Hůrka, Karel Glogar: Ochotnické divadlo v Hůrce. Zdroj: Vlastivědný časopis POODŘÍ 2007, č. 2
Ochotnické divadlo v Hůrce
První zmínky o ochotnickém divadle v Hůrce jsou z roku 1928 a jsou uvedeny v kronice, která pojednává o období 1924–1970. Kronikářem byl řídící učitel na základní škole pan Karel Segeťa. Ten se zde zmiňuje i o starší kronice, která byla údajně v roce 1944 odevzdána tehdejší německé správě a poté se ztratila.
Máme dobrý důvod se domnívat, že ochotnické divadlo existovalo v Hůrce již před 1. světovou válkou, nicméně písemné prameny nejsou k dispozici.
Doba mezi světovými válkami byla – jak se zdá při čtení kronik i z vyprávění pamětníků – velmi příhodnou půdou pro vznik a činnost nejrůznějších spolků a organizací. Jedním z charakteristických rysů těchto spolků pak byla snaha o co nejvyšší prezentaci své činnosti navenek a právě ochotnické divadlo bylo v tomto směru využíváno velmi často. Jakási řevnivost mezi spolky v tomto duchu se pak často pozitivně projevila i tím, že v některých letech se konala v této poměrně malé obci i čtyři ochotnická představení během jednoho roku.
Co se týká předváděného repertoáru, jednalo se vesměs o nepříliš známé, nicméně velmi oblíbené „lidové“ divadelní komedie, jen zřídkakdy sáhli režiséři po kusu z pera klasického autora.
Velmi agilním spolkem, který se angažoval v ochotnickém divadelničení, byl spolek Katolická omladina. Zmínky o ochotnických představeních Katolické omladiny nacházíme prakticky od roku 1928 až do počátku 2. světové války. Po roce 1945 není v kronice tento spolek uveden, nicméně předpokládáme jeho existenci ještě do roku 1948 , kdy byl oficiálně zrušen.
Členové Katolické omladiny nacvičili a provedli během těchto let tato ochotnické představení:
„Potkalo ji štěstí“ (17. 4. 1928) a „Námluvy v lese“ (4. 12. 1928), v následujícím roce „Maryša“ a „Viktorka“.
V prosinci roku 1930 předvedla Katolická omladina představení „Lucifer“, 23. 3. 1932 „ Pomněnky“, a v roce 1933 dokonce dvě představení – v dubnu „Tulácká krev“ a v prosinci „Ta naše Máňa“. Podobně i v roce 1935 v březnu „Gorali“ a v prosinci „Falešná kočička“.
V roce 1937 opět v březnu a v prosinci hry „Pan Rampola poštmistrem“ a „Čertovy námluvy“.
Dalším velmi aktivním spolkem v Hůrce byl – a zůstal, díkybohu, do současnosti – Sbor dobrovolných hasičů. Kromě své hlavní činnosti byl také významným kulturním činitelem v obci, a m.j. dokázal nacvičit ochotnická představení, někdy i dvě v jednom roce.
Prvním kusem, který předvedli hasiči v Hůrce a o kterém je zmínka v uvedené kronice, je „Zápas o nevěstu“ v roce 1929. V roce následujícím – 30. 3. 1930 – „Ferdinand spí“ a v březnu roku 1932 „Když zahřměla děla“, 16. dubna 1933 pak „Strýc Motal“ a „Lešetínský kovář“. O dva roky později dne 10. února 1935 „Nechoď tam, pojď radši k nám“ a v roce 1937 „Jidáš Veselský“ (28. 2. premiéra a 7. 3. repríza).
Kromě dvou uvedených spolků se výrazněji angažovala při nacvičování ochotnického divadla v Hůrce – jak uvádí kronikář – místní osvětová komise. Dnes již nezjistíme, zda se jednalo o další kulturní spolek v obci nebo zda se jednalo „jen“ o neformální skupinu lidí s hereckými ambicemi. Nicméně kronika uvádí, že v letech 1930 až 1937 tato místní osvětová komise nacvičila a předvedla veřejnosti čtyři ochotnická představení: 26. 12. 1930 „Čert“, 19. 3. 1934 „Jindra“, 25. 9. 1936 „Vlčí máky“ a v roce 1937 „Otrokyně láska“.
Jistě dobrým důvodem k vystoupení ochotnického divadla bylo životní jubileum oblíbeného presidenta T. G. Masaryka. Žáci místní školy předvedli 7. a 8. března 1930 scénické pásmo „ Pro tatíčka presidenta“ a i u dříve uvedených představení v roce 1935 je uvedeno, že se konaly k jubileu pana presidenta.
