Texty: CHRISTOV, Petr: Ve vlnách turnovského Modrého kocoura. AS 8.4.2019.

Ve vlnách turnovského Modrého kocoura

Modrý kocour 2019, Turnov 20.-24. únor 2019

Činoherní | Experimentální | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory | Studentské

Turnovský divadelní festival Modrý kocour mě provází již více než polovinu mého života a v letošním roce jsem na něm – jakož ostatně i v mnoha letech minulých – strávil další čtyři pestré dny naplněné divadlem všech barev, vůní a druhů. (Festival samotný přitom trvá ještě o den déle, neb začíná již ve středu jedním z nesoutěžních představení pro veřejnost.) A jako porotce, tedy divák a účastník poměrně specifický, si dovolím konstatovat, že i když “Kocour” oslaví příští rok už čtvrtstoletí své existence, zdá se, že elán mu neschází. Snad dokonce nabírá vítr do plachet. Po osvěžujícím restartu a jistých změnách vizáže a povahy po dvacátém ročníku si našel směr a styl, který mu sedí a který ho činí výraznou událostí celého regionu.

Jak se již v minulých letech stalo “novou tradicí”, i letošní ročník doprovázela vizuálně poutavá propagační kampaň, jejímž tématem se pro tentokrát stalo téma stáří a ubíhajícího života a času. Patronkami čtyřiadvacátého ročníku se tak staly tři turnovské dámy (ne, nechce se mi použít slova “seniorky”), které shlížely na město i festival z jeho modrých plakátů. A tradicí se též stalo divácky lákavé, velkolepé, spektakulární a osobitě svérázné festivalové zahájení ředitele přehlídky Maria Kubaše, které se již poněkolikáté stalo festivalovým představením svého druhu. Po loňském porcování skutečného masa se tentokrát na jevišti turnovského divadla objevil obrovský modrý nafukovací bazén se skutečnou vodou, do nějž se “performer-ředitel-moderátor” během své takřka hodinové show nořil. A není bez zajímavosti, že chlad vody okusil – a to dobrovolně! – i na jeviště pozvaný starosta pořadatelského města, který festival (tradičně) spoluzahájil a dokonce se veřejně zavázal, že se také v příštích letech bude zasazovat o rozvoj místních kulturních aktivit – včetně plánované rekonstrukce divadla. Ano, Modrý kocour není a nechce být festivalem konvenčním, ani nenápadným. Nebojí se otevřeně diskutovat o otázkách smyslu kultury a nezbytnosti její podpory ze strany úřadů a státních institucí. K propojování zábavy a politiky, jež by se bezesporu zamlouvalo i Bertu Brechtovi, přitom zde na půdě amatérského divadelního festivalu dochází zcela přirozeně a doufejme, že takovéto aktivity budou (či mohou) mít pozitivní dopad i na další rozvoj úspěšné spolupráce mezi umělci a aktéry v oblasti kulturní politiky celého regionu.

A jaký že byl letošní Modrý kocour z pohledu inscenačního a programového? Jaké divadlo se na něm hrálo? A kolik toho opravdu stálo za vidění? Jednoduché odpovědi by mohly znít třeba následovně: pestrý / rozmanité / mnoho. Odpovědi o něco složitější a rozvitější se pokusím přehledněji předestřít v několika následujících odstavcích.

Modrý kocour se po celou dobu své existence profiluje jako festival otevřený všem divadelním žánrům, jako festival, který svým divákům ukazuje divadlo v mnoha jeho podobách. Snaží se být festivalem, který své publikum občas i lehce pokouší, aniž by přitom rezignoval na program “lehčích žánrů”. Nezapomíná ani na publikum mladé a dospívající.

V nesoutěžní části festivalu se turnovskému publiku (již tradičně) představují soubory a inscenace, které v minulých letech zaujaly diváckou i odbornou veřejnost, a to nejen na národních přehlídkách či na Jiráskově Hronově: letos se v rámci tzv. “hronovské inspirace” festivalové publikum setkalo s boleslavským Divadýlkem na dlani či pražským souborem Ty-já-tr/HROBESO; v programu “dětského kocoura” zahrál své výtečné Romské pohádky (profesionální) pražský Krutý krtek a Ruda Hancvencl přivezl po hlavičkou divadélka Vozichet svou lehce provokativní, leč loutkově kouzelnou one-man puppet show Bůhví, jak to bylo. Slavnostní zahájení hlavního programu festivalu – po oficiálním festivalovém zahájení – v letošním ročníku obstarala inscenace Ocasem tygra performerky a herečky Anny Duchaňové, jejíž tvůrčí jednotka Anička a letadýlko je dalším z nezávislých profesionálních uskupení, které se na festival opakovaně vracejí (v minulých letech to byla např. mezinárodně proslavená Spitfire Company či inspirativní pražské Divadlo Kolonie) a zprostředkovávají turnovskému (a festivalovému) publiku živý kontakt se současným divadlem.

