AS 2002, č. 3, s. 42 - 43, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.
TRUFFALDINO Z VYSOKÉHO nad Jizerou
Role Truffaldina, směšného a vychytralého sluhy dvou pánů ze stejnojmenné komedie Carla Goldoniho, patří do mistrovského hereckého rejstříku mnohých slavných komiků. Jiří Pošepný, člen souboru Krakonoš z Vysokého n. J., vytvořil v inscenaci této hry hostujícího režiséra Milana Schejbala Truffaldina po všech stránkách velmi zvláštního. Se svými stodvaceti kily živé váhy a téměř dvěma metry výšky překypuje energií a temperamentem, takže je ho plné jeviště. Jeho sluha je dobrácký medvěd s jedinou touhou konečně se dobře najíst. Nechce podvést své pány a ze všech sil se snaží jim vyhovět. Právem za tuto roli získal na Divadelní Třebíči hereckou cenu. Nebyla ostatně první, neboť v loňském roce na stejné přehlídce dostal cenu za ztvárnění hlavní role v Charleyově tetě. V následujícím rozhovoru nechal AS nahlédnout do své herecké kuchyně a dozvěděli jsme se také leccos zajímavého o spolupráci s profesionálním režisérem.
Pocházíte z Vysokého nebo jste náplava?
Jsem náplava. Narodil jsem se v Lomnici n. P. a do Vysokého jsem přišel před osmi lety za prací ze Semil. Řadu lidí to patrně překvapí, neboť do Vysokého na přehlídku vesnických souborů jezdím léta a s řadou divadelníků se znám právě díky tomu.
Měl jste už před tím nějaké zkušenosti s amatérským divadlem?
Začínal jsem už jako malý kluk v souboru v Bitouchově, což je obec u Semil. V osmi letech jsem hrál jednoho z trpaslíků ve Sněhurce. Divadlo jsem zdědil po tatínkovi. Mám tři sourozence, divadlo hráli všichni, bohužel jsem u toho zůstal pouze já. Po škole, když jsem začal pracovat, oslovila mě paní Růžena Komárková, manželka akademického sochaře Vladimíra Komárka a přemluvila na roli prince. To byl můj vstup do souboru I. Olbrachta v Semilech. Tam jsem působil od r. 1982 do r. 1995. Od r. 1989 jsem byl předsedou spolku. V Semilech jsem odehrál spoustu rolí malých i velkých.
Kolik jich asi bylo?
Dvě premiéry do roka, takže když vezmu deset let, tak to bude nějakých dvacet až třicet rolí.
Vaše první role v Krakonoši byla myslím v inscenaci Ayckbournovy hry Kdes to byl(a) včera v noci? v režii Pavlíny Morávkové a Marie Trunečkové?
Ano, dostali jsme se s ní přes Divadelní Třebíč až na Hronov. Souběžně s tím jsem začal zkoušet hlavní roli v česko-francouzské inscenaci Molièrovy hry Měšťák šlechticem. Pak jsem režíroval Drdovy Dalskabáty.
To byla vaše první režie?
Nebyl to režijní debut, už jsem to zkoušel v Semilech. Já mám rád klasické divadlo.
To musíte vysvětlit…
Fascinuje mě divadlo s kulisami a kostýmy, které není posunuté do moderny. Dokonce jsem jednou dělal pohádku Krakonošovy dary a sehnal jsem staré originální kulisy z hospody v Bitouchově. Bylo to strašně zajímavé, ale jistě se tak divadlo už dělat nedá. Klasickým divadlem myslím např. Lucernu, Naše furianty, zmíněné Dalskabáty a další.
Truffaldino byl ve Vysokém už vaší čtvrtou rolí. Počítám to dobře?
Ayckbourne, Molière, Brandon, Goldoni, ale počkejte, vlastně jsem ještě režíroval Naše furianty a hrál jsem také roli Haberšperka. Bylo to vánoční představení, které se reprízovalo třikrát. Teď hraji v autorské inscenaci, kterou dělá pan Petr Pýcha pod názvem Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty. Mám roli básníka Dyka.
Vraťme se ke Goldonimu. Další velká herecká příležitost, avšak velmi rozdílná od Charleyovy tety?
