Texty: Zborník, František: Úprk Jaroslava Kubeše k padesátce. Amatérská scéna 2004, č. 2, s. 80

Úprk Jaroslava Kubeše k padesátce

Jaroslav Kubeš vchází zadními vraty do zahrady zámku Kratochvíle. Je červenec 1984. Jaroslav je vysoký, štíhlý, s bohatými vlnitými vlasy. Úspěšný. Má krátce po premiéře své Osamělosti fotbalového brankáře a je už jasné, že po následující dva, tři roky to bude v jeho podání jedno z nejúspěšnějších monodramat českých jevišť. Dnes večer však bude Kristiánem v Markétě Lazarové. Vodňanská Šupina netrpělivě přešlapuje u hlavního vchodu, zatímco Jaroslav Kubeš a já zkoumáme, kudy dovnitř. Rozhlížíme se po liduprázdné zahradě. Nikde ani živáčka. Voláme dobře posazenými hlasy. Náhle se něco šustne a proti nám vyrazí živáček. Jeho hlas není snad dobře posazen, zato je nepřeslechnutelný. Doga, jíž hlas přísluší, rovněž i nepřehlédnutelná. Ostatně, přehlédněte tele! Reagujeme rozdílně. Já poněkud zaraženě stojím. On utíká. Prchá. Hledím, jak se mi Jaroslav Kubeš, do této chvíle mé divadelní dvojče, vzdaluje.
Za zády má nejen mne a psa. Má tam i svou Volyni a divadelní začátky. Zaznamenejme v jeho spěšných stopách Dostálovy a Pogodovy Výtečníky, kde projevili spolu s Mildou Pikolonem energii, talent a zejména odvahu, neb z jeviště zpívali. S touto odvahou založil ve Volyni divadelní Studio. Na Hronově uvedená Ryba ve čtyřech byla jen předskokanem před silným obdobím, jež následovalo. Tomu právě teď Jaroslav prchá vstříc: Ve Vodňanech herecky Johanka 1920, Mušketýři po třiceti letech, skvělý Rubín v Mastičkáři, režijně Kdo hledá, najde a hlavně ve Volyni (a na Hronově) veleúspěšný Maratón, zajímavý Piknik, dramaturgicky objevná Pec. S Pikolonem a Gottwaldem vytvoří herecky silnou trojku, na niž bude radost pohledět. Důraz na hereckou práci, tvořivou, nápaditou, sdělnou, důraz na preciznost přípravy a organizace, to vše čtu už nyní v jeho úprku. Očividný je z jeho stylu (mává při běhu rukama a něco si pro sebe mrmlá) i talent pro situaci, gag, pro vtip. A jak tak osaměle běží, uvědomuji si i jeho další přednost. Obklopí se užitečnými lidmi, takový Zdeněk Pošíval (spolupráce režijní, autorská, dramaturgická ) či Petr Kolínský (výtvarno a okolí) ovlivní Studio docela zásadně. (Později J.K. někde řekne: „Když se obklopíš lidmi chytřejšími než ty, klidně z tebe vyroste osobnost.“)
Obklopí se jimi a bude jim naslouchat. Duch těch inscenací však zůstane Kubešův. Stejně jako potom v Hamletu, Trosečnících, v kousku s půvabným názvem Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno, ve westernu Tajemství větrného kaňonu. Nějak sprintuje příliš rychle, Jaroslav Kubeš, nestíhám všechno odečíst, a už vůbec ne si zapamatovat. Ouha, teď krátká odbočka před kaluží. To bude jeho profi režie v Šumperku, kde si zahostuje v krocení svého kolegy Vládi Gottwalda při inscenování Brankáře a Kontrabasu.
Vzdaluje se mi, Jaroslav Kubeš, vzdaluje. A to neví, že marně. Budeme spolu dělat dílnu Na zkoušku v Prachaticích, budeme se setkávat při hezké práci na Slavnostech pětilisté růže v Českém Krumlově, budeme spolu vysedávat nad tiramisu v jedné českobudějovické cukrárně. Nenápadně mě vyhecuje k napsání knížky, podstrčí téma pro další. Bude se u toho usmívat, jako že nic. Ale já budu vědět své. Utíkej si, říkám si proto pro sebe, dovnitř (ven nelze, neb mi telecí doga olizuje tváře se zjevnou tendencí k polibkům), prchej, Jaroslave Kubeši. Mně neunikneš! Dělej si své divadlo, svůj rozhlas, své děti!
Až ti bude padesát let, stejně o tobě a téhle kratochvílné chvíli napíšu do renomovaného divadelního časopisu….

Blahopřeji, Jardo, ať ti to i dál dobře utíká
František Zborník