Texty: MAKSYMOV, Jakub: Pražský tajtrlík byl především pro děti. Amatérská scéna 31. 3. 2016

Pražský Tajtrlík byl především pro děti

Soutěžní program letos již dvanáctého Pražského Tajtrlíka byl svou skladbou programu orientovaný takřka výhradně na dětského diváka, který dorazil v hojném počtu. Jediným uskupením, které v první řadě nemyslelo na děti, byl soubor Bazilis, Ten převyprávěl příběh outsidera, bezdomovce, alkoholika a zloděje, který je na Štědrý den pozván továrníkem a jeho krásnou dcerou k nim domů.

Krajské postupové přehlídky | Loutkové

Pražský Tajtlík – 19.3 – 20.3.2016

Program Pražského Tajtrlíka v hostivařské tělocvičné jednotě se do poslední chvíle měnil. Nakonec se ustálil na pěti soutěžních představeních, ke kterým přibyly ještě dvě inspirativní souboru Tate Iyumni. Ten organizátoři požádali o vyplnění vzniklé mezery v programu, aby se publikum nemohlo cítit o nic ošizeno. Jednalo se o jejich dvě starší inscenace – pohádkový divadelní automat Hluboko v lese a Neverending, výtvarně minimalistickou koláž mikrosituací o lásce. Obě tyto hříčky lze považovat za dostatečně prověřené, odborně posouzené a popsané, neboť obě byly v minulosti zařazeny do programu Loutkářské Chrudimi. Proto k nim řeknu jen to, že jsem je rád opět viděl, a dále se jimi už nebudu zabývat.

Soutěžní program letos již dvanáctého Pražského Tajtrlíka byl svou skladbou programu orientovaný takřka výhradně na dětského diváka, který dorazil v hojném počtu. Odhaduji, že většinu publika tvořili členové a přátelé sokola se svými ratolestmi. Ten zbytek se pak skládal z odborné poroty, jmenovitě: Ireny Marečkové, Vladimíra Tausingera a Miroslava Ryšavého, dále organizátorů, Luďka Richtera a mě.

Jediným uskupením, které v první řadě nemyslelo na děti, byl soubor Bazilisk. Představení této party mladých lidí ve věku okolo sedmnácti let Past na myši je jejich autorskou adaptací stejnojmenné povídky Selmy Lagerlöfové. Soubor nám převyprávěl příběh outsidera, bezdomovce, alkoholika a zloděje, který je na Štědrý den pozván továrníkem a jeho krásnou dcerou k nim domů. Tím, že se dívka k tulákovi chová jako k rovnocenné lidské bytosti, mu umožní, aby si prošel katarzí a znovu získal sebeúctu. Nejenže svému hostiteli nic neukradne, ale dokonce vrátí peníze, které odcizil dříve. Kromě závažného tématu, které je soubor schopný autenticky artikulovat, je další silnou stránkou inscenace její propracovaná zvuková složka – nejenže vhodně zvolená a pro dvoje housle a jeden trombón souborem upravená hudba od Plastic People of the Universe rezonuje s tématem, utváří poetiku inscenace a určuje její temporytmus, soubor umí nástroje originálně využít i ke zvučení jednotlivých akcí. Nesourodost ztvárnění jednotlivých postav se může jevit jako lehce problematická. Postavu tuláka po většinu času představuje neiluzivně animovaný manekýn z rozervaných látek, ostatní postavy jsou oproti tomu tvořeny čistě hereckými prostředky a v inscenaci není zdůvodněno, proč tomu tak je. Není ani zcela zřejmá funkce myší, které se tulákovi zjevují – jsou to jeho delirické vidiny či hryzání jeho špatného svědomí? Nepřesností ve výstavbě je nedostatečné exponování tulákova alkoholismu – to, že pije, se divák jen dovídá z toho, že se o tom tulák zmíní, prakticky se to však neděje. To ale nemění nic na tom, že inscenace Past na myši je velmi zajímavý počin, který má stále kam růst.

Divadelní soubor Akafuňky přinesl vydařenou stylově čistou maňáskovou hříčku Sedm jednou ranou. S citem pro temporytmus a pro zkratku zahráli známou pohádku o krejčím, který jednou ranou zabil sedm much. Po celou dobu se bavíme důmyslnými loutkářskými nápady – krejčího chalupa se například rozpadne tak, že postupně spadne malované pozadí představující její interiér. Velmi zdařile jsou realizováni i obři. Hrají je herci s celohlavovými maskami a uplatňují na sebe loutkové principy: například spánek realizují tak, že oči masky zakryjí dlaněmi. Scéna souboje obrů se stromy a palicemi je potom do lidských rozměrů zvětšená rakvičkárna. Snad jen poněkud scénograficky nevýhodné je to, že plán obrů se nachází pod paravánem a krejčí se k nim tak trochu nelogicky musí sklánět, když s nimi mluví. Krejčíkův leitmotiv Sedí muška na stěně hraný na kazu během přestaveb a putovacích scén potom celou inscenaci rytmizuje.

Další dvě kukátkové marionetová představení měla společné problémy většiny těchto divadel. Divadlo hrané s playbackem osobně považuji za velmi nevýhodný model, protože popírá divadelnost. Divadlu jako médiu odebírá jeho specifikum, které ho činí jedinečným mezi ostatními uměleckými druhy – totiž schopnost navázat nezprostředkovanou komunikaci člověka s člověkem v reálném čase. Na diskusích s odbornou porotou se tato problematika stala zevrubně probíraným tématem. I s playbackem se totiž dá pracovat lépe a hůře. Pokud si totiž soubor předem připraví zvukovou stopu a té pak podřizuje hru s loutkou, bývá to na výsledku bohužel znát.

