AS 2004, č. 2, s. 29 - 32..

Mladá generace vstupuje do hry
HOBBLÍK / MUMRAJ! v Hodoníně

Dvanáct souborů jako dvanáct měsíčků se sešlo na konci února okolo pomyslného ohně, aby představilo výsledky své roční práce. Ač v názvu a administrativě toto setkání nese dva názvy – HOBBLÍK/TŘEBÍČ a MUMRAJ/NÁCHOD – na „place“ nebyl od 24. do 28. února znát žádný rozdíl. Jen zúčastnění vědí, proč je Hodonín mimo jiné škola velkorysosti ze strany pořadatelů i hostitelského města, které letos nemělo své želízko v ohni, protože principál Dušan Grombiřík vážně onemocněl. Naštěstí se již připravuje do boje na příští sezónu, přejeme hodně zdraví.
Co postřehli mladí odborníci, studující divadelní obory na Masarykově univerzitě a JAMU, čím je inscenace zaujaly, se mohli diváci v průběhu přehlídky seznámit prostřednictvím šesti čísel dvanáctistránkového Zpravodaje, který přinesl kromě recenzí i řadu zpráv a úvah o divadelních trendech současnosti. Zde, vzhledem k místu, bylo nutno postřehy razantně zkrátit.
Svou nastavenou konstelací Hodonín slibuje, že tato divadelnická setkání neodejdou se starou gardou, a že už je zde nová, profesionálně vybavená generace, která štafetu převezme. Ostatně profesionálním zpracováním a provedením jednotlivých inscenací se v rámci činoherní přehlídky vyznačovaly všechny soubory, a tak umělecká hodnota tohoto festivalu byla vskutku vysoká.
Původní cíle a záměry organizátorů se naplnily, festival studentského divadla byl povětšinou ze strany souborů hledáním vlastní divadelní formy a způsobu vyjádření, mnohdy se jednalo o soubory, které fungují teprve dva roky, či jsou realizovány v rámci střední školy, jako NAJiVNÍ divadlo Ivy Zavadilíkové nebo Pária s uměleckým šéfem Stanislavem Zajíčkem. Účast dvou souborů, které jsou při základních školách, zajišťuje do budoucna další divadelníky amatéry, ale kdo ví, třeba za pár let založí svůj vlastní soubor.
Po shlédnutí Leacockových Poklesků, hravé, veselé a lehce ironické inscenace z Veverské Bítýšky v režii Pavla Vašíčka člověk jen těžko uvěří, že povídky Karolíniny Vánoce aneb Nevysvětlitelné nemluvně a Guvernantka Gertruda aneb Srdce sedmnáctileté siroty byly přeneseny na jeviště bez jakýchkoliv úprav. O všechny postavy hry se podělily herečky v černém: Eva Hošťálková, Jitka Malíková, Veronika Kopřivová a Jarka Rozsypalová. Protagonistky „vlétly“ na jednoduchou scénu (dva věšáky a tři židle) doslova jako tajfun a svou energií a hravostí si podmanily a královsky pobavily veškeré obecenstvo. Mezi diváky a postavami okamžitě vzniklo spiklenectví, takže společně mohli odkrývat např. i tajemství Euklidových základů.
Dynamičnosti děje dosáhly herečky rychlými přeměnami z role vypravěček do ostatních úloh, což prováděly s takovou grácií, až jsem chvílemi nemohla uvěřit, že jsou opravdu jen čtyři. Sborové recitace, výpady do publika a hra se slovy byly velkým kladem celého představení.
Judita Hoffmanová

Hana Klimešová napísala detektívnu hru Jolombo aneb Chyba lávky (inšpirované televízným Colombem a Podivuhodným odpolednem Dr. Zvonka Burkeho). Túto paródiu naštudovala so svojím súborom Tohula zo základnej školy Prušánky. Inštalatér objaví dve mrtvé ženy, prichádzajú ďalšie postavy, obviňujú jeden druhého. Detektív Jolombo označí vraha – inštalatéra. V posune deja do minulosti zhliadneme ako to skutočne bolo.
Na inscenácii by som pochválil už len to, že vznikla. Všetko dala dokopy sama osemnásťročná Klimešová, a to sa hocikde nevidí. Ešte musím pochváliť hudbu, ktorá vhodne vykreslovala atmosféru. Čo sa týka nedostatkov, boli to tie u začínajúcich študentských súborov bežné. Občas viazla dynamika. Na scéne bolo miestami zbytočne veľa ludí. Scénár obsahoval i balast, nepotrebný na budovanie deja.
Peter Jakuš