Obě role mám rád, ale v Brandonovi jsem těžil z toho, co ostatní vybudovali. V Goldonim moje postava nejen smečuje, nýbrž také rozehrává a tvoří hru. To je velký rozdíl. Tato hra není o Truffaldinovi, nýbrž o všech postavách, které tam jsou.
Prý máte za sebou šestnáctou reprízu. Myslíte si, že se inscenace nějak vyvíjí?
Samozřejmě se usazuje, takže do toho člověk už tak snadno nešlápne. Myslím si, že teď má míru únosnou pro diváka, aniž by se přehrávalo.
A nemůže se stát, když se setkáte s takovou odezvou jako v Třebíči, že nezačnete tak zvaně tlačit na pilu?
Nemůže, nade mnou visí ruka režiséra, a ten by mě, obrazně řečeno, zmlátil. Další rukou je teze prof. Císaře, že každá inscenace má svou únosnost pro diváka, a tu nelze překročit. Ublížil bych své figuře.
Jak v Charleyově tetě, tak ve Sluhovi dvou pánů doslova hýříte energií, přesto mám pocit, že jste velmi ukázněný…
Jsem velmi pokorný herec, který chce vyhovět režisérovi a na druhé straně je mě plná scéna. To je velká zátěž, nesu svých 120 kilo a každé představení mě stojí 2,5 až 3 kila. To je vypocená voda. Nechci roli zůstat nic dlužen.
Pracujete nějak na své fyzické kondici?
Musel jsem trénovat, v Goldonim je hodně pohybu, např. běhání s jídlem. Musím se pohybovat rychle a v rytmu hudby.
Dá se říci, že je Vám bližší žánr komedie?
Stoprocentně. Je mi to blízké a mám plno snů, které bych si chtěl splnit. K padesátinám bych chtěl dostal roli Harpagona v Lakomci. Zatím mám na role štěstí. Teď zkoušíme s Mařenkou Trunečkovou Noc na Karlštejně, kde hraju cyperského krále Petra. Moc se na to těším. Bude to s muzikou Dalibora Gondíka. Jeho spolupráci zprostředkoval M. Schejbal. Je to velmi příjemný pán a bude s námi korepetitovat za naše modré oči.
Prozraďte nám, jak bojujete s pamětí?
Mám dar od boha, přečtu si scénář a cca padesát procent si pamatuji. Po dvojím přečtení bych hru mohl improvizovaně odmluvit, vím, kam plyne. Naučit se pevný text je trochu problém.
Jak dlouho jste se učil roli Truffaldina?
Dva měsíce. Jsem vděčný kolegům, že pokud říkám něco jinak, nenechají se vyvést z míry. Občas se stane, když je tři obrazy po sobě podobný text, že si nejsem jistý, který je ten správný. Jinak jsme inscenaci zkoušeli tři měsíce přes prázdniny.
Co jste si odnesl ze spolupráce s profesionálním režisérem?
Byla to pro nás pro všechny obrovská škola a přál bych ji všem amatérům. Nejzajímavější byla jevištní práce směřující k tomu, abych si uvědomil, komu sloužím. Milan nemá rád herce kteří hrají, jak to oni cítí. Profesionální režisér vás v maličkostech navede na úplně jinou cestu. Amatérský režisér málokdy na tyto finty přijde. Musím říci, že si Milana nesmírně vážím i jako člověka. Dokáže z amatéra vymáčknout totéž jako z profesionálů. Má na obě skupiny stejný metr. Dopředu nás upozornil, že ví, že to děláme po práci, avšak scházíme se proto, abychom dělali divadlo, nikoliv abychom si popovídali. Asi i naše výkony jsou lepší díky tomu, že cítíme povinnost vůči režisérovi, který nám věnoval svůj čas a svou invenci. Nechtěli jsme mu udělat ostudu.
Když jste si laťku postavil takhle vysoko, nebude problém pokračovat?
Patrně bude. Teď si chvíli odpočineme a pak máme v plánu další hru opět s Milanovou režií. Titul neprozradím.
