AS 2003, č. 1, s. 7 - 9, Dominik Tesař.
Zvíře Faustování
Každý rok na listopad, v kulturním domě v Bechyni, vyleze odkudsi zvíře. Jmenuje se Faustování. Neplazí se tajemně podél stěn, nýbrž skočí rovnou doprostřed velkého sálu a zařve…víte co zařve?
Oficiálně se říká, že divadelní festival Faustování je národní přehlídka loutkových divadel, hrajících pro dospělé a mládež, spojený s tvůrčí dílnou. Budiž.
Pro mě je to zvíře, které neřve. Skočí doprostřed místnosti a začne se smát,vrkat, štěkat a slastně se drbat o kůru stromů.
Formálně tenhle festival není vlastně ničím výjimečný. Třeba Chrudim je také alchymistická dílna loutkových divadel. A FEMAD a Hronov. Tam se také sejdou ti, kteří mají něco nového, chtějí se něco dozvědět od publika a lektorů. To je mezi českými (pohříchu jen amatérskými) divadly normál. Rozdíl je asi v atmosféře.
Faustování je festival-svátek, kde představení není koněm na dostizích, ale hrou, otevřenou věcí, jíž se lidi učí naslouchat a sdělovat se. Kde i následné „popovídání o zhlédnutém,“ je hrou a otevřenou věcí. Tenhle festival je zcela ovlivněn osobností svého zakladatele Josefa Brůčka – gurua českého alternativního divadla, ředitele bechyňského KD a zakladatele o.s. Tatrmani.
A Brůček sám je zvíře, které vrká, občas štěká, slastně si drbe hřbet o stromy a blbne. Zvířata jiných festivalů důležitě mručí, sekají ocasem, měří fouskama přesné vzdálenosti a žádné tykání s nimi není.
Letos se divadelníci sešli-nesešli poslední víkend v listopadu. Sešli-nesešli proto, že paní chřipka očesala program na čtyři soubory. Ovšem vzhledem k tomu, že tři z nich přitáhly sebou hromadu nových a mladých lidí, pocit siroby se nedostavil.
V pátek večer začalo divadlo Kvelb s doslova budoucí inscenací Kavkazské pohádky. O této hře nejde mnoho napsat. Už proto, že sám jsem členem divadla Kvelb. Avšak protože k představení v podstatě nedošlo, nemusím se žinýrovat. Budu o nás psát ve třetí osobě, zní to lépe.
Snad pořadatelé do poslední chvíle nevěřili, že Kvelbáci přijedou s tak syrovým těstem. Ti si zas po čertech nelámali hlavu s formou své prezentace a tak došlo k zajímavé výzvě. Improvizovat před lidmi, kteří si v programu přečetli, že jdou na regulérní představení a ne na ukazování scény, loutek (víc toho totiž fakt nebylo) a čtení pohádek.
Jak asi trefně vystihl lektor a mediátor následných popovídání Luděk Richter, to k čemu došlo, byl kabaret.
Bavili jsme se dobře, diváci doufejme také, ale o připravované premiéře to věru nebylo. Tedy: začátek festivalu patřil divadlu Kvelb a jeho Představení ke kterému nedošlo. Pozoruhodné bylo to, že o hře, kterou vlastně nikdo neviděl (tedy ani členové Kvelbu sami), se dobře a příjemně dokázalo povídat několik hodin. To je totiž důkaz, že ono „popovídání o zhlédnutém“ není vedeno jen za účelem dialektiky a poznání. Ale je to skutečný rozhovor, který je sám o sobě představením a stavem mysli… a o pár sklenic vína později i těla.
Druhý den se díky už zmíněnému řádění chřipky mohlo spát déle. Takže jsme až odpoledne znovu zasedli v malém sále bechyňského kulturáku.
Pro toho, kdo byl letos na chrudimské přehlídce to není novinka, já to však doteď netušil, že Čmukařka Romana Habaďůra Zemenová založila novou divadelní skupinu.
Přátelé Mojmíra Babáčka (tak se jmenují) přijeli s představením Tanec živlů. Inscenace vznikla pod vlivem četby Mayské poezie. Málokdo totiž asi tuší, že něco takového se vůbec zachovalo. Je s podivem, že se ony texty stylem dočista podobají jazyku Gilgameše, nebo Starého zákona. Zněly dost obřadně, ale na druhou stranu byly těžko pochopitelné, protože ta slova a obraty nevyvolávaly představy v hlavě jaksi automaticky. Vlastně jsem vůbec nepochopil, o co tam komu jde.
