OPLATKOVÁ REZKOVÁ, Kateřina: Dětská scéna 2012 Stochov - 21. – 22. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 5 - 7, 8.6.2012.

Dětská scéna 2012 Stochov - 21. – 22. 4. 2012
Městečko Stochov patří mezi tradiční a úspěšně zavedené pořadatele krajské divadelní přehlídky. Nezaujatého diváka ohromí nejen strohým náměstím v duchu architektury vrcholného socrealizmu, ale hlavně vstřícností a pohostinností vůči všem mladým divadelníkům i dospělým – účastníkům středočeské přehlídky. Místní kulturní dům totiž skýtá mnoho důležitého a potřebného pro fungování dobrého dětského divadla – např. dobré technické zázemí (ochotný osvětlovač a technik), zábavné dílny pro členy souborů (vedli je členové spolku NoStraDivadlo,o. s. a bývalí žáci LDO ZUŠ Nové Strašecí), dále pak možnost pro vedoucí souboru osvětlit práci na divadelním procesu se svým souborem a vyslechnout dobře míněné názory z úst porotců (Gabriela Sittová, Kateřina Oplatková Rezková, František Zborník). Nejdůležitějším článkem dobře promazaného soukolí organizace této akce je však bezesporu Iva Dvořáková – osoba řídící, organizující, připomínající, informující, řešící, a při tom všem vstřícná a usměvavá.
Letošní přehlídky se zúčastnilo celkem 11 souborů čítajících děti mladšího i staršího školního věku. I přes značné zastoupení souborů z uměleckých škol nutno objektivně konstatovat slabší celkovou úroveň této přehlídky, která se odrazila na konečném rozhodnutí poroty nenominovat na přehlídku svitavskou žádný soubor přímou cestou. I přes to však bylo letos k vidění několik zdařilých inscenací, které mají rozhodně všechny předpoklady k dalšímu růstu. V tomto roce se tedy ve Stochově představily tyto soubory:
Divadelní studio Kampak! ZUŠ Štítného Praha – S panenkou v kapse
Tato inscenace se v rámci celé přehlídky prezentovala kvalitami ryze divadelními a jako taková byla i hodnocena. Vedoucí souboru Dana Bláhová upravila Afanasjevovu verzi ruské lidové pohádky Krásná Vasilisa s využitím dramatizace Azalky Horáčkové. Tento soubor nás již několikrát přesvědčil o svých kvalitách – zejména po stránce výtvarné a hudební. Soubor umí pracovat se symbolem, zkratkou, temporytmem. Hráči jsou pohybově i hlasově vybaveni, vědí o čem hrají, proč nám příběh sdělují, komunikují nejen mezi sebou, ale i s divákem. Souboru se podařilo vytvořit zajímavou atmosféru, divák s nadšením pozoroval jednotlivosti inscenace – začátek, růst Vasilisy, dům Baby Jagy. Ocenil hudební plán inscenace, který je (jak již tradičně) tvořen hudbou živou a zpěvem. Nutno však dodat, že jako celek již inscenace nedosahuje takových kvalit.
V druhé půli inscenace se divák totiž začal ztrácet v ději – nevěděl, kdo jsou bohatýři – jaký mají význam pro budoucí děj, kdo pomáhá Vasilise v domě Baby Jagy a čím si Vasilisa zasloužila světlo od Jagy. (Jak byla Jaga k tomuto činu vlastně motivovaná?) Bohužel v této části docházelo k unikání poselství hry a rozmlžení tématu pro diváka. Soubor ještě nemá zcela vyřešenou otázku postavy Smrti, která nás nejen do inscenace vtahuje, ale doprovází ji – řídí, posouvá, rytmizuje, zakončuje. Režisér však například využil kosy nejen jako symbolu smrti samotné, ale i jako zástupné loutky pro ztvárnění Baby Jagy. Vyvstala tedy otázka, kým ve skutečnosti Baba opravdu je – neboť smrt je sice přísná, ale spravedlivá, kdežto Baba je zákeřnou archetypální postavou ohrožující nevinné lidi. Fabule v druhé půlce představení je tak pro diváka poměrně složitě uchopitelná, je však pravděpodobné, že takto poučený a zkušený soubor bude na odstranění zmíněných disproporcí pracovat. Otázky některých diváků vyvolávalo také ztvárnění Vasilisiny macechy prostřednictvím většího chlapce (tento fakt však soubor vysvětlil akcentováním mužsky nekompromisních a agresivních vlastností macechy). Inscenace i přes uvedené problémy vzbudila značný ohlas a zaslouženě získala ocenění za výtvarné a hudební zpracování.
