Klášterec nad Orlicí, Ochotnické divadlo
Počátky divadla
Ochotnické divadlo se datuje od roku 1897. Přesné datum nám spolehlivě určuje Protokol ustavující valné hromady spolku divadelních ochotníků „Čech“ v Klášterci, konané 17. dne ledna 1897. Přítomno tehdy bylo 22 členů.
Avšak tímto dnem divadelní činnost nezačíná. V obou Pamětních knihách obce zapsal v poznámkách kronikář Josef Doleček čp. 75 toto:
„Jest nám známo, že již 1840 se zde hrálo a sice na Jedlině, hra GENOVEFA.
První počátky divadelní kulturní činnosti můžeme datovati od r. 1870, kdy se hrálo na malém přenosném jevišti, které bylo z papíru a bylo postavené na sudech od piva. O něco později, r. 1880, pronajal Vašíček nynější hostinec u kostela Chramostovi ze Žamberka, který dal podnět na utvoření div. kroužku a pořídilo se nové jeviště větší. Toto jeviště maloval malíř Jaška z Končin.
Knihař Josef Chramosta podnikl první divadelní hru dne 11. IX. 1880. Dávalo se SLUŽEBNICE SVÉ PANÍ, veselohra o 3 jednáních. Divadelní hry řídil, jak píše Alois Jirásek v povídce Stromy, Josífek. Byl to učitel Josef Poldauf, který zde působil od 1. 9. 1880 do 1. 9. 1881 a za návštěvy Jiráskovy na faře bydlel.
Hrálo se potom střídavě (kromě Chramostova hostince) u Tomanů – Maršíků v hostinci na horním Klášterci i v Pastvinách. Nynější hostinec U mostu měl v držení p. Kreuziger, velmi inteligentní člověk. Tento hostinec přenechal Janu Holendovi, pekaři.“
Na jiném místě se můžeme dočíst, že:
„Hrálo se Na Rychtě a cestovali s jevištěm i do sousedních obcí. První hra (na novém jevišti – o tom později, pozn. autora) se hrála DÍVKA Z PODSKALÍ.
Pokud se dalo zjistit, hrály se tyto hry: OSUDNÉ NÁMLUVY, GALEJNÍ OTROCI, INSERÁT, MLYNÁŘ A JEHO DÍTĚ, KLÁŠTERNÍ SELKA, ON NESMÍ NA VENEK, PAN DOKTOR KALOUS, EKSECÍRKA V KOCOURKOVĚ, MEDICINÁLNÍ RADA PROF. DOKTOR, TLUČHUBA, TELEGRAM, KŘÍŽ U POTOKA, CHUDÝ PÍSNIČKÁŘ, ZLATOHORSKÝ SEDLÁK, ČESKÉ AMAZONKY a jiné.“
Jak je patrné, divadelní život pulsoval daleko dříve před oficiálním ustavením spolku. V dříve jmenovaném PROTOKOLU USTAVUJÍCÍ VALNÉ HROMADY SPOLKU DIVADELNÍCH OCHOTNÍKŮ „ČECH“ (jména v názvech divadelních spolků se objevovala od prvopočátků vznikajících společností jako poděkování a úctu osobnostem naší historie a kultury a přetrvávají dodnes. Např.: Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo bratří Mrštíků v Brně, Smetanovo divadlo v Praze a další. V Klášterci nesl spolek jméno básníka Svatopluka Čecha – pozn. autora) je možno se dočíst ve zprávě jednatele spolku učitele Antonína Dojivy toto:
„V prosinci 1894 bylo zadáno o potvrzení stanov spolkových, počemž v lednu 1895 stanovy došly úředního schválení.“ A dále: „Tak v roce 1893 za poslední 3 měsíce vystoupil (spolek) dvakráte, v roce 1894 devětkráte, v roce 1895 jedenáctkráte a v roce 1896 osmkráte. Až dosud vystoupil tedy spolek třicetkráte a to uspořádav 27 divadelních představení a 3 plesy.“
Z protokolu ustavující valné hromady a poznámek v klášterských kronikách vyplývá, že ochotnické divadlo se v naší obci hrálo podstatně dříve, jak dokazuje i jeden z nejstarších dochovaných plakátů z r. 1893.
V roce založení divadelního spolku se odehrálo deset představení. A již v té době existovala jakási cenzura, protože režisérovi bylo uloženo, aby na příští rok vybral deset her do repertoáru a předložil jejich seznam úřední revizi. V témže roce bylo prvně rozhodnuto „… požádati ctěné diváctvo, aby alespoň při představení v sále nekouřilo.“
Prvními členy výboru byli zvoleni: Antonín Dojiva, Antonín Simon, Ferdinand Kalous, Antonín Buchtel, Vít Kalous, František Leichter, Jan Holenda a Antonín Doleček. Volby se konaly tajně hlasovacími lístky.
1900 - 1918
Roku 1900 přišel tehdejší jednatel pan František Leichter s myšlenkou, která dokládá vysoké nároky, jež na svou práci ochotníci kladli. Tato myšlenka je zapsána v protokolu z 28. prosince 1900:
„Nesnižujme se nikdy k obecenstvu, nýbrž hleďme obecenstvo povznést k sobě. Každému kusu předcházej předmluva, v níž se děj kusu objasní. Kráčejme s dobou, duchem času, pokračujme.“
Aby divák pochopil obsahovou myšlenku, byla od roku 1900 zavedena předmluva, kde tehdejší režisér divákům blíže obsah hry vysvětlil. Nutno dodat, že u některých her, ať už starších či nedávné minulosti nebo i současných, by tato předmluva byla na místě.
V roce 1904 se spolek stal členem Ústřední matice divadelních ochotníků česko-slovenských.
Ve zprávě na výroční valné hromadě zaznělo i mnoho nářků nad poměry a problémy, které ztrpčovaly režisérovi práci. Např.:
„Někteří páni učitelé do divadla vůbec nechodí, ani kněží moc náklonnosti divadelnímu umění neprojevují, též obecní radní nejeví zájem o účast, jakou by jeviti měli a pan starosta v prvé řadě vůbec do divadla nejde.“
Po deseti letech trvání spolku konstatoval jednatel na výroční valné hromadě, že:
„… spolek čítá 44 členů, vlastní 225 svazků v knihovně a dluh spolku činí 58 korun a 98 haléřů.“
Pro lepší kvalitu režisérské práce a tím i představení, byli zvoleni dva režiséři – pro drama Antonín Filip a veselohry Oldřich Fiedler. Tato schůze dala též první podnět ke spolupráci ochotníků a TJ Sokol.
V letech 1. světové války byla činnost spolku sice méně aktivní, přesto se (dle záznamů) hrála v roce 1916 čtyři představení a v roce 1917 tři. Schůzová činnost byla obnovena ke konci roku 1917. Členové výboru, kteří byli na frontě, zůstali ve svých funkcích a byli zvoleni zastupující náhradníci.
Divadlo mazi válkami (do 1948)
Po vyhlášení Československé republiky v roce 1918, kdy národ jásal nad nabytou samostatností, bylo zapotřebí toto sebevědomí podněcovat a podporovat, k čemuž je divadlo tím nejlepším prostředkem. Na mimořádné valné hromadě svolané Ferdinandem Kalousem ve svém projevu uvedl mimo jiné:
„… My, přihlížejíce k dějinám těmto, musíme věnovati divadlu velkou pozornost a práce pro divadlo musí býti posláním. Ono divadlo jest velkou vzpruhou našeho národního života.“
Na jiném místě svého projevu uvedl, že „… přáním mnohých jest upustit od tancovaček, které po divadelním představení stávají se zvykem a mnohdy ruší dojem ze hry.“
V tomto roce (1918) se začalo jednat o výstavbě Tylova domu v Praze, aby vesničtí ochotníci měli možnost i v hlavním městě veřejně vystupovat. Dále byly zrušeny tištěné plakáty, protože byly drahé a začaly se používat plakáty psané.
Důležitým mezníkem v historii ochotníků i Sokolů byl rok 1919, kdy se ve spolkové místnosti pana Olbricha dne 24. dubna konala společná schůze a hlavním předmětem jednání byl návrh na stavbu nové sokolovny v obci. V zápise z toho dne je uvedeno:
„Předmětem jednání byl návrh pro stavbu sokolovny v místní obci, by všichni přátelé sokolské myšlenky našli v ní svůj útulek a byla domovem nejen mladé potěšitelně se rozvíjející naší jednotě sokolské, ale aby také v tom smyslu sloužila všem kulturním požadavkům zdejšího lidu. Návrh tento přijat byl spolkem divadelních ochotníků „Čech“, zde ztotožňovaným zároveň v členech Sokola, s porozuměním, neb bylo též jeho přáním, zříditi si pro své poslání svoje pěkné stálé jeviště, které by v budově té umístěno býti mohlo. Tím návrh přijat a příznivě odhlasován oboustranně.“
V roce 1921 se vrátili poslední legionáři z front 1. světové války. Těm, kteří položili své životy, byla vzdána všemi ochotníky náležitá pocta. Josef Toman, učitel, a Josef Doleček, krupař čp. 75, byli pověřeni vypracováním návrhu pomníku padlým. Tento pomník je umístěn na křižovatce na České Petrovice a horní konec Klášterce.