Hra Marca Camolettiho Na správné adrese divadelního souboru ze Zábřehu, je z komedií, které si nekladou jiný cíl než pobavit. A takto je třeba ke Camolettimu přistupovat. Má smysl pro vtip, situační a slovní komiku, umí vytvořit zápletku i nalézt vtipné rozuzlení, neobává se ani pikanterie.
Soubor si přizval ke spolupráci Zdeňka Stejskala, režiséra ze Šumperského divadla. To se výrazně projevilo na celé inscenaci, která tímto nese otisk profesionální práce. Soubor má vybudovánu určitou tradici, jeho herci nejsou začátečníci a nyní ještě zapracovali na hereckém projevu. Zvláště bych chtěla upozornit na postavu Marie-Luisy, kterou výtečně ztvárnila Jana Sedláčková. U amatérských souborů bývá slabostí jevištní řeč a přehrávání, ale herci zábřežského souboru prokázali, že tento amatérismus je jim cizí.
Vše se odehrává v salónu, do něhož ústí čtvery dveře, které hrají klíčovou úlohu při výměnách herců na scéně a zároveň ukrývají soukromí jednotlivých postav. Velkým kladem inscenace je vhodné typové obsazení. Představení, které diváci zhlédli bylo sedmou reprízou a soudě dle nadšených diváckých ohlasů, derniéra na sebe nechá dlouho čekat.

Barbora Šulcová

Pohádku na ruské motivy O stříbrném talířku a štavnatém jablíčku přivezli divadelníci z Boskovic. Děj pohádky se odehrává na venkově. Tři sestry mají pouze otce. Starší sestry jsou závistivé a zlomyslné. Hodné Máše otec přiveze z města stříbrný talíř a jablko a když Máša vysloví zaříkadlo, uvidí každé území veliké Rusi. Zlé sestry závidí a Mášu v lese zavraždí. Ta se převtělí do podoby rákosu, otec jej objeví a zjistí, co se stalo. Jde za carem, aby požádal o živou vodu. Car si příběh vyslechne a vyhoví mu. Máša ožije, odpustí sestrám a provdá se za cara.
Jedná se o tradiční pohádkový námět, ve kterém nesmí chybět zázraky, a kde vždy dobro zvítězí nad zlem. Tento divadelní spolek však do pohádky elegantně vnesl nezvyklé prvky, zajímavé bylo využití stínohry a také se objevila pantomima.
Představení působilo krásným poetickým dojmem. Po celou hru se skromná scéna neměnila a herci se sami doprovázeli hrou na flétny, zvukové efekty vytvářeli pomocí dřívek, rolniček a tamburíny.
Jan Morávek

Studenti divadelní vědy Masarykovy univerzity z Brna představili svůj školní projekt. Nazvali jej Piknik bezdomovců.
Šílená (šílená?) performance o všem a o ničem, o nikom a o všech, o těch nejpřirozenějších lidských nutnostech, jako je čůrání, spaní, jedení a potřeba se líbit. „Zdál se mi sen, že jsem strašně krásná…“ Smysl je nesmysl a v nesmyslu smysl hledáme, má to smysl?
Herci zaplnili malou arénovou plochu z papíru, jejíž význam si můžeme vykládat jak chceme, např. jako nepoškozenou přírodu, která se ničí lidským zásahem, jako svět, který se mění, možná rozkládá, nebo prázdnou plochu, která se plní informacemi…, já vlastně nevím, vnímání každého člověka je jiné a nejlepší je vidět na vlastní oči… a vlastníma ušima si proposlouchat ten newyorský džez…
Když se naplní nějaká pravidelnost či struktura, vznikne chaos. Jde chaos pochopit a měl by vůbec být pochopen? Může být kromě toho, že je zajímavý, také krásný? Asi ano, že jo? Alespoň pro vnímatele, který tak úplně nestojí o řád za každou cenu.
Bezdomovci, lidé na okraji společnosti, ale záleží na tom, v jakém stavu společnost je a kde je tedy ten okraj, na jakém místě jsme my, a který je tudíž pro nás ten okraj…
Abych se vrátila na začátek: lidé na okraji společnosti mohou vnímat určité skutečnosti (opravdu skutečné?), které jsou pro ostatní normální, jako vzácnost a zajímavost. I čůrání v parku. A slova můžeme rozkládat, skládat a přetvářet a hrát si s nimi, vrátit se na začátek, zase zpátky, nahoru, okolo, dovnitř, ven… hle a máme slovo jiné, byť podobně znějící!
Studenti si hráli. Nebojí se experimentu, nesmyslu, paradoxu… „nakonec nikdo přece netvrdí, že jsme normální, že jste normální, že jo“ Marie Honzíková

