SOPROVÁ, Jana: Amatéři nestárnou! Na scénu se vrací Divadlo Kytka. Scéna.cz - 1. kulturní portál, 21. 4. 2008
Amatéři nestárnou! Na scénu se vrací Divadlo Kytka
Kdysi poměrně významný soubor pražské amatérské divadelní scény Divadlo Kytka se navrací na scénu s obnovenými premiérami dvou inscenací ze svého repertoáru v jednom večeru. V úterý 29. dubna se tak bude konat ve Strašnickém divadle představení dvou zpěvoher „Opera ještě nezemřela“ a „Tajemný listonoš“. Autory inscenace jsou Jan Kosek (scénář a texty písní) a Vladimír Franz (veškerá hudba). Režie se ujal mladý režisér, Petr Chmela.
Renesanční osobnost hudebního skladatele, výtvarného umělce, pedagoga a dramatika Vladimíra Franze je v uměleckém světě nejen velmi známá, ale i značně ceněná. Jan Kosek, který vyučuje na Katedře politologie a sociologie Právnické fakulty v Praze, má za sebou, kromě autorství několika divadelních her, řady básní a beletristických textů i dvě knihy z oboru sociální psychologie. Jedním z dalších protagonistů je i Jiří Srstka, ředitel Dilia, bývalý ředitel Národního divadla, taktéž pedagog a v neposlední řadě dramatik.
Divadlo Kytka se generačně řadí mezi amatérská a poloprofesionální divadla působící na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let jako Sklep, Vizita, divadla Pražské pětky a jiné. Svým repertoárem a divadelním náhledem se však zcela odlišovalo a vymykalo právě tím, že se přiklánělo ke klasičtějším formám.
Jak došlo k tomuto počinu, který následuje po téměř třiceti letech, které uplynuly od premiéry obou představení? Jan Kosek k tomu uvádí: „Všem, kdo se tenkrát v roce 1980 chopili těchto někdy více, někdy méně absurdních textů, je nyní okolo padesáti let. Jde o vzpomínku? Chceme si vrátit mládí? To asi také. Ale klíčovým momentem je, že jsme si s Vladimírem Franzem, Jiřím Srstkou a dalšími kolegy řekli, že ty hry jsou, právě díky své parodičnosti, určité naivnosti a zmíněné absurdnosti, pro nás vlastně stále živé. A snad nejen pro nás. Pokud bych měl obě hry co nejstručněji charakterizovat, napadá mě slovo osobitost. Jedná se o žánr, který se dnes příliš nepěstuje, protože je velice vzdálený jak velkolepým muzikálovým produkcím, tak žertovným estrádám s písněmi. Samozřejmě si uvědomuji, že mluvit o osobitosti – zejména té vlastní – s sebou nese jistá rizika. A tak bych na závěr dodal snad jen to, že naše osobitost se vždy snažila a snaží být co nejvstřícnější k divákovi.“
Vladimír Franz dodává: „Hudbu k oběma inscenacím jsem skládal v době studia na právech, tedy jako poměrně mladý člověk. Motivy ze scénické muziky i písniček mne ale pak provázely vlastně celým dosavadním životem. Ilustrací může být, že leitmotiv jedné z písní z tajemného listonoše „Našli(y) jsme v lese muchomůrky“ jsem použil jako ústřední motiv v hudbě k filmu Kamenný most. Symbolické je i to, že téma dvojzpěvu z opery je citováno jako autobiografický samoznak v mé 1. symfonii. K motivaci a době vzniku bych ještě poznamenal, že v české společnosti přelomu osmdesátých let minulého století to vypadalo, že opera je, jako žánr, snad již mrtvá. S muzikálem jsme se také moc nesetkávali, kromě jediné výjimky, pana Suchého a jeho Semaforu. Komornější muzikálové pojetí Tajemného listonoše má jeden z inspiračních kořenů právě v jeho tvorbě. Písničky jsou pro mne navíc cenné díky textům Honzy Koska, o jehož značných básnických a spisovatelských kvalitách nemůže být nejmenších pochyb. “
„Obě hry, přestože jde o skutečně dadaistické až parodické hříčky, se vyznačují navýsost kultivovaným slohem plným spíše filosofického, decentního i trochu klasického humoru, který ovšem vyvažujeme méně decentním scénickým provedením. O surrealistických a znakově významových aspektech obou titulů by se pak dala napsat kniha. Hudební část z hlavy nezaměnitelného a vynikajícího Vladimíra pak tvoří z obou inscenací něco, na co nestačí jakékoliv myslitelné přívlastky.“ dodává Jiří Srstka a pokračuje: „Divadlo Kytka, jehož jsem byl velmi neformálním vedoucím, fungovalo deset let mezi bodláčím normalizačních křovin. Vystřídalo se v něm desítky lidí a náš repertoár byl poměrně široký. S většinou kamarádek a kamarádů jsme se i po ukončení činnosti v roce 1990 velmi přátelsky stýkali a po určité době jsme uvažovali o tom, že se nějakým způsobem k divadlu vrátíme. Konečný impuls přinesl jeden ze zakládajících členů divadla, Ota Marek, když přišel s myšlenkou oživit písničky, které jsme zpívali a nastudovat pásmo, které by bylo uvedeno ve Strašnickém divadle, zejména pro širší okruh našich přátel. Velmi brzy jsme si s ním, s Honzou a Vladimírem řekli: Ne, uděláme znovu titul Opera ještě nezemřela, a protože „vystačí“ na jednu polovinu představení, tak i Tajemného listonoše, ať to stojí za to. Pak jsme už jen oslovili naše bývalé kolegyně Elišku Lachoutovou a Janu Švenkovou spolu s tehdejším pilířem souboru, Petrem Borkou a začali pracovat. Ujal se nás můj a Vladimírův žák, talentovaný režisér Petr Chmela a musím říci, že svým režijním přístupem otevírá nové rozměry oněch dvou divadelních titulů, které jsme měli zažité skutečně poněkud jinak. Takže teď se již všichni moc těšíme na premiéru konanou symbolicky den před Valpuržinou nocí.