Taky jsem na tenhle lákavý špek jednou skočil. Byly to keltské legendy a jmenovalo se to Mabinogy. Přečtěte si to a pobavíte se mojí pošetilostí. Je to – podobně jako Mayská poezie – překrásný jazyk. Ale docela dost nepochopitelné vyprávění. Oni si s nějakým aristotelovským obloukem fakt hlavu nelámali. A teď si k tomu představte ještě stovky let mrtvé symboly, metafory, obraty… nechytal jsem se a nudil.
Z této polohy mě dostávala dobrá hra na perkuse a digeridoo a překrásné loutky z rukou Habaďůřina přítele Davida Szalaye. To že to byly totemové loutky, ale na dynamice představení nepřidalo. Přestože herci hráli citlivě a soustředěně (s loutkami poprvé!), ty totemové loutky a totemový jazyk udělaly z představení pěknou kládu.
Těším se ovšem na příští věc, kterou od Přátel Mojmíra Babáčka uvidím. Ti tři chlapi a jedno děvče jsou totiž dospělí lidé, žádná ZUŠka. Přišlo mi, že jsou pro divadlo rozhodnutí, že je to baví a že mají i ctižádost dát s Habaďůrou dohromady pořádný band. Bylo vidět, že na to mají.
Po Čtyřech živlech se ve velkém sále rozdávaly ceny pro soubory nejlepší ze všech nejlepších. Pro pořadatele už tradičně příležitost zbavit se těch nejošklivějších a nejméně potřebných krámů z oblasti keramiky, které… čert ví, kde vlastně berou. Z toho důvodu rozdávají ceny úplně všem, včetně těch, kteří ještě nehráli.
Ve velkém sále, pár minut na to, začínal soubor Záchvat. Je to ZUŠkové divadlo z Hradce Králové.
Dávali hororovou legendu z Ruska, pod názvem Naděžda. Dva studenti teologie vandrují o vagacích po široširém lánu a jako na potvoru je přivítají pod svou střechou vlkodlačí ženský. Příběh jako řemen.
Smůla byla, že takhle jsme se to dozvěděli až během odpoledního popovídání. Já zprvu ani netušil, že jsem ten děj nepochopil. Bylo až úžasné sledovat, jak jsme si každý pro sebe vytvořili několik různých dějových linií (oproti skutečné verzi docela banálních), které se na jevišti odehrály. Především nikomu nedošlo, že ty ženský jsou vlkodlaci, a pak jsme se jen plácali do čela: „Vždyť tam pořád vyli vlci!“
A už to jelo. Proč jsou tam dva studenti, když se příběh týkal jenom jednoho z nich? Proč matka Naděždy nabádala hocha, aby se během nočních motliteb nepodíval do její mrtvé tváře? (Naděždu se totiž někomu podařilo dostat do rakve…i když vlastně ne tak docela zabít.) Jí totiž naopak záleželo na tom, aby Naděžda studenta nalákala k sobě do hrobu. Ani o konci jsme neměli jistotu. Moje verze měla pointu: člověče modli se pořádně, nebo se ti něco stane (v tomto případě tě sežere mrtvola).
Já to nepíšu proto, abych si brousil vtip o Jirku Polehňu, který soubor Záchvat vede. Sám mám dramaturgické máslo na hlavě. Chci jen ilustrovat, do jak velikých zmatků se jeden může dostat. Je to klasická potíž, se kterou se potýká snad každý divadelník. Člověk, který je uvnitř té přeměny z literatury na divadlo, ztrácí rychle schopnost rozeznat nejasnosti a bezsouvislosti, protože onen příběh zná. Řešením je buď, že se všechno podaří vychytat hned napoprvé, anebo doslova investigativně odkrývat, čistit a trápit se: „Jak to že to není jasný?! Vždyť tam přece vyjí vlci!“
Herců bylo na jevišti jak psů. Vodili javajky a to tak, že jedna osoba vodila tělo a druhá, jenž stála za zády první, vodila čempurity. V téhle situaci logicky téměř chyběly akce loutek. Fungovalo to skvěle v drobných gestech – nalít si z lahve, vypít vodku, pohladit zkormoucenou matku. Ale jinak byly postavy celou dobu zafixované jen na dvou místech a konverzovaly. Na druhou stranu i tak se všichni ti psi (psice) po jevišti pohybovali koordinovaně a bez neohrabaností a tempo hry nekolísalo. V tom byl zjevně kus práce.