Děti z místní školy dále nacvičily a uvedly 26. 3. 1931 pohádku „O perníkové chaloupce“. O dalších představeních dětí ze školy se kronika zmiňuje až v roce 1949, kdy děti pod vedením pana řídícího předvedly hru „O zakletém srdíčku“ (1. 5. 1949).
Další ochotnická představení dětí ze školy následovala 2. 7. 1950 „ Miluška“, 4. 7. 1954 „Jednou ranou“, 28. 5. 1961 znovu „Perníková chaloupka“, 1. 7. 1962 „Zakletí bratři“, 16. 6. 1963 „O Honzovi a princezně“, 7. 6. 1964 „Zlatovláska“ a tentýž rok „Zkoušky čerta Belínka“, 3. a 4. 7. 1966 „Pasáček vepřů“, 10. a 11. 1969 „ Šípková Růženka“, 5. 7. 1970 „Moudrá ševcová“ a 21. a 23. 6. 1974 „Bubáci a hastrmani“.
Představení byla nacvičována během školního roku a jejich uvedení bylo načasováno na dobu před prázdninami nebo těsně po začátku prázdnin. Nacvičování a uvedení byla úzce spojena s vedením školy – zejména s obdobím působení pane řídícího Karla Segetě a posléze s paní ředitelkou Slípkovou.
Konec dětských ochotnických představení nastává s ukončením a uzavřením základní školy v Hůrce k 30. 6. 1975. Posledním uvedeným představením dětí z Hůrky – jak uvádí kronika – bylo představení v roce 1978 „ Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků“, kterou s dětmi nacvičila vedoucí dětského útulku paní Boková.
Nicméně vraťme se ještě o 30 let zpátky. Zdá se, že rok 1948 a jeho tragické události neměly – alespoň zpočátku – na konání ochotnických představení v Hůrce tak negativní vliv jako válka v letech 1939–1945 (pomineme-li ovšem nabízený repertoár a také to, že aktéři mohli vystupovat „pod jedinou povolenou hlavičkou“ tj. Československý svaz mládeže). Kronikář uvádí, že ochotnická představení v Hůrce v této době připravoval ČSM a „starší ochotníci“. Tato společnost uvedla: 28. 10. 1948 „V okovech“, 13. 3. 1949 „ Gorali“, 1. 1. 1950 „Radostná událost“, a dále v tomto roce 23. 4. „Paličova dcera“ a 31. 12. a 1. 1. 1951 „Ženitba“, 12. a 25. 3. 1951 „Vojnarka“ a 8. 6. a 14. 6. 1952 „Divotvorný klobouk“.
Pomyslnou štafetu ochotničení v Hůrce pak převzala tzv. Osvětová beseda – oficiální orgán místního národního výboru pro kulturu. Pod touto novou hlavičkou – ovšem víceméně stejnými pro ochotničení zapálenými lidmi – byla provedena tato představení: 3. 4. a 4. 4. 1954 „Ulička odvahy“, 1. 4. a 8. 4. 1956 „Ženský zákon“ od J. G. Tajovského, 25. 5. a 26. 5. 1957 „Dámy a husaři“.
V roce 1958 se v Hůrce žádné ochotnické představení nekonalo, protože – jak uvádí kronikář:
„Staří ochotníci odmítali dále vystupovat a mladí jsou naplno vytížení funkcemi v místním národním výboru a jednotném zemědělském družstvu“.
Nicméně přesto v roce 1959 místní ochotníci nacvičili a 5. 12. 1959 uvedli hru „Směry života“,
19. 2. 1961 „ Moje teta, tvoje teta“ a 24. 3. a 25. 3. 1962 komedii L. Stroupežnického „Naši furianti“.
Posledním ochotnickým představením v Hůrce, které bylo provedeno dne 26. 4. 1969 dospělými herci pak bylo drama „Závěje“. Kronikář uvádí, že divadlo připravila osvětová beseda spolu s mládeží Československé strany lidové.
Pokusíme-li se z výše uvedeného zobecnit podmínky pro činnost ochotnického divadla v obci, je zřejmé, že velmi příznivě působí činnost rozmanitých aktivních spolků a jejich snaha prezentovat svou existenci. Jako velmi zásadní se jeví nezbytnost – a to zejména pro ochotničení dětí a mládeže –existence školy v místě, s vedením zapáleným pro tuto činnost.
A to nejdůležitější – dle mého názoru – jsem si nechal na závěr:
K činnosti ochotnického divadla je nezbytná skupina nadšenců, kteří si natolik zamilují tuto múzu, že nelitují námahy, času a někdy i peněz, aby mohli aspoň krátkou chvíli strávit na oněch prknech, která přece znamenají svět.
Karel Glogar
Fotografie jsou z archivu rodiny Glogarovy, Hůrka 26
Zdroj: Vlastivědný časopis POODŘÍ 2/2007
Foto:
Foto z přestavení L. Stroupežnického Naši furianti z roku 1962.
