Rozhovor s Lukášem Rumlenou. Zpravodaj JH 2005.

3x PRO Lukáše Rumlenu,
režiséra DS Š.O.K. Gymnázia
Jana Keplera Praha

Mohl byste v krátkosti představit Š.O.K.?

Skupina byla založena před 11 lety
na gymnáziu J.Keplera Markétou Světlíkovou,
která tam začala učit dramaťák ve smyslu
dramatická a osobnostní výchova. Vznikla
celá řada inscenací, a jak se zvětšoval počet
lidí, přestala mít Markéta na všechny čas.
To byl jeden z impulsů k založení autorského
divadla, z kterého postupně vznikl Kabaret
Caligula. Š.O.K. de facto pak skončil tím, že
Markéta zhnusena Prahou se přestěhovala
do Ústí nad Orlicí, a mně přenechala jako
pohrobka jeden nedokončený projekt
– Camisutru. Tím jsem se symbolicky jako
někdejší zakládající člen vrátil k partě lidí,
z mého pohledu už děcek, se kterými jsem
hru dorežíroval. Později se do toho zapojila
i Markéta a pietně jsme inscenaci v Ústí
dokončili společně. Je to tedy definitivně
poslední inscenace dnes už neexistujícího
souboru Š.O.K. Pro mě je to až symbolické
a rozhodně příjemné, že se poprvé Š.O.K.,
tedy soubor, ze kterého jsem vzešel,
a Kabaret Caligula, tedy soubor, se kterým
tvořím, objevily na Hronově právě letos.

Co vás šokovalo na Camim?

Pierre Henri Cami, to je taková amatérská
klasika. Vzhledem k tomu, že jsme věděli,
že to bude poslední inscenace Š.O.K.-u, tak
jsme chtěli toho Camiho použít jako zdroj
nespoutané studentské zábavy, radosti
ze hry. Šokující – mohu-li to tak říci – pro mě
bylo samotné seznámení se a práce s Camiho
textem. Zjistil jsem, že už k němu nelze
dodávat žádnou vtipnost, jako to děláme
u jiných textů s Kabaretem Caligula, ale že ho
mohu pojednat pouze režijně.

Šokovalo vás něco v Hronově?

Šokovalo mě, že někteří lektoři v plénu
Problémového klubu nejsou schopni přes
své intelektuální a jiné obranné valy svobodně
vnímat umělecká díla z jejich vlastní
podstaty. Šokovalo mě, že nejsou schopni
přijmout šoky, které jsme chtěli tady předložit.
Šokovala mě neochota a neschopnost
přijmout šok.
hul