Mladá Boleslav, EXNAROVÁ, Alena: Průvodce po představeních Divadelního Děčína a Divadelní Třebíče 2007 - A tak tě prosím, kníže…. AS 2007, č. 3, s. 25.

Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi se představilo s inscenací hry Karla Steigerwalda A tak tě prosím, kníže… Výchozí situací hry je setkání dvou žalobců – udavačů, čekajících na přijetí knížete. Jeden jde udat druhého. To se však postupně odkrývá až v jejich dialozích spolu s obrazem panujících společenských poměrů, v nichž vládnou pokřivené lidské vztahy, podvody, korupce a zločinnost. Když dojde k demaskování udavačů a nekalých praktik, oba aktéři – co jsme si, to jsme si – raději opuští dovolávaní se spravedlnosti u knížete a urychleně mizí. Steigerwald využívá motivů z povídek Čechova a Saltykova-Šcedrina a ruské reálie v době vzniku hry (hrála se v roce 1982) sloužily i jako skrývačka k protitotalitnímu vyznění. Divadýlko na dlani kostýmy sice stylizuje do ruských poměrů, ale dál už s tím nepracuje, s výjimkou jednoho ruského tanečku. V této komedii jde totiž především o hravost, témata slouží k rozvíjení nápadů. To začíná už při příchodu kupce s výborně vymyšleným vybavením – židlí na zádech počínaje, vodkou a starým vařičem zdaleka nekonče. I vejce na slanině jsou usmažena a divák ochutnává, divák je zapojen, i petici proti vypuštění rybníka podepisuje… Braní diváka do hry je velmi decentní a snad právě kostým napomáhá tomu, aby oba aktéři nepůsobili atakujícím dojmem, a tak je akceptujeme. Kupec Radka Kotlaby je intelektuálnější a praktický, notábl Petra Matouška impulzivnější, střídají se v tom, kdo je právě aktivní a rozvíjí dění, jsou rovnocennými partnery na jevišti. Neatakují nás gejzírem nápadů, ale vytvářejí atmosféru, kdy určitý nápad rozvíjejí a dotahují, kam až se povede – za všechny uveďme jako příklad práci s tyčí. A oba cítí přesnou míru v tom, kdy je rozvíjení nápadu pro diváka ještě únosné. Působí to dojmem, jako kdyby šlo o improvizaci, ale tak tomu není. V každém případě jsme mohli konstatovat, že se nám postarali o příjemnou zábavu.