Zlatý Tyl 2004
Olga Vetešníková
narozená 15. 3. 1933
Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí, návrh na udělení ZO JKT.
Na otázku: "Proč by měla získat Olga (Olinka) Vetešníková Zlatého Tyla?", je podle mého názoru jen jediná odpověď: "Protože je skvělá!"
Chápu ale, že slovutnou porotu by toto prosté vysvětlení nemuselo nadchnout. A proto se pokusím podchytit část hereckého i osobního života. A předem upozorňuji, že se jedná pouze o zlomek, protože abych zachytil celou hereckou kariéru této ženy, potřeboval bych stránek mnohem víc...
"Narodila jsem se v roce 1933, 15. března," říká Olinka často a vůbec netají svůj věk. "Proto jsem za války nemohla slavit svoje narozeniny. Všichni by tu moji oslavu brali jako kolaboraci. Jsem Žižkovanka přímo ukázková," dodává žena, která si sama navrhla v divadle EXIL přezdívku Hnědé uhlí.
Poprvé stála na jevišti v roce 1942 ve hře Dvě Maryčky. "Byla to pohádka, kde pochopitelně vystupovaly dvě dívky. Jedna krásná princezna v nádherných šatech a druhá z chalupy ve vytahaném oblečení. Já jsem hrála tu druhou a bylo mně to strašně líto. Dnes už nelituji, protože vím, že krásné postavy jsou herecky méně náročné."
Do konce války si stačila v Praze zahrát ještě párkrát ve hře Kubíček - kluk ze samoty (1943), v dramatizaci Erbenovy Kytice (1944) a ve hře Šťastní otcové (1945). Zlom v herecké kariéře nastal v roce 1948, kdy se hrálo představení Herakles versus Puma (1948). "Tady jsem dostala první pusu. Od režiséra a herce Evžena Lohra. Vzpomínám si, jak byl neuvěřitelně šeredný. Celou dobu jsme zkoušeli bez pusy, ale při premiéře se na mě doslova přilepil a já jsem zažila první nejen herecký, ale i životní polibek. Maminka, která v té hře hrála také, si pak s režisérem o samotě promluvila a on přiznal, že to udělal proto, abych byla, jak to nařizoval scénář, skutečně překvapená. A věřte, že jsem byla."
V roce 1948 došlo ke komunistickému puči a začal se pochopitelně měnit i repertoár. To už Olga Vetešníková hrála ve slavné Malostranské besedě (1950). Jenže hra Irkutská tragédie zůstala nedozkoušena, protože prsty tajné bezpečnosti sáhly po režiéru hry Planerovi.
V polovině 50. let si maminka s dcerou, tehdy ještě Gräbnerovy, sbalily kufry a stěhovaly se do Pardubic. I tady se však okamžitě začaly rozhlížet, kde se hraje divadlo. Otevřenou náruč našly v divadelním souboru VCHZ. A následovaly role v Čechovových Aktovkách (1957), v Morálce paní Dulské (1958), v pohádce Tkadlec a dudy (1958), v Dietlově Baronu Kaplanovi (1960), v Nanabevzetí Plukovníka Heiliga (1961) a ve hře Když hledáme radost (1959).
"Moc ráda vzpomínám na rok 1962. Tehdy jsme připravovali hru Majitelé klíčů od Milana Kundery. Ten ji dedikoval Národnímu divadle. Jenže nastaly problémy. Režisér Otomar Krejča si s tím nevěděl rady. Přestavovalo se kvůli tomu Stavovské divadlo, premiéra se stále odsouvala. Nacvičování museli pozastavit i ve třech oblastních divadlech, protože Národní muselo být první. 29. dubna se pak ve Zlaté kapličce pyšnili tím, že mají světovou premiéru, jenže to my už čtyři měsíce Majitele klíčů hráli. Takže žádná světová premiéra - ta byla u nás. Dokonce, když jsme to hráli na festivalu v Ostravě, tamní profesionálové, kteří to cvičili taky, na nás šli jako na studijní představení."