DS Haná Vyškov překvapil diváky Hrubínovou Romancí pro křídlovku, lyrickou skladbou, známou ze školních lavic (režie Dagmar Musilová). Po skončení zdařilého představení se rozpoutala bouřlivá diskuse o tom, zda tvůrčí tým správně vystihl, nebo nevystihl téma hry. K radosti poroty se k problému vyjádřily i ostatní soubory, kriticky zejména soubor Pária. Soubor kritiku přijal jako přínos.
Představení nás přesto všechny nadchlo. Krásný text se vznášel za tesklivých tónů trubky nad hledištěm a pronikal do našich duší s takovou silou, až se tajil dech. Děj, prokládaný promluvami dospělého básníka (ve skvělém podání Lukáše Tvrďocha), který v konfrontaci se sebou samým v mládí, popisuje bolest, způsobenou láskou, strachem a nerozhodností, chvílemi postrádal větší dynamičnost. Petra Šarhanová zazářila v roli Terky – jakoby ji tuto postavu napsal na tělo sám Hrubín.
Jednoduchá scéna s postelí, věšákem, stolem se židlemi a umyvadlem, byla umocněna hrou se světlem, jež oddělovalo jednotlivé sekvence. Nápadité bylo zejména náznakové ztvárnění kolotoče a na reálnosti získal především hereckou akcí Terky.
Nejvážnější hra letošního hobblíkovského klání sklidila zasloužený aplaus a potvrdila tak, že ani amatérským souborům není klasika cizí.
Judita Hoffmanová

Cestu na planetu malého prince Karla Hoffmanna a Ivo Kučery přivezlo Divadelní studio Dialog z Brna. Zpívali, tančili a svou inscenací oslovili publikum hlavně v pubescentním věku.
Hlavní postava Martin (Šafránek z Básníků v mladší verzi), je obyčejný chlapec. Od vrstevníků se odlišuje snad jen tím, že má mírně intelektuální sklony. Aktuálním životním cílem Martina je, vyspat se s nějakou dívkou. Má ale problém: musí se zamilovat, protože bez lásky mu TO prostě nejde. Lehká děva Magda mu proto nemůže vyhovovat. Hrdina trpí (jeho kolegové mají ve věci větší úspěch?).
Partnerkou protagonisty je Petra. I ona chce lásku a když si je svým citem jistá, ztrácí zábrany, a také TO chce. Jenže jinak, hezky… a hra končí, dobrá věc se za veřejného zájmu podařila „tam na seníku“ a spolužáci fandí…!
Představení je zabaleno do písniček, které od šedesátých let stály ve skříni. Přišlo studio Dialog, vzalo je, oprášilo a vložilo do úst svým mladým hercům. Není to však retro návrat, jako např. v Rebelech. Písně se jevily trochu stereotypními, s podobnými melodiemi a stejně zpívané. Výtvarná stránka jeviště působila jednoduše, přehledně, ve scéně z kina si dekorace pěkně zahrály, stínohra promítaného filmu byla velmi efektní. Hlavní proud inspirace podle mě tekl, kromě z Básníků i z amerického filmu Prci, prci, prcičky.
Marie Honzíková