První zmínky o ochotnickém divadle v Hůrce jsou z roku 1928 a jsou uvedeny v kronice, která pojednává o období 1924–1970. Kronikářem byl řídící učitel na základní škole pan Karel Segeťa. Ten se zde zmiňuje i o starší kronice, která byla údajně v roce 1944 odevzdána tehdejší německé správě a poté se ztratila.
Máme dobrý důvod se domnívat, že ochotnické divadlo existovalo v Hůrce již před 1. světovou válkou, nicméně písemné prameny nejsou k dispozici.
Doba mezi světovými válkami byla – jak se zdá při čtení kronik i z vyprávění pamětníků – velmi příhodnou půdou pro vznik a činnost nejrůznějších spolků a organizací. Jedním z charakteristických rysů těchto spolků pak byla snaha o co nejvyšší prezentaci své činnosti navenek a právě ochotnické divadlo bylo v tomto směru využíváno velmi často. Jakási řevnivost mezi spolky v tomto duchu se pak často pozitivně projevila i tím, že v některých letech se konala v této poměrně malé obci i čtyři ochotnická představení během jednoho roku.
Co se týká předváděného repertoáru, jednalo se vesměs o nepříliš známé, nicméně velmi oblíbené „lidové“ divadelní komedie, jen zřídkakdy sáhli režiséři po kusu z pera klasického autora.
Velmi agilním spolkem, který se angažoval v ochotnickém divadelničení, byl spolek Katolická omladina. Zmínky o ochotnických představeních Katolické omladiny nacházíme prakticky od roku 1928 až do počátku 2. světové války. Po roce 1945 není v kronice tento spolek uveden, nicméně předpokládáme jeho existenci ještě do roku 1948 , kdy byl oficiálně zrušen.
Členové Katolické omladiny nacvičili a provedli během těchto let tato ochotnické představení:
„Potkalo ji štěstí“ (17. 4. 1928) a „Námluvy v lese“ (4. 12. 1928), v následujícím roce „Maryša“ a „Viktorka“.
V prosinci roku 1930 předvedla Katolická omladina představení „Lucifer“, 23. 3. 1932 „ Pomněnky“, a v roce 1933 dokonce dvě představení – v dubnu „Tulácká krev“ a v prosinci „Ta naše Máňa“. Podobně i v roce 1935 v březnu „Gorali“ a v prosinci „Falešná kočička“.
V roce 1937 opět v březnu a v prosinci hry „Pan Rampola poštmistrem“ a „Čertovy námluvy“.
Dalším velmi aktivním spolkem v Hůrce byl – a zůstal, díkybohu, do současnosti – Sbor dobrovolných hasičů. Kromě své hlavní činnosti byl také významným kulturním činitelem v obci, a m.j. dokázal nacvičit ochotnická představení, někdy i dvě v jednom roce.
Prvním kusem, který předvedli hasiči v Hůrce a o kterém je zmínka v uvedené kronice, je „Zápas o nevěstu“ v roce 1929. V roce následujícím – 30. 3. 1930 – „Ferdinand spí“ a v březnu roku 1932 „Když zahřměla děla“, 16. dubna 1933 pak „Strýc Motal“ a „Lešetínský kovář“. O dva roky později dne 10. února 1935 „Nechoď tam, pojď radši k nám“ a v roce 1937 „Jidáš Veselský“ (28. 2. premiéra a 7. 3. repríza).
Kromě dvou uvedených spolků se výrazněji angažovala při nacvičování ochotnického divadla v Hůrce – jak uvádí kronikář – místní osvětová komise. Dnes již nezjistíme, zda se jednalo o další kulturní spolek v obci nebo zda se jednalo „jen“ o neformální skupinu lidí s hereckými ambicemi. Nicméně kronika uvádí, že v letech 1930 až 1937 tato místní osvětová komise nacvičila a předvedla veřejnosti čtyři ochotnická představení: 26. 12. 1930 „Čert“, 19. 3. 1934 „Jindra“, 25. 9. 1936 „Vlčí máky“ a v roce 1937 „Otrokyně láska“.
Jistě dobrým důvodem k vystoupení ochotnického divadla bylo životní jubileum oblíbeného presidenta T. G. Masaryka. Žáci místní školy předvedli 7. a 8. března 1930 scénické pásmo „ Pro tatíčka presidenta“ a i u dříve uvedených představení v roce 1935 je uvedeno, že se konaly k jubileu pana presidenta.
Děti z místní školy dále nacvičily a uvedly 26. 3. 1931 pohádku „O perníkové chaloupce“. O dalších představeních dětí ze školy se kronika zmiňuje až v roce 1949, kdy děti pod vedením pana řídícího předvedly hru „O zakletém srdíčku“ (1. 5. 1949).
