DS Karla Högera Strání je soubor s velkou ochotnickou tradicí. A mají dokonce poměrně rozsáhlý archív ochotnických textů. Na přehlídky amatérského divadla od roku 2011 nevyrážejí, současné složení souboru je tedy v zásadě jaksi neposkvrněné konfrontací se současným amatérským divadlem. Působí, že jsou v prostoru na pomezí české a slovenské hranice jaksi opuštěni, pravda, je zde tradice režiséra Bruštíka, který do repertoáru přinášel operetní a lidové tituly a jemuž laskavá naivita a až muzeální způsob ochotničení byly patrně blízké, ale zdá se, že se soubor chce přece jen odvážně nadechnout někam jinam, dává nesměle šanci mladým ( i na postu režisérském) a mnoho mladých má i v souboru. Koneckonců, má i nově opravený kulturák, který je k souboru ovšem nevlídný svou akustiku a nutí je ku škodě inscenací používat porty i v kouscích činoherních.
Po veselohře Česká maminka Rudolfa Branalda sáhli proto, protože v tom textu je při vší jeho naivitě téma veskrze aktuální, snad věčně aktuální, děti neváží si rodičů a jejich dobroty zneužívají. Svět se proměnil a hra takřka sto let stará bezesporu v mnoha aspektech zešedivěla. A to i ve vnímání vztahů rodičů a dětí na vesnici, v pohledu na soužití muže a ženy, na projevování lidské svobody. Ale možná s ní ještě lze pracovat.
Branald situoval hru do jižních Čech do vísky dojezdem nedaleko Prahy. Pietně chovají se inscenátoři k textu a jižní Čechy zachovávají. Půdorys scény podle návrhu v textu obsaženém též je také takřka věrný. Jazyk zachovávají s koncovkami anachronickými, kulisy podtrhují onen muzeální přistup. Výběrem swingové a vážné symfonické hudby a částečně i stylem herectví pokouší se napodobit herectví prvorepublikové.
Oživit archivy zaprášenou Českou maminku se bohužel příliš nepodařilo, zůstala archaicky strnulá, sentimentálně pomalá, málo komediální, málo živá. Možná: kdyby za situacemi hledal soubor ještě mnohem více živé lidi z masa a kostí, kdyby herci společně s režisérem hledali konkrétní jednání postav a důsledněji rozevírali nůžky jejich rozdílnosti - rozmazleného fracka, pracovité schovanky Růženky, aktivní dříčky matky, která na statku dře od nevidím do nevidím, ale i dalších postav, možná důslednější kdyby byla hra s typy bručounů, milovníků, vesnických nevychovaných frajírků a rozmazlených dcerušek, možná konkrétnost prostředí venkova s jeho osobitým rytmem by pomohla, možná kdyby soubor důsledněji práce se svižným tempem veselohry a nedorozuměními v lásce, k nimž v komedii dochází, možná kdyby se nepoddával tolik morálnímu poselství hry a jistému druhu sentimentu v ní obsažené, možná… Branaldova hra rozhodně nepatří mezi klenoty české veselohry, nicméně život i humor v ní při vší naivitě jistý bezesporu je.
Nejvýrazněji diváci reagovali na postavu řeznického synka Jaromíra Másla Miloslava Záleského. Ano, jeho postava se jeví jako nejvděčnější, ale podařilo se mu dát jí punc jasně vykresleného typu i veseloherní nadsázky. Možná ukazuje cestu, kterou se mají vydat i jeho kolegové v přístupu k figurám komedie.
Ačkoliv ve Strání existují dlouho dobu, zdá se mi stejně: podle sympatie a otevřenosti souboru, že stojí na novém začátku, s novou mladou silou v souboru, že se nyní možná začnou poohlížet jinam, odvážněji, se snahou objevovat možnosti divadla. Možná…
FEKAR, Vladimír. Česká maminka. Možná by to mohla být slušná inscenace. Možná. Recenze pro Divadelní Koječák 2025, č. 4