Josef Griml - článek Marie Mojzíkové - vyšlo v regionálním týdeníku Nástup 2007, č. 42
Ten dělá to a ten zas tohle------------------------------
Nesnáší nudu a nedopřává ji ani svému okolí
CHOMUTOV (moj) -- Vždycky, když se v e-mailové poště objeví zpráva od Josefa Grimla, ve všech redakcích zbystří. Otázka, co zase chystá, je totiž nasnadě. Učitel Základní školy z ulice Heyrovského v Chomutově nechodí zkrátka pro zajímavý nápad daleko. Přitom už by si mohl užívat důchodu. "To by mě nebavilo," říká kategoricky a sype z rukávu plány na nejbližší týdny a měsíce. Přiznává sice slib manželce, že nic podobného, jako byla loňská celostátní soutěž v tvorbě loutek, už vymýšlet nebude, ale zároveň prozrazuje námět na nové republikové klání, k němuž se schyluje: jeho škola chce vyhlásit soutěž školních časopisů. "Předpokládáme, že s přihláškou bude třeba poslat pár výtisků, třeba i starších čísel, fotku redakce a možná i jednu redaktorskou práci. Víc určitě ne. Když jsme vyhlásili soutěž na tvorbu knížky pro děti, kterým nemá kdo vyprávět pohádky, přišlo skoro 1300 prací. To pak bylo velice náročné hodnotit," vzpomíná na další, dva roky starou akci.
Má štěstí, že učí pouze osm hodin týdně a má proto čas takové akce organizovat. I kdyby ale snad neměl, určitě by si ho našel. Co totiž nesnáší, je nuda. Už v dětství ho chytlo divadlo. Dlouhá léta svého života spojil s legendárním souborem Karel Čapek. Jako herec, režisér a posléze i jako jeho vedoucí. "Amatérskému divadlu jsem obětoval úplně všechno. Už jako kluk jsme hrával loutkové divadlo v místech, kde je dnes pošta trojka. Když se pak v roce 1953 přestěhovali z Mertinu do armáďáku Čapkovci, chodívali jsme se s klukama dívat na jejich zkoušky Strakonického dudáka. Všiml si nás režisér Kamil Aksamit a než jsme stačili mrknout, už jsme hráli Kalafunovy děti. Zůstal jsem až do začátku devadesátých let," vzpomíná a pokračuje: "Mám na to krásné vzpomínky a když se mne dnes někdo ptá, proč to nedělám dál, odpovídám, že bych kolem sebe potřeboval stejně nadšené a pracovité lidi. Takoví dnes nejsou, na jevišti by se sice někteří vidět chtěli, ale dělat pro to, co je třeba, se jim už nechce. Nemám rád, když se na zkoušce chvíli hraje a pak kouří a jen planě povídá. To je pro mne ztracený čas." S prkny, která znamenají svět, ale stejně zůstal spojen dál. Organizuje krajské kolo Dětské scény, školní postupové soutěže dětských divadelních souborů a sólových recitátorů.
K práci s dětmi se dostal před třiceti lety, kdy kvůli nemocné páteři skončil v plném invalidním důchodu. "Bylo to období zoufalství, člověk najednou nevěděl co dělat. Začal jsem chodit sem do školy na Heyrovského ulici vést pionýry. Po dlouhých jedenácti letech jsem přešel do částečného invalidního důchodu, začal jsem postupně přebírat celou pionýrskou skupinu a už jsem tu zůstal. Jsem takový živý inventář školy," říká s úsměvem. Má-li srovnat své letité zkušenosti s dospělými v divadelním souboru a s dětmi, nejde pro argumenty daleko. "Vždycky je to o něčem jiném. U dětí mne baví, že jim podstrčíte nějaký nápad a ony ho rozvinou takovým způsobem, až se člověk diví. Jejich fantazie nemá meze. Dospělý člověk má naopak brzdu," přemýšlí. A co děti, jsou jiné, než bývaly kdysi? I v tom má jasno: "Podléhají době. Kdyby neměly k dispozici počítače nebo musely chodit na televizi ke známým, jako jsem chodíval já, našly by si jiné záliby. Co se u nich nemění, je to, že se nechají nadchnout. Jen je omezuje čas. Doba je uspěchaná jak u dospělých, tak u dětí. Kdo je ale dobrý a chce dělat něco zajímavého, většinou toho stihne hodně."
Text pod foto:
Josef Griml s jednou z 1166 loutek přihlášených do loňské soutěže organizované jeho školou. Část z nich v uplynulých dnech připravoval pro převoz do Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, kde budou od 7. listopadu vystaveny.
