Texty: AS 2005, č. 2, s. 43-45. Jan Císař.

KOCOUR RODINY HAKENŮ

Modrý Kocour, dnes už se dá možná říci „proslavená“ turnovská přehlídka amatérského divadla, jenž se letos konala 4. - 6. března, jest festival veskrze jedinečný. Svého času jsem jej nazval festivalem jižního typu pro jeho organizační ležérnost působící nejrůznější nejasnosti a zmatky, které se ovšem vždycky nějak překlenou. V roce jeho 10. výročí k tomu přidávám, že je to také přehlídka rodiny Hakenů. Nikoliv, že by se na něm tato rodina producírovala na jevišti – až na otce Hakena, ale jeho posedlost divadlem mu jinak nedovolí. Je to prostě proto, že se celá podílí svou aktivitou na jeho vzniku a průběhu, a to počínaje velice malými dětmi. V čele tohoto usilování ovšem stojí Petr Haken, jenž si tuto přehlídku především výběrem souborů a titulů hněte po svém a vtiskává ji naprosto specifický ráz; něco mezi soutěžní přehlídkou a přehlídkou lahůdek amatérské produkce i produkce přátel. Je to přehlídka s postupem na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima sezónu, ale stejně tak na ni jde o ty druhé dvě roviny, dost často se mně zdá, že hlavně. Nic proti tomu. Tahle přehlídková barva – včetně té ležérnosti – je sympatická a kdo nezažil Modrého Kocoura včetně té aktivity rodiny Hakenovy, má poměrně citelnou mezeru ve znalosti českého amatérského divadla 21. století. Musíte ovšem počítat s překvapeními různého druhu. Pro příklad: letos jsem se potkal s inscenací Witkacyho Šílené lokomotivy mladoboleslavského Divadýlka na dlani, která se už vloni účastnila poděbradského FEMADu. Petr to zdůvodnil naprosto bravurně: Turnov a Mladá Boleslav mají stejný senátorský volební obvod, takže důvody k hlubokým přátelským stykům jsou nasnadě. Proto hup s mladoboleslavskými na Kocoura. Ani nevím, jestli se ta inscenace ucházela o Písek, ale v každém případě ji v zimním zasněženém Turnově svědčilo. Zbavila se už jakékoliv závislosti na Witkacyho myšlenkovém i formálním světě a přehoupla se zcela a s jistou suverenitou do svižného kabaretního žánru, v němž se mladoboleslavští pohybují s půvabem, jistotou a šarmem. Možná bych je na základě tohoto kritéria letos, kdyby to šlo, znovu na FEMAD doporučil. Jako zdařilý příklad „restrukturalizace“ literárního žánru jevištními prostředky.
Abych se vyhnul kolizím a nežádoucím souběhům, tak budu psát především o představeních vskutku soutěžních. Nuže:
Na Šrámkův Písek jsme jako porota (Vl. Hulec, S. Gregar a J. Císař) nominovali bez jakýchkoliv problémů Vosto5 Praha s jejich Košičanem 3. Pánové Cihlář a Prokop mají své místo na vrcholu tohoto typu divadla pevné. Ačkoliv turnovské představení až tak suverénní nebylo. Oba herečtí autoři – nebo autorští herci? – si totiž vytýčili hranice svého vystoupení tak určitě a pevně, že je, jak to v Turnově vypadalo, do jisté míry svazují. Základní situace je noční vysílání jakési radiové stanice, v níž dva polodiletanti, polointeligenti a hlavně totální neumětelové, kteří si hrají na ostřílené borce, předstírají duchaplné rozhovory mezi sebou i s těmi posluchači, kteří jim případně zatelefonují. Jsou tím dány jisté limity časové i nutnost realizovat i technické předpoklady, které musí být přesně dodrženy, jinak se zhroutí řada situací a jejich vtip. Ale především: je třeba naznačit určité typy obou „moderátorů“, tedy sklenout obrysy postav a dodržet je. Protože v tom je jádro: ti dva jsou takoví, jací jsou a z toho plyne i smysl a podoba představení. Existuje však ještě postava třetí, jediný posluchač, jenž těm dvěma neumětelům volá z různých nádraží, neboť se řítí jako štvanec po celé republice stíhán kolosálními „vlakovými nonsensy“. Takže tu oba pánové hrají ještě třetí postavu. V Turnově jako by pozbyli do jisté míry svou komunikační samozřejmost a lehkost a improvizační uvolněnost, když toho musejí stihnout tolik na tomto fixovaném půdorysu.