Dramatický kroužek při ZŠ Hudlice - Skřítkohrátky
Zahajující soubor celé přehlídky tvoří velké množství malých dětí a dva čtvrťáci. A právě tito dva chlapci nastolují rámec inscenace tím, že si čtou knihu o skřítcích, kteří náhle ožívají, vystupují zpoza velkého deštníku a společně s oběma chlapci rozehrávají své „skřítkohrátky“. Vedoucí souboru sestavila pro tuto inscenaci montáž různých textů s námětem skřítků a jejich her. A právě hravost a přirozenost dětí se však z jeviště v průběhu představení spíše vytrácela. Velmi často docházelo ke zbytečnému zdvojování informací, kdy slova textu byla ilustrována popisnými jednoduchými gesty, která mnohdy neodpovídala věkové úrovni hrajících dětí (laškovné škádlení větších chlapců nebo obligátní pohybové doprovody dětských říkanek). Ve spojení s „kolovrátkovou“ intonací některých textů tak působilo jednání dětí na jevišti jako poněkud strojené a nacvičené. Rozpaky také budila neodůvodněná přítomnost dospělé kytaristky na jevišti a nevyjasněná úloha chlapce – flétnisty.
Dramatický kroužek při DDM Benešov - Čert v každé vsi
Benešovský soubor se na letošní krajské přehlídce představil dvěma inscenacemi. První z nich nabídla volný soubor tří Wenigových pohádek (z nichž nejznámější byla Čert a Káča), propojený postavou čerta. Vedoucí souboru pro tuto příležitost zvolila jednoduchou a v podstatě funkční scénografii v podobě dlouhého „pultu“ zakrytého černou látkou, který herečkám (jednalo se o čtyři dívky staršího školního věku) umožňoval variabilní hereckou akci. Kladem této inscenace byla zjevná snaha o stylovou a divadelní čistotu, zvláště v nakládání s rekvizitami, kostýmními prvky a symboly. Současně však tato práce mohla být mnohdy nápaditější (spory sedláků o mez), a nadto patrně i díky striktnímu a viditelnému plnění režijních úkolů postrádala inscenace potřebnou lehkost a nadhled nezbytný při zpracování takto jednoduché látky staršími děvčaty. Představení místy také postrádalo gradaci a živější temporytmus. S tím souvisí i potřeba kvalitnější výstavby jednotlivých situací, z nichž některé nebyly uzavřeny. Více pozornosti by také zasloužila práce s mluveným projevem směrem k výraznější intonaci, stylizaci, a hlavně zaujetí pro obsah sdělení (zvláště v případě postavy vypravěčky). Jako pozitivní a oživující působilo na druhou stranu ozvučení některých situací. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byla souboru doporučena úvaha o zkrácení celé inscenace, a to zredukováním např. na pohádku jedinou.
Dramatický kroužek při DDM Benešov II. - O rybáři a rybce
Puškinův příběh o zlaté rybce, chamtivé rybářce a povolném rybáři je ve své podstatě jednoduchým podobenstvím o nikdy nekončící touze překročit sám sebe, vymanit se z nuzoty (ve všech jejích významech) a získat s novým (materiálně bohatším) údělem i jiného sebe. Poučením je, že nezasloužený, nevybolený osud je jen slupkou, která dříve či později spadne, a člověk se ukáže v celé své nahotě. Benešovští nemají ambice pronikat do hloubky možností interpretace této látky. S úspěchem se však pokusili převyprávět příběh o jednostranné komunikaci, primitivní chamtivosti a ubohé zlobě, v níž se proměnil vztah mezi manžely. Inscenují jej do prostoru „ulice“, kde jedna strana náleží rybce, a tedy dobru, jež se odměňuje za laskavost své záchrany, druhá pak chamtivosti rybářky. Mezi oběma póly se pohybuje nebohý rybář. Inscenace pracuje se střídmými jevištními prostředky a vědomým jednáním slovem všech zúčastněných. Dobrým nápadem je zveřejňování posilování moci rybářky - chudou hraje jediná herečka, postupně se s narůstajícími nároky přidávají herečky další, až poslední přání vyslovují čtyři dívčí hlasy. Zmnožování postavy ale není posíleno hereckým výrazem, a tak působí více vnějškově než s opravdovou naléhavostí (a odporností) bezcitné chamtivosti. Představitel rybáře putuje ulicí své slabosti, jedná přirozeně a uvěřitelně, i když narůstající stud a hanba z jednání své ženy ještě v této fázi vývoje inscenace příliš zřetelné nejsou. Inscenace na krajské přehlídce ještě trpěla některými nevyjasněnými detaily (použití čelenek „rybářek“), ale její celkové uchopení charakterizované zejména scénografickým řešením, vědomým slovním jednáním a celkově divadelním viděním (zmnožování zla v postavě rybářky) patřila ve Stochově k těm několika málo divadelním tvarům, jež si toto adjektivum zasloužily.