A hned potom jsme zalezli zpět do malého sálu a podívali se na představení, které dal dohromady soubor Jesličky, také z Hradce Králové. Jmenovalo se to Tygr, mnich a šakal a byla to verze známé bajky o chlapíkovi, který zachrání nebezpečné zvíře před lovci a pak zjistí, že nevděk světem vládne. Chlap potom hledá někoho, kdo by se jej zastal. Strom, kráva a cesta (v této verzi) však hází nešťastníka do jednoho pytle se všemi lidmi, kteří jim nějak ublížili.
První překvapení bylo, že Jesličky je jenom jedna herečka Jolana Brannová (až potom jsem zjistil že ve skutečnosti je to širší celek). Další přišlo hned po začátku. Pořád jsem si říkal – proč Jesličky? Přišlo mi to jako divadlo, které hraje jen na Vánoce, nebo tak něco. Anebo snad že se Jolana považuje za herečku v plenkách.
Ovšem Jolanina hra byla taková, že by mohla své divadlo klidně pojmenovat Vysoká škola (když vynecháme DAMU, která je spíše naopak jesličkami). Byla to především hra. Jolana nepsychologizovala, nijak se netrápila, pohybovala se svobodně po prostoru a různých zákoutí scény a ze svého kostýmu vytahovala loutky a jednala. Přesně jako když si hrajete a baví vás to. Být sama na jevišti a při tom si umět hrát, kouzlit s představami, být - a ještě k tomu věrohodná - to je kumšt.
Představení mě dostalo, přestože se mi ta bajka normálně nelíbí. Také rekvizity z výtvarného hlediska vyloženě nebyl můj vkus, ani hudební doprovod nahraný ze syntezátoru. Není to divné? Po téhle zkušenosti začínám věřit, že když je na jevišti člověk, človrda, homo ludens, je možné se obklopit artefakty jakoby nakoupenými v obchodě (což nebyly), může se doprovodit třeba i umělou muzikou. A nic z toho mě neznechutí, nevymaže to automaticky přirozený lidský kontakt.
Ve hře vlastně nebyly ani nějaké exkluzivní inscenační parády, ačkoli jedna vyloženě stála za to. To když se z rukávu Jolanina kabátu začala soukat cesta - dlouhý šátek, která nadávajíc mnichovi za to že je člověk, vedla jej zpět pod čumák tygra. Ale jinak nebylo parádiček ani třeba. Bylo to jednoduché, čisté a vtipné. Je pravda, že k dobrému zážitku patřilo i to, že bajka trvala zhruba dvacet minut.
Název Jesličky může také znamenat, že se tu hrají výhradně „mateřinky“. Podle mě by Jolana mohla v klidu začít uvažovat i o představení pro dospělé.
Večerní program opět zkosily bacily, takže ještě jedno popovídání a bylo to všechno.
Já ovšem, než skončím, musím zmínit ještě něco důležitého. Pokud se někdy v budoucnu budou rozdávat nějaké ceny za producentské počiny, tak chci rovnou navrhnout a zarezervovat medaili pro Josefa Brůčka (mohli bychom přispět s nějakými keramickými drobnostmi, které jsme na Faustování za ta léta nasbírali…). To za geniální nápad vytvořit klub profesionálních diváků.
Profesionální divák dostane klubovou legitimaci a honorář. Takový divák je pan divák. Je sebevědomý. Když tleská, tak důkladně, když se nudí, umí se nudit pořádně. Takový vás nenechá na pochybách, jestli má vaše práce smysl. Leccos už viděl – rohlíkem ho neopijete. Do divadla nevkročí bez cajktašky s květinami a shnilými vejci. A hlavně! Přijde.
Kdo si chcete vydělat, či kdo by se rád stal hrdinou výše popsaného lidského vzorku, přijeďte určitě na příští ročník Faustování!!
Ale když už jsme u toho kritizování; jedna koruna jako divácký honorář – to je na konkurenční boj s TV, PC a alkoholem rozhodně málo.
