Texty: Ústí nad Orlicí, Mladá scéna 2011, O čem se mluvilo na diskusích Mladé scény ve čtvrtek

Grotesky

Jistota pro diváka, jednoduchost, srozumitelnost… možná až moc? Tematicky o snaze vymanit se ze stereotypu, univerzální společenská glosa o postavení ženy, asi 35leté? Hrají či nehrají o svojí zkušenosti? Uvítal by se pohled na problematiku s jasnějším vědomím toho, že se dívají s nadhledem mládí na to, jak žijí matky a jak by chtěly nebo nechtěly žít ony. Realismus a vnitřní prožitek nebo hra na něco, epicky zobrazený pohled na věc? Rozpaky v uchopení stylovém a žánrovém. Pro mnohé, nejen 35leté, to nebyla jen komedie, ale i pozastavení nad zobrazovanými situacemi, nad sebou samým. Herecky – spolupráce a existence na jevišti, příjemné setkání, trochu poznamenané nervozitou a rozpaky. Výzva k větší barevnosti, stylizovanosti, hravosti herectví. Nebát se jít do větších extrémů a jít do nich s odvahou!
Brand party

Ambice, náročnější, nedoříkávání všeho naplno, symbolika, zastřenost… možná až moc? Odvádění pozornosti diváka k racionálnímu uvažování, nedolehnutí emotivního účinku, nesrozumitelnost a nepochopení, obtěžující nejistota diváka. Na druhou stranu od mnohých touha (často i zrealizovaná) vidět inscenaci opakovaně, absolvovat dlouhé hovory a diskuse, ke kterým inscenace doslova provokuje. Dokument o dvou světech

virtuálního nul a jedniček a skutečného lidského. Však vedle

ženy-zboží chybí protiváha zobrazení ženskosti. Herecky – dobrý příklad toho, když to šlape jako hodinky – přirozené ponoření do rytmu, beze švů a spár. Velkým pomocníkem hudba a světlo. A klec? Symbol nebezpečí společnosti, stísněnosti, uzavřenosti, co dýchá na záda, nebo bariéra, tlusté sklo mezi protagonisty a divákem?¨
La Vacanza

V prvních vyřčených dojmech převládala chvála… Jak se diskutéři postupně dostávali pojmenovávané inscenaci hlouběji pod kůži, vkrádal se do jejich reflexí stín pochybností. Kritizováno bylo nedostatečně zmotivované jednání dramatických postav. Proč jednala hotelová uklízečka tak a ne jinak? Mělo to nějaký důvod? Dramatické postavy se podle účastníků diskuze nevyvíjely, byly schematické. Příběh připomínal spíše pásmo anekdot: „Prvních pět fórů, které člověka napadnou na téma dovolená, nic víc“. Ema Zámečníková položila otázku, proč děláme amatérské divadlo. Hodně zúčastněných zastávalo názor: „Protože máme nějaký přetlak, potřebu se vyjádřit. Do toho se ovšem nevejde kopírování Troškových filmů.“ Kopií Trošky se přitom nerozuměla nutně vědomá kopie, ale třeba i podvědomá inspirace. I kdyby soubor zvolil cestu divadelních odkazů k filmovým předlohám, musel by podle diskutérů přistoupit k látce tvořivějším způsobem. Inscenaci byl vytýkán nedostatek stylizace!!! Dramatické postavy v inscenaci jsou typy, nikoli charaktery. Bylo vzpomenuto na commedii dell‘arte. Komedii typů. Tím spíš, že děj zavede hrdiny příběhu do Itálie! Postavy Italů byly ovšem podle diskutujících v inscenaci La Vacanza poněkud odbyté… Působily jako Češi, kteří si nedbale hrají na italské recepční. Nakonec se na fóru uvažovalo o tom, zda by bylo možné inscenaci vnímat jako komunální satiru… Ale co bylo v takovém případě jejím terčem? Měla nám říct, že Češi jsou zloději a uklízečka je šťastná, že nemusí uklízet?
Zamordování hraběte Schwarbrechta

Diskutéři pozitivně hodnotili umístění představení do plenéru. Zahrada podle nich pomohla kouzlu inscenace. Vzpomínali v té souvislosti také pouťové a jarmareční divadlo v tom nejlepším slova smyslu. Někteří mluvčí uvažovali, zda se nedalo využít principy jarmarečního divadla (např. zpěv) ještě víc. Účastníci diskusního fóra se shodovali, že šlo vlastně o detektivku, která nechává prostor divákově fantazii, k domyšlení, jak to vlastně bylo. Většina to považovala za klad. Přestože je děj příběhu opět předvídatelný, diváky (a tedy diskutéry) bavilo, jak ho herci zpracovávají, jak ho vyprávějí, jak vykládají postavy… Inscenace byla na fóru označena jako velmi divadelní díky vhodně zvolené míře stylizace (verš, herectví). Diskutéři se shodovali, že na téhle inscenaci je zajímalo daleko víc JAK než CO. Výborná práce se slovem, s veršem, s hudbou. Improvizace v hudbě – dobré! Jen hudebník by nemusel být „uklizený“ tolik stranou…
Cesta k Oněginovi

První dojmy diskutérů byly převážně dobré. Diskuzi zkomplikovala až otázka moderátora: „Vnímali jste to jako obrazy nebo jste v tom četli i příběh?“ Zde se názory různily. Některé byly vcelku radikální: „Líbilo se mi to, ale myslím, že ačkoli se tam mluvilo, nebylo to divadlo. Neviděl jsem tam příběh, nic se tam nestalo, žádný konflikt, žádná myšlenka, dramatický oblouk, jen jedna postava.“ Podle Petra Váši šlo naopak o organickou a zároveň nenásilnou kombinaci mluveného slova a tance. O klasickou, čistou formu, kde dramatický oblouk nesla hudba, dialog různých rytmů. Mnoha diskutujícím vadila na inscenaci přítomnost slov. Podle Emy Zámečníkové by mělo slovo sloužit tanci a tanec slovu a neměly by se navzájem rušit, měly by se doplňovat a vzájemně posilovat. V tom byly rezervy. Slovo ji vyrušilo z vnímání. Nebyla sama. Slovo bylo podle účastníků fóra v provedení na nižší úrovni než tanec. Významnější skupina diskutérů rovněž kritizovala, že inscenace disponuje od začátku do konce jednou jedinou náladou.

-kos-, -luh-