Texty: ZAHÁLKA, Michal: Kostelecká přehlídka nesnadných úkolů

Kostelecká přehlídka nesnadných úkolů

Východočeská přehlídka činoherního a hudebního divadla v Červeném Kostelci se letos konala už po dvacáté.

Oproti předcházejícím ročníkům došlo k několika změnám (například ve složení poroty, která letos pracovala ve složení Aleš Bergman, Petr Kracik, Regina Szymiková a moje maličkost), ovšem to hlavní zůstalo: nezdolná pohostinnost domácího souboru Na tahu, který obětavě pečoval o bar i hladký průběh celé akce, pozorné a početné publikum, velká nálož divadla, ale především poctivost tvůrců a určitá kvalita, díky které se ten čtyřdenní maraton dal v pozici porotce absolvovat nejen bez újmy na duševním zdraví, ale také s velkým potěšením.

Domácí soubor Na tahu se představil hned dvakrát, na úvod a na závěr přehlídky, a v obou případech s velice solidními inscenacemi. Jan Brož si pro svou režii vybral oblíbený text Jiřího Hubače Stará dobrá kapela, hru ze sedmdesátých let známou i jako předloha filmu Nezralé maliny. Je to hra, která vyžaduje především režiséra schopného vést své herce k citlivým, uvěřitelným výkonům a plastičnosti – samotný text je totiž napsaný tak zručnou rukou, že působí až nepatřičně úhledně. Z větší části se to povedlo, festivalové představení mělo spád a švih narušovaný snad jen zbytečnými přestavbami, a herecky mu vévodil skvělý kostelecký herec Jiří Kubina v roli zahořklého, zatvrzelého Šány.

Druhou domácí inscenací byl velký dramaturgický počin režisérky Jany Jančíkové: pokud archivy neklamou, zdá se, že letos v lednu se v Kostelci hra Lillian Hellmanové Hodina dětí dočkala své české premiéry. Klasika amerického dramatu o dvou majitelkách internátní školy, jejichž životy zničí lež problematické žačky, vyžaduje několik schopných hereček okolo patnácti, snad i proto po ní dosud nesáhla dramaturgie žádného profesionálního divadla. V kostelecké inscenaci je k vidění několik mladých hereček, které dávají velký příslib do budoucna, a zejména Ema Nermuťová v nesnadné klíčové roli manipulátorky Mary podává vrstevnatý, emocionálně bohatý výkon. Škoda jen jednostrunně plačtivého tónu, v němž režisérka utopila poslední jednání – do té doby jde totiž o mimořádně působivý divadelní zážitek a ukázku šťastné dramaturgické ruky.
Nominaci do programu národní přehlídky si od nás vysloužil výrazný režijní počin Jana Sklenáře, herce královéhradeckého Klicperova divadla, který už podruhé spolupracuje s jaroměřským souborem Vrchlický. Tentokrát sáhli po slavném Roku na vsi bratří Mrštíků, využili hned několik existujících dramatizací a vytvořili ambiciózní, herecky naplněné velké plátno, v němž se pokročilým způsobem pracuje s nepopisným divadelním symbolem, svícením, hudbou a celkovou stylizací. Nedá se říct, že by všechno dokonale vycházelo, zejména ve druhé polovině už se zdálo, že je režie příliš dominantní, ovšem i tak jde o jeden z nejvýraznějších kusů, jaké na kostelecké přehlídce pamatuju.

Jaroměřští nebyli jediný městský soubor, který se na jevišti pouštěl do vesnických látek. Druhou takovou inscenací byly Žítkovské bohyně – totiž román Kateřiny Tučkové v dramatizaci Dodo Gombára, který režíroval Josef Jan Kopecký v hradeckém Divadle Jesličky Josefa Tejkla. Text sám je notně komplikovaný, střídají se v něm časové roviny, množství postav a efektních zvratů, v nichž není snadné se vyznat. V tomto provedení je dramatizace citelně zkrácená, bohužel ale o to nepřehlednější, a přes několik působivých obrazů či hereckých výkonů se festivalové představení změnilo v obtížně prostupný chaos.

Třetí „městskou vesnicí“ byli orlickoústečtí Naši naši furianti. Název prý na stejnojmennou Léblovu inscenaci odkazuje jen omylem – navzdory jemu jde o velice decentní dramaturgickou úpravu Stroupežnického klasické hry, kterou režisérka Lenka Janyšová ve spolupráci se Sašou Gregarem dovedně aranžuje v prostém, citlivém tvaru, v němž herci, kteří zrovna nevystupují, sedí na židlích okolo scény. Je to velké, múzické, lidové divadlo, které má výborné tempo a skvělou živou hudbu – a jako takové jsme je doporučili do programu Volyně.

Druhé a poslední doporučení potom získala holická inscenace půvabné černé komedie Poslední doutník Bengta Ahlforse. Režisérka Jitka Juračková a zbytek inscenačního týmu velice šťastně zvolil naoko vážnou polohu, v níž brutální černá komika textu vynikne opoznání lépe, než kdyby se hrálo prvoplánově komicky, a velký ohlas měla inscenace zejména díky charismatickým hereckým výkonům Pavla Hladíka a Lídy Voříškové v ústředních rolích letitých manželů, jejichž vztah se už zřejmě nezvratně rozdrolil.

Na podobné téma a s podobně černým humorem vznikla i hra známého francouzského spisovatele Erica-Emmanuela Schmitta Manželské vraždění, ovšem její inscenace z Brněnce vsadila na nepatřičně vážnou notu, hraje se vesměs bez humoru a nadsázky, což ovšem text psaný jako komedie emocionálně neunese. Přes kultivované herecké výkony Kristýny Pavlasové a Dušana Blažka se navíc představení neslo v hodně rozvolněném tempu – což je škoda, protože herci jsou evidentně zdatní a hříčka sama o sobě půvabná.

Znovu zároveň přehlídka potvrdila, jak důležité je pracovat na nosném textu, který si zaslouží množství energie, kterou do své tvorby inscenátoři vkládají. Známá hra Ryba ve čtyřech je chudou anekdotou, která se pardubickému Exilu navíc rytmicky rozpadá a výsledek je tak jakýmsi volně plynoucím sledem hovorů v salonu, byť hraným s jistým šarmem a zjevným potěšením. Týnišťský soubor se utkal se zvetšelým muzikálem Nejkrásnější válka Vladimíra Renčína na motivy Aristofanovy Lysistraty – ovšem text není zrovna nosný a na muzikálové party je v souboru navíc jen několik dostatečně sebevědomých zpěváků.

Skalickým a Náchodským potom nohy podtrhly zvolené texty – v prvním případě chabá detektivní veselohra Paní Colombová zasahuje, v případě druhém pohádka Jůlinka a kouzelné račí klepeto, v níž nefungují základní zákonitosti pohádky, ale ani základní logika jednání postav. V obou případech je to škoda, protože v obou inscenacích nalezneme evidentně schopné herce i tvůrce, jenže bez pořádného základu v podobě textu nezmůžou takřka nic.

Vcelku ovšem poskytla kostelecká přehlídka velice pozitivní obraz současného stavu východočeského amatérského činohraní: inscenátoři tu nehrají na jistotu a berou si nesnadné úkoly, přičemž se jim často daří dosáhnout pozoruhodných výsledků. Mohu snad nejen za sebe, ale i za kolegy z lektorského sboru prohlásit, že to byla veskrze potěšující podívaná, a divácký ohlas celého čtyřdenního maratonu mi podle všeho dává za pravdu.

Autor: Michal Zahálka