Texty: Gregar, Alexandr: Suchého Kytice podle Jireše (recenze). Divadelní HROMADA, 2014, podzim-zima, s. 10-11.

Suchého Kytice podle Jireše

„Obě představení Kytice byla vyprodána do posledního místa a řada dalších zájemců odešla domů s nepořízenou. Další repríza zatím není v plánu, důvody jsou zdravotní. Ale jistě budou, a byla by škoda nepřihlásit tuto inscenaci na některou divadelní přehlídku. Byl to triumf režiséra Jiřího Jireše a kolektivu, který vedl. Premiéře Kytice předcházely velké přípravy, oříškem bylo již herecké obsazení, technická příprava, hudební a taneční stránka díla, kostýmy. Vše se podařilo a diváci měli na obou představeních dokonalý dojem,“ to se píše na webových stránkách českotřebovského Kulturního centra. K reprízám však došlo, jednu z nich jsem viděl 18. října 2014. Před představením jsme na jevišti českotřebovského divadla předávali Zlatý odznak J. K. Tyla někdejšímu předsedovi spolku Hýbl, Otovi Dobrovskému. A mohu potvrdit, že zpráva o inscenaci nelhala.

Naposledy jsem od českotřebovských, s nimiž mě pojí léta mého mladistvého ochotnického nadšení, viděl Revizora, inscenaci velmi pečlivě nastudovanou také Jiřím Jirešem. Jiří je dnes jediný, ale neúnavný režisér souboru – za Revizora dostával za uši především kvůli „kontroverzní“ předloze, ale až na národní přehlídce v Děčíně, kam Hýbl doputoval. Soubor je považován spíše za konzervativnější, tzv. tradiční, i když jeho ambicí je hrát samozřejmě dobré divadlo dobře. Má k dispozici slušný herecký potenciál a lidi schopné smysluplně realizovat potřebnou jevištní strukturu. A také ochotnické nadšení, které bývá vděčně přijímáno. Především doma.

V případě Kytice má soubor něco navíc - mladé herce a herečky vybavené vitálním a nebojácným projevem, který bychom v dnešním „společenském prostoru“ nečekali. Dokonce byli vybaveni skvělou dikcí, hereckou přirozeností a smyslem pro timing. V Kytici září i několik výborných zpěvaček, především Zuzana Kupková. A všichni mají smysl pro kolektivní aktivitu.

Inscenace je spíše taneční férií, což scénář semaforské předlohy předpokládá. Režisér se ale nemohl vyhnout příběhu, několika dramatickým situacím, které jsou součástí každé ze šesti Erbenových balad – v případě českotřebovského souboru vyprávěných, ale také zdařile zpívaných a tančených v duchu Suchého poetiky. Jirešovo nastudování plyne přirozeně, inscenace má napětí, je herecky nápaditá a přitažlivá. Hudební podklad (half play-back) šikovně pro Hýblovce zpracoval jediný z „přespolních“ Jakub Přibyl, mladý klavírista současného Semaforu a hudební pedagog. Vše ostatní je z domácí dílny. Choreografii ve spolupráci s interprety dohlédl sám režisér, o velmi dobré zpívání sólové i sborové pečovala se smyslem pro rytmus a tempo Zuzana Kupková, ještě o ní bude řeč. Jednoduchá výprava, nad hlavami herců visí strašidelní povětroni, s každou novou baladou se na prospektu rozsvěcí další květ erbenovské kytice.

Od začátku inscenace baví – i příjemným a nenásilným projevem celé „company“, kterou tvoří rovněž starší členové souboru. Kostýmy a barevné paruky významově sjednocují povahu každé z balad, sólové výstupy jsou hrané s urputností i přesvědčivou energií. V první půli je radost sledovat „skeč“ sedmnáctiletého gymnazisty Adama Pávka v Polednici, jeho dialog s Vlastou Kreuzovou (již „dlouholetou“ členkou spolku) má říz, napětí a spád. Podobně září jen o něco starší Marek Tomeš ve Zlatém kolovratu a Vodníkovi. Měl jsem velkou radost vidět plnokrevné, razantní a přitom nepodbízivé a racionální výkony, které měly daleko k rádoby předvádění či mrckování. Jo, asi něco talentu tam bude, moji milí. Stejně soustředěně a energicky hrají další postavy chóru, třeba Zuzana Soukupová a Magdalena Peterková, také Bedřich Ducháček, Miloš Beran a další, nemohu vyjmenovat všechny... V jedné z nejnáročnějších balad, v Bludičce, se zúročí poctivý přistup k nastudování ve velmi citlivém a bohatě rozvinutém obraze, který je spíše baletním výstupem před voice-bandovým sborem, číslo je náročné pěvecky i pohybově, zvláště sólo Zuzany Kupkové.

Přál bych českotřebovským, aby je tato inscenace dlouho těšila. Dotýká se totiž v dnešním prostředí amatérského divadla jeho nekonvenčních, méně vídaných podob, především jako protiklad k frekventovaným zábavným konverzačkám, jichž je na českém ochotnickém venkově stále plný žebřiňák. Stylizovaný obrazivý tvar českotřebovské inscenace stojí a padá na věrohodnosti a přesnosti. Pokud se nerozpadne, bude určitě ještě dlouho přinášet radost, stejně jako divákům reprízy, na níž jsem byl.
Saša Gregar