Byl zvolen nový výbor ve složení:
Předseda: Ferdinand Kalous
Jednatel: Rudolf Hovad
Pokladník: Hugo Semerád
Hospodář: Josef Šroler
Knihovník: František Müller
Režiséři: Oldřich Fiedler a Kliment Divíšek
a dalších osm členů výboru.
Pan učitel Prauz z Pastvin, velmi pokrokový člověk, podal na této schůzi žádost, aby místní spolek rozšířil svoji činnost i pro obec pastvinskou a napomohl založení divadla v této obci. Jeho žádosti bylo vyhověno.Pomoc pastvinským ochotníkům byla účinná. Již v roce 1934 poprvé sehrálipastvinští ochotníci v Klášterci první představení. Uvedli hru KANTOROVIC SLEČINKA.
I ochotníci z České Rybné přijeli hostovat s divadelním představením TŘI MUŠKETÝŘI.
Po pěti letech, v roce 1924, bylo obnoveno jednání mezi divadelním spolkem a TJ Sokol o stavbě vlastního kulturního stánku – sokolovny. Výsledkem jednání byl podpis smlouvy mezi oběma stranami.
Značného úspěchu doznalo divadlo příchodem pana učitele Šaška, který zajišťoval hudební doprovody při hrách, zpíval, režíroval i sám psal jednoaktovky.
Díky kvalitnímu repertoáru, velmi dobrým hereckým výkonům a skvělým hudebním doprovodům získalo klášterecké divadlo výbornou pověst a spolek byl často zván do okolních obcí – Kunvaldu, Líšnice, Kunčic. I když představení byla hojně navštěvována a roční zisk činil 6 000 Kč, finanční problémy stále trvaly. Značný podíl na tomto stavu měly dluhy, které přetrvávaly díky kvalitnějšímu vybavení jeviště a pořizování dalších rekvizit. Z úsporných důvodů byly v roce 1935 přerušeny styky s Ústřední maticí divadelní, byl zrušen odběr divadelního tisku a autorské poplatky se snížily na 100,20 Kč.
Značných změn doznal i výbor spolku:
Předseda: Ferdinand Kalous, rolník
Místopředseda: J. Seifert, řídící učitel
Jednatel: R. Hovad, obch. zástupce
Pokladník: Fr. Kupka, správce mlékárny
Hospodář a knihovník: Fr. Kalous, sokolník
Režiséři: Fr. Hladký, řed. obč. školy
J. Rázl, učitel
B. Zvach, profesor
E. Nůnová opatrovnice
Řídící hudby: Rud. Stárek, odb. učitel
Další členové: Sl. Bednář
Josef Doleček čp. 81
Em. Trojan z Pastvin
M. Divíšek
A. Dolečková
B. Hovadová
Funkci nápovědy převzala sl. Nůnová
Stavění kulis provedou: Fr. Kalous
Fr. Koblížek
Jos. Šroler
Nejúspěšnější hrou v roce 1936 byla hra se zpěvy PERLY PANNY SERAFÍNKY.
V roce 1937 se prvně začalo jednat o přístavbě prostoru pro kulisy a rekvizity, neboť inventář stále přibýval a jeho cena byla značná. Potřebná finanční hotovost na stavbu však nebyla a proto byla celá záležitost přesunuta na pozdější dobu. Bohužel, dodnes přístavba není a kulisy na lávce nad jevištěm značně trpí prachem a zatékající vodou.
V roce 1939 vystřídal p. uč. Rázla František Janeček ze Zbudova. Za dva roky pan Jaroslav Rázl zemřel a jeho odchodem ze scény ztratilo divadlo velmi obětavého člena divadelních ochotníků.
Začátkem 2. světové války nastala těžká doba pro všechny občany Československé republiky, jejich organizace a spolky, tedy i pro divadlo. Repertoár byl značně omezen, podléhal tvrdé cenzuře a navíc v roce 1938 bylo v sokolovně ubytováno vojsko.
V těchto velmi těžkých dobách válečných let byla práce režisérů dvojnásobně odpovědná aby plnila další úlohy divadla – pobavit lidi a povzbuzovat národní sebevědomí. František Hladký, ředitel školy, Jaroslav Rázl, učitel a Bohuslav Zvach, profesor, byli ti, kteří tuto odpovědnost na sebe vzali.
O této těžké válečné době a srdnatosti klášterských ochotníků se opět dočítáme v Pamětní knize obce v zápisech kronikáře Dolečka:
„Vzpomeňte si, co pro nás bylo za těchto dob divadlo. Jakou bylo pro nás vzpruhou, jakým životním balzámem, jakým povzbuzením pro naši stísněnou duši. Pamatujeme na hru U PANSKÉHO DVORA, jak obecenstvo aplaudovalo našemu nezapomenutelnému Antonínu Dolečkovi čp. 74, který zazpíval písničku S tou českou písničkou, s tou budeme bourat svět! V hledišti se obecenstvo rozjásalo, bylo to jako když vypustí stavidla a jimi se žene a valí příval vod. Měla se tehdy vypustit – Ta česká písnička, obecenstvo to vědělo, ale my jsme ji tam dali a on jí Toník tak zazpíval, protože cítil, že jí zpívá z duší a srdcí všech, co jich v sále bylo. Každý šel tehdy tak svátečně naladěn domů a s takovou jistotou ve vítězství naší věci, že se to tak hned nezapomene.“
Podle dostupných podkladů bylo v době 2. světové války na jevišti klášterecké sokolovny sehráno 19 divadelních her.
Všem odvážným a obětavým hercům i režisérům, kteří svým uměním pomáhali překonávat útrapy války, patří za jejich práci náš veliký dík.
Skončením 2. světové války a tím i okupace českého národa bylo divadelníkům na čas svobodně rozvíjet svoji činnost a vybírat repertoár. Na první poválečné schůzi, 10. 6. 1945, se sešlo sedm členů.
Na podzim toho roku přišli zástupci Českého svazu mládeže – Zd. Kalous, Mirek Kalous a sl. Kašparová – s návrhem spolupráce na poli kulturním. Ochotníci tento návrh přijali, protože do divadla přišlo mládí a byl důvod věřit, že klášterecké divadlo nezanikne. Ve spolupráci s ČSM bylo v režii učitele Dolečka a Marty Kodytkové sehráno pět her.
K uctění památky Svatopluka Čecha, jehož jméno spolek nese, bylo rozhodnuto nacvičit pásmo jeho veršů i další tvorby. Tohoto úkolu se ochotně ujal ředitel školy pan Rudolf Stárek.
V roce 1947 Spolek divadelních ochotníků „Čech“ v Klášterci nad Orlicí oslavil padesátileté jubileum. Přípravy na tuto oslavu započaly již v roce 1946 a na 27. února 1947 byla svolána Valná hromada spolku. Byli pozváni i bývalí členové, kteří již žili mimo obec, ale o klášterecké divadlo se v minulosti výrazně zasloužili. Hlavní projev na této Slavnostní valné hromadě měl pan Josef Doleček čp. 75, ve kterém vzpomněl nejen historii divadla, ale i těch, kteří své role již dohráli na jevišti i v životě. Povstáním jim byla věnována tichá vzpomínka a uctěna jejich památka. Místopředseda divadelního okrsku pan Josef Pecka předal na této Valné hromadě divadelnímu spolku „Čech“ v Klášterci diplom za padesátiletou činnost a uznání za vykonanou práci.
V témže roce, 1947, začaly do kultury, tedy i do divadla, vstupovat politické vlivy. Na výborové schůzi 17. 2. 1948 seznámil jednatel spolku všechny přítomné s obsahem oběžníku okrsku, kterým byly zakázány operety a hry se zpěvy a byla stanovena povinnost odvádět 5% z tržeb Ústřední radě odborů. Dále v oběžníku přišla výzva, aby do repertoáru byly zařazovány hry se socialistickou tématikou. Tehdejší výbor vyřešil situaci šalamounky, když do repertoáru zařadil dvě hry: Ostrovského BOUŘE a ŽENITBA N. V. Gogola.
1948 - 1967
V roce 1950 byla do sboru režisérů zvolena Marta Kodytková a později i Marie Stárková. V tomto roce byly zrušeny divadelní okrsky a Ústřední matice divadelních ochotníků Čech a spolky podle Stanislavského plánu byly zapojeny do některých masových organizací nebo závodních klubů. Bylo rozhodnuto, že spolek vstoupí pod JZD s tím, že bude samostatným odborem se svými funkcionáři.
