HOŘIČKY, okres Náchod
Antonín Gabrle z Chvalkovic: Veduta obce Hořičky, asi 1870, přemalována ve dvacátých letech 20. století
Všichni diváci z Hořiček tu krajinu dobře znají. Kostel sv. Ducha s farou, cestu ke Lhotě i tu ke Skalici. Tam za oponou končí svět každodenních starostí. Jen za ní je najednou z děvečky princezna, pacholek se nebojí sedláka a sedlák špatného počasí.
Kateřina Novotná, Hořičky – Mečov
V Hořičkách, vesnici na kopci v Podkrkonošské pahorkatině poblíž České Skalice, a tedy i Ratibořic a Žernova, vznikl spolek divadelních ochotníků až v roce 1870. Nechce se ale ani věřit, že by se tu divadlo nehrálo už dříve, protože Hořičky byly, jak snad žádná jiná obec severovýchodních Čech, nejen známy kdekomu v našich zemích, ale i leckde v Evropě. Od počátku 18. století tu totiž žila selská rodina ranhojičů Pichových, kteří dovedli s úspěchem léčit zlomeniny. Nade všemi vynikl ale Antonín Pich (1795-1865), zvaný Pechanec nebo Plechanec, lidový chirurg bez vysokoškolského vzdělání, který v roce 1812 získal povolení k léčení zlomenin a ran a v roce 1827 dostal „za vyučenou“ od ranhojičského kolegia v Hradci Králové. Od počátku své praxe až do roku 1864 vyhojil – podle vlastních záznamů – více než dvacet tisíc zlomenin. Přijížděli za ním i pacienti z rakouských měst, z Pruska, Saska, Slezska, dokonce též z Francie. Ne náhodou má Karel Čapek ve Velké doktorské pohádce zázračného doktora z Hořiček, který léčí vílu, rusovlásku, divoženku. Je to jedno z nejskvělejších básnických míst Devatera pohádek. Velká léčitelská tradice Hořiček se udržela téměř do současnosti. Julius Zeyer, který v Hořičkách pobýval zamlada v roce 1869, tuto oponu ale ještě vidět nemohl. Zato zcela jistě se těšil z kouzelného rozhledu do všech stran, i na Krkonoše, i na Orlické hory. Ubytoval se v hostinci U Vitoušků. Na náměstíčku, kde se zastavil čas, kde na chvíli cítíš, jak snad nikde jinde, vůni národního
obrození.
František Černý
Jezdím kolem Hořiček a Hořičkami řadu let a vždycky se přede mnou vyhoupne ten kopeček. A najednou je tu jako znak obce a jejího divadla. Místopis českého amatérského divadla praví, že ochotnický soubor byl v Hořičkách založen roku 1870. Takže byla-li tato veduta namalována téhož roku, jako by se tu naplňovalo sebevědomí jistého společenství, jež stojí na své půdě a chce pro ni ledacos vykonat. Veduty vskutku nebyly vzácností na oponách ochotnických spolků, jež jako by takto chtěly říci: zde jsme, zde pracujeme a lidem této obce sloužíme.
Jan Císař
> Místopis českého amatérského divadla N – Ž. Praha, IPOS-ARTAMA 2002, s. 15
÷ Muzeum českého amatérského divadla Miletín, vstupní expozice, 2006
÷ Putovní výstava fotografií Malované opony, realizovaná Muzeem českého amatérského divadla 2007–2010