Modrý kocour ovšem nepluje pouze na vlnách nezávislých produkcí, odvážně se pouští i do (možná) klidnějších vod činoherního divadla. Rozmanitost je přehlídce vlastní, čehož důkazem budiž letošních dvaadvacet festivalových produkcí, z toho třináct soutěžních, a to hned ve třech kategoriích, neb festival je (tradičně) koncipován jako soutěžní přehlídka nasměrovaná na oblíbenou trojkombinaci národních přehlídek: studentskou Mladou scénu, experimentující Šrámkův Písek i činoherní Divadelní Piknik. Programová skladba je rovněž sympatická i skutečností, že na přehlídku pořádanou v Libereckém kraji se (tradičně) sjíždějí soubory z mnohem širšího okolí, ty pražské nevyjímaje.

Festivalové publikum má v posledních letech navíc možnost trávit volný čas v praktických dílnách (dětských či hereckých) – letos například v ateliéru česko-německého LekTora (Franka Weisseho), který účastníkům představil principy u nás stále ne příliš známého konceptu “divadla utlačovaných” Augusto Boala.

Ze soutěžního programu letošního ročníku se do hledáčku odborné poroty dostalo nemalé množství inscenací a dílčích výkonů, čehož důkazem budiž pětice doporučení na národní přehlídky, jedna cena za inscenaci, dvě herecká ocenění aktérům dalších inscenací a (již tradiční) unikátní turnovská cena Shooting Star Modrého kocoura. Tuto specifickou cenu uděluje porota souborům, které sice ještě svým inscenačním tvarem neaspirují na doporučení na národní přehlídku, ale mají v sobě slibný potenciál, který by se mohl v příštích letech rozvinout a zúročit (což se ostatně letos potvrdilo, neb jeden z mladých doporučených souborů již v minulosti laureátem této talentové ceny byl). Laureátem letošním se stal liberecký soubor Frikulíni, jehož komediálně laděná autorská inscenace Rakovinu nevyléčíš na motivy textů amerického komika Denise Learyho ukázala, že mladí studenti jsou schopni tvořivě rozehrát zvolenou předlohu a nabídnout svým divákům dobrou zábavu ve formě (tu více, tu méně povedených) skečů. Jistě, radost z dílčích úspěchů převážila nad schopností složit zdárně celek, chybějící odvaha aktéry přinutila držet se předlohy i na místech, kde by inscenaci slušela vlastní kreativita, ale doufejme, že v příštích letech bychom se mohli dočkat komplexnějšího a divadelně poučenějšího tvaru. Elán a chuť rozvíjet se jim totiž rozhodně nechybí.

Individuální festivalovou cenu za ženský herecký výkon pak získala taktéž členka mladého souboru, studentka Anna Červeňová za pozoruhodnou kreaci v roli Smrti v inscenaci Hora della morte dalšího z libereckých souborů, tradičního festivalového hosta souboru Vydýcháno ZUŠ Liberec (vedeného Lukášem Horáčkem a Tomášem Holým). Autorská inscenace inspirovaná (nejen) středověkými vyprávěními o lapené smrti sice trpí jistými neduhy v celkové kompozici, ale zato velmi dobře funguje v kolektivních pasážích, kdy soubor prokazuje precizní souhru. Ovšem herecké podání Smrti z inscenace vyčnívá a působí jako zjevení. Inu, Smrt je jedinečná!

Druhou individuální cenu pak získal (opět již tradiční) účastník přehlídky, Jaroslav Střelka (z českokamenického Broukovcova Kamdivadla) za komplexní herecký výkon v hlavní a jediné roli dalšího z řady autorských monodramat Do kalhot!. Úvaha na téma role a významu “jeans” oděvu na dolní končetiny v příběhu dospívajícího muže na pozadí tuzemské normalizace je opět sympatickým autorovým pokusem vyrovnat se s tématem naší nedávné minulosti. Škoda jen, že navzdory preciznímu zvládnutí herecké (i inscenační) práce se příběh zastavuje na přelomu režimů kolem roku 1989 – s trochou větší odvahy bychom mohli mít před sebou pozoruhodné (nejen dramatické) dílko; takto před sebou máme “pouze” velmi slušnou činoherní inscenaci v kategorii svébytného žánru monodramatu.