Dominik Tesař
Každý rok na listopad, v kulturním domě v Bechyni, vyleze odkudsi zvíře. Jmenuje se Faustování. Neplazí se tajemně podél stěn, nýbrž skočí rovnou doprostřed velkého sálu a zařve…víte co zařve?
Oficiálně se říká, že divadelní festival Faustování je národní přehlídka loutkových divadel, hrajících pro dospělé a mládež, spojený s tvůrčí dílnou. Budiž.
Pro mě je to zvíře, které neřve. Skočí doprostřed místnosti a začne se smát,vrkat, štěkat a slastně se drbat o kůru stromů.
Formálně tenhle festival není vlastně ničím výjimečný. Třeba Chrudim je také alchymistická dílna loutkových divadel. A FEMAD a Hronov. Tam se také sejdou ti, kteří mají něco nového, chtějí se něco dozvědět od publika a lektorů. To je mezi českými (pohříchu jen amatérskými) divadly normál. Rozdíl je asi v atmosféře.
Faustování je festival-svátek, kde představení není koněm na dostizích, ale hrou, otevřenou věcí, jíž se lidi učí naslouchat a sdělovat se. Kde i následné „popovídání o zhlédnutém,“ je hrou a otevřenou věcí. Tenhle festival je zcela ovlivněn osobností svého zakladatele Josefa Brůčka – gurua českého alternativního divadla, ředitele bechyňského KD a zakladatele o.s. Tatrmani.
A Brůček sám je zvíře, které vrká, občas štěká, slastně si drbe hřbet o stromy a blbne. Zvířata jiných festivalů důležitě mručí, sekají ocasem, měří fouskama přesné vzdálenosti a žádné tykání s nimi není.
Letos se divadelníci sešli-nesešli poslední víkend v listopadu. Sešli-nesešli proto, že paní chřipka očesala program na čtyři soubory. Ovšem vzhledem k tomu, že tři z nich přitáhly sebou hromadu nových a mladých lidí, pocit siroby se nedostavil.
V pátek večer začalo divadlo Kvelb s doslova budoucí inscenací Kavkazské pohádky. O této hře nejde mnoho napsat. Už proto, že sám jsem členem divadla Kvelb. Avšak protože k představení v podstatě nedošlo, nemusím se žinýrovat. Budu o nás psát ve třetí osobě, zní to lépe.
Snad pořadatelé do poslední chvíle nevěřili, že Kvelbáci přijedou s tak syrovým těstem. Ti si zas po čertech nelámali hlavu s formou své prezentace a tak došlo k zajímavé výzvě. Improvizovat před lidmi, kteří si v programu přečetli, že jdou na regulérní představení a ne na ukazování scény, loutek (víc toho totiž fakt nebylo) a čtení pohádek.
Jak asi trefně vystihl lektor a mediátor následných popovídání Luděk Richter, to k čemu došlo, byl kabaret.
Bavili jsme se dobře, diváci doufejme také, ale o připravované premiéře to věru nebylo. Tedy: začátek festivalu patřil divadlu Kvelb a jeho Představení ke kterému nedošlo. Pozoruhodné bylo to, že o hře, kterou vlastně nikdo neviděl (tedy ani členové Kvelbu sami), se dobře a příjemně dokázalo povídat několik hodin. To je totiž důkaz, že ono „popovídání o zhlédnutém“ není vedeno jen za účelem dialektiky a poznání. Ale je to skutečný rozhovor, který je sám o sobě představením a stavem mysli… a o pár sklenic vína později i těla.
Druhý den se díky už zmíněnému řádění chřipky mohlo spát déle. Takže jsme až odpoledne znovu zasedli v malém sále bechyňského kulturáku.
Pro toho, kdo byl letos na chrudimské přehlídce to není novinka, já to však doteď netušil, že Čmukařka Romana Habaďůra Zemenová založila novou divadelní skupinu.
Přátelé Mojmíra Babáčka (tak se jmenují) přijeli s představením Tanec živlů. Inscenace vznikla pod vlivem četby Mayské poezie. Málokdo totiž asi tuší, že něco takového se vůbec zachovalo. Je s podivem, že se ony texty stylem dočista podobají jazyku Gilgameše, nebo Starého zákona. Zněly dost obřadně, ale na druhou stranu byly těžko pochopitelné, protože ta slova a obraty nevyvolávaly představy v hlavě jaksi automaticky. Vlastně jsem vůbec nepochopil, o co tam komu jde.
