla Davidová velmi citlivý a nenásilný gestický slovník. Naopak trochu zapadnou ty dvě zbývající sestry (Agnes Vladimíry Goga a nejmladší Krista Simony Andrejsové), což však přičítám na Frielův vrub: zejména u první zmíněné vlastně nemá herečka na čem svoji postavu vystavět a je v rodině tak trochu do počtu. Dospělé mužské postavy (Michaelův otec, obchodní cestující Gerry Ondřeje Broulíka a bratr Jack Martina Žatečky) jsou pak spíše podivínští seladoni, kteří jen modelově potvrzují autorský záměr, že chlapi jsou těmhle ženským vlastně k ničemu.
Na dvouhodinové ploše představení jsem se tak především zabýval otázkou, proč po této hře pardubický Exil spolu s hostujícím režisérem Ladislavem Špinerem vlastně sáhnul? Mimo to, že irské drama je prostě v Česku oblíbené, mimo to, že hra může být brána jako (nepříliš dobrá) příležitost pro pět hereček, se její téma a poměrně komplikovaný výše popsaný chronotop s dneškem moc nepotkává. Odpověď na to nedává ani historizující (v některých ohledech až hyperrealistická) výprava, která neumožňuje herečkám soustředit se na psychologickou drobnokresbu, protože musejí neustále někam něco přenášet, něco plést nebo hledat. Inscenace tak vlastně jen stvrzuje obecnou tezi, že ženy to prostě mají těžký, hlavně když je jich plnej barák.
V rozhovoru uvedeném v programu režisér navrhuje paralelu mezi světem roku 1936 s dnešním. „… co se děje kolem nás, je čirá hrůza. Svět se zbláznil a lidé přestali mít k sobě úctu. Vytratil se ze společnosti řád a slušnost. [...] hra má v sobě přeci jen špetku radosti, řádu, úcty a lásky…“ Vyložit a realizovat ji jako romantizující selanku a útěk z dneška znamená jen potvrdit její značně nejistý inscenační potenciál. Slovy jedné z postav, je to vlastně taková „ušlechtilá čubka“.
foto: Ivo Mičkal
KUBÁK, Ivo Kristián. Kdysi tam někde na irském severu. Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Tanec na konci léta. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/kdysi-tam-nekde-na-irskem-severu [cit. 2025-08-08]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.