Doporučili jsme (zmíněná už porota) na ŠP Krátké a úderné divadlo z Liberce s představením Kde že loňské něhy jsou. Je to soubor autorský, už dostatečně na tomto poli zkušený, který se tentokrát pustil na prajednoduché scéně do vztahů mezi ženami a muži. Na počátku se představí kontrastní manželské páry, v jednom z nich vládne žena, ve druhém muž a sledujeme vývoj jejich soužití. Je to námět mnohokrát zpracovaný a obehraný, ale jsou v těch situacích neotřelé komediální nuance i překvapivé momenty ve vedení zápletky. Připočteme-li k tomu obratnost a nápaditost hereckou, je to předpoklad pro docela vtipnou i inteligentní zábavu, jež se nemusí ani podbízet ani pitvořit. V druhé polovině se ovšem vynoří zcela překvapivé a slibné nové téma. Vyroste z rozhovoru tří pubertálních dívek o jejich dívčích idolech. Jedna z nich se zamiluje do nesmělého mladíka, jenž hraje na kytaru, skládá písně, mluví slovy Nedvědových písní a touží koncertovat na stadionu ve Wembley. Což se mu splní, jak předvede závěr představení. A najednou je tu téma životních vzorů i životního stylu, téma působení masové subkultury, jež není uděláno ani se satirickou či parodickou nadsázkou, ale s určitým pochopením pro tuto polohu, která díky komediálností vyjevuje i svůj rub. Kdyby se toto téma dodělalo ve fabulační a situační lince, jež je tu ve srovnání s první polovinou poněkud slabší, byla by to možná originální samostatná hra.
Na Náchodskou prima sezónu porota nominovala soubor Podještědského gymnázia Stopu Liberec s Ptákovinami Jiřího Žáčka podle Aristofana. Upravila a režíruje je Milena Šajdková, která svým libereckým rozumí. Mladí herci mluví zřetelně a k tomu ve verších, pohybují se přirozeně a se smyslem pro rytmus, dovedou načrtnout jednoduchý obrys postavy, cítí se na jevišti dobře jako kolektiv, aby zároveň dali i prostor sólovým výstupům, v jednom z nich znamenitě kdákající slepice sklidila zasloužený potlesk na jevišti. Je to inscenace jednoduchá, nechce po hercích nic, co je nad jejich síly, ale to, co chce, vyžaduje důsledně a směřuje k pečlivosti málokdy už dnes na jevišti vídané a slýchané. Což se často nahrazuje smělostí a originálností koncepcí. Jako v inscenaci Hamleta Turnovského divadelního studia, kde oživne královský šašek Yorick, aby byl průvodcem představení, a Hamlet neumírá, protože je vinen svou pomstou. To všechno jsou však záměry, které kromě jistého zajímavého scénografického řešení v ničem nedojdou ani nejmenšího naplnění. Odvaha i snaha Petra Hakena, jenž si Shakespearův text upravil a také zrežíroval, byly nezměrné, ale výsledek prakticky nulový, protože se zatím nedostává sil na úplně obyčejné divadlo, tím méně na to „přemustrovat“ Shakespeara.
Autora textu inscenace VOŠ herecké z Prahy Rajská komedie program utajil. Prý je to posluchač DAMU, jenž byl pověřen, aby něco pro tento ročník sepsal, režii měl Jiří Trnka, pedagogický dohled Ivetka Dušková. Jde o takovou mírnou, opatrnou českou cool hru (drsná slova, jedno souložení na scéně a znásilnění za scénou) o mladé partě a jednom rodičovském páru, jenž se trápí navzájem, a s dcerou, která odejde z domova. Námět a témata jakož i způsob zpracování jsou dnes přes veškerou snahu o nekonvenčnost už konvenční. Ale pan režisér dodal jistou organizaci a pořádek, herci hrají s nepochybnou spontaneitou, bezprostředností a temperamentem, občas probleskne výrazněji i úsilí o cílevědomou tvorbu postavy. Je to zajímavé studentské divadlo sui generis a doporučení na Náchodskou divadelní sezónu mu patří.