Teepci ZUŠ Mnichovo Hradiště – Člověče, rozzlob se!
Inscenace souboru ZUŠ z Mnichova Hradiště nabídla divákům dramatizaci neznámé pohádky o bohatém sedláku Nezlobsovi, který hodlá provdat své dvě dcery pouze tomu, kdo jej rozzlobí. Jak při rozborovém semináři objasnila vedoucí souboru, autorkou tohoto textu je jedna ze členek souboru a její hra byla realizována na přání celé skupiny. Tento fakt zajisté svědčí o přátelských vztazích a dobré atmosféře uvnitř souboru, samotná inscenace tohoto textu se však potýkala s několika výraznými problémy. V prvé řadě šlo o nejasnosti v rámci celkové fabule příběhu (nebylo například jasné, proč se nakonec Nezlobsa rozzlobil), nemotivované a nepravděpodobné jednání postav. Absence záporné postavy pak znemožňovala vznik konfliktních situací. Velkým problémem byl i rámec pohádky, který byl pojatý formou tradičního „dvorečku“, jenž v úvodu zabíral neúnosně nadměrný časový prostor, v závěru však paradoxně vůbec nebyl ukončen. Nejasná byla i motivace dětí pro zahrání právě tohoto příběhu, v úvodu inscenace pouze letmo načrtnutá dvěma nic neříkajícími větami z pohádkové knihy. I přes uvedené nejasnosti je potřeba tento soubor ocenit za nesporný pokrok oproti loňskému roku, který se projevil zejména snahou o minimalizaci kostýmů, rekvizit a kulis směrem k jevištní funkčnosti a umožnění herecké akce.
LDO ZUŠ Rakovník I. - Beránek z modrého nebe
Rakovnický soubor také na přehlídce uvedl hned dvě své inscenace, jejichž společným jmenovatelem a hnacím motorem byla spontánní radost dětí většinou mladšího věku z bytí na jevišti, hravost a přirozenost. Popravdě však ne vždy se souboru podařilo tyto atributy naplnit. První představení bylo jakýmsi nonsensovým příběhem o mráčku – beránku spadlému z nebe, kterého se hlavní hrdinka společně se svými kamarádkami snaží vrátit zpět. Kladem inscenace je dobrá volba předlohy, jež svou jednoduchostí a zároveň hravostí vybízí k vtipnému a dětem adekvátnímu jednání i tvorbě zajímavých a divácky vděčných situací. Mezi tyto situace zajisté patří například milé ztvárnění pádu beránka z nebe na zem (plošná loutka nahrazena „živým“ hercem). Na straně druhé je inscenace zatěžkána stylovou nejednotností a přemírou scénických prostředků, kostýmů a rekvizit (malá autíčka, popisný kostým beránka, kostým policisty apod.). Otázky také vzbuzuje neopodstatněné zařazení recitace Šrutovy básně o nebi v úvodu představení. Jednání dětí v rolích je někdy málo uvěřitelné a motivované, s výjimkou přesně zvládnuté role učitelky.