Foto: Marie MOJZÍKOVÁ
Nesnáší nudu a nedopřává ji ani svému okolí
CHOMUTOV (moj) -- Vždycky, když se v e-mailové poště objeví zpráva od Josefa Grimla, ve všech redakcích zbystří. Otázka, co zase chystá, je totiž nasnadě. Učitel Základní školy z ulice Heyrovského v Chomutově nechodí zkrátka pro zajímavý nápad daleko. Přitom už by si mohl užívat důchodu. "To by mě nebavilo," říká kategoricky a sype z rukávu plány na nejbližší týdny a měsíce. Přiznává sice slib manželce, že nic podobného, jako byla loňská celostátní soutěž v tvorbě loutek, už vymýšlet nebude, ale zároveň prozrazuje námět na nové republikové klání, k němuž se schyluje: jeho škola chce vyhlásit soutěž školních časopisů. "Předpokládáme, že s přihláškou bude třeba poslat pár výtisků, třeba i starších čísel, fotku redakce a možná i jednu redaktorskou práci. Víc určitě ne. Když jsme vyhlásili soutěž na tvorbu knížky pro děti, kterým nemá kdo vyprávět pohádky, přišlo skoro 1300 prací. To pak bylo velice náročné hodnotit," vzpomíná na další, dva roky starou akci.
Má štěstí, že učí pouze osm hodin týdně a má proto čas takové akce organizovat. I kdyby ale snad neměl, určitě by si ho našel. Co totiž nesnáší, je nuda. Už v dětství ho chytlo divadlo. Dlouhá léta svého života spojil s legendárním souborem Karel Čapek. Jako herec, režisér a posléze i jako jeho vedoucí. "Amatérskému divadlu jsem obětoval úplně všechno. Už jako kluk jsme hrával loutkové divadlo v místech, kde je dnes pošta trojka. Když se pak v roce 1953 přestěhovali z Mertinu do armáďáku Čapkovci, chodívali jsme se s klukama dívat na jejich zkoušky Strakonického dudáka. Všiml si nás režisér Kamil Aksamit a než jsme stačili mrknout, už jsme hráli Kalafunovy děti. Zůstal jsem až do začátku devadesátých let," vzpomíná a pokračuje: "Mám na to krásné vzpomínky a když se mne dnes někdo ptá, proč to nedělám dál, odpovídám, že bych kolem sebe potřeboval stejně nadšené a pracovité lidi. Takoví dnes nejsou, na jevišti by se sice někteří vidět chtěli, ale dělat pro to, co je třeba, se jim už nechce. Nemám rád, když se na zkoušce chvíli hraje a pak kouří a jen planě povídá. To je pro mne ztracený čas." S prkny, která znamenají svět, ale stejně zůstal spojen dál. Organizuje krajské kolo Dětské scény, školní postupové soutěže dětských divadelních souborů a sólových recitátorů.
K práci s dětmi se dostal před třiceti lety, kdy kvůli nemocné páteři skončil v plném invalidním důchodu. "Bylo to období zoufalství, člověk najednou nevěděl co dělat. Začal jsem chodit sem do školy na Heyrovského ulici vést pionýry. Po dlouhých jedenácti letech jsem přešel do částečného invalidního důchodu, začal jsem postupně přebírat celou pionýrskou skupinu a už jsem tu zůstal. Jsem takový živý inventář školy," říká s úsměvem. Má-li srovnat své letité zkušenosti s dospělými v divadelním souboru a s dětmi, nejde pro argumenty daleko. "Vždycky je to o něčem jiném. U dětí mne baví, že jim podstrčíte nějaký nápad a ony ho rozvinou takovým způsobem, až se člověk diví. Jejich fantazie nemá meze. Dospělý člověk má naopak brzdu," přemýšlí. A co děti, jsou jiné, než bývaly kdysi? I v tom má jasno: "Podléhají době. Kdyby neměly k dispozici počítače nebo musely chodit na televizi ke známým, jako jsem chodíval já, našly by si jiné záliby. Co se u nich nemění, je to, že se nechají nadchnout. Jen je omezuje čas. Doba je uspěchaná jak u dospělých, tak u dětí. Kdo je ale dobrý a chce dělat něco zajímavého, většinou toho stihne hodně."
Text pod foto:
Josef Griml s jednou z 1166 loutek přihlášených do loňské soutěže organizované jeho školou. Část z nich v uplynulých dnech připravoval pro převoz do Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, kde budou od 7. listopadu vystaveny.
Foto: Marie MOJZÍKOVÁ
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.