Cenu za inscenaci (třetí a poslední cenu udělenou letošním lektorským sborem) si do svých domovů odvezl další z tradičních festivalových hostí, soubor D.R.E.D. za svou experimentální inscenaci Figura cum figuris (dovolím si zdvořile upozornit na již druhý latinský název letošní oceněné inscenace!). Ondřej Pumr se svým souborem pokračuje v ohledávání divadelních principů, s nimiž začal před nějakými, bratru, dvaceti lety. Přesto – jak dokazuje i tato inscenace – nejsou jeho/jejich přístupy vyčpělé, ani mrtvé. Jistě, je zde (opět) něco té nahoty, (opět) nějaký ten sborový zpěv, (opět) v ní zní čeština i polština, jako mnohdy jindy i touto inscenacíí prochází duchovní téma. A přesto je jiná. Emočně silná a přitom divácky vstřícná. Ano, inscenace “divadelního společenstva” D.R.E.D. mívají pro mnohé punc “provokativního experimentu”, nicméně vězte, že v této inscenaci je provokace pomálu: pokud za ni nebudeme považovat skutečnost, že se v ní autoři snaží ohledávat a komentovat náš (rozuměj: naší současné společnosti) vztah k víře a jejím ikonám. Inscenaci navíc rámuje – sice fiktivní, ale finance přinášející – sbírka na sochu Ježíše Krista v nadživotní velikosti. Diváci jsou tímto způsobem již od samého počátku chytře vtahováni “dovnitř” události, která se před nimi / kolem nich / v nich* odehrává / uděje / stane* [hodící se vyberte]. Diváci přestávají být v jistých pasážích pasivními pozorovateli a stávají se účastníky, aniž by ovšem (většina z nich) zažívala neblahé pocity “donucení k činu”. Naopak okamžiky společné modlitby (za použití velmi nápaditých jazykových variací tradičních modliteb jako např. “Koroduj za nás” či “Pater noster se točí dál” odříkávaná na vlezlou dětskou melodii “The Wheels on the bus go round and round”) herců/aktérů s/mezi diváky/aktéry jsou velmi silnými zážitky těch, kteří společně zakoušejí jinak scénicky jedoduché, leč přesto působivé vyprávění o limitech a hranicích, které nás v naší společnosti činí zdánlivě netečnými. Inscenace souboru D.R.E.D. je výtečným příspěvkem do mozaiky současného nezávislého divadelního světa (a to i mimo rámec “amatérských” a “přehlídkových” inscenací) a krom ceny si vysloužila i doporučení na Šrámkův Písek.

Na tutéž přehlídku byla doporučena i inscenace souboru OJEBAD, který pro letošek pustil do nesnadného a zdánlivě velice provokativního a kontroverzního projektu: tematizovat a zhmotnit reflexe porot a lektorských sborů jako umělecké dílo, jako inscenaci. A dodejme, že v případě jejich Odborné poroty se jedná o počin více než povedený. Autorům se podařilo zkloubit mnohé: našli ideální časový rozměr inscenace a také humor, který není uzavřený v omezené komunitě, a téma, které je srozumitelné a rezonuje i mimo “amatérskou divadelní komunitu”. Inscenace tak (bohudík) není jenom do sebe zahleděnou úvahou o amatérských porotách a fenoménu soutěžních přehlídek amatérského divadla, ani laciným spíláním nechápavým mudrlantům, ale daří se jí být obecnější reflexí toho, jak současná odborná obec přistupuje k uměleckým dílům a jak je mnohdy není schopna adekvátně vnímat a ani své názory srozumitelně přetlumočit dalším adresátům. Inscenace Odborná porota není jen parodií na chování a promluvy “odborníků”, ale inscenátoři se pokusili tyto komentáře vztáhnout k vlastnímu, před diváky chvílemi zhmotňovanému inscenačnímu tvaru. V tomto složitém systému odkazů na vlastní “nehotové” dílo se ovšem neztrácejí, naopak svého diváka přehledně vedou a velmi dobře baví. A to jak úvodní (i závěrečnou) kriticky-bojovou “hakou”, tak citacemi z ikonické publikace prof. Jana Císaře o práci porotce na amatérském divadle.

Další dvě festivalové inscenace obdržely doporučení na národní přehlídku studentského divadla Mladá scéna v Ústí nad Orlicí – jedna z nich putuje do Prahy, druhá zůstává v pořadatelském měs­tě.