Další ochotnická představení dětí ze školy následovala 2. 7. 1950 „ Miluška“, 4. 7. 1954 „Jednou ranou“, 28. 5. 1961 znovu „Perníková chaloupka“, 1. 7. 1962 „Zakletí bratři“, 16. 6. 1963 „O Honzovi a princezně“, 7. 6. 1964 „Zlatovláska“ a tentýž rok „Zkoušky čerta Belínka“, 3. a 4. 7. 1966 „Pasáček vepřů“, 10. a 11. 1969 „ Šípková Růženka“, 5. 7. 1970 „Moudrá ševcová“ a 21. a 23. 6. 1974 „Bubáci a hastrmani“.
Představení byla nacvičována během školního roku a jejich uvedení bylo načasováno na dobu před prázdninami nebo těsně po začátku prázdnin. Nacvičování a uvedení byla úzce spojena s vedením školy – zejména s obdobím působení pane řídícího Karla Segetě a posléze s paní ředitelkou Slípkovou.
Konec dětských ochotnických představení nastává s ukončením a uzavřením základní školy v Hůrce k 30. 6. 1975. Posledním uvedeným představením dětí z Hůrky – jak uvádí kronika – bylo představení v roce 1978 „ Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků“, kterou s dětmi nacvičila vedoucí dětského útulku paní Boková.
Nicméně vraťme se ještě o 30 let zpátky. Zdá se, že rok 1948 a jeho tragické události neměly – alespoň zpočátku – na konání ochotnických představení v Hůrce tak negativní vliv jako válka v letech 1939–1945 (pomineme-li ovšem nabízený repertoár a také to, že aktéři mohli vystupovat „pod jedinou povolenou hlavičkou“ tj. Československý svaz mládeže). Kronikář uvádí, že ochotnická představení v Hůrce v této době připravoval ČSM a „starší ochotníci“. Tato společnost uvedla: 28. 10. 1948 „V okovech“, 13. 3. 1949 „ Gorali“, 1. 1. 1950 „Radostná událost“, a dále v tomto roce 23. 4. „Paličova dcera“ a 31. 12. a 1. 1. 1951 „Ženitba“, 12. a 25. 3. 1951 „Vojnarka“ a 8. 6. a 14. 6. 1952 „Divotvorný klobouk“.
Pomyslnou štafetu ochotničení v Hůrce pak převzala tzv. Osvětová beseda – oficiální orgán místního národního výboru pro kulturu. Pod touto novou hlavičkou – ovšem víceméně stejnými pro ochotničení zapálenými lidmi – byla provedena tato představení: 3. 4. a 4. 4. 1954 „Ulička odvahy“, 1. 4. a 8. 4. 1956 „Ženský zákon“ od J. G. Tajovského, 25. 5. a 26. 5. 1957 „Dámy a husaři“.
V roce 1958 se v Hůrce žádné ochotnické představení nekonalo, protože – jak uvádí kronikář:
„Staří ochotníci odmítali dále vystupovat a mladí jsou naplno vytížení funkcemi v místním národním výboru a jednotném zemědělském družstvu“.
Nicméně přesto v roce 1959 místní ochotníci nacvičili a 5. 12. 1959 uvedli hru „Směry života“,
19. 2. 1961 „ Moje teta, tvoje teta“ a 24. 3. a 25. 3. 1962 komedii L. Stroupežnického „Naši furianti“.
Posledním ochotnickým představením v Hůrce, které bylo provedeno dne 26. 4. 1969 dospělými herci pak bylo drama „Závěje“. Kronikář uvádí, že divadlo připravila osvětová beseda spolu s mládeží Československé strany lidové.
Pokusíme-li se z výše uvedeného zobecnit podmínky pro činnost ochotnického divadla v obci, je zřejmé, že velmi příznivě působí činnost rozmanitých aktivních spolků a jejich snaha prezentovat svou existenci. Jako velmi zásadní se jeví nezbytnost – a to zejména pro ochotničení dětí a mládeže –existence školy v místě, s vedením zapáleným pro tuto činnost.
A to nejdůležitější – dle mého názoru – jsem si nechal na závěr:
K činnosti ochotnického divadla je nezbytná skupina nadšenců, kteří si natolik zamilují tuto múzu, že nelitují námahy, času a někdy i peněz, aby mohli aspoň krátkou chvíli strávit na oněch prknech, která přece znamenají svět.
Karel Glogar
Fotografie jsou z archivu rodiny Glogarovy, Hůrka 26
Zdroj: Vlastivědný časopis POODŘÍ 2/2007
Foto:
Foto z přestavení L. Stroupežnického Naši furianti z roku 1962.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.