V roce 1956 se spolek divadelních ochotníků stal součástí Osvětové besedy a změnil název na Dramatický odbor „Čech“ při Osvětové besedě. Od roku 1950 do roku 1956 bylo sehráno dvacet her. Velmi úspěšná byla DIVÁ BÁRA, kde titulní roli mistrně ztvárnila Slávka Šrolerová. Z dalších her tohoto období jmenujme jen některé: PALIČOVA DCERA, CHIRURG PLATON KREČET, LUCERNA.
V roce 1957 jsou ochotnické soubory znovu začleňovány do okrsků, vyhlašují se soutěže Lidové umělecké tvořivosti a komise doporučila do této soutěže hru PYGMALION. Soubor za tuto hru obdržel Putovní pohár za první místo v celé soutěži a navíc paní Růžena Dolečková, pan František Koblížek a pan Milan Vodehnal obdrželi diplomy za nejlepší herecké výkony.
O velikonocích roku 1958 byla uvedena hra MAMSELLE NITOUCHE v režii Rudolfa Stárka, ve které vynikla svým zpěvem Marie Stárková ml..
V této době byl soubor na vysoké umělecké úrovni. Hrou SBOHEM SMUTKU vyhrál okresní o oblastní kolo soutěže LUT a byl vyslán na přehlídku nejlepších vesnických souborů. A znovu nejlepší! Získává znovu Putovní pohár za první místo – už podruhé. Po skončení přehlídky byl soubor hodnocen takto:
„Ochotnické soubory v kraji jsou na určité výši, ale vysoko nad nimi stojí ochotníci z Klášterce.“
A protože v následujícím roce hrou INTELIGENTI soubor opět vyhrál, zůstal Putovní pohár natrvalo v Klášterci nad Orlicí.
V roce 1961 získává soubor diplom za první místo s hrou DVA LÉKAŘI, za nejlepší režii Milan Vodehnal, za nejlepší mužský herecký výkon Oldřich Brůna a Marta Kodytková uznání za nejlépe vytvořenou roli.
V roce 1966 soubor znovu vítězí v soutěži LUT detektivní hrou ANNA PŘECHÁZÍ NA ČERVENOU.
Hra STÍN JEDNOHO DĚVČÁTKA, ve které získala Marta Kodytková diplom za nejlepší ženský herecký výkon, však byla poslední a ochotnické divadlo v Klášterci nad Orlicí po sedmdesáti letech svého trvání končí. Končí však na vrcholu – v té době byl soubor nejlepší v kraji.
Orel
Vraťme se však ještě trochu zpět do historie. 28. září 1921 byla v Klášterci založena místní organizace Orla československého – katolická tělovýchovná a kulturní organizace. Mimo pravidelných tělovýchovných cvičení, přednášek, mikulášských a vánočních besídek pro děti i tato organizace hrála divadlo. Díky panu Eduardu Kacálkovi z Končin měl Orel právě při hraní divadla nemalé úspěchy.
I když neměli žádnou svoji společenskou místnost ani jeviště, sehráli každoročně jeho členové několik představení. V létě se hrálo na jevištích v přírodě – v Matyášově lese hra KRÁSKA ZE ŠUMAVY, kde Božka Bednářová jezdila na koni, který po „odehrání své role“ z neznámých důvodů padnul, dále se hrálo u Barešových hry STÁVKA, NA MANŽELSKÉ FRONTĚ KLID, nad rychtou u Morávkových – varhaníkových, U Domku hry TAM NA HORÁCH, HORSKÁ LÁSKA, nebo u domku pana faráře Chaloupky. V zimě se hrálo v hostinci u Bárnetů hry CESTIČKA K NEBI, V TOM DOMEČKU POD EMAUZY nebo na rychtě hra Z ČESKÝCH MLÝNŮ. Ze vzpomínek paní Ludmily Janečkové ze Zbudova vybíráme toto:
„Eda Kacálku byl náčelník Orla a tak pořádal hodně orelských divadel. Nejdřív se hrálo Na rychtě. Žádný Lidový dům nebyl. Potom se hrálo u Bárnetů a taky hodně v přírodě. Byly to samé operety a tak lidi hodně chodili. Když tady byli letní hosti, tak jich chodilo vždycky hodně. Jednou sme hráli divadlo U Domku, kde bydlel pan farář Morávek. Pod domkem postavili takovou hájovnu a tam se hrálo tolik divadel! Když jsme hráli divadlo Na rychtě Z českých mlýnů, to já s malou Boženkou Břízovou jsme hrály hastrmany. Eda Kacálku tam hrál krajánka a zpíval.“
V roce 1933 byly zahájeny přípravné práce na stavbu Orlovny, která měla stát v místech dnešní požární zbrojnice. Ale roku 1936 byly všechny práce ukončeny pro nedostatek peněz. V době svého rozkvětu měl Orel v Klášterci 138 členů.
V roce 1948 byla organizace Orla zakázána. Velký dík patří těm, kteří ve své době svými vystoupeními přinášeli radost dětem i dospělým, starali se o jejich tělesnou i duševní kulturu, kteří naší obec reprezentovali v širokém okolí a mnohdy za svoji snahu i trpěli.
Divadlo spí - kultura ne
(1968 - 1975)
Kulturní život v obci však neskončil, zejména díky učitelům. Nesčetné množství mnohdy velmi výpravných akcí probouzelo ve školních dětech vztah k herectví.
Paní Marie Stárková – Chadživasilevová, dlouholeté učitelka zdejší školy, jedna z nejuznávanějších vůbec, na tuto dobu vzpomíná:
„Jak nezapomenout množství kulturních besídek, jejichž organizátorem byla škola. Učitelé i ředitelé školy považovali osvětovou práci za naprostou samozřejmost, za součást svého učitelského povolání. Oni sami byli výbornými herci, režiséry, hudebníky a zpěváky. S jakým nadšením a obětavostí pracovali!
Kulturní vystoupení žáku měla vysokou úroveň, předcházela jim vždy dlouhodobá perfektní příprava, která byla zárukou úspěchu. Na tato vystoupení se těšili všichni – učitelé, rodiče, diváci – ale i především žáci. Nadšení, obětavost a láska, vštěpované učiteli, se zapsaly do jejich srdcí nesmazatelným písmem.
Neméně působivé byly i kulturní večery s pásmem hudby, recitace, prózy a zpěvu, doplněné barevnými diapozitivy. Všichni jsme se rádi zaposlouchali do veršů básníků, kteří oslavovali krásu naší vlasti, kouzlo domova, smysl života, do hudby klasiků.“
Do této doby patří velmi úspěšné PÁSMO HAŠLEROVÝCH PÍSNÍ, kterým se jeho režisérka Marie Chadživasilevová v roce 1973 rozloučila s kláštereckou školou a veřejností. Vystoupení šedesáti lidí, dětí, studentů, dospělých a orchestru vytvořilo pestrou paletu tanců, veršů, hudby a kouzelných populárních Hašlerových písní. Na toto pásmo dodnes mnozí rádi vzpomínají.
Pokus o vzkříšení
(1976 - 1980)
Ochotnické divadlo v Klášterci ale spalo. Až v roce 1975 se na schůzi tehdejšího Socialistického svazu mládeže rozhodlo nastudovat jednoaktovou hru UŽ MOU MILOU. Vedením dramatického kroužku SSM byl pověřen Lubomír Černoch, který se do Klášterce přistěhoval v předešlém roce a na „prknech znamenajících svět“ už stál. Měl, byť malé, zkušenosti s divadelní prací a proto tuto nabídku rád přijal.
Jednoaktovka se nacvičovala půl roku, ale premiéru nikdy neměla. Téměř polovina členů kroužku totiž z různých důvodů nemohla hru nacvičovat, odehrát ani jinak nadále v kroužku pracovat. Zbytek členů však položil základ budoucímu ochotnickému souboru. L. Černoch pomalu kolem sebe soustředil partu mladých lidí a společně se pustili do divadelní práce. A tak 25. července 1977 byla uvedena premiéra hry CHARLEYOVA TETA – první představení po dlouhém desetiletém divadelním půstu.
Vznikl nový ochotnický divadelní soubor. Do názvu si dal jméno po legendární klášterecké postavičce – LEDŘÍČEK – a zaregistroval se pod Kulturní středisko v Klášterci nad Orlicí. (obdoba Osvětové besedy – pozn. autora). Na podzim 1977 začal soubor nacvičovat pohádku O BREJLATÝ PRINCEZNĚ a v dubnu 1978 ji předvedl dětem základní školy a mateřské školky. Jenže mladým nezkušeným hercům nebylo rozumět, pro děti z mateřské školky bylo představení příliš dlouhé – začaly se honit po sále a tím ještě více rušily průběh představení – při neopatrném kroku jednoho z herců málem spadla polovina scény, zkrátka, představení se nepovedlo. K Mezinárodnímu dni dětí sehrál soubor tuto pohádku v Hnátnici a toto představení bylo mnohem zdařilejší.