Taky jsem na tenhle lákavý špek jednou skočil. Byly to keltské legendy a jmenovalo se to Mabinogy. Přečtěte si to a pobavíte se mojí pošetilostí. Je to – podobně jako Mayská poezie – překrásný jazyk. Ale docela dost nepochopitelné vyprávění. Oni si s nějakým aristotelovským obloukem fakt hlavu nelámali. A teď si k tomu představte ještě stovky let mrtvé symboly, metafory, obraty… nechytal jsem se a nudil.
Z této polohy mě dostávala dobrá hra na perkuse a digeridoo a překrásné loutky z rukou Habaďůřina přítele Davida Szalaye. To že to byly totemové loutky, ale na dynamice představení nepřidalo. Přestože herci hráli citlivě a soustředěně (s loutkami poprvé!), ty totemové loutky a totemový jazyk udělaly z představení pěknou kládu.
Těším se ovšem na příští věc, kterou od Přátel Mojmíra Babáčka uvidím. Ti tři chlapi a jedno děvče jsou totiž dospělí lidé, žádná ZUŠka. Přišlo mi, že jsou pro divadlo rozhodnutí, že je to baví a že mají i ctižádost dát s Habaďůrou dohromady pořádný band. Bylo vidět, že na to mají.
Po Čtyřech živlech se ve velkém sále rozdávaly ceny pro soubory nejlepší ze všech nejlepších. Pro pořadatele už tradičně příležitost zbavit se těch nejošklivějších a nejméně potřebných krámů z oblasti keramiky, které… čert ví, kde vlastně berou. Z toho důvodu rozdávají ceny úplně všem, včetně těch, kteří ještě nehráli.
Ve velkém sále, pár minut na to, začínal soubor Záchvat. Je to ZUŠkové divadlo z Hradce Králové.
Dávali hororovou legendu z Ruska, pod názvem Naděžda. Dva studenti teologie vandrují o vagacích po široširém lánu a jako na potvoru je přivítají pod svou střechou vlkodlačí ženský. Příběh jako řemen.
Smůla byla, že takhle jsme se to dozvěděli až během odpoledního popovídání. Já zprvu ani netušil, že jsem ten děj nepochopil. Bylo až úžasné sledovat, jak jsme si každý pro sebe vytvořili několik různých dějových linií (oproti skutečné verzi docela banálních), které se na jevišti odehrály. Především nikomu nedošlo, že ty ženský jsou vlkodlaci, a pak jsme se jen plácali do čela: „Vždyť tam pořád vyli vlci!“
A už to jelo. Proč jsou tam dva studenti, když se příběh týkal jenom jednoho z nich? Proč matka Naděždy nabádala hocha, aby se během nočních motliteb nepodíval do její mrtvé tváře? (Naděždu se totiž někomu podařilo dostat do rakve…i když vlastně ne tak docela zabít.) Jí totiž naopak záleželo na tom, aby Naděžda studenta nalákala k sobě do hrobu. Ani o konci jsme neměli jistotu. Moje verze měla pointu: člověče modli se pořádně, nebo se ti něco stane (v tomto případě tě sežere mrtvola).
Já to nepíšu proto, abych si brousil vtip o Jirku Polehňu, který soubor Záchvat vede. Sám mám dramaturgické máslo na hlavě. Chci jen ilustrovat, do jak velikých zmatků se jeden může dostat. Je to klasická potíž, se kterou se potýká snad každý divadelník. Člověk, který je uvnitř té přeměny z literatury na divadlo, ztrácí rychle schopnost rozeznat nejasnosti a bezsouvislosti, protože onen příběh zná. Řešením je buď, že se všechno podaří vychytat hned napoprvé, anebo doslova investigativně odkrývat, čistit a trápit se: „Jak to že to není jasný?! Vždyť tam přece vyjí vlci!“
Herců bylo na jevišti jak psů. Vodili javajky a to tak, že jedna osoba vodila tělo a druhá, jenž stála za zády první, vodila čempurity. V téhle situaci logicky téměř chyběly akce loutek. Fungovalo to skvěle v drobných gestech – nalít si z lahve, vypít vodku, pohladit zkormoucenou matku. Ale jinak byly postavy celou dobu zafixované jen na dvou místech a konverzovaly. Na druhou stranu i tak se všichni ti psi (psice) po jevišti pohybovali koordinovaně a bez neohrabaností a tempo hry nekolísalo. V tom byl zjevně kus práce.