O systematické práci pražského souboru OLDstars není třeba pochybovat: jejich inscenační výsledky dlouhodobě ukazují, že pečlivá a soustavná práce s mladými herci se vyplácí. Jednotlivé skupiny/odnože souboru jsou obvykle pečlivě vedeny k tomu, aby systematicky pracovaly na rozvoji svých dovedností, a působení v souboru je jim velmi dobrou průpravou pro případné další divadelní působení. Herecké dovednosti některých herců jsou ostatně srovnatelné s těmi, jimiž disponují i někteří “mladí profesionálové”. Důkazem budiž nemalé procento úspěšných adeptů při v rámci přijímacího řízení na (zejména) herecké obory uměleckých vysokých škol (JAMU, DAMU). Tradičním kladem práce souboru je zároveň přemýšlivá dramaturgie a pečlivá volba inscenovaných textů, byť v tomto případě byla volba současného anglosaského dramatika Daniela MacIvora a jeho hry To i ono lehce problematická. Hru pro dva herce režisér (Tomáš Staněk) spolu se souborem upravil pro šestici mladých herců, což je přístup zajisté legitimní, přesto v daném případě poněkud diskutabilní a v samotném inscenačním celku ne bezvýhradně funkční. Inscenace má ovšem jasně formulované téma a působí jako komplexní jevištní tvar (výtvarně i koncepčně je stylizována do podoby jakési “cvičební jednotky” mladíků v nátělnících a trenýrkách, z nichž dva jsou ti, kdo vyprávějí (svůj) příběh a zbylá čtveřice rozehrává/hraje všechny zbylé postavy (které původně představují oba herci sami). Velkou devízou inscenace budiž proto zejména její silná výtvarná složka a precizní herecká práce jednotlivých herců.

Lektorský sbor se též jednomyslně a s nemalým potěšením shodl na doporučení inscenace Dekanémor turnovského souboru Kámoš Drámoš. Tuto hravou inscenaci by bylo na jedné straně možno označit za “typickou studentskou” zábavu s klasickým tématem – inspirací souboru byla četba veskrze povinná: příběhy Boccacciova Dekameronu. Mladí divadelníci si pohrávají s lehkými, ba lechtivými příběhy a baví se herci i diváci – a to jak příběhy samotnými a humorem v nich obsaženým, tak povedenými divadelními nápady. Takovéto jednostranné hodnocení by ovšem bylo krajně nedostatečné, neb souboru se (pod úspěšným a inspirativním vedením pedagožky Aleny Tomášové) podařilo vytvořit komediální tvar, jehož divadelní myšlení je natolik vyzrálé, že na něm lze bez uzardění didaktizovat principy divadelní komiky či na něm prakticky vyučovat gag. Mladí (gymnaziální) herci jsou naladění na společnou linku – své případné herecké hendikepy a neumělosti (a že jich v souboru pár najdeme!) dokáží (a to zcela vědomě!) mnohdy využít právě ku prospěchu komiky isncenačního celku, čímž zřetelně poukazují na svou divadelní vyspělost. Jako by před námi ožívala hravost počátků Osvobozeného divadla, Ypsilonky či Husy na provázku. Nikoli však pokusem o jakoukoli nápodobu, nýbrž živým jevištním děním a živoucí energií, která strhává publikum (a to nejen to domácí festivalové, a priori pozitivně naladěné). Inscenace patřila bezesporu k vrcholům festivalového programu a doufejme, že bude bavit i publikum na dalších přehlídkách.

Pětici festivalových doporučení pak uzavírá to, které míří na Divadelní Piknik do Volyně a které pro letošek také zůstává v pořadatelském městě. Turnovský soubor Společnost bloumající veřejnosti kolem režiséra (a herce) Jana Marka si v posledních letech našel cestu k silným příběhům v podobě komorních činoherních textů. Inscenátoři umějí text adekvátně přečíst, jsou mocni velmi dobrých hereckých výkonů (zejména Jakub Chundela) a daří se jim funkčně, působivě a přitom poměrně jednoduše a funkčně řešit scénografii (obvykle náznakově realistickou), což jsou nezbytné atributy pro úspěšnou inscenační práci s tímto typem (žánrem) textů pro divadlo. Pokrevní bratři Ingvara Ambjornsena jsou do jisté míry sentimentálním příběhem, který však v podání turnovského souboru nesklouzává k nepatřičnému patosu, nýbrž zůstává sympatickým pohledem na náročné soužití dvou mužů, které trápí jejich sociální fóbie. Inscenace je divácky velmi vděčným a po herecké stránce velmi kvalitně provedeným dílkem, které si zaslouží pozornost, a to navzdory jistým rezervám ve výkladu některých motivací a možná až přílišné laskavosti příběhu.

Únorová plavba Modrého kocoura vlnami letošní přehlídkové sezóny přinesla i další zážitky – včetně divadelní události Z ruky dějin (Arnošta Haška) ve formě čím dál tím populárnějšího experimentálního divadelního LARPu (Live Action Role Play), tedy události, v níž se diváci stávají aktéry toho, co se kolem nich odehrává. Takový byl a takový je. Modrý kocour. Nevyzpytatelný i překvapivý. Tradiční i novátorský. Modrý jako voda, která modrá nikdy není. A nebyla.

Pozn. red.: Mnoho dalších informací a zajímavostí, včetně fotek, najdete na http://festival-modry-kocour.cz/#top

Autor: Petr Christov