V říjnu 1978 byla předvedena hra N. V. Gogola ŽENITBA, kterou režíroval dědeček L. Černocha pan Češpiva – jezdil na zkoušky z Orlického Záhoří, kde byl na chalupě. A protože pan Češpiva před odchodem do důchodu pracoval v praž- ském Národním divadle jako vlásenkář, zapůjčil na první české scéně některé paruky a kostýmy.
Během repríz „Ženitby“ soubor nacvičoval pohádku HONZA A ČARODĚJ a premiéra pohádky byla na velikonoce 1979. Na představení této pohádky již byla znát divadelní práce L. Černocha, který mladé herce učil jevištní řeči, učil je po jevišti chodit a vštěpoval jim divadelní pravidla a zákonitosti. Bohužel každá nová hra se nacvičovala s novými herci, ale ti, kteří byli v souboru od jeho vzniku, se na jevišti pohybovali daleko jistěji a s rutinou.
V roce 1980 oslavila obec Klášterec nad Orlicí od svého založení a soubor samozřejmě nezůstal mimo. Paní Marta Kodytková napsala a režírovala velké pásmo o historii obce a členové souboru v tomto pásmu rovněž účinkovali. Kromě toho nacvičili k těmto oslavám hru V. K. Klicpery ŽENSKÝ BOJ.
Po komedii Ženský boj se soubor opět „ztenčil“ a práce začala zpomalovat tempo. Výsledkem bylo pouze uvedení hry Járy da Cimrmana DLOUHÝ, ŠIROKÝ A KRÁTKOZRAKÝ na výroční členské schůzi klášterského zemědělského družstva. Jediným představením „Ženského boje“ soubor prakticky ukončil svou činnost.
Dětské divadlo
Paní učitelka Dana Novotná nacvičila s dětmi ve škole dvě pohádky – v roce 1981 POHÁDKA Z KUFRU a v roce 1982 JAK DĚTI ZACHRÁNILY SVĚT.
V roce 1990 byl utvořen pod vedením paní Marty Kodytkové na Masarykově základní škole divadelní kroužek. Poprvé se kroužek uvedl v roce 1991 hrou BUBÁCI A HASTRMANI a potom následovalo dalších osm her – SESTRY A RŮŽE, JAK KVĚTINKY PŘEZIMOVALY, STRAŠIDLO BUBLIFUK, DUPINOŽKA, ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA, TO VÁNOČNÍ ŠTURMOVÁNÍ, ČARODĚJNÝ BÁL a ZKOUŠKY ČERTA BELÍNKA, kterou po náhlé smrti paní Kodytkové dokončil L. Černoch. Školní divadelní kroužek se neustále měnil podle toho, jak děti opouštěly základní školu a jak se na jejich místa podařilo získat další. Zkušenosti získané ve školním divadelním kroužku pak mnohé děti uplatnily jako dospělí herci.
A přece se hraje!
(novodobá historie)
Klára Brejtrová, Michal Brejtr a Miroslav Jirčík přišli v roce 1996 za p. Černochem s nápadem na loutkové divadlo. Ten je však přemluvil na hraní „živého“ divadla, dala se dohromady parta mladých – převážná většina už vystupovala ve školním divadelním kroužku – a 30. března 1977 měla premiéru hříčka F. R. Čecha DÍVČÍ VÁLKA, kterou podle stejnojmenné knížky pro soubor upravil do divadelní podoby L. Černoch a sám hru režíroval. Hříčka byla uvedena u příležitosti 100. výročí ochotnického divadla v Klášterci nad Orlicí.
Slavnostní večer k oslavě stoletého výročí se konal v sokolovně a sál byl doslova nabitý – diváci si přistavovali do volných prostorů židle, stoly i některé tělocvičné nářadí.
Všechny přítomné přivítala paní Marta Kodytková a pan Oldřich Brůna vzpomněl na staré herce a jejich působení v Klášterci. Potom paní Kodytková zhodnotila divadelní činnost od roku 1960 po současnost a úvodní část uzavřel svým proslovem starosta obce pan Jindřich Kalous, ve kterém vyzdvihl význam divadla pro národ v minulosti i současnosti.
Potom byla spuštěna za doprovodu fanfár zrestaurovaná malovaná opona (o oponě v další kapitole) Pak pronesl starosta obce proslov ke stoletému výročí založení divadla v Klášterci. Z jeho projevu vyjímáme:
„Založením tohoto spolku (Spolku divadelních ochotníků „Čech“ – pozn. autora) bylo před úřady legalizováno sdružení ochotníků, kteří hráli divadlo již před rokem 1870. V době svého založení i v letech následujících mělo divadlo nezastupitelný význam nejen pro rozvoj společnosti, bylo a je stále zdrojem zábavy, ale důležitý význam mělo, a dá se říci, že stále má, pro zachování českého jazyka v dobách válečných i pro samou existenci národa. …
…Divadlo, to nejsou jen herci a režiséři, ale i maskéři, nápověda, stavitelé kulis, osvětlovači, krejčí či švadleny, jste to však i Vy diváci. A budoucnost divadla záleží i na Vás. Velmi potěšitelnou zárukou existence divadla je skutečnost, že na jevišti se objevuje mládež, školní i ta odrostlejší a to nás může utvrzovat v přesvědčení, že ochotnocké divadlo v Klášterci bude žít a diváky zcela nepřetáhne na svoji stranu moderní technika jakou je video, televize a další, ale živá hra na jevišti s hereckými osobnostmi zůstane tím, čím byla dosud po celou dobu své existence.
Vážení diváci,
Přeji Vám i celé naší obci do dalšího století hodně dobrých her i dobrých herců. Vám režisérům i hercům přeji vždy plný sál spokojených diváků, kteří nebudou šetřit potleskem a do divadla budou přicházet za poučením i zábavou.
Vždyť divadlo je škola, ve které se vzdělávají diváci i herci a já této škole vzdávám dík za její stoletou práci za všechny obyvatele naší obce a do dalších let přeji hodně zdaru a přidávám to herecké ZLOMTE VAZ.“
Následovalo uvedení DÍVČÍ VÁLKY. Představení „vzalo“ diváky hned zpočátku a výkony mladých herců byly odměňovány bouřlivým potleskem na otevřené scéně. Zaslouženě. Znalost rolí, herecké nasazení a překvapivá suverenita herců spolu s plným sálem vytvořily báječnou atmosféru, ve kterém se hercům skvěle hrálo.
Od uvedení Dívčí války soubor pracuje dodnes. Pod svá ochranná křídla jej vzala TJ Sokol v Klášterci nad Orlicí a do současnosti uvedl dalších devět premiér, z nichž ty úspěšnější byly POPRASK NA LAGUNĚ, DALSKABÁTY aneb HŘÍŠNA VES, DOVOLENÁ S ANDĚLEM, HRÁTKY S ČERTEM, ČERNÁ KOMEDIE, ŽENITBA.
V roce 2008 se ved. souboru L. Černoch domluvil s Václavem Štefkem ml. na srřídání v režijní práci a ten rok nastudoval V. Štefek hru současného anglického autora Petera Shaffera ČERNÁ KOMEDIE.
O rok později uvedl soubor u příležitosti 100. let Sokola v Kláíšterci nad Orlicí obnovenou premiéru hry DÍVČÍ VÁLKA, kterou se podařilo "oprášit" v téměř původním obsazení z roku 1997.
Od roku 2007 jezdí soubor na Krajskou postupovou přehlídku venkovských divadelních souborů do Brněnce. Z výroků poroty, která jednotlivá přestavení hodnotí, si soubor každým rokem přivezl přínosné podněty, (komise jen nehodnotí, ale i radí), a je možno říci, že se úroveň souboru zvedá. V roce 2010 jel soubor na přehlídku s hrou N. V. Gogola ŽENITBA a odvezl si tři čestná uznání - Miroslav Kočí za roli Podkolesina, David Ficner za roli exekutora Čubkina a Václav Štefek ml. za roli Kočkareva. Vedoucí souboru Lubomír Černoch dostal zvláštní uznání poroty za dlouholetou obětavou práci pro ochotnické divadlo v Klášterci nad Orlicí.
Je však jiná doba než byla před 113 lety, není tolik času díky pracovním a existenčním povinnostem, i herců je podstatně méně. Ale ti, kteří dnes v souboru pracují, mají stejný zápal pro věc, jakou měli jejich předchůdci při zakládání Spolku divadelních ochotníků „Čech“ v Klášterci nad Orlicí.