Když jste začal s Milanem Schejbalem pracovat, uvědomil jste si, že Vám chybí něco z herecké výbavy?
Chybí mi správná jevištní řeč a dýchání. To je velmi tenký led. Tady je znát, že nemám profesionální školení. Mimochodem, když mi bylo patnáct, tak jsem měl možnost vstoupit do profesionálního divadla liberecké Ypsilonky. Tatínek mi to nedovolil a donutil mě, abych se napřed vyučil – jsem kuchař, číšník. Dělat divadlo profesionálně je dřina. Pro amatéry je však dobře chodit do divadla a dívat se. Je špatné, když se amatéři uzavřou sami do sebe. Já jsem dvacet let jezdil po přehlídkách včetně Inspirace, dělal jsem režijní školu při Impulsu, mám maskérský kurz, ale to je pořád málo. Myslel jsem na konzervatoř, ale už se asi neodhodlám. Je mi to líto.
Myslíte si, že po těch dvou úspěších jste zůstal nohama na zemi?
Člověk musí zůstat na zemi. Divadlo je pro mě věc, kterou mám nesmírně rád, nechtěl bych bez něj být. Kdybych nezůstal na zemi, tak přijdu o řadu přátel a nakonec třeba i o to divadlo. Divadlo se dá dělal jen s láskou a pokorou, a ne s tím, že si člověk začne budovat růžové obláčky, na nichž popluje. To by bylo hodně krátkozraké a brzy by to skončilo.
Co pro vás znamená dělat divadlo?
Pro mě je divadlo jako droga, kterou potřebuji k životu. Při všech osobních
i pracovních problémech mě postavilo na nohy. Proto jsem mu vděčný a chci to dělat dál. Chtěl bych mít radost z role. Dokážu si sám ze sebe udělat srandu, nechci však vypadat jako hlupák. Vždycky je to o tom, jak k postavě přistoupím. Na krajové přehlídce v Lomnici n.P. mi jeden z porotců řekl, že když mě viděl přijít na scénu, řekl si, že tenhle člověk Truffaldina hrát nemůže. Po třetím výstupu se na mě začal těšit. To mě nesmírně potěšilo a považuji to za velké ocenění.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská
Role Truffaldina, směšného a vychytralého sluhy dvou pánů ze stejnojmenné komedie Carla Goldoniho, patří do mistrovského hereckého rejstříku mnohých slavných komiků. Jiří Pošepný, člen souboru Krakonoš z Vysokého n. J., vytvořil v inscenaci této hry hostujícího režiséra Milana Schejbala Truffaldina po všech stránkách velmi zvláštního. Se svými stodvaceti kily živé váhy a téměř dvěma metry výšky překypuje energií a temperamentem, takže je ho plné jeviště. Jeho sluha je dobrácký medvěd s jedinou touhou konečně se dobře najíst. Nechce podvést své pány a ze všech sil se snaží jim vyhovět. Právem za tuto roli získal na Divadelní Třebíči hereckou cenu. Nebyla ostatně první, neboť v loňském roce na stejné přehlídce dostal cenu za ztvárnění hlavní role v Charleyově tetě. V následujícím rozhovoru nechal AS nahlédnout do své herecké kuchyně a dozvěděli jsme se také leccos zajímavého o spolupráci s profesionálním režisérem.
Pocházíte z Vysokého nebo jste náplava?
Jsem náplava. Narodil jsem se v Lomnici n. P. a do Vysokého jsem přišel před osmi lety za prací ze Semil. Řadu lidí to patrně překvapí, neboť do Vysokého na přehlídku vesnických souborů jezdím léta a s řadou divadelníků se znám právě díky tomu.
Měl jste už před tím nějaké zkušenosti s amatérským divadlem?
Začínal jsem už jako malý kluk v souboru v Bitouchově, což je obec u Semil. V osmi letech jsem hrál jednoho z trpaslíků ve Sněhurce. Divadlo jsem zdědil po tatínkovi. Mám tři sourozence, divadlo hráli všichni, bohužel jsem u toho zůstal pouze já. Po škole, když jsem začal pracovat, oslovila mě paní Růžena Komárková, manželka akademického sochaře Vladimíra Komárka a přemluvila na roli prince. To byl můj vstup do souboru I. Olbrachta v Semilech. Tam jsem působil od r. 1982 do r. 1995. Od r. 1989 jsem byl předsedou spolku. V Semilech jsem odehrál spoustu rolí malých i velkých.