Mnoho dalšího se v soutěžní části Modrého Kocoura neurodilo. Náhlé neštěstí Studia Arthure z Prahy a Morgiana souboru Dora z Turnova sdílely svým způsobem stejný osud: bojovaly úporný zápas o to, převést na jeviště velmi nesnadnou a obtížnou literární předlohu. Lépe se vedlo Studiu Arthure s textem Daniely Fischerové Náhlé neštěstí, ale i tak jen neúplně a fragmentárně zdolávali oba herci jeho nástrahy. Z nesoutěžních představení stálý polský host Surya Jawor si vůbec neporadil s některými texty Henriho Pierra Camiho a druhý polský host, jakési loutkářské „one man show“ Adama Walnyho Inspiracje Biblijne, zaujal sice řadou důmyslně vymyšlených a zkonstruovaných „loutkostrojů“ a jejich výtvarnou surrealisticko-expresionistickou podobou, ale pak už se to všechno jaksi okoukalo a představení trvalo déle než bylo únosné. A konečně se v Turnově představili v této nesoutěžní části s novou hrou Josefa Tejkla Čilimník i Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí. Oficiálně vstoupí do soutěže na přehlídce v Červeném Kostelci, takže informaci o tomto jejich díle podám v AS až v jejím kontextu. Dalším nesoutěžním představením bylo ještě vystoupení souboru Postav si své letadýlko, „one woman show“ jedné mladé herečky, která zpěvem, slovem, ale především předměty vypráví a předvádí příběh o růžovém snu. Má vtip, půvab, jemnost, komunikativnost a především imaginaci. Protože však autorka tohoto příjemného pohlazení je absolventka KALD DAMU, nevěděli jsme si jako porota rady jak s ní zacházet v soutěži a jenom jsme ji doporučili pozornosti jako možný doplněk programu Šrámkova Písku. Ale podle mne by to mohl být doplněk mnoha dalších amatérských přehlídek.
A ještě jedno upozornění jsme jako porota vydali; tentokrát organizátorům přehlídky FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč. Na Modrém Kocouru totiž odehráli představení nazvané Ultimatum Nejhodnější medvídci z Hradce Králového. Režisér a autor scénáře se skrývá pod pseudonymem Ruby Hoo, hudbu složil David Doubek, the Can. Jde o hudebně-dramatickou produkci; žánrově jistě nejbližší muzikálu, ale například přímočaré vedení fabule a propojení revuální části jednotlivých hudebně-pěveckých čísel i části dramatické (řetězení situaci do děje) připomínají zase operetu. Z tohoto hlediska se pak tato rovina jako příběh o ženském teroristickém komandu, odehrávající se v německém přístavu – snad Hamburku – nabízí jakoby ironicky, občas až parodicky. Jenže: Nejhodnější medvídci, vždycky předváděli model, v němž realita prakticky nerozeznatelně přecházela ve fikci, která tuto realitu nebrala až tak vážně, dokonce až mystifikovala. Obráceně to platí také: ironie a mystifikace se proměňuje v drsnou až krutou realitu. Inscenace má zajisté své problémy, ale na půdě amatérského hudebního divadla je to ojedinělý autorský pokus, jemuž není možné upřít jeho kvality a průbojnost. Na Šrámkův Písek se asi nehodí, není to rozhodně experimentální divadlo. Naopak využívá záměrně četné konvence různých žánrů nejen divadelních, kromě jiného i proto, aby vznikl na jevišti pevný systém a řád. A studentský soubor to už vůbec není. Takže jsme zvolili cestu toho upozornění. Byl bych rád, kdyby to vyšlo, protože upřímně řečeno: pro mne bylo toto představení nejpodnětnější záležitostí Modrého Kocoura 2005.
Jan Císař