Citace:
http://sokolklasterec.cz/uvodni-stranka-divadlo/51-divadlo-historie/1115-ochotnicke-divadlo-v-klasterci-nad-orlici.html
Ochotnické divadlo se datuje od roku 1897. Přesné datum nám spolehlivě určuje Protokol ustavující valné hromady spolku divadelních ochotníků „Čech“ v Klášterci, konané 17. dne ledna 1897. Přítomno tehdy bylo 22 členů.
Avšak tímto dnem divadelní činnost nezačíná. V obou Pamětních knihách obce zapsal v poznámkách kronikář Josef Doleček čp. 75 toto:
„Jest nám známo, že již 1840 se zde hrálo a sice na Jedlině, hra GENOVEFA.
První počátky divadelní kulturní činnosti můžeme datovati od r. 1870, kdy se hrálo na malém přenosném jevišti, které bylo z papíru a bylo postavené na sudech od piva. O něco později, r. 1880, pronajal Vašíček nynější hostinec u kostela Chramostovi ze Žamberka, který dal podnět na utvoření div. kroužku a pořídilo se nové jeviště větší. Toto jeviště maloval malíř Jaška z Končin.
Knihař Josef Chramosta podnikl první divadelní hru dne 11. IX. 1880. Dávalo se SLUŽEBNICE SVÉ PANÍ, veselohra o 3 jednáních. Divadelní hry řídil, jak píše Alois Jirásek v povídce Stromy, Josífek. Byl to učitel Josef Poldauf, který zde působil od 1. 9. 1880 do 1. 9. 1881 a za návštěvy Jiráskovy na faře bydlel.
Hrálo se potom střídavě (kromě Chramostova hostince) u Tomanů – Maršíků v hostinci na horním Klášterci i v Pastvinách. Nynější hostinec U mostu měl v držení p. Kreuziger, velmi inteligentní člověk. Tento hostinec přenechal Janu Holendovi, pekaři.“
Na jiném místě se můžeme dočíst, že:
„Hrálo se Na Rychtě a cestovali s jevištěm i do sousedních obcí. První hra (na novém jevišti – o tom později, pozn. autora) se hrála DÍVKA Z PODSKALÍ.
Pokud se dalo zjistit, hrály se tyto hry: OSUDNÉ NÁMLUVY, GALEJNÍ OTROCI, INSERÁT, MLYNÁŘ A JEHO DÍTĚ, KLÁŠTERNÍ SELKA, ON NESMÍ NA VENEK, PAN DOKTOR KALOUS, EKSECÍRKA V KOCOURKOVĚ, MEDICINÁLNÍ RADA PROF. DOKTOR, TLUČHUBA, TELEGRAM, KŘÍŽ U POTOKA, CHUDÝ PÍSNIČKÁŘ, ZLATOHORSKÝ SEDLÁK, ČESKÉ AMAZONKY a jiné.“
Jak je patrné, divadelní život pulsoval daleko dříve před oficiálním ustavením spolku. V dříve jmenovaném PROTOKOLU USTAVUJÍCÍ VALNÉ HROMADY SPOLKU DIVADELNÍCH OCHOTNÍKŮ „ČECH“ (jména v názvech divadelních spolků se objevovala od prvopočátků vznikajících společností jako poděkování a úctu osobnostem naší historie a kultury a přetrvávají dodnes. Např.: Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo bratří Mrštíků v Brně, Smetanovo divadlo v Praze a další. V Klášterci nesl spolek jméno básníka Svatopluka Čecha – pozn. autora) je možno se dočíst ve zprávě jednatele spolku učitele Antonína Dojivy toto:
„V prosinci 1894 bylo zadáno o potvrzení stanov spolkových, počemž v lednu 1895 stanovy došly úředního schválení.“ A dále: „Tak v roce 1893 za poslední 3 měsíce vystoupil (spolek) dvakráte, v roce 1894 devětkráte, v roce 1895 jedenáctkráte a v roce 1896 osmkráte. Až dosud vystoupil tedy spolek třicetkráte a to uspořádav 27 divadelních představení a 3 plesy.“
Z protokolu ustavující valné hromady a poznámek v klášterských kronikách vyplývá, že ochotnické divadlo se v naší obci hrálo podstatně dříve, jak dokazuje i jeden z nejstarších dochovaných plakátů z r. 1893.
V roce založení divadelního spolku se odehrálo deset představení. A již v té době existovala jakási cenzura, protože režisérovi bylo uloženo, aby na příští rok vybral deset her do repertoáru a předložil jejich seznam úřední revizi. V témže roce bylo prvně rozhodnuto „… požádati ctěné diváctvo, aby alespoň při představení v sále nekouřilo.“
Prvními členy výboru byli zvoleni: Antonín Dojiva, Antonín Simon, Ferdinand Kalous, Antonín Buchtel, Vít Kalous, František Leichter, Jan Holenda a Antonín Doleček. Volby se konaly tajně hlasovacími lístky.
1900 - 1918
Roku 1900 přišel tehdejší jednatel pan František Leichter s myšlenkou, která dokládá vysoké nároky, jež na svou práci ochotníci kladli. Tato myšlenka je zapsána v protokolu z 28. prosince 1900:
„Nesnižujme se nikdy k obecenstvu, nýbrž hleďme obecenstvo povznést k sobě. Každému kusu předcházej předmluva, v níž se děj kusu objasní. Kráčejme s dobou, duchem času, pokračujme.“
Aby divák pochopil obsahovou myšlenku, byla od roku 1900 zavedena předmluva, kde tehdejší režisér divákům blíže obsah hry vysvětlil. Nutno dodat, že u některých her, ať už starších či nedávné minulosti nebo i současných, by tato předmluva byla na místě.
V roce 1904 se spolek stal členem Ústřední matice divadelních ochotníků česko-slovenských.
Ve zprávě na výroční valné hromadě zaznělo i mnoho nářků nad poměry a problémy, které ztrpčovaly režisérovi práci. Např.:
„Někteří páni učitelé do divadla vůbec nechodí, ani kněží moc náklonnosti divadelnímu umění neprojevují, též obecní radní nejeví zájem o účast, jakou by jeviti měli a pan starosta v prvé řadě vůbec do divadla nejde.“
Po deseti letech trvání spolku konstatoval jednatel na výroční valné hromadě, že:
„… spolek čítá 44 členů, vlastní 225 svazků v knihovně a dluh spolku činí 58 korun a 98 haléřů.“
Pro lepší kvalitu režisérské práce a tím i představení, byli zvoleni dva režiséři – pro drama Antonín Filip a veselohry Oldřich Fiedler. Tato schůze dala též první podnět ke spolupráci ochotníků a TJ Sokol.
V letech 1. světové války byla činnost spolku sice méně aktivní, přesto se (dle záznamů) hrála v roce 1916 čtyři představení a v roce 1917 tři. Schůzová činnost byla obnovena ke konci roku 1917. Členové výboru, kteří byli na frontě, zůstali ve svých funkcích a byli zvoleni zastupující náhradníci.
Divadlo mazi válkami (do 1948)
Po vyhlášení Československé republiky v roce 1918, kdy národ jásal nad nabytou samostatností, bylo zapotřebí toto sebevědomí podněcovat a podporovat, k čemuž je divadlo tím nejlepším prostředkem. Na mimořádné valné hromadě svolané Ferdinandem Kalousem ve svém projevu uvedl mimo jiné:
„… My, přihlížejíce k dějinám těmto, musíme věnovati divadlu velkou pozornost a práce pro divadlo musí býti posláním. Ono divadlo jest velkou vzpruhou našeho národního života.“
Na jiném místě svého projevu uvedl, že „… přáním mnohých jest upustit od tancovaček, které po divadelním představení stávají se zvykem a mnohdy ruší dojem ze hry.“
V tomto roce (1918) se začalo jednat o výstavbě Tylova domu v Praze, aby vesničtí ochotníci měli možnost i v hlavním městě veřejně vystupovat. Dále byly zrušeny tištěné plakáty, protože byly drahé a začaly se používat plakáty psané.
Důležitým mezníkem v historii ochotníků i Sokolů byl rok 1919, kdy se ve spolkové místnosti pana Olbricha dne 24. dubna konala společná schůze a hlavním předmětem jednání byl návrh na stavbu nové sokolovny v obci. V zápise z toho dne je uvedeno:
„Předmětem jednání byl návrh pro stavbu sokolovny v místní obci, by všichni přátelé sokolské myšlenky našli v ní svůj útulek a byla domovem nejen mladé potěšitelně se rozvíjející naší jednotě sokolské, ale aby také v tom smyslu sloužila všem kulturním požadavkům zdejšího lidu. Návrh tento přijat byl spolkem divadelních ochotníků „Čech“, zde ztotožňovaným zároveň v členech Sokola, s porozuměním, neb bylo též jeho přáním, zříditi si pro své poslání svoje pěkné stálé jeviště, které by v budově té umístěno býti mohlo. Tím návrh přijat a příznivě odhlasován oboustranně.“
V roce 1921 se vrátili poslední legionáři z front 1. světové války. Těm, kteří položili své životy, byla vzdána všemi ochotníky náležitá pocta. Josef Toman, učitel, a Josef Doleček, krupař čp. 75, byli pověřeni vypracováním návrhu pomníku padlým. Tento pomník je umístěn na křižovatce na České Petrovice a horní konec Klášterce.
