Plzeň-Doubravka, CÍSAŘ, Jan: Recenzce na Třináctery hodiny. Zpravodaj JH 2005

LOUTKOVÉ DIVADLO STŘÍPEK PLZEŇ
IVANA FAITLOVÁ PODLE JAMESE THURBERA: TŘINÁCTERY HODINY
Půvab loutkového divadla
Začnu základní charakteristikou. Je to
tradiční loutkové iluzivní divadlo, které se
snaží svými prostředky vzbudit dojem, že
to, co vidíme, je skutečné. K tomu v této
plzeňské inscenaci slouží především loutky,
které jsou v principu maňásky - leč dostatečně
velkými, rozhodně většími, než obyčejně
u maňáskového divadla předpokládáme.
Navíc jsou opatřeny přinejmenším vždycky
jednou rukou - je-li potřeba, vodí loutku
dva - takže tyto končetiny jsou opět schopné
vzbudit iluzi reálné lidské akce. Tomuto
principu iluze reality slouží i scéna členěná
do hloubky a do výšky tak, že od předního
plánu, těsně před hledištěm, se zdvihá
pomalu šikmo do výšky až k hradní věži, jíž
dominují velké hodiny. Loutky hrající vpředu
jsou velké, ty, které se vynořují vzadu ve
výšce, jsou tytéž podobou, ale malé velikostí,
takže i perspektiva je využita k tomu, aby
vznikla jistá iluze reálného prostoru.
Jenže pozor: toto iluzivní divadlo
předvádí naprosto fiktivní příběh. V pod-
titulu programu je žánr označen jako
pohádka. Jistěže tu mnohé rysy pohádky
jsou, ale zároveň jsou tu i rysy jiné, které
tento fiktivní svět činí naprosto jedinečným
- od hororu až po zvláštní humor, který
všechny ty fiktivní polohy zase uzemňuje a
jemně, leč trvale upozorňuje, že ta fikce je
výplod pozemské lidské fantazie, imaginace.
Plzeňská inscenace, pro níž úpravu textu
i hudbu pořídila Ivana Faitlová, která ji
také režírovala, takže její podíl na ní je
vskutku lví, pro tuto fikci, která je zdáním
reality - nebo obráceně: pro realitu, která je
fikcí - využila velmi dobře, a hlavně pro
diváka účinně, dávného půvabu iluzivního
loutkového divadla, které je přímo svou
materiálovou povahou pro tuto dvojí
prostupující se polohu stvořeno. Vzniká tak
jakási - až se bojím toho pojmu použít - velice
zvláštní montáž různých principů sdělení
a zobrazení, která je ovšem celistvá touto
fikčně reálnou rovinou. Skrze ní se inscenace
zmocňuje i pitoreskního a bizarního světa
Jamese Thurbera, který se nikdy nedá brát
zcela vážně, aby na druhé straně kdesi
vespod zaznívaly tóny vážné. Mohl bych jistě
ještě vznést nějaké připomínky, na příklad si
myslím, že některé dialogické sekvence této
inscenace jsou příliš dlouhé a něco škrtů by
prospělo. Ale není to podstatné.
Podstatné pro mě je, že to staré, tradiční
iluzivní loutkové divadlo ukázalo svůj
půvab.
Jan Císař