ZAJÍC, Vladimír: Bechyňský sekt aneb Perlení 05 - Život je jen náhoda.... Amatérská scéna 2005, č. 1, s. 13–17.

Divadelní spolek SVATOPLUK Benešov - Pavel Němec: Život je jen náhoda... Jak bývá v posledních letech zvykem, Pavel Němec do amatérského dění vstupuje inscenováním svých dramatických opusů. Nutno říci, že je autorem, a dobrým, textů pro své divadlo, ale zároveň autorem her, které mohou přebírat jiné soubory. To nebývá tak časté, neboť mnohá výtečná dílka souvisí a souzní pouze s poetikou divadla, pro která byla napsána - což platí pro amatéry stejně jako profesionály. Život je jen náhoda... je příběh zdánlivě jednoduchý, předvídatelný, při jehož sledování se zhluboka smějeme smíchem osvobozujícím a někdy i očišťujícím, ale přitom nás mrazí, jak je snadné se nechat zkorumpovat či zkorumpovat své ideály, i jak snadné je být sežrán ještě bezskrupuloznějším dravcem současné společnosti. Pochybným hrdinou je bezdomovec, vzdělaný, chytrý, ale pěkná svině, který před našimi zraky nejen zpředmětní příběh svého života, ale zároveň provede veřejnou loupež, vytunelování jiného člověka, který zůstane zcela bezmocný v kaši navařené jiným, i když se zdá, že nebude také žádná ovečka, což je jen dobře. Díváme se, a nezbývá než se smát. Nápadu, provedení, tomu že v tom nejsme, tomu, že jsme naštěstí chytřejší nebo nemilosrdnější – jak se vám prostě líbí. A teď k provedení samému. Pokud se podaří na počátku vytvořit pravdu pravdivější než skutečnost, a to, že představení se skutečně pro technickou závadu opozdí, pak entrée bezdomovce otevře aspoň na pět minut vnitřní prostor každého jednotlivce, ve kterém nám bude dáno se zamyslet o našem postoji k lidem na okraji a k jejich jednání, které není uhlazené, ale spíše naopak. Bude nám dána možnost se utkat se svým názorem, protože jsme se v hledišti ocitli na dotek tohoto jiného světa, a musíme se ustálit ve svém názoru, ať už je samaritánský, nebo nemilosrdný. To si musí každý vyřešit sám a nelze říci, který postoj je morální, kromě faktu, že vláda v této oblasti nečiní nic, leda že upřímně tvrdí, že právě na sociální síť vybírá stále stoupající daně. Pak ale rychle pochopíme, že už běží divadlo, a v úlevném oddechnutí si je zároveň ukryta naše vstřícnost vůči těm, kteří ho pro nás figurují. Jak řečeno, příběh je celkem předvídatelný a velmi brzy jsme v situaci, že sledujeme cosi známého, takže nás velmi brzy začne zajímat, jak je to tentokrát zpodobeno. Jak a jakým masem jsou obaleny figury a kde se nás známé dotýká tak, že nás probouzí. Jak se dva rozdílné světy dvou postav na jevišti porovnají, jak se sledují a provokují, neboť jde o dva příběhy. Ten, co se již udál a hraje se o něm, životopis bezdomovce, a ten, který právě probíhá mezi demiurgem a jeho fámulem. V tom druhém je nutné tření a střetávání, a především zaujímání postojů k dění a komentování toho, co kdo z nich prožívá. Nutno říci, že benešovským se vše daří až na malý okamžik někdy ke konci druhé třetiny. Tehdy je náhle důležitější příběh, to, čím hrdina prošel, než jak tím prošel. Také se zde ztrácí napětí mezi výchozím postavením postav: bezdomovec kontra movitý občan. Jenže to jsou drobnosti na kráse a vzhledem k tomu, že autor a režisér už naposledy hrál hlavní postavu, lze očekávat, že jeho oko zvenku celý opus vylepší. Ještě chci dodat, že hra není o naučení, že kdo jinému jamu kopá sám do ní padá, ani o přístupu V & W k tomuto sociálnímu jevu v jejich filmech. Ale inspirace těmito věčnými klauny, jdoucími ze století do století, je zřejmá a chvályhodná.