Byl zvolen nový výbor ve složení:
Předseda: Ferdinand Kalous
Jednatel: Rudolf Hovad
Pokladník: Hugo Semerád
Hospodář: Josef Šroler
Knihovník: František Müller
Režiséři: Oldřich Fiedler a Kliment Divíšek
a dalších osm členů výboru.
Pan učitel Prauz z Pastvin, velmi pokrokový člověk, podal na této schůzi žádost, aby místní spolek rozšířil svoji činnost i pro obec pastvinskou a napomohl založení divadla v této obci. Jeho žádosti bylo vyhověno.Pomoc pastvinským ochotníkům byla účinná. Již v roce 1934 poprvé sehrálipastvinští ochotníci v Klášterci první představení. Uvedli hru KANTOROVIC SLEČINKA.
I ochotníci z České Rybné přijeli hostovat s divadelním představením TŘI MUŠKETÝŘI.
Po pěti letech, v roce 1924, bylo obnoveno jednání mezi divadelním spolkem a TJ Sokol o stavbě vlastního kulturního stánku – sokolovny. Výsledkem jednání byl podpis smlouvy mezi oběma stranami.
Značného úspěchu doznalo divadlo příchodem pana učitele Šaška, který zajišťoval hudební doprovody při hrách, zpíval, režíroval i sám psal jednoaktovky.
Díky kvalitnímu repertoáru, velmi dobrým hereckým výkonům a skvělým hudebním doprovodům získalo klášterecké divadlo výbornou pověst a spolek byl často zván do okolních obcí – Kunvaldu, Líšnice, Kunčic. I když představení byla hojně navštěvována a roční zisk činil 6 000 Kč, finanční problémy stále trvaly. Značný podíl na tomto stavu měly dluhy, které přetrvávaly díky kvalitnějšímu vybavení jeviště a pořizování dalších rekvizit. Z úsporných důvodů byly v roce 1935 přerušeny styky s Ústřední maticí divadelní, byl zrušen odběr divadelního tisku a autorské poplatky se snížily na 100,20 Kč.
Značných změn doznal i výbor spolku:
Předseda: Ferdinand Kalous, rolník
Místopředseda: J. Seifert, řídící učitel
Jednatel: R. Hovad, obch. zástupce
Pokladník: Fr. Kupka, správce mlékárny
Hospodář a knihovník: Fr. Kalous, sokolník
Režiséři: Fr. Hladký, řed. obč. školy
J. Rázl, učitel
B. Zvach, profesor
E. Nůnová opatrovnice
Řídící hudby: Rud. Stárek, odb. učitel
Další členové: Sl. Bednář
Josef Doleček čp. 81
Em. Trojan z Pastvin
M. Divíšek
A. Dolečková
B. Hovadová
Funkci nápovědy převzala sl. Nůnová
Stavění kulis provedou: Fr. Kalous
Fr. Koblížek
Jos. Šroler
Nejúspěšnější hrou v roce 1936 byla hra se zpěvy PERLY PANNY SERAFÍNKY.
V roce 1937 se prvně začalo jednat o přístavbě prostoru pro kulisy a rekvizity, neboť inventář stále přibýval a jeho cena byla značná. Potřebná finanční hotovost na stavbu však nebyla a proto byla celá záležitost přesunuta na pozdější dobu. Bohužel, dodnes přístavba není a kulisy na lávce nad jevištěm značně trpí prachem a zatékající vodou.
V roce 1939 vystřídal p. uč. Rázla František Janeček ze Zbudova. Za dva roky pan Jaroslav Rázl zemřel a jeho odchodem ze scény ztratilo divadlo velmi obětavého člena divadelních ochotníků.
Začátkem 2. světové války nastala těžká doba pro všechny občany Československé republiky, jejich organizace a spolky, tedy i pro divadlo. Repertoár byl značně omezen, podléhal tvrdé cenzuře a navíc v roce 1938 bylo v sokolovně ubytováno vojsko.
V těchto velmi těžkých dobách válečných let byla práce režisérů dvojnásobně odpovědná aby plnila další úlohy divadla – pobavit lidi a povzbuzovat národní sebevědomí. František Hladký, ředitel školy, Jaroslav Rázl, učitel a Bohuslav Zvach, profesor, byli ti, kteří tuto odpovědnost na sebe vzali.
O této těžké válečné době a srdnatosti klášterských ochotníků se opět dočítáme v Pamětní knize obce v zápisech kronikáře Dolečka:
„Vzpomeňte si, co pro nás bylo za těchto dob divadlo. Jakou bylo pro nás vzpruhou, jakým životním balzámem, jakým povzbuzením pro naši stísněnou duši. Pamatujeme na hru U PANSKÉHO DVORA, jak obecenstvo aplaudovalo našemu nezapomenutelnému Antonínu Dolečkovi čp. 74, který zazpíval písničku S tou českou písničkou, s tou budeme bourat svět! V hledišti se obecenstvo rozjásalo, bylo to jako když vypustí stavidla a jimi se žene a valí příval vod. Měla se tehdy vypustit – Ta česká písnička, obecenstvo to vědělo, ale my jsme ji tam dali a on jí Toník tak zazpíval, protože cítil, že jí zpívá z duší a srdcí všech, co jich v sále bylo. Každý šel tehdy tak svátečně naladěn domů a s takovou jistotou ve vítězství naší věci, že se to tak hned nezapomene.“
Podle dostupných podkladů bylo v době 2. světové války na jevišti klášterecké sokolovny sehráno 19 divadelních her.
Všem odvážným a obětavým hercům i režisérům, kteří svým uměním pomáhali překonávat útrapy války, patří za jejich práci náš veliký dík.
Skončením 2. světové války a tím i okupace českého národa bylo divadelníkům na čas svobodně rozvíjet svoji činnost a vybírat repertoár. Na první poválečné schůzi, 10. 6. 1945, se sešlo sedm členů.
Na podzim toho roku přišli zástupci Českého svazu mládeže – Zd. Kalous, Mirek Kalous a sl. Kašparová – s návrhem spolupráce na poli kulturním. Ochotníci tento návrh přijali, protože do divadla přišlo mládí a byl důvod věřit, že klášterecké divadlo nezanikne. Ve spolupráci s ČSM bylo v režii učitele Dolečka a Marty Kodytkové sehráno pět her.
K uctění památky Svatopluka Čecha, jehož jméno spolek nese, bylo rozhodnuto nacvičit pásmo jeho veršů i další tvorby. Tohoto úkolu se ochotně ujal ředitel školy pan Rudolf Stárek.
V roce 1947 Spolek divadelních ochotníků „Čech“ v Klášterci nad Orlicí oslavil padesátileté jubileum. Přípravy na tuto oslavu započaly již v roce 1946 a na 27. února 1947 byla svolána Valná hromada spolku. Byli pozváni i bývalí členové, kteří již žili mimo obec, ale o klášterecké divadlo se v minulosti výrazně zasloužili. Hlavní projev na této Slavnostní valné hromadě měl pan Josef Doleček čp. 75, ve kterém vzpomněl nejen historii divadla, ale i těch, kteří své role již dohráli na jevišti i v životě. Povstáním jim byla věnována tichá vzpomínka a uctěna jejich památka. Místopředseda divadelního okrsku pan Josef Pecka předal na této Valné hromadě divadelnímu spolku „Čech“ v Klášterci diplom za padesátiletou činnost a uznání za vykonanou práci.
V témže roce, 1947, začaly do kultury, tedy i do divadla, vstupovat politické vlivy. Na výborové schůzi 17. 2. 1948 seznámil jednatel spolku všechny přítomné s obsahem oběžníku okrsku, kterým byly zakázány operety a hry se zpěvy a byla stanovena povinnost odvádět 5% z tržeb Ústřední radě odborů. Dále v oběžníku přišla výzva, aby do repertoáru byly zařazovány hry se socialistickou tématikou. Tehdejší výbor vyřešil situaci šalamounky, když do repertoáru zařadil dvě hry: Ostrovského BOUŘE a ŽENITBA N. V. Gogola.
1948 - 1967
V roce 1950 byla do sboru režisérů zvolena Marta Kodytková a později i Marie Stárková. V tomto roce byly zrušeny divadelní okrsky a Ústřední matice divadelních ochotníků Čech a spolky podle Stanislavského plánu byly zapojeny do některých masových organizací nebo závodních klubů. Bylo rozhodnuto, že spolek vstoupí pod JZD s tím, že bude samostatným odborem se svými funkcionáři.