Kolik jich asi bylo?
Dvě premiéry do roka, takže když vezmu deset let, tak to bude nějakých dvacet až třicet rolí.
Vaše první role v Krakonoši byla myslím v inscenaci Ayckbournovy hry Kdes to byl(a) včera v noci? v režii Pavlíny Morávkové a Marie Trunečkové?
Ano, dostali jsme se s ní přes Divadelní Třebíč až na Hronov. Souběžně s tím jsem začal zkoušet hlavní roli v česko-francouzské inscenaci Molièrovy hry Měšťák šlechticem. Pak jsem režíroval Drdovy Dalskabáty.
To byla vaše první režie?
Nebyl to režijní debut, už jsem to zkoušel v Semilech. Já mám rád klasické divadlo.
To musíte vysvětlit…
Fascinuje mě divadlo s kulisami a kostýmy, které není posunuté do moderny. Dokonce jsem jednou dělal pohádku Krakonošovy dary a sehnal jsem staré originální kulisy z hospody v Bitouchově. Bylo to strašně zajímavé, ale jistě se tak divadlo už dělat nedá. Klasickým divadlem myslím např. Lucernu, Naše furianty, zmíněné Dalskabáty a další.
Truffaldino byl ve Vysokém už vaší čtvrtou rolí. Počítám to dobře?
Ayckbourne, Molière, Brandon, Goldoni, ale počkejte, vlastně jsem ještě režíroval Naše furianty a hrál jsem také roli Haberšperka. Bylo to vánoční představení, které se reprízovalo třikrát. Teď hraji v autorské inscenaci, kterou dělá pan Petr Pýcha pod názvem Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty. Mám roli básníka Dyka.
Vraťme se ke Goldonimu. Další velká herecká příležitost, avšak velmi rozdílná od Charleyovy tety?
Obě role mám rád, ale v Brandonovi jsem těžil z toho, co ostatní vybudovali. V Goldonim moje postava nejen smečuje, nýbrž také rozehrává a tvoří hru. To je velký rozdíl. Tato hra není o Truffaldinovi, nýbrž o všech postavách, které tam jsou.
Prý máte za sebou šestnáctou reprízu. Myslíte si, že se inscenace nějak vyvíjí?
Samozřejmě se usazuje, takže do toho člověk už tak snadno nešlápne. Myslím si, že teď má míru únosnou pro diváka, aniž by se přehrávalo.
A nemůže se stát, když se setkáte s takovou odezvou jako v Třebíči, že nezačnete tak zvaně tlačit na pilu?
Nemůže, nade mnou visí ruka režiséra, a ten by mě, obrazně řečeno, zmlátil. Další rukou je teze prof. Císaře, že každá inscenace má svou únosnost pro diváka, a tu nelze překročit. Ublížil bych své figuře.
Jak v Charleyově tetě, tak ve Sluhovi dvou pánů doslova hýříte energií, přesto mám pocit, že jste velmi ukázněný…
Jsem velmi pokorný herec, který chce vyhovět režisérovi a na druhé straně je mě plná scéna. To je velká zátěž, nesu svých 120 kilo a každé představení mě stojí 2,5 až 3 kila. To je vypocená voda. Nechci roli zůstat nic dlužen.
Pracujete nějak na své fyzické kondici?
Musel jsem trénovat, v Goldonim je hodně pohybu, např. běhání s jídlem. Musím se pohybovat rychle a v rytmu hudby.
Dá se říci, že je Vám bližší žánr komedie?
Stoprocentně. Je mi to blízké a mám plno snů, které bych si chtěl splnit. K padesátinám bych chtěl dostal roli Harpagona v Lakomci. Zatím mám na role štěstí. Teď zkoušíme s Mařenkou Trunečkovou Noc na Karlštejně, kde hraju cyperského krále Petra. Moc se na to těším. Bude to s muzikou Dalibora Gondíka. Jeho spolupráci zprostředkoval M. Schejbal. Je to velmi příjemný pán a bude s námi korepetitovat za naše modré oči.
