ZAJÍC, Vladimír: Bechyňský sekt aneb Perlení 05 - Mlejnek. Amatérská scéna 2005, č. 1, s. 13–17.

Divadlo KÁMEN Praha - Petr Macháček: Mlejnek. Tohle divadlo se pod vedením principála a autora Patra Macháčka za pět let propracovalo do první patnáctky nejzajímavějších divadel České republiky a do sedmičky těch souborů, které lze ve všech směrech označit za autorská. Macháčkovy texty vždy vzrušovaly vrstevnatým tématem nahlíženým z nečekaných úhlů. Ale inscenace vyžadovaly jistou vstřícnost, protože ansámbl pro své záměry teprve hledal (a možná pro sebe teprve formuloval) výrazové prostředky. Jinak řečeno, obsah byl jasný a ze žuly, forma poněkud rozmazaná a z jílu. Než, od Karkulky se situace mění, a Mlejnek už vykazuje znaky, že grunt formy byl nalezen, že dokonce ve výrazné a úsporné stylizaci dokáží herci Kamene vytvořit plasticky zajímavou postavu. Adekvátní vztah obsahu a formy ruku v ruce již naplno směřuje k artikulovanému sdělení. Na fangle je sice ještě brzy, ale už teď bych si soukromně přál, aby v horizontu dvou let napsal Macháček text v duchu těch dávných dob, text naplněný vášní, patosem, člověčinou a politikou, neboť mám za jisté, že by jej nyní dokázal učinit diváckým obecně, a ne jen pro fanklub Lomů a Dolů a Vrtů. Co zůstává stejné, je neukvapený, volný způsob vyprávění, který však není, díky hereckým akcím, stereotypní. V případě zhlédnuté inscenace dokáží herci na rozlehlé a prázdné scéně svým jednáním, za pomoci stolu, čtyř židlí a jedné koloběžky stvořit a zaplnit celkem deset různých prostředí interiéru a exteriéru, aniž bychom měli pocit, že je cokoli ploché či neuhrané. Záporem je – jako obvykle – příliš dlouhá ouvertura a tentokrát i modrý boďák šlehající do očí při přestavbách. Text sám o sobě se dotýká neukotvené současnosti, kdy zákon je sice definován, ale libovolně a ryze subjektivně a utilitárně naplňován, přičemž nízké je vydávané za vznešené, a dokonce hodné obdivu. Nejen v tom je Mlejnek aktuální. Tentokrát je textová složka napsána jazykem nekonečných seriálů, ve kterých se omílají fráze a prázdná slova, a nejraději hned tucetkrát za sebou, aby se snad tývýfilové nepřeslechli, přičemž dalším zásadním prvkem jsou citoslovce, příslovce, zájmena a jiné krátké útvary, pro významovou promluvu plevelné, zato emotivně přes hlas vybuzené. Nevím nakolik byl princip autorem promyšlen, ale zvláštně pracuje s fakty (skutečnost, událost, naplněný skutek) a informacemi (sdělení, zpráva, obsah komunikace, který věcně konstatuje fakta) a jejich vzájemným kombinováním, plus již zmíněná frázovitost. Je to zvláštní textový útvar, se kterým se musí manipulovat jak s dynamitem, ale soudě podle diváckého ohlasu (já osobně bych dal přednost větší sevřenosti) dosahuje účinku a přes divadlo zasahuje jak má. Mlejnek pojednává o uzavřeném světě násilí - policie a reklama - a světu naivní dívenky těšící se na svatbu a papouškující mluvou i postoji TV mluvící hlavy. Jediným podivným, zato důležitým okamžikem je až naturalistická situace získání revolveru a především naplnění jeho komor náboji, kteroužto akcí se otloukánek policejní grupy stává rovnoprávným členem peklu propadlých jedinců. Dovolím si říci, že naturalisticky jednou je možná málo, že tenhle nečekaný odskok by bylo možná vhodné použít i pro hlavní mužskou a ženskou postavu, čímž nemyslím jen viditelný mord Luisy, který se tomu už přibližuje.