V roce 1956 se spolek divadelních ochotníků stal součástí Osvětové besedy a změnil název na Dramatický odbor „Čech“ při Osvětové besedě. Od roku 1950 do roku 1956 bylo sehráno dvacet her. Velmi úspěšná byla DIVÁ BÁRA, kde titulní roli mistrně ztvárnila Slávka Šrolerová. Z dalších her tohoto období jmenujme jen některé: PALIČOVA DCERA, CHIRURG PLATON KREČET, LUCERNA.
V roce 1957 jsou ochotnické soubory znovu začleňovány do okrsků, vyhlašují se soutěže Lidové umělecké tvořivosti a komise doporučila do této soutěže hru PYGMALION. Soubor za tuto hru obdržel Putovní pohár za první místo v celé soutěži a navíc paní Růžena Dolečková, pan František Koblížek a pan Milan Vodehnal obdrželi diplomy za nejlepší herecké výkony.
O velikonocích roku 1958 byla uvedena hra MAMSELLE NITOUCHE v režii Rudolfa Stárka, ve které vynikla svým zpěvem Marie Stárková ml..
V této době byl soubor na vysoké umělecké úrovni. Hrou SBOHEM SMUTKU vyhrál okresní o oblastní kolo soutěže LUT a byl vyslán na přehlídku nejlepších vesnických souborů. A znovu nejlepší! Získává znovu Putovní pohár za první místo – už podruhé. Po skončení přehlídky byl soubor hodnocen takto:
„Ochotnické soubory v kraji jsou na určité výši, ale vysoko nad nimi stojí ochotníci z Klášterce.“
A protože v následujícím roce hrou INTELIGENTI soubor opět vyhrál, zůstal Putovní pohár natrvalo v Klášterci nad Orlicí.
V roce 1961 získává soubor diplom za první místo s hrou DVA LÉKAŘI, za nejlepší režii Milan Vodehnal, za nejlepší mužský herecký výkon Oldřich Brůna a Marta Kodytková uznání za nejlépe vytvořenou roli.
V roce 1966 soubor znovu vítězí v soutěži LUT detektivní hrou ANNA PŘECHÁZÍ NA ČERVENOU.
Hra STÍN JEDNOHO DĚVČÁTKA, ve které získala Marta Kodytková diplom za nejlepší ženský herecký výkon, však byla poslední a ochotnické divadlo v Klášterci nad Orlicí po sedmdesáti letech svého trvání končí. Končí však na vrcholu – v té době byl soubor nejlepší v kraji.
Orel
Vraťme se však ještě trochu zpět do historie. 28. září 1921 byla v Klášterci založena místní organizace Orla československého – katolická tělovýchovná a kulturní organizace. Mimo pravidelných tělovýchovných cvičení, přednášek, mikulášských a vánočních besídek pro děti i tato organizace hrála divadlo. Díky panu Eduardu Kacálkovi z Končin měl Orel právě při hraní divadla nemalé úspěchy.
I když neměli žádnou svoji společenskou místnost ani jeviště, sehráli každoročně jeho členové několik představení. V létě se hrálo na jevištích v přírodě – v Matyášově lese hra KRÁSKA ZE ŠUMAVY, kde Božka Bednářová jezdila na koni, který po „odehrání své role“ z neznámých důvodů padnul, dále se hrálo u Barešových hry STÁVKA, NA MANŽELSKÉ FRONTĚ KLID, nad rychtou u Morávkových – varhaníkových, U Domku hry TAM NA HORÁCH, HORSKÁ LÁSKA, nebo u domku pana faráře Chaloupky. V zimě se hrálo v hostinci u Bárnetů hry CESTIČKA K NEBI, V TOM DOMEČKU POD EMAUZY nebo na rychtě hra Z ČESKÝCH MLÝNŮ. Ze vzpomínek paní Ludmily Janečkové ze Zbudova vybíráme toto:
„Eda Kacálku byl náčelník Orla a tak pořádal hodně orelských divadel. Nejdřív se hrálo Na rychtě. Žádný Lidový dům nebyl. Potom se hrálo u Bárnetů a taky hodně v přírodě. Byly to samé operety a tak lidi hodně chodili. Když tady byli letní hosti, tak jich chodilo vždycky hodně. Jednou sme hráli divadlo U Domku, kde bydlel pan farář Morávek. Pod domkem postavili takovou hájovnu a tam se hrálo tolik divadel! Když jsme hráli divadlo Na rychtě Z českých mlýnů, to já s malou Boženkou Břízovou jsme hrály hastrmany. Eda Kacálku tam hrál krajánka a zpíval.“
V roce 1933 byly zahájeny přípravné práce na stavbu Orlovny, která měla stát v místech dnešní požární zbrojnice. Ale roku 1936 byly všechny práce ukončeny pro nedostatek peněz. V době svého rozkvětu měl Orel v Klášterci 138 členů.
V roce 1948 byla organizace Orla zakázána. Velký dík patří těm, kteří ve své době svými vystoupeními přinášeli radost dětem i dospělým, starali se o jejich tělesnou i duševní kulturu, kteří naší obec reprezentovali v širokém okolí a mnohdy za svoji snahu i trpěli.
Divadlo spí - kultura ne
(1968 - 1975)
Kulturní život v obci však neskončil, zejména díky učitelům. Nesčetné množství mnohdy velmi výpravných akcí probouzelo ve školních dětech vztah k herectví.
Paní Marie Stárková – Chadživasilevová, dlouholeté učitelka zdejší školy, jedna z nejuznávanějších vůbec, na tuto dobu vzpomíná:
„Jak nezapomenout množství kulturních besídek, jejichž organizátorem byla škola. Učitelé i ředitelé školy považovali osvětovou práci za naprostou samozřejmost, za součást svého učitelského povolání. Oni sami byli výbornými herci, režiséry, hudebníky a zpěváky. S jakým nadšením a obětavostí pracovali!
Kulturní vystoupení žáku měla vysokou úroveň, předcházela jim vždy dlouhodobá perfektní příprava, která byla zárukou úspěchu. Na tato vystoupení se těšili všichni – učitelé, rodiče, diváci – ale i především žáci. Nadšení, obětavost a láska, vštěpované učiteli, se zapsaly do jejich srdcí nesmazatelným písmem.
Neméně působivé byly i kulturní večery s pásmem hudby, recitace, prózy a zpěvu, doplněné barevnými diapozitivy. Všichni jsme se rádi zaposlouchali do veršů básníků, kteří oslavovali krásu naší vlasti, kouzlo domova, smysl života, do hudby klasiků.“
Do této doby patří velmi úspěšné PÁSMO HAŠLEROVÝCH PÍSNÍ, kterým se jeho režisérka Marie Chadživasilevová v roce 1973 rozloučila s kláštereckou školou a veřejností. Vystoupení šedesáti lidí, dětí, studentů, dospělých a orchestru vytvořilo pestrou paletu tanců, veršů, hudby a kouzelných populárních Hašlerových písní. Na toto pásmo dodnes mnozí rádi vzpomínají.
Pokus o vzkříšení
(1976 - 1980)
Ochotnické divadlo v Klášterci ale spalo. Až v roce 1975 se na schůzi tehdejšího Socialistického svazu mládeže rozhodlo nastudovat jednoaktovou hru UŽ MOU MILOU. Vedením dramatického kroužku SSM byl pověřen Lubomír Černoch, který se do Klášterce přistěhoval v předešlém roce a na „prknech znamenajících svět“ už stál. Měl, byť malé, zkušenosti s divadelní prací a proto tuto nabídku rád přijal.
Jednoaktovka se nacvičovala půl roku, ale premiéru nikdy neměla. Téměř polovina členů kroužku totiž z různých důvodů nemohla hru nacvičovat, odehrát ani jinak nadále v kroužku pracovat. Zbytek členů však položil základ budoucímu ochotnickému souboru. L. Černoch pomalu kolem sebe soustředil partu mladých lidí a společně se pustili do divadelní práce. A tak 25. července 1977 byla uvedena premiéra hry CHARLEYOVA TETA – první představení po dlouhém desetiletém divadelním půstu.
Vznikl nový ochotnický divadelní soubor. Do názvu si dal jméno po legendární klášterecké postavičce – LEDŘÍČEK – a zaregistroval se pod Kulturní středisko v Klášterci nad Orlicí. (obdoba Osvětové besedy – pozn. autora). Na podzim 1977 začal soubor nacvičovat pohádku O BREJLATÝ PRINCEZNĚ a v dubnu 1978 ji předvedl dětem základní školy a mateřské školky. Jenže mladým nezkušeným hercům nebylo rozumět, pro děti z mateřské školky bylo představení příliš dlouhé – začaly se honit po sále a tím ještě více rušily průběh představení – při neopatrném kroku jednoho z herců málem spadla polovina scény, zkrátka, představení se nepovedlo. K Mezinárodnímu dni dětí sehrál soubor tuto pohádku v Hnátnici a toto představení bylo mnohem zdařilejší.