Olgu Vetešníkovou lákal vždycky kabaret. A moc ráda ho dělala. Zadařilo se jí to na konci 50. let, a pak pod názvem Masakr (Malý satirický kabaret), pokračoval v polovině let šedesátých. V tu dobu však Olinka tříštila svůj zájem mezi kabaret, divadlo a zájezdy. Na ně jezdila s Janem Pixou. S těmito estrádami objezdili celou republiku. "Byla jsem profesionálka. Dostávala jsem zaplaceno a vydělala jsem si na krásný zimník," vzpomíná na hezká léta Olga Vetešníková.
Do konce 60. let přicházela jedna krásná role za druhou. 1964 - Zahradní slavnost Václava Havla a titul nejlepší inscenace z festivalu v Ostravě. V roce 1968 - Ustláno na růžích a cena za nejlepší herecký výkon.
"A pak přišla okupace. Na divadlo nebyla nálada, a tak jsem se vrhla na poezii. Jezdila jsem s Colegium musicum Pardubicense. Oni hráli, já recitovala barokní a renesanční poezii." Koncertní turné si společně zopakovali ještě v polovině 80. let. Olga Vetešníková dál s úsměvem vzpomíná: "V roce 2000 se konalo vzpomínkové setkání v pardubické kavárně Evropa. Přišla jsem jako divák, ale nakonec mě vytáhli na jeviště. Vyhecovali mě a já jsem vystřihla z paměti Shakespeara a Petrarcu, a to jsem si ho vůbec neopakovala," dodává skromně.
Polovina 70. let zastihla Olgu Vetešníkovou znovu v divadle a opět předvedla výrazné role - Věčně tvůj (1974), Případ finského nože (1976), Maribel (1977), Vdovy (1979).
A pak všechno utichlo. V 80. letech zůstala jen poezie. Přišla další revoluce, už čtvrtá, kterou Olga za svůj život pamatuje a po divadelnících se slehla zem. "Vyrazilo mně to dech, když jsem dostala v roce 2000 nabídku, abych hrála v EXILU. Neváhala jsem ani minutu," poznamenává Olga Vetešníková a dál mapuje svoji divadelní kariéru. Rozhodně ale netušila, že nastává, jak Američané hrdě říkají, comeback. Hned první rolí hostinské ve hře "Jen přes mou mrtvolu" (2000) dokázala na sebe upozornit. Pak následovaly další role, malé sice svojí velikostí, ale nepřehlédnutelné svým podáním - "Kouzelná rybí kostička" , "Šest malých matrjošek", "Věčně tvůj" (2001). Role spisovatelky ve hře "Noční rozhovor" (2003) je pro Olgu Vetešníkovou obrovskou příležitostí, dárkem k 70. narozeninám a rozhodně dalším mezníkem jedné ještě zdaleka nekončící herecké kariéry. Také za tuto bravurní hereckou roli získala v divadle EXIL titul nejlepší herečky roku, Cenu kritiky od režisérů. A když navíc ještě získávala cenu za Celoživotní výkon a všichni do jednoho stáli a tleskali, draly se k Olze Vetešníkové slzy do očí...
Tak, to je jen takový malý nástin a zdůvodnění, proč by se se Zlatým Tylem nemělo na Olgu Vetešníkovou zapomenout. Kromě toho je naprosto úžasným stmelujícím prvkem divadla EXIL, všemi oblíbená a ještě je obrovskou sběratelkou starých divadelních programů. Sbírka obsahuje takové perly, jako jsou programy ze čtyřicátých let, kdy na jevišti Divadla Karlín excelovali Jan Werich, Ljuba Hermanová, Soňa Červená a další. A pro nás, členy divadla EXIL, se Olga Vetešníková stala živou studnicí a ztělesněním krásného a poctivého divadla...
Formulace ocenění:
Za dlouholetou práci pro ochotnické divadlo a celoživotní mistrovství na jevištích souborů v Praze a Pardubicích.