Divadlo Pária Gymnázia Matyáše Lecha z Brna a jejich Lesklé povrchy autora a režiséra Stanislava Zajíčka. Hra obsahuje scénky humorné i drastické, písničky a dokonce lidový taneček. Vznikl tvar formálně podobný televizním estrádám, do jehož dramaturgického křesla zasedl lehce cynický intelektuál. Hlavním motivem je samota, stupňovaná moderním stylem života, jehož představa spokojeného člověka je povrchní pozlacenou slupkou bez obsahu. Svět Lesklých povrchů je místem, ovládaným rubrikami pro teenagery, jehož čas je odměřován výdělkem britské modelky.
S hlavním motivem (a názvem) koresponduje zpracování – v intencích postmoderny si Páriové nezávazně pohrávají s povrchy, berou si, kde se jim zachce. Tlustá dívka se pro diskriminaci vrstevníky namísto časopisy obklopí plejádou velkých literárních samotářů. Její přístup ke klasice je pro představení typický: Crusoe zemře osamocen na chřipku, Odysseus se domů nikdy nedostane, … Je možné zaslechnout verše českých básníků, parafrázuje se sklepácká Besídka i Taking off, celé představení působí jako konglomerát citací a iluzí, variací na dlouhou řadu děl a autorů.
Množství zapracovaného materiálu (pro diváka takřka nedešifrovatelného), je asi z nejslabších článků inscenace, zapříčiňuje kolísání rytmu a může působit unavujícím dojmem, a to i díky kukátkovému prostoru. Jednoznačnou devízou souboru je právě invenčnost, poměrně kvalitní herecký soubor a nadšení. Lesklé povrchy jsou (i přese vše) zábava, oscilující od pokleslých lesklých povrchů k tématům vážným. Při jednom ze skečů, ve kterém za sborového budovatelského zpěvu Jdou vojáci, jdou vojáci znásilňují dívku, běhá mráz po zádech.
Václav Vomáčka

Na lince 6 – II výjezd je druhé vydanie piesňového kabaretu divadla Čára z Brna. Jedná sa o kompletne autorské predstavenie, scénar i texty piesní napísal Láďa Stýblo, ktorý hru i režíroval. Predstavenie sa skladá z krátkych scénok prekladaných pôvodnou hudbou (autormi hudby sú Ondřej Šárek a Alfabeta Cindlerová).
Slovami režiséra je to „lehce ironické, místy satirické pásmo komentující to, co nás v současnosti rozesmává, rozřehtává, či naopak znepokojuje. Čára si robí srandu z kabaretu, zo zlého Panpána, z dobrých hrdinov, z drog, z korupcie, ktorá sa týka iba tých ostatných a v neposlednom rade zo seba.
Predstavením nás sprevádza kabaretiér a úžasná šoférka, ktorá je ako vystrihnutá z brnenskej šaliny. Obidvaja miestami viac, miestami menej improvizujú. Najmä „šalinárka“ zožala za svoj výkon velký ohlas. Jazda linkou 6 je velmi dynamická a veselá, nudné dopravné zápchy sa nekonajú. Láďa Stýblo bol pri písaní scénara a takisto pri réžii nápaditý a herci jeho prácu podčiarkujú velmi svojskými hereckými výkonmi. Jiří Bartoň asi najviac zaujal (aj vďaka svojim podmanivým pohľadom) i keď všetci účinkujúci podali velmi vyrovnané a kvalitné výkony. Herectvo prechádzalo od extrémne expresívneho výkonu Alfabety v roli makovej, respektíve ópiovej bábiky až po herecký nevýkon Láďu Stýbla v pesničke Neplakej.
Hudba bola výraznou zložkou, tak ako to pri kabarete býva. A bola to hudba zaujímavá, i keď miestami zle zahraná.
Peter Jakuš