LDO ZUŠ Rakovník II. - Tam, kde žijí divočiny
Druhým představením rakovnického souboru byla dramatizace známého a dětskými soubory hojně inscenovaného textu Maurice Sendaka „Tam, kde žijí divočiny.“ Ačkoliv se jedná o velmi krátký tvar, text nabízí mnoho příležitostí k rozehrávání nosných situací a přináší pro děti aktuální a atraktivní téma zlobení. Vedoucí souboru zvolila tentokrát jednotné a funkční inscenační prostředky – nábytek v Maxově pokoji byl ztvárněn těly dětí, byla využita jedna plošná loutka lodě (nakládání s ní by však ještě bylo potřeba zpřesnit). Taktéž obsazení hlavní role nejmladším chlapcem představovalo klad inscenace. Největším problémem se ukázalo nedostatečné vybudování motivů nezbytných pro pravdivé jednání postav a řešení situací (nejasný vztah Maxe s matkou, nedostatečně nastolený problém v podobě Maxova zlobení, málo uvěřitelný závěr). Zvláště pak se jako málo motivovaný jevil důvod Maxova odplutí z ostrova – proč vlastně Max opouští lákavé zlobení a zatouží po domově. Touto nedotažeností se tak tříští téma celého příběhu i poučení pro Maxe i ostatní děti. Závěrem však nutno konstatovat, že vedoucí souboru si problematické rysy obou inscenací uvědomuje a soubor má nesporné předpoklady pro další úspěšný rozvoj.
Divadelní Kroužek Paraplíčko (loutkové), Labyrint, SVČ Kladno – Kohout světapán
Kladenský soubor Paraplíčko patří mezi tradiční účastníky přehlídky a prezentuje se vesměs klasickými pohádkami v loutkovém pojetí. Letos sáhl jeho vedoucí po látce velmi frekventované a hojně inscenované – loutkové hře z totalitního období Kohout světapán. Jako hlavní divadelní prostředek zvolil soubor (stejně jako v minulých letech) plošné loutky upevněné na květináčích. A právě nakládání s těmito loutkami se v průběhu inscenace ukázalo jako problematické – jejich používání bylo často nefunkční a odporovalo zvolenému typu. Loutkoherci nezřídka natáčeli plošné loutky profilem k divákům, neobratně s nimi manipulovali tak, že odhalovali vnitřky květináčů apod. Zásadním problémem se také ukázalo nevyjasněné téma celé hry – zatímco v původním scénáři souhlasně s dobově poplatným trendem líný a despotický kohout vlastně umírá („Kdo nepracuje, ať nejí!“), soubor znejistil diváka nekonkrétním mudrováním kohouta o možném hledání jiných naivních slepic. Otázky vzbudilo i finále, kdy slunce vycházející i bez kohoutova zpěvu vlastně nevyšlo (respektive se neobjevila loutka, která ztvárňovala slunce na počátku hry). Ani další inscenační prvky (používání zbytečného mikroportu, vtíravá filmová hudba, tanec hvězd na nebi, estrádní zpěv) také příliš nepřispěly ke vkusu a úrovni představení.
ZOO Logicky Domýšlivé Ovečky ZUŠ Nové Strašecí – Ledový zámek
Tento soubor zvolil pro svou zajímavou inscenaci vhodnou látku nabízející jednak silné a pro děti atraktivní téma přátelství, osobní odvahy a svědomí, a nadto jim poskytl možnost použití jednoduchých a funkčních inscenačních prostředků. Psychologicky exponovaný a seversky temný příběh o dívce Unn, která zahyne uzavřena v ledovém vodopádu, a její kamarádce Siss, tající před veřejností své domněnky o osudu Unn, zpracoval soubor prostřednictvím vytvoření tajemné a působivé atmosféry (práce se světlem, funkční rozvržení scény, působivé ztvárnění vodopádu formou zavěšeného velikého igelitu). Tato atmosféra však byla často narušována a kouskována nadměrným množstvím přestaveb scény a stmíváním světel, které narušovaly kontinuitu a temporytmus. Hlavním problémem však byl nedostatek informací směrem k divákovi a problematická motivace jednání postav (letmé vybudování přátelství, důvod výčitek svědomí Siss, nepravděpodobné jednání hlavních hrdinek vůči sobě i ostatním dětem). Inscenace tak byla zatěžkána nadměrnou psychologizací a občasným tápáním diváků ve fabuli příběhu. Nesporným kladem představení je však bezesporu pedagogická stránka procesu – z jednání dětí na jevišti je patrná dlouhodobá a poctivá práce s tématem a metodické budování vztahu k příběhu i rolím. Velmi příjemným zážitkem bylo i herectví Kateřiny Barochové (představitelky Siss), která se s nelehkou rolí vyrovnala se ctí a získala za svůj výkon ocenění poroty.