Nositel zlatého odznaku J. K. Tyla v roce 2004
narozená 15. 3. 1933
Občanské sdružení divadelních ochotníků Ústí nad Orlicí, návrh na udělení ZO JKT.
Na otázku: "Proč by měla získat Olga (Olinka) Vetešníková Zlatého Tyla?", je podle mého názoru jen jediná odpověď: "Protože je skvělá!"
Chápu ale, že slovutnou porotu by toto prosté vysvětlení nemuselo nadchnout. A proto se pokusím podchytit část hereckého i osobního života. A předem upozorňuji, že se jedná pouze o zlomek, protože abych zachytil celou hereckou kariéru této ženy, potřeboval bych stránek mnohem víc...
"Narodila jsem se v roce 1933, 15. března," říká Olinka často a vůbec netají svůj věk. "Proto jsem za války nemohla slavit svoje narozeniny. Všichni by tu moji oslavu brali jako kolaboraci. Jsem Žižkovanka přímo ukázková," dodává žena, která si sama navrhla v divadle EXIL přezdívku Hnědé uhlí.
Poprvé stála na jevišti v roce 1942 ve hře Dvě Maryčky. "Byla to pohádka, kde pochopitelně vystupovaly dvě dívky. Jedna krásná princezna v nádherných šatech a druhá z chalupy ve vytahaném oblečení. Já jsem hrála tu druhou a bylo mně to strašně líto. Dnes už nelituji, protože vím, že krásné postavy jsou herecky méně náročné."
Do konce války si stačila v Praze zahrát ještě párkrát ve hře Kubíček - kluk ze samoty (1943), v dramatizaci Erbenovy Kytice (1944) a ve hře Šťastní otcové (1945). Zlom v herecké kariéře nastal v roce 1948, kdy se hrálo představení Herakles versus Puma (1948). "Tady jsem dostala první pusu. Od režiséra a herce Evžena Lohra. Vzpomínám si, jak byl neuvěřitelně šeredný. Celou dobu jsme zkoušeli bez pusy, ale při premiéře se na mě doslova přilepil a já jsem zažila první nejen herecký, ale i životní polibek. Maminka, která v té hře hrála také, si pak s režisérem o samotě promluvila a on přiznal, že to udělal proto, abych byla, jak to nařizoval scénář, skutečně překvapená. A věřte, že jsem byla."
V roce 1948 došlo ke komunistickému puči a začal se pochopitelně měnit i repertoár. To už Olga Vetešníková hrála ve slavné Malostranské besedě (1950). Jenže hra Irkutská tragédie zůstala nedozkoušena, protože prsty tajné bezpečnosti sáhly po režiéru hry Planerovi.
V polovině 50. let si maminka s dcerou, tehdy ještě Gräbnerovy, sbalily kufry a stěhovaly se do Pardubic. I tady se však okamžitě začaly rozhlížet, kde se hraje divadlo. Otevřenou náruč našly v divadelním souboru VCHZ. A následovaly role v Čechovových Aktovkách (1957), v Morálce paní Dulské (1958), v pohádce Tkadlec a dudy (1958), v Dietlově Baronu Kaplanovi (1960), v Nanabevzetí Plukovníka Heiliga (1961) a ve hře Když hledáme radost (1959).
"Moc ráda vzpomínám na rok 1962. Tehdy jsme připravovali hru Majitelé klíčů od Milana Kundery. Ten ji dedikoval Národnímu divadle. Jenže nastaly problémy. Režisér Otomar Krejča si s tím nevěděl rady. Přestavovalo se kvůli tomu Stavovské divadlo, premiéra se stále odsouvala. Nacvičování museli pozastavit i ve třech oblastních divadlech, protože Národní muselo být první. 29. dubna se pak ve Zlaté kapličce pyšnili tím, že mají světovou premiéru, jenže to my už čtyři měsíce Majitele klíčů hráli. Takže žádná světová premiéra - ta byla u nás. Dokonce, když jsme to hráli na festivalu v Ostravě, tamní profesionálové, kteří to cvičili taky, na nás šli jako na studijní představení."