Otázku, proč právě ve Strašnickém divadle, objasnil Otokar Marek, který v obou kouscích hraje a zpívá: „Nad místem konání jsem ani v nejmenším neváhal. Kromě své profese státního úředníka také působím jako místopředseda občanského sdružení Divadlo Company.cz. To provozuje v budově bývalého divadla Solidarita již čtvrtým rokem právě Strašnické divadlo. Za tuto dobu jsme zbudovali novou a velmi specifickou pražskou profesionální scénu, navíc jedinou plnohodnotnou divadelní scénu v Městské části Praha 10). Když jsem přišel s tím, že zde budeme hrát amatérské divadlo plné výsostných profesionálů, nenarazil jsem prakticky na žádný odpor. Odezva byla vstřícná, okořeněná zvědavostí, co z toho vlastně vyleze. Mám nesmírnou radost z toho, že si mohu kontinuálně užít svou celoživotní lásku ve dvou praktických podobách. Na obě hry mám úžasné vzpomínky, poněkud zamlžené bouřlivostí našeho tehdejšího života. Nyní si ta krásná Honzova a Vladimírova dílka více užívám, i když dechu na zpěv a rozsahu hlasového se někdy krutě nedostává.“
Obnovenou premiéru budou v této sezoně následovat ještě pravděpodobně čtyři další představení a co se stane po prázdninách se ještě uvidí.
Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš ; režie: Petr Chmela; autor scénáře a textů písní: Jan Kosek; autor hudby, hudební režie, doprovod a výtvarné zabezpečení: Vladimír Franz; Hrají: Eliška Lachoutová, Jana Švenková, Jiří Srstka, Petr Borka, Otokar Marek a Jan Kosek.
Kdysi poměrně významný soubor pražské amatérské divadelní scény Divadlo Kytka se navrací na scénu s obnovenými premiérami dvou inscenací ze svého repertoáru v jednom večeru. V úterý 29. dubna se tak bude konat ve Strašnickém divadle představení dvou zpěvoher „Opera ještě nezemřela“ a „Tajemný listonoš“. Autory inscenace jsou Jan Kosek (scénář a texty písní) a Vladimír Franz (veškerá hudba). Režie se ujal mladý režisér, Petr Chmela.
Renesanční osobnost hudebního skladatele, výtvarného umělce, pedagoga a dramatika Vladimíra Franze je v uměleckém světě nejen velmi známá, ale i značně ceněná. Jan Kosek, který vyučuje na Katedře politologie a sociologie Právnické fakulty v Praze, má za sebou, kromě autorství několika divadelních her, řady básní a beletristických textů i dvě knihy z oboru sociální psychologie. Jedním z dalších protagonistů je i Jiří Srstka, ředitel Dilia, bývalý ředitel Národního divadla, taktéž pedagog a v neposlední řadě dramatik.
Divadlo Kytka se generačně řadí mezi amatérská a poloprofesionální divadla působící na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let jako Sklep, Vizita, divadla Pražské pětky a jiné. Svým repertoárem a divadelním náhledem se však zcela odlišovalo a vymykalo právě tím, že se přiklánělo ke klasičtějším formám.