V říjnu 1978 byla předvedena hra N. V. Gogola ŽENITBA, kterou režíroval dědeček L. Černocha pan Češpiva – jezdil na zkoušky z Orlického Záhoří, kde byl na chalupě. A protože pan Češpiva před odchodem do důchodu pracoval v praž- ském Národním divadle jako vlásenkář, zapůjčil na první české scéně některé paruky a kostýmy.
Během repríz „Ženitby“ soubor nacvičoval pohádku HONZA A ČARODĚJ a premiéra pohádky byla na velikonoce 1979. Na představení této pohádky již byla znát divadelní práce L. Černocha, který mladé herce učil jevištní řeči, učil je po jevišti chodit a vštěpoval jim divadelní pravidla a zákonitosti. Bohužel každá nová hra se nacvičovala s novými herci, ale ti, kteří byli v souboru od jeho vzniku, se na jevišti pohybovali daleko jistěji a s rutinou.
V roce 1980 oslavila obec Klášterec nad Orlicí od svého založení a soubor samozřejmě nezůstal mimo. Paní Marta Kodytková napsala a režírovala velké pásmo o historii obce a členové souboru v tomto pásmu rovněž účinkovali. Kromě toho nacvičili k těmto oslavám hru V. K. Klicpery ŽENSKÝ BOJ.
Po komedii Ženský boj se soubor opět „ztenčil“ a práce začala zpomalovat tempo. Výsledkem bylo pouze uvedení hry Járy da Cimrmana DLOUHÝ, ŠIROKÝ A KRÁTKOZRAKÝ na výroční členské schůzi klášterského zemědělského družstva. Jediným představením „Ženského boje“ soubor prakticky ukončil svou činnost.
Dětské divadlo
Paní učitelka Dana Novotná nacvičila s dětmi ve škole dvě pohádky – v roce 1981 POHÁDKA Z KUFRU a v roce 1982 JAK DĚTI ZACHRÁNILY SVĚT.
V roce 1990 byl utvořen pod vedením paní Marty Kodytkové na Masarykově základní škole divadelní kroužek. Poprvé se kroužek uvedl v roce 1991 hrou BUBÁCI A HASTRMANI a potom následovalo dalších osm her – SESTRY A RŮŽE, JAK KVĚTINKY PŘEZIMOVALY, STRAŠIDLO BUBLIFUK, DUPINOŽKA, ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA, TO VÁNOČNÍ ŠTURMOVÁNÍ, ČARODĚJNÝ BÁL a ZKOUŠKY ČERTA BELÍNKA, kterou po náhlé smrti paní Kodytkové dokončil L. Černoch. Školní divadelní kroužek se neustále měnil podle toho, jak děti opouštěly základní školu a jak se na jejich místa podařilo získat další. Zkušenosti získané ve školním divadelním kroužku pak mnohé děti uplatnily jako dospělí herci.
A přece se hraje!
(novodobá historie)
Klára Brejtrová, Michal Brejtr a Miroslav Jirčík přišli v roce 1996 za p. Černochem s nápadem na loutkové divadlo. Ten je však přemluvil na hraní „živého“ divadla, dala se dohromady parta mladých – převážná většina už vystupovala ve školním divadelním kroužku – a 30. března 1977 měla premiéru hříčka F. R. Čecha DÍVČÍ VÁLKA, kterou podle stejnojmenné knížky pro soubor upravil do divadelní podoby L. Černoch a sám hru režíroval. Hříčka byla uvedena u příležitosti 100. výročí ochotnického divadla v Klášterci nad Orlicí.
Slavnostní večer k oslavě stoletého výročí se konal v sokolovně a sál byl doslova nabitý – diváci si přistavovali do volných prostorů židle, stoly i některé tělocvičné nářadí.
Všechny přítomné přivítala paní Marta Kodytková a pan Oldřich Brůna vzpomněl na staré herce a jejich působení v Klášterci. Potom paní Kodytková zhodnotila divadelní činnost od roku 1960 po současnost a úvodní část uzavřel svým proslovem starosta obce pan Jindřich Kalous, ve kterém vyzdvihl význam divadla pro národ v minulosti i současnosti.
Potom byla spuštěna za doprovodu fanfár zrestaurovaná malovaná opona (o oponě v další kapitole) Pak pronesl starosta obce proslov ke stoletému výročí založení divadla v Klášterci. Z jeho projevu vyjímáme:
„Založením tohoto spolku (Spolku divadelních ochotníků „Čech“ – pozn. autora) bylo před úřady legalizováno sdružení ochotníků, kteří hráli divadlo již před rokem 1870. V době svého založení i v letech následujících mělo divadlo nezastupitelný význam nejen pro rozvoj společnosti, bylo a je stále zdrojem zábavy, ale důležitý význam mělo, a dá se říci, že stále má, pro zachování českého jazyka v dobách válečných i pro samou existenci národa. …
…Divadlo, to nejsou jen herci a režiséři, ale i maskéři, nápověda, stavitelé kulis, osvětlovači, krejčí či švadleny, jste to však i Vy diváci. A budoucnost divadla záleží i na Vás. Velmi potěšitelnou zárukou existence divadla je skutečnost, že na jevišti se objevuje mládež, školní i ta odrostlejší a to nás může utvrzovat v přesvědčení, že ochotnocké divadlo v Klášterci bude žít a diváky zcela nepřetáhne na svoji stranu moderní technika jakou je video, televize a další, ale živá hra na jevišti s hereckými osobnostmi zůstane tím, čím byla dosud po celou dobu své existence.
Vážení diváci,
Přeji Vám i celé naší obci do dalšího století hodně dobrých her i dobrých herců. Vám režisérům i hercům přeji vždy plný sál spokojených diváků, kteří nebudou šetřit potleskem a do divadla budou přicházet za poučením i zábavou.
Vždyť divadlo je škola, ve které se vzdělávají diváci i herci a já této škole vzdávám dík za její stoletou práci za všechny obyvatele naší obce a do dalších let přeji hodně zdaru a přidávám to herecké ZLOMTE VAZ.“
Následovalo uvedení DÍVČÍ VÁLKY. Představení „vzalo“ diváky hned zpočátku a výkony mladých herců byly odměňovány bouřlivým potleskem na otevřené scéně. Zaslouženě. Znalost rolí, herecké nasazení a překvapivá suverenita herců spolu s plným sálem vytvořily báječnou atmosféru, ve kterém se hercům skvěle hrálo.
Od uvedení Dívčí války soubor pracuje dodnes. Pod svá ochranná křídla jej vzala TJ Sokol v Klášterci nad Orlicí a do současnosti uvedl dalších devět premiér, z nichž ty úspěšnější byly POPRASK NA LAGUNĚ, DALSKABÁTY aneb HŘÍŠNA VES, DOVOLENÁ S ANDĚLEM, HRÁTKY S ČERTEM, ČERNÁ KOMEDIE, ŽENITBA.
V roce 2008 se ved. souboru L. Černoch domluvil s Václavem Štefkem ml. na srřídání v režijní práci a ten rok nastudoval V. Štefek hru současného anglického autora Petera Shaffera ČERNÁ KOMEDIE.
O rok později uvedl soubor u příležitosti 100. let Sokola v Kláíšterci nad Orlicí obnovenou premiéru hry DÍVČÍ VÁLKA, kterou se podařilo "oprášit" v téměř původním obsazení z roku 1997.
Od roku 2007 jezdí soubor na Krajskou postupovou přehlídku venkovských divadelních souborů do Brněnce. Z výroků poroty, která jednotlivá přestavení hodnotí, si soubor každým rokem přivezl přínosné podněty, (komise jen nehodnotí, ale i radí), a je možno říci, že se úroveň souboru zvedá. V roce 2010 jel soubor na přehlídku s hrou N. V. Gogola ŽENITBA a odvezl si tři čestná uznání - Miroslav Kočí za roli Podkolesina, David Ficner za roli exekutora Čubkina a Václav Štefek ml. za roli Kočkareva. Vedoucí souboru Lubomír Černoch dostal zvláštní uznání poroty za dlouholetou obětavou práci pro ochotnické divadlo v Klášterci nad Orlicí.
Je však jiná doba než byla před 113 lety, není tolik času díky pracovním a existenčním povinnostem, i herců je podstatně méně. Ale ti, kteří dnes v souboru pracují, mají stejný zápal pro věc, jakou měli jejich předchůdci při zakládání Spolku divadelních ochotníků „Čech“ v Klášterci nad Orlicí.
Citace:
http://sokolklasterec.cz/uvodni-stranka-divadlo/51-divadlo-historie/1115-ochotnicke-divadlo-v-klasterci-nad-orlici.html
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.