Olgu Vetešníkovou lákal vždycky kabaret. A moc ráda ho dělala. Zadařilo se jí to na konci 50. let, a pak pod názvem Masakr (Malý satirický kabaret), pokračoval v polovině let šedesátých. V tu dobu však Olinka tříštila svůj zájem mezi kabaret, divadlo a zájezdy. Na ně jezdila s Janem Pixou. S těmito estrádami objezdili celou republiku. "Byla jsem profesionálka. Dostávala jsem zaplaceno a vydělala jsem si na krásný zimník," vzpomíná na hezká léta Olga Vetešníková.
Do konce 60. let přicházela jedna krásná role za druhou. 1964 - Zahradní slavnost Václava Havla a titul nejlepší inscenace z festivalu v Ostravě. V roce 1968 - Ustláno na růžích a cena za nejlepší herecký výkon.
"A pak přišla okupace. Na divadlo nebyla nálada, a tak jsem se vrhla na poezii. Jezdila jsem s Colegium musicum Pardubicense. Oni hráli, já recitovala barokní a renesanční poezii." Koncertní turné si společně zopakovali ještě v polovině 80. let. Olga Vetešníková dál s úsměvem vzpomíná: "V roce 2000 se konalo vzpomínkové setkání v pardubické kavárně Evropa. Přišla jsem jako divák, ale nakonec mě vytáhli na jeviště. Vyhecovali mě a já jsem vystřihla z paměti Shakespeara a Petrarcu, a to jsem si ho vůbec neopakovala," dodává skromně.
Polovina 70. let zastihla Olgu Vetešníkovou znovu v divadle a opět předvedla výrazné role - Věčně tvůj (1974), Případ finského nože (1976), Maribel (1977), Vdovy (1979).
A pak všechno utichlo. V 80. letech zůstala jen poezie. Přišla další revoluce, už čtvrtá, kterou Olga za svůj život pamatuje a po divadelnících se slehla zem. "Vyrazilo mně to dech, když jsem dostala v roce 2000 nabídku, abych hrála v EXILU. Neváhala jsem ani minutu," poznamenává Olga Vetešníková a dál mapuje svoji divadelní kariéru. Rozhodně ale netušila, že nastává, jak Američané hrdě říkají, comeback. Hned první rolí hostinské ve hře "Jen přes mou mrtvolu" (2000) dokázala na sebe upozornit. Pak následovaly další role, malé sice svojí velikostí, ale nepřehlédnutelné svým podáním - "Kouzelná rybí kostička" , "Šest malých matrjošek", "Věčně tvůj" (2001). Role spisovatelky ve hře "Noční rozhovor" (2003) je pro Olgu Vetešníkovou obrovskou příležitostí, dárkem k 70. narozeninám a rozhodně dalším mezníkem jedné ještě zdaleka nekončící herecké kariéry. Také za tuto bravurní hereckou roli získala v divadle EXIL titul nejlepší herečky roku, Cenu kritiky od režisérů. A když navíc ještě získávala cenu za Celoživotní výkon a všichni do jednoho stáli a tleskali, draly se k Olze Vetešníkové slzy do očí...
Tak, to je jen takový malý nástin a zdůvodnění, proč by se se Zlatým Tylem nemělo na Olgu Vetešníkovou zapomenout. Kromě toho je naprosto úžasným stmelujícím prvkem divadla EXIL, všemi oblíbená a ještě je obrovskou sběratelkou starých divadelních programů. Sbírka obsahuje takové perly, jako jsou programy ze čtyřicátých let, kdy na jevišti Divadla Karlín excelovali Jan Werich, Ljuba Hermanová, Soňa Červená a další. A pro nás, členy divadla EXIL, se Olga Vetešníková stala živou studnicí a ztělesněním krásného a poctivého divadla...
Formulace ocenění:
Za dlouholetou práci pro ochotnické divadlo a celoživotní mistrovství na jevištích souborů v Praze a Pardubicích.
Nositel zlatého odznaku J. K. Tyla v roce 2004
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.