A hned potom jsme zalezli zpět do malého sálu a podívali se na představení, které dal dohromady soubor Jesličky, také z Hradce Králové. Jmenovalo se to Tygr, mnich a šakal a byla to verze známé bajky o chlapíkovi, který zachrání nebezpečné zvíře před lovci a pak zjistí, že nevděk světem vládne. Chlap potom hledá někoho, kdo by se jej zastal. Strom, kráva a cesta (v této verzi) však hází nešťastníka do jednoho pytle se všemi lidmi, kteří jim nějak ublížili.
První překvapení bylo, že Jesličky je jenom jedna herečka Jolana Brannová (až potom jsem zjistil že ve skutečnosti je to širší celek). Další přišlo hned po začátku. Pořád jsem si říkal – proč Jesličky? Přišlo mi to jako divadlo, které hraje jen na Vánoce, nebo tak něco. Anebo snad že se Jolana považuje za herečku v plenkách.
Ovšem Jolanina hra byla taková, že by mohla své divadlo klidně pojmenovat Vysoká škola (když vynecháme DAMU, která je spíše naopak jesličkami). Byla to především hra. Jolana nepsychologizovala, nijak se netrápila, pohybovala se svobodně po prostoru a různých zákoutí scény a ze svého kostýmu vytahovala loutky a jednala. Přesně jako když si hrajete a baví vás to. Být sama na jevišti a při tom si umět hrát, kouzlit s představami, být - a ještě k tomu věrohodná - to je kumšt.
Představení mě dostalo, přestože se mi ta bajka normálně nelíbí. Také rekvizity z výtvarného hlediska vyloženě nebyl můj vkus, ani hudební doprovod nahraný ze syntezátoru. Není to divné? Po téhle zkušenosti začínám věřit, že když je na jevišti člověk, človrda, homo ludens, je možné se obklopit artefakty jakoby nakoupenými v obchodě (což nebyly), může se doprovodit třeba i umělou muzikou. A nic z toho mě neznechutí, nevymaže to automaticky přirozený lidský kontakt.
Ve hře vlastně nebyly ani nějaké exkluzivní inscenační parády, ačkoli jedna vyloženě stála za to. To když se z rukávu Jolanina kabátu začala soukat cesta - dlouhý šátek, která nadávajíc mnichovi za to že je člověk, vedla jej zpět pod čumák tygra. Ale jinak nebylo parádiček ani třeba. Bylo to jednoduché, čisté a vtipné. Je pravda, že k dobrému zážitku patřilo i to, že bajka trvala zhruba dvacet minut.
Název Jesličky může také znamenat, že se tu hrají výhradně „mateřinky“. Podle mě by Jolana mohla v klidu začít uvažovat i o představení pro dospělé.
Večerní program opět zkosily bacily, takže ještě jedno popovídání a bylo to všechno.
Já ovšem, než skončím, musím zmínit ještě něco důležitého. Pokud se někdy v budoucnu budou rozdávat nějaké ceny za producentské počiny, tak chci rovnou navrhnout a zarezervovat medaili pro Josefa Brůčka (mohli bychom přispět s nějakými keramickými drobnostmi, které jsme na Faustování za ta léta nasbírali…). To za geniální nápad vytvořit klub profesionálních diváků.
Profesionální divák dostane klubovou legitimaci a honorář. Takový divák je pan divák. Je sebevědomý. Když tleská, tak důkladně, když se nudí, umí se nudit pořádně. Takový vás nenechá na pochybách, jestli má vaše práce smysl. Leccos už viděl – rohlíkem ho neopijete. Do divadla nevkročí bez cajktašky s květinami a shnilými vejci. A hlavně! Přijde.
Kdo si chcete vydělat, či kdo by se rád stal hrdinou výše popsaného lidského vzorku, přijeďte určitě na příští ročník Faustování!!
Ale když už jsme u toho kritizování; jedna koruna jako divácký honorář – to je na konkurenční boj s TV, PC a alkoholem rozhodně málo.
Dominik Tesař
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.