Prozraďte nám, jak bojujete s pamětí?
Mám dar od boha, přečtu si scénář a cca padesát procent si pamatuji. Po dvojím přečtení bych hru mohl improvizovaně odmluvit, vím, kam plyne. Naučit se pevný text je trochu problém.
Jak dlouho jste se učil roli Truffaldina?
Dva měsíce. Jsem vděčný kolegům, že pokud říkám něco jinak, nenechají se vyvést z míry. Občas se stane, když je tři obrazy po sobě podobný text, že si nejsem jistý, který je ten správný. Jinak jsme inscenaci zkoušeli tři měsíce přes prázdniny.
Co jste si odnesl ze spolupráce s profesionálním režisérem?
Byla to pro nás pro všechny obrovská škola a přál bych ji všem amatérům. Nejzajímavější byla jevištní práce směřující k tomu, abych si uvědomil, komu sloužím. Milan nemá rád herce kteří hrají, jak to oni cítí. Profesionální režisér vás v maličkostech navede na úplně jinou cestu. Amatérský režisér málokdy na tyto finty přijde. Musím říci, že si Milana nesmírně vážím i jako člověka. Dokáže z amatéra vymáčknout totéž jako z profesionálů. Má na obě skupiny stejný metr. Dopředu nás upozornil, že ví, že to děláme po práci, avšak scházíme se proto, abychom dělali divadlo, nikoliv abychom si popovídali. Asi i naše výkony jsou lepší díky tomu, že cítíme povinnost vůči režisérovi, který nám věnoval svůj čas a svou invenci. Nechtěli jsme mu udělat ostudu.
Když jste si laťku postavil takhle vysoko, nebude problém pokračovat?
Patrně bude. Teď si chvíli odpočineme a pak máme v plánu další hru opět s Milanovou režií. Titul neprozradím.
Když jste začal s Milanem Schejbalem pracovat, uvědomil jste si, že Vám chybí něco z herecké výbavy?
Chybí mi správná jevištní řeč a dýchání. To je velmi tenký led. Tady je znát, že nemám profesionální školení. Mimochodem, když mi bylo patnáct, tak jsem měl možnost vstoupit do profesionálního divadla liberecké Ypsilonky. Tatínek mi to nedovolil a donutil mě, abych se napřed vyučil – jsem kuchař, číšník. Dělat divadlo profesionálně je dřina. Pro amatéry je však dobře chodit do divadla a dívat se. Je špatné, když se amatéři uzavřou sami do sebe. Já jsem dvacet let jezdil po přehlídkách včetně Inspirace, dělal jsem režijní školu při Impulsu, mám maskérský kurz, ale to je pořád málo. Myslel jsem na konzervatoř, ale už se asi neodhodlám. Je mi to líto.
Myslíte si, že po těch dvou úspěších jste zůstal nohama na zemi?
Člověk musí zůstat na zemi. Divadlo je pro mě věc, kterou mám nesmírně rád, nechtěl bych bez něj být. Kdybych nezůstal na zemi, tak přijdu o řadu přátel a nakonec třeba i o to divadlo. Divadlo se dá dělal jen s láskou a pokorou, a ne s tím, že si člověk začne budovat růžové obláčky, na nichž popluje. To by bylo hodně krátkozraké a brzy by to skončilo.
Co pro vás znamená dělat divadlo?
Pro mě je divadlo jako droga, kterou potřebuji k životu. Při všech osobních
i pracovních problémech mě postavilo na nohy. Proto jsem mu vděčný a chci to dělat dál. Chtěl bych mít radost z role. Dokážu si sám ze sebe udělat srandu, nechci však vypadat jako hlupák. Vždycky je to o tom, jak k postavě přistoupím. Na krajové přehlídce v Lomnici n.P. mi jeden z porotců řekl, že když mě viděl přijít na scénu, řekl si, že tenhle člověk Truffaldina hrát nemůže. Po třetím výstupu se na mě začal těšit. To mě nesmírně potěšilo a považuji to za velké ocenění.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.