Jak došlo k tomuto počinu, který následuje po téměř třiceti letech, které uplynuly od premiéry obou představení? Jan Kosek k tomu uvádí: „Všem, kdo se tenkrát v roce 1980 chopili těchto někdy více, někdy méně absurdních textů, je nyní okolo padesáti let. Jde o vzpomínku? Chceme si vrátit mládí? To asi také. Ale klíčovým momentem je, že jsme si s Vladimírem Franzem, Jiřím Srstkou a dalšími kolegy řekli, že ty hry jsou, právě díky své parodičnosti, určité naivnosti a zmíněné absurdnosti, pro nás vlastně stále živé. A snad nejen pro nás. Pokud bych měl obě hry co nejstručněji charakterizovat, napadá mě slovo osobitost. Jedná se o žánr, který se dnes příliš nepěstuje, protože je velice vzdálený jak velkolepým muzikálovým produkcím, tak žertovným estrádám s písněmi. Samozřejmě si uvědomuji, že mluvit o osobitosti – zejména té vlastní – s sebou nese jistá rizika. A tak bych na závěr dodal snad jen to, že naše osobitost se vždy snažila a snaží být co nejvstřícnější k divákovi.“
Vladimír Franz dodává: „Hudbu k oběma inscenacím jsem skládal v době studia na právech, tedy jako poměrně mladý člověk. Motivy ze scénické muziky i písniček mne ale pak provázely vlastně celým dosavadním životem. Ilustrací může být, že leitmotiv jedné z písní z tajemného listonoše „Našli(y) jsme v lese muchomůrky“ jsem použil jako ústřední motiv v hudbě k filmu Kamenný most. Symbolické je i to, že téma dvojzpěvu z opery je citováno jako autobiografický samoznak v mé 1. symfonii. K motivaci a době vzniku bych ještě poznamenal, že v české společnosti přelomu osmdesátých let minulého století to vypadalo, že opera je, jako žánr, snad již mrtvá. S muzikálem jsme se také moc nesetkávali, kromě jediné výjimky, pana Suchého a jeho Semaforu. Komornější muzikálové pojetí Tajemného listonoše má jeden z inspiračních kořenů právě v jeho tvorbě. Písničky jsou pro mne navíc cenné díky textům Honzy Koska, o jehož značných básnických a spisovatelských kvalitách nemůže být nejmenších pochyb. “
„Obě hry, přestože jde o skutečně dadaistické až parodické hříčky, se vyznačují navýsost kultivovaným slohem plným spíše filosofického, decentního i trochu klasického humoru, který ovšem vyvažujeme méně decentním scénickým provedením. O surrealistických a znakově významových aspektech obou titulů by se pak dala napsat kniha. Hudební část z hlavy nezaměnitelného a vynikajícího Vladimíra pak tvoří z obou inscenací něco, na co nestačí jakékoliv myslitelné přívlastky.“ dodává Jiří Srstka a pokračuje: „Divadlo Kytka, jehož jsem byl velmi neformálním vedoucím, fungovalo deset let mezi bodláčím normalizačních křovin. Vystřídalo se v něm desítky lidí a náš repertoár byl poměrně široký. S většinou kamarádek a kamarádů jsme se i po ukončení činnosti v roce 1990 velmi přátelsky stýkali a po určité době jsme uvažovali o tom, že se nějakým způsobem k divadlu vrátíme. Konečný impuls přinesl jeden ze zakládajících členů divadla, Ota Marek, když přišel s myšlenkou oživit písničky, které jsme zpívali a nastudovat pásmo, které by bylo uvedeno ve Strašnickém divadle, zejména pro širší okruh našich přátel. Velmi brzy jsme si s ním, s Honzou a Vladimírem řekli: Ne, uděláme znovu titul Opera ještě nezemřela, a protože „vystačí“ na jednu polovinu představení, tak i Tajemného listonoše, ať to stojí za to. Pak jsme už jen oslovili naše bývalé kolegyně Elišku Lachoutovou a Janu Švenkovou spolu s tehdejším pilířem souboru, Petrem Borkou a začali pracovat. Ujal se nás můj a Vladimírův žák, talentovaný režisér Petr Chmela a musím říci, že svým režijním přístupem otevírá nové rozměry oněch dvou divadelních titulů, které jsme měli zažité skutečně poněkud jinak. Takže teď se již všichni moc těšíme na premiéru konanou symbolicky den před Valpuržinou nocí.
Otázku, proč právě ve Strašnickém divadle, objasnil Otokar Marek, který v obou kouscích hraje a zpívá: „Nad místem konání jsem ani v nejmenším neváhal. Kromě své profese státního úředníka také působím jako místopředseda občanského sdružení Divadlo Company.cz. To provozuje v budově bývalého divadla Solidarita již čtvrtým rokem právě Strašnické divadlo. Za tuto dobu jsme zbudovali novou a velmi specifickou pražskou profesionální scénu, navíc jedinou plnohodnotnou divadelní scénu v Městské části Praha 10). Když jsem přišel s tím, že zde budeme hrát amatérské divadlo plné výsostných profesionálů, nenarazil jsem prakticky na žádný odpor. Odezva byla vstřícná, okořeněná zvědavostí, co z toho vlastně vyleze. Mám nesmírnou radost z toho, že si mohu kontinuálně užít svou celoživotní lásku ve dvou praktických podobách. Na obě hry mám úžasné vzpomínky, poněkud zamlžené bouřlivostí našeho tehdejšího života. Nyní si ta krásná Honzova a Vladimírova dílka více užívám, i když dechu na zpěv a rozsahu hlasového se někdy krutě nedostává.“
Obnovenou premiéru budou v této sezoně následovat ještě pravděpodobně čtyři další představení a co se stane po prázdninách se ještě uvidí.
Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš ; režie: Petr Chmela; autor scénáře a textů písní: Jan Kosek; autor hudby, hudební režie, doprovod a výtvarné zabezpečení: Vladimír Franz; Hrají: Eliška Lachoutová, Jana Švenková, Jiří Srstka, Petr Borka, Otokar Marek a Jan Kosek.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.