DDS Pimprle ZŠ a MŠ Stehelčeves – Vánoční myš
Dětský kolektiv ve věku prvního ročníku základní školy upoutal nejen lektorský sbor, ale zcela zřejmě i diváky svým opravdovým zaujetím hrou, hraním si na jevišti, které bylo spontánní, autentické, „nerežírované“, nemarkýrované a v kontextu celé přehlídky bylo skutečným osvěžením. Vedoucí souboru se podařilo vytvořit dětem na jevišti takové podmínky, že jejich hravost a dovádění bylo stejně nadšené jako mimo jeviště. Jde o rozehrávanou báseň o vánoční myši, která se každý rok o Vánocích objevuje u každého doma a „její vinou“ mizí cukroví ze stromečku. Na jevišti není nic, jen miska s cukrovím a parta malých dětí. Celá inscenace je postavená na hraní si s významem jednotlivých slok. Někdy děti vstupují do rolí myší, jindy ze svých těl staví stromeček a společně ho zdobí, fungují zde hry kluci versus holky, a to vždy zjevně v přesné instrukci, k čemu je akce směřována, nikoliv jak má kdo co udělat. Vedoucí dětem určuje tempo představení ze strany pomocí Orffova instrumentáře a současně tak pomáhá se zvukovým plánem představení. Je ke zvážení vedoucí souboru, zda z představení až příliš neční metodika dramatické výchovy. Především v samém úvodu představení se objevuje několik her, které se samotným představením spíše nesouvisejí. Dále by bylo dobré posílit kontinuitu textu samotného. Hraní je akcentováno do té míry, že je text až příliš upozaděn. Když jsou sloky rozehrávané a text zaznívá někdy vlivem slabých dětských hlasů málo zřetelně, je pro diváky obtížné usledovat dějovou linku. Děti vesměs velmi hezky pracovaly s veršem - říkaly text po významu, nikoli rytmicky, jako se to u malých dětí často stává. V jednom místě se trochu nešikovně objevuje právě akcent na skandování veršů, ale jde pouze o ojedinělé místo. Vedoucí souboru dostala ocenění za pedagogické vedení.
CIK CAK 3. ZŠ Slaný – Žirafí opera
Soubor ze Slaného se pokusil o scénické zpracování nelehké látky skrývající mnoho inscenačních úskalí, a to jedné z Prevertových Pohádek pro nehodné děti. Tyto krátké poetické texty jsou pro svou výkladovou nejednoznačnost i metaforičnost velkým soustem i pro zkušené inscenátory. Ambice souboru pracovat s takto náročným uměleckým textem patří společně se solidním vybavením členů ke kladům představení. Nutno však konstatovat, že se jevištní zpracování naprosto minulo s autorovou poetikou a někdy bohužel i se základními divadelními principy. Představení trpí nadměrností a nefunkčností výrazových prostředků (popisné líčení, účelově použitý moderní tanec, kostýmní nejednotnost, nadbytečnost obtížně čitelných symbolů). Tím dochází k potlačení jakéhokoliv smyslu textu a k roztříštěnosti vnímání příběhu, který zde vlastně slouží pouze jako jakýsi společný prvek pro různé a vzájemně nesouvisející dramatické aktivity.
Lektorský sbor přehlídky udělil tedy několik ocenění: Za režijní přístup k inscenaci O rybáři a rybce Dramatickému kroužku DDM Benešov, respektive jeho vedoucí Barboře Čmelíkové. Ocenění za hudební a výtvarné řešení inscenace S panenkou v kapse souboru Kampak! ZUŠ Štítného Praha. Marica Harčaríková získala ocenění za pedagogické vedení inscenace Vánoční myš. Kateřina Barochová byla oceněna za ztvárnění hlavní dívčí postavy v inscenaci Ledový zámek. Doporučení na celostátní přehlídku získaly tři soubory: Soubor Kampak! ZUŠ Štítného Praha s inscenací S panenkou v kapse, Dramatický kroužek při DDM Benešov s inscenací O rybáři a rybce a DDS Pimprle Stehelčeves s inscenací Vánoční myš. Jak již bylo v úvodu řečeno, stochovská přehlídka i přes menší divadelní úroveň některých inscenací nabídla smysluplné, tvůrčí, inspirativní a pohodové prožití dvou slunných dubnových dnů. Závěrem nezbývá než vyslovit přání, aby se i v příštím roce přehlídce dařilo stejně dobře jako letos.
S laskavým přispěním milých spoluporotců zpracovala
Kateřina Oplatková Rezková