Čtvrtek měl z hlediska divadelního dění silné obsazení, hlavně díky odpolední Čáře a večernímu Ořechovskému divadlu z Ořechova. V čele stojí již 28 let renesanční člověk Vlastimil Peška. Měli jsme v rámci Hobblíku možnost zhlédnout inscenaci, jež se opírá o text Ivy Peřinové Zrzavá subreta aneb Zvířecí divadlo, režisérem převedený z loutkového divadla do jevištní podoby, ve které se pracuje s živými herci.
Hra s humorem a občasnou lehkou ironií, dává nahlédnout do světa zákulisních příprav inscenace, v pozadí se ozývá jemná parodie prostředí divadla. Souboru se daří využívat grotesknosti tím, že lidé hrají zvířata, aby skrze vlastnosti zvířat ukázali na směšné vlastnosti lidí. Ořechovští se dokázali obdivuhodně vyhnout vnucujícímu se infantilnímu zpracování a uchopili látku originálně a hlavně vtipně.
Červená Karkulka, interpretovaná jako příběh o vlkovi – oběti lidské krutosti. Roli vlka dostane intrikánka liška, která nikterak nepotlačuje své lovecké pudy. Nejprve v divadle sežere slepici – nápovědku a poté si brousí zuby na nevinnou kachničku – inspicientku, ztvárněnou všestrannou herečkou Helenou Peškovou. Zvířecí humanismus je popřen, skutečnost likviduje umělecké vize. Příběh se pomyslně uzavírá na hřbitově.
Ořechovští pracovali s pevným textem, připojili dobrou hudbu a choreografii. Herci tančí, zpívají a hrají s takovou intenzitou a kvalitou, že je to staví na úroveň profesionálů. Všechny zvířecí postavy, které se ve hře objevily, byly díky hercům nepřehlédnutelné, i když diváky nejvíce strhla inspicientka kachnička se svým stepovacím číslem a postava Jelena (Tomáš Slezák). Konec představení a bouřlivý potlesk, který nekončí a nekončí a …
Barbora Šulcová

Vražda v Klášterní ulici z pera Eugèna Labische byla posledním představením Hobblíku. Divadelní soubor Kulturního střediska z Velké Bystřice prodělal generační střídání a vytvořil si podmínky, aby se bez zakolísání vyrovnal i s odchody mladých odchovanců na školy mimo město. Pochvala patří souboru nejen za vtipné provedení, ale také dramaturgický výběr – sáhli v tomto případě k autorovi z nejpovolanějších. I ocenění Marii Pecůchové a Zdeňku Hrbkovi za herecké výkony, které však rozhodně „netrčely“ nad ostatními, ulehčí práci na příští hře, kdy soubor již sáhne k závažnějším tématům. Hodlá nastudovat drama, jehož text vznikl na motivy povídky Ivana Kmínka. Přejeme hodně úspěchu a těšíme se na příště.
Touto hrou se zakončil oficiální program přehlídky. Za zmínku ještě však stojí i výstava místního graffitisty ve foyeru a rozhovor s autorem ve Zpravodaji. Nejen, že díla graffity boy Lukáše Tomana by obstála i v oficiální výstavní síni, ale přiblížil nám tato, většinou pod rouškou tmy vznikající díla svou upřímnou zpovědí.
Moderování slavnostního závěru (vlastně zde byly i při zahájení se svou malou performancí) se ujala dvojice mladých – Hana Klimešová a Martin Maryška) a přeměnili tento mnohdy až akademický a „důstojný“ okamžik v dynamickou a veselou podívanou, kdy nešetřili ani ministra Škromacha a zatáhli jej do vynikající atmosféry setkání. Nechybělo ani vylosování majitelů dvou věnovaných zájezdů do Chorvatska pro diváky a cesty do Londýna a zpět. Pro účastníky pak ještě připravili organizátoři prázdninovou divadelní dílnu pod vedením Zdeňka Čecháčka u moře v Chorvatsku. Pro nepřítomné jsou uloženy informace na adrese: www.divadlo.cz/mumraj.cz.
Na národní přehlídku do Třebíče bylo nominováno Ořechovské divadlo se svou Subretou a do Náchoda Divadlo NAjIVNÍ z Vyškova s autorskou inscenací Nebe, Peklo…a Ráj.
Doporučeno bylo Divadlo Čára na Prima sezónu Náchod a na Šrámkův Písek. Divadelní soubor Haná s inscenací Romance pro křídlovku na prvém místě a místě druhém pak Poklesky Divadelního spolku z Veverské Bítýšky.
Jaroslava Chalupová