Olomouc, Hrdá Ajše - 2006; Indiánské příběhy - 2007;

Sklizeň plodů úspěchu ZUŠ Žerotín Olomouc (ved.: Ivana Němečková): HRDÁ AJŠE - Původní námět (krymskou legendu) do souboru přinesla vnučka M. Mašatové Markéta. Inscenace je velmi působivá atmosférou navozující iluzi „kruté“ kamenité krymské krajiny, ve které se zrodila i hrdá Ajše. Ta velmi obezřetně hledá naplňující lásku, ale cestu k ní jí komplikuje zraňující krunýř vlastní hrdosti. Výrazové prostředky (výprava, živý zpěv, klarinet, úspornost textu i vhodně zvolená stylizace hereckého projevu) se zde velmi dobře doplňují a drobné významové či symbolické nepřesnosti se jistě odstraní dalším hraním.

ZUŠ Žerotín Olomouc – Indiánské příběhy
Tvůrci inscenace Indiánské příběhy (která zpracovala dvě povídky z knihy Jáchyma Topola Trnová dívka) přinesli na scénu spoustu zajímavých nápadů především ve výtvarné a hudební složce. Ne všechny zvolené jevištní prostředky byly ale plně funkční a stejného řádu tak, aby mohly zprostředkovat témata o závažných otázkách lidského života, a zejména o překračování tabu. Najdeme tu významné akce, které by potřebovaly zvýraznit (např. odmítnutí mladého muže v prvním příběhu) nebo zcela nefunkční ornamenty (např. stínohra v úvodu). Záměr koncipovat inscenaci jako rituál odpovídá charakteru zvolených povídek. Inscenátoři však nedomysleli, že při jejich dramatizaci poztráceli nebo zkreslili některé důležité motivy, což celek oslabuje (zejména fatální proměna dívky a motiv opuštění dítěte). A navíc převažující způsob sdělování – někdy až příliš důkladné vysvětlování – jde proti zamýšlené obřadnosti a působí občas neobratně. Diskuzi vyvolalo použití některých scénografických prostředků a nepříliš trefná kombinace živé a reprodukované hudby. K rozpačitému vyznění představení přispěl v některých momentech také trochu vlažný projev dětí, o kterém shodně hovořili jak členové lektorského sboru, tak seminaristé při podvečerní diskuzi.