Na první pohled je text kravina, ale má reálný základ. Rozhovor s Petrem Richterem, režisérem představení Srnky. Žňoviny. Zpravodaj Kláštereckých divadelních dní. 2019, č. 6 (1. 11.), s. 1-2

- Viděl jsem od vás už před třemi lety kabaret se scénickým čtením Smíření o odsunu Němců, loni jste k nám přivezli Psí kůži. Jak jste se od těchto textů dostali k Srnkám?
"Smíření bylo o velice těžkém tématu, závažném tématu, konec druhé světové války. Takže i po Psí kůži jsme chtěli, abychom se bavili jak my, tak i diváci."

- Viděli jste i jiné zpracování Srnek? Například od pražského HROBESA, které se s nimi dostalo na Hronov?
"Neviděli. Ani bych je vidět nechtěl, protože když bych na něco takového šel, tak bych tím byl samozřejmě ovlivněný, a i když bych se to snažil dělat jinak, tak někde vzadu v hlavě bych si říkal, že oni to dělali tak a tak… Proto je lepší to vidět až potom. Slyšel jsem, že to pražští dělali a také jsem slyšel, že to bylo výborné představení. Bohužel, neviděl jsem. Teď bych to po naší interpretaci docela rád viděl." (smích)

- Zasahovali jste nějak do původního textu? V programu jsem se dočetl, že vám s dramaturgií pomáhala vaše žena.
"Ne. Žena pro nás hru objevila. Zásahy do textu jsou spíše v tom, že jsme přidali na jeviště postavy, o kterých se pouze mluví. Například dirigent mluví o violistce, že ji miluje a tak dále, ale ona v tom původním textu vůbec nefiguruje, on o ní pouze vypráví.
Já jsem se snažil dlouhé monology, které mají kluci na scéně, rozbít tím, že to divákovi prostě ukážu. Stejně tak není žádná scéna v jídelně, žádná kolínka, nic takového, ten představitel o tom pouze mluví. A já se tam snažil dostat i ty spolužáky, aby to bylo pro diváky zajímavější.
Než když jeden člověk mluví monolog, je vždycky zajímavější tam mít nějakou scénu s herci, celé to zdramatizovat. Ani žádná scéna v nemocnici není. On mluví pouze o tom, že mu strhli víčka, udělali mu nová, a to je všechno. Já jsem se snažil dát do té scény moment překvapení, třeba s tím zrcadlem."

- Co vás osobně na Srnkách baví?
"Ono se na první pohled zdá, že ten text je kravina. Ale má reálné základy. Tomáš Svoboda, autor hry, do textu zakomponoval své životní problémy, on je samozřejmě zveličil, aby to bylo vtipné a zajímavé. Každý druhý máme nějaký fyzický nebo psychický problém, zrovna tak jako ti chlapi. Reálný základ tam je. Nástavbou je humor, který tam je navíc. Ale také proto mě ten text tak baví."

- Tomáš Svoboda říká, že i temná témata nemůže dělat jinak než komedie, že i na vážné věci pohlíží s humorem. Máte to podobně?
"V tom jsme jistě na jedné vlně." (smích)

- Jak si vy osobně interpretuje postavy srnek?
"Herci se na to samozřejmě neustále ptají, co to jsou ty srnky. Srnky jsou samozřejmě nadpřirozené bytosti. Když ve starořecké hře autor nevěděl, jak nějakou situaci vyřešit, když to herci na scéně nedokázali zvládnout, tak sestoupil nějaký bůh a vyřešil to za ně. Deus ex machina. Tenkrát se tomu nikdo nedivil, protože to bylo docela normální. Pro naši společnost, protože nejsme tak religiózní, to už tak normální není. Ale já jsem v tom viděl ten předobraz. Nakonec i ti bohové, co sestoupili, se převtělili do nějakých labutí, různých zvířat."

- Podobně figury srnek chápu já. Přišly za hlavními postavami, řekly, že jsou dobré a že jim splní jejich nejniternější přání, po jejichž splnění budou spokojeni. To zní poněkud božsky.
"Já si myslím, že ano. Splnily jejich přání. Otázka je, jestli tato přání byla opravdu niterná, nebo jestli se jedná o špatná přání, špatně formulovaná. Také někteří lidé berou to, co řeknete, za bernou minci."

- Byl jsem velmi zaskočený koncem, a ne tak vlastně pouze jeho obsahem, ale spíše načasováním. Asi i z podstaty žánru jsem čekal, že uvidíme, jaký budou mít jejich přání dopad, nepočítaje vynálezce Aleše. Až ale dál při děkovačce jsem si uvědomil, že tím je tento kus geniální.
"Já jsem chtěl, aby ten konec lidi překvapil. Určitě i ten Tomáš Svoboda to tak chtěl. On píše scénáře, napsal například hru o Jágrovi, která se hrála na Kladně, napsal také hru Blonďatá bestie o té poslankyni, co žalovala Bártu. Tohle je přesně on, chtěl, aby lidé byli překvapeni. Hra, byť je zabalena do toho humoru, řeší v podstatě lidské nedostatky."

- Premiéra vašeho představení byla před více než rokem. Kolik jste od té doby zvládli repríz?
"Dvacet. Toto byla dvacátá repríza."

- To jsme rádi, že jubilejní byla odehrána právě u nás. Jak se vám vaše dvacátá repríza v Klášterci hrála?
"My sem jezdíme velice rádi. Je tady skvělé publikum. Tahle přehlídka má opravdu úroveň. Klobouk dolů."