Sobotní dopoledne patřilo souboru Zvoneček a jejich loutkové pohádce Bajaja. Inscenaci nelze upřít její zdařilou výtvarnou složku. Podařeným momentem je souboj prince s drakem. Drak je technologicky dotažený – má tři hlavy, které mu postupně odpadávají. Až mi je líto, že souboj netrvá o trochu déle, abych si ho pořádně užil. Po zbytek inscenace se toho bohužel mnoho neděje. Loutky chodí po scéně, mluví, vysvětlují si, případně si vyprávějí, ale prakticky nejednají – dialogy jim to ani neumožňují. Všechno je explicitně řečeno a ještě jednou zopakováno a loutky se hýbou podle toho, která zrovna mluví. A to je škoda, protože soubor je řemeslně zdatný a s loutkami hrát umí.

S podobnými problémy se potýkalo i loutkové divadlo Kašpárek Sokola Pražského, které na festival dorazilo už pojedenácté či dokonce možná podvanácté, tentokrát s inscenací Dušička z vodníkova hrnéčka. Děj celé hříčky je jednoduchý. Chůva přináší bezvládné tělo malé princezny, jejíž dušičku ukradl vodík. Vše sděluje králi. Tu se nachomýtne Kašpárek, který se sám od sebe rozhodne princezninu dušičku získat zpět. Při cestě do vodníkovy říše potká žabku, kterou kdysi zachránil před čápem. Spolu sestoupí pod hladinu a tam dušičku vysvobodí, spolu se vrátí na zámek. Princezna ožije a vše je jak má být. I v této inscenaci se toho bohužel více řekne, než stane. Král je podivuhodně klidný, když se dozví, že se princezna utopila – trochu si postěžuje, ale nezačne jednat. Kašpárek se tu zjeví víceméně náhodou. Osvobodit princezninu duši se mu podaří bez vyvinutí nejmenšího úsilí. Zlý vodník neklade odpor. Scéna koncertu žabí kapely je sice vděčná, s tématem samotným však vůbec nesouvisí. V závěru se celá hříčka zvrtne v tělovýchovnou agitku (to je však u sokolského divadla pochopitelné), o tom že by se děti měly naučit plavat, aby se jim někdy nestalo to, co malé princezně, do jejíhož zdravého těla musel Kašpárek vracet zdravého ducha. Během diskuse po představení odhalujeme, jak je komplikované udělat byť malou změnu ve struktuře, která je fixovaná na playback. Porota ocenila umělecký růst souboru.

Dalším souborem bylo Divadélko Máma a Táta, které na přehlídku přivezlo Detektivní příběh. Pro hru s marionetami si dvoučlenný zvolil jinou cestu, než dva výše uvedené soubory. Hráli odkrytě a loutky mluvili naživo. Rozvětvená fabule se točí okolo chytrého detektiva s kouzelnou lupou, který řeší případ, „kam se ztratil velikonoční zajíček“. Během svého pátrání se setkává s mnoha kouzelnými bytostmi a zvířátky, například černokněžníkem, hejkalem, slepicemi, beránkem, skřítkem Zášupníčkem, a stačí vyřešit řadu podružných případů, třeba „kam se ztratil beránkův balík“, či „kdo ukradl slepiččino vejce“. Jednotlivé výstupy jsou spíše záminkami pro přímé oslovování dětského publika, kterému herci propůjčí funkci pomocníků detektiva. Příjemný herecký projev obou členů souboru si spolehlivě získá publikum. Bohužel vlastní interakce jsou samoúčelného rázu a děj nikam neposouvají. Děti jsou pak manipulovány k tomu, aby ukazovali tam, kam ukáže detektiv, místo toho, aby skutečně se skřítkem Zášupníčkem hráli hru „samá voda, přihořívá“. Rekonstrukce případu „kdo ukradl slepičce vejce“ se nedrží nastolené logiky a někdejší asistenti jsou v zápětí považováni za podezřelé, přestože podle jasné indicie děti i detektiv (který nám to vzápětí i sám potvrdí) od začátku vědí, kdo je pravý viník – tím se opět vytrácí smysl celé rozsáhlé interakce.

I přes některé mé výhrady k zhlédnutým představením nesmím opominout jednu zásadní věc – ze všech bez výjimky bylo cítit, že za nimi stojí upřímná snaha a poctivá práce. A to je kvalita, kterou děti vždy bezpečně rozpoznaly, a proto odcházely ze všech představení spokojené. Na festivalu Pražský Tajtrlík je sympatické to, že tu jde v první řadě o dialog mezi dětmi a generací jejich rodičů a prarodičů. Ceny a postupy na Chrudim jsou druhotné. Vždy však stojí za to hledat cestu, jak dětského diváka nejen uspokojit, ale i nadchnout.

Odborná porota nakonec na každé inscenaci našla něco, za co ji ocenit. Tajtrlíka – putovní cenu festivalu – získal soubor Kašpárek Sokola Pražského za věrný svazek s festivalem.

Do hlavního programu na Loutkářskou Chrudim byl nominován soubor Bazilisk s inscenací Past na myši a doporučení získal soubor Akafuňky s inscenací Sedm jednou ranou.

Autor: Jakub Maksymov