Texty: AS 2000, č. 2.

Regionální přehlídka amatérských loutkářských souborů v Lounech

Do nově zrekonstruovaného Stálého loutkového divadla v Lounech se vrátily loutky a s nimi i severočeská krajová přehlídka. Spolek loutkářů v Lounech uspořádal pod záštitou MÚ v Lounech a Skupiny amatérských loutkářů při SČDO za odborné spolupráce s IPOS-ARTAMA již čtrnáctý ročník regionální přehlídky amatérských loutkářských souborů. Přehlídka se konala ve dnech 18. - 19. března 2000 a zúčastnilo se jí pět souborů. Porota pracovala ve složení: předseda Vladimír Leština, Iveta Dřízhalová a Miroslav Ryšavý ml.
Přehlídku zahájil místní Spolek loutkářů inscenací „Čtyři pohádky o jednom drakovi“. Tuto hru má soubor na repertoáru již řadu let a s léty doznává inscenace změn. Kupříkladu marionety vystřídali hadroví manekýni zavěšení vodičům na krku. Tato volba se neukázala vhodnou i vzhledem k omezeným možnostem hrát přes takovouto loutku. Souborem zvolené prostředky nepůsobily funkčně z řady důvodů. Hlavním problémem bylo nepropojení vodiče s loutkou, často nebylo zřetelné kdo je postavou, kdo ji hraje, zda vodič, či loutka - charakterizace postavy hrou s loutkou chyběla. Celá inscenace působila poněkud neloutkově, v určitých chvílích jakoby jim loutky až překážely. Problematická byla i postava draka - tři namaskovaní chlapi jak hory zabalení do kusu zelené látky se na pódiátko jednoduše nevešli. Pregnantní jednoduchosti textu Milady Mašatové odpovídala scéna, ale loutky byly odjinud, ani zvolené barvy jim nepomáhaly - v tmavých barvách pojednaná chůva a král splývali s černě oděnými vodiči. Ocenit se musí nezkrotná živost a nevázanost s jakou doslova vtrhli na jeviště, takže bujaré veselí strhlo všechny diváky, ale protože svou vervu nepodřídili účelu a celku, šlo spíše o sólíčkování než o kolektivní souhru. Původní živost začal postupně uvadat, stagnoval temporytmus, chybělo vypointování. Kusu by jistě prospěla pevnější ruka režiséra. Velice příjemná ale byla živá muzika, soubor za hudební složku inscenace obdržel cenu poroty.
Druhá inscenace nesla název „Kašpárek a Honza v pekle aneb proč se satan šklebí vztekle“, předvedl ji Klub ochotníků a přátel loutkového divadla z Litoměřic. Soubor funguje teprve druhým rokem. Porota ocenila, že se pokoušejí navracet k tradicím rodinného loutkového divadla, ale inscenaci provázely problémy všech začátečníků. Daly se najít prakticky všude: v nefunkčnosti technologie loutek i v ne úplně zvládnuté technice vodění, v nevýrazné scénografii, v nesourodosti hudební složky, ve váznoucím temporytmu, ale hlavním problémem byla absence dramaturgicko-režijní koncepce. Bylo až zábavné sledovat, jak naprosto systematicky nedodržují zákonitosti divadla, a bylo patrné, že inscenace vznikala v izolaci od jakýchkoliv odborných informací.
„Jedna šprušle za druhou“ Loutkového divadla SPOJÁČEK z Liberce byla jedinou inscenací, kterou porota doporučila do širšího výběru na 49. loutkářskou Chrudim. Oceněna byla zejména loutkoherecká práce, jak v pohybu tak i v mluvě. Za zmínku bezpochyby stojí i výkon „živého“ vypravěče. Motiv živáčka na předscéně se objevil skoro ve všech inscenacích přehlídky, ale pouze zde se podařilo navázat plnohodnotnou komunikaci s dětmi. Nicméně vtipnému autorskému textu Karla Čavojského, za který obdržel cenu poroty, by více odpovídalo odlehčení ve všech složkách divadla. Zbytečně precizně vymalovaná scéna, přenádherné loutky s lesklými očky a vůbec celé zpracování bylo na tento text, ve kterém se dohromady nic zásadního neřeší, moc těžké. Souboru byla udělena cena za čistou hru s loutkou.
Inscenace „Aladdinova kouzelná lampa“ Divadelního spolku ŠPALÍČEK z Plzně byla poznamenána absencí několika členů - soubor musel přistoupit k alternacím a playbacku. Vhodně vybraná hudba by dobře fungovala, kdyby se s ní citlivěji pracovalo, technicky kvalitní mluva však z reprobeden zaznívala monotónně. V nahrávce se naprosto nepracovalo s temporytmem ani výrazem. Soubor se pokusil o obligátní ztvárnění v tradičním duchu, rozdělená interpretace a důraz na zvládnutí techniky vodění loutek ovšem způsobil, že loutky svým tu lépe tu hůře zvládnutým pohybem pouze chodili po scéně a ilustrovali text - nevyjadřovali žádné emoce, nehráli. Soubor se snažil předvést pěkné barevné představení plné kouzel, ale sáhodlouhé přestavby způsobily, že se divákovi zpřetrhala nit příběhu. Porota ocenila techniku mluvy na playbacku, nikoliv playback.
Základní problém inscenace „Když si hrají doktoři...“ loutkářského souboru VOZICHET z Jablonce nad Nisou, byl v tom, že si nehráli - doktoři měli skutečného pacienta (i když velrybu) a léčili ho. Ale nehráli si spolu ani herci v rámci inscenace, chyběl tomu spontánní mladistvý projev. Jedná se o inscenaci s docela bohatým potenciálem vtípků, které však nebyly dotažené a vypointované. Na scéně stojí paraván, který se posléze mění ve velrybu - pěkný nápad není plně využitý, živí lékaři vlezou velrybě do pusy, promění se v maňásky a léčí. Jenže do pusy nelezou skutečně, ale jen jako, i když to konstrukce umožňuje, s maňásky hrají poměrně dobře, ale nalezené předměty rozhodně skýtají víc legrace. Ani zde nedodržují původně nastolený rámec nudících se doktorů, kteří si hrají, předměty nalezené velrybě v útrobách nemají s lékařským prostředím nic společného. Dalo by se říci, že inscenaci oživila hudební složka, která nebyla špatná, porota nejvíce ocenila nápaditou scénografii.
Přehlídka byla velice dobře organizačně zajištěna. Setkání loutkářů bylo příjemné, přátelské a z mnoha důvodů přínosné. Po dlouhé době se podařilo zbavit rozborový seminář s porotou pachu oficiálnosti, porota nejen kritizovala, ale nezapomněla ani pochválit a připojit radu a to účastníci oceňovali.