Texty: RICHTER, Luděk: Krajská dětská scéna 2012 v Děčíně - Zakletá Ella. Deník Dětské scény, č. 0., str. 14, 8.6.2012.

Drakouš ZŠ Anežky České Ústí nad Labem: Zakletá Ella (autor G. C. Levin, T. O´Haver, M. Maršinská, režie M. Maršinská, V. Waldsteinová).
Inscenace je dokonalým příkladem záludností přenosu televizní dramaturgie na jeviště. Na prvém místě v tom, že televizní filmy míří zpravidla především za atraktivní podívanou, usilující zavděčit se a zalíbit pestrostí klipovitých efektů - jako jsou nevinní obři či lidožroutka aktivistka. Za druhé diametrálně odlišným časem, který má televizní film či dokonce seriál na jedné straně a divadlo (zejména to hrané dětmi) na straně druhé. Za třetí v těkavosti s níž televizní a filmová dramatika vrší další a další motivy, zápletky i postavy, aniž by se do hloubky zabývala jejich funkcí a smysluplností nebo alespoň srozumitelností. Navíc v tomto případě jde o postmoderní snůšku motivů z nejrůznějších pohádek, které jsou složitě propleteny a zároveň dosti lehkomyslně či svévolně užívány a pak opouštěny. Řada motivů, vytvářejících oprávněné očekávání, že a jak budou dál rozvíjeny a řešeny, se už nikdy neobjeví: má na něco vliv, že Ellina maminka umřela a tatínek se oženil v cizině? Jakou funkci měl náhrdelník od Elliny maminky? Jak rozumět větě „nechceš jít k nám na hrad? - máme tam sčítání lidu“? … I pro hrající děti je tu taková řada složitě se proplétajících úkolů, že jim síly stačí spíše na deklamování textu než jeho zpřítomňování a vytváření děje jednáním. Nakonec odcházím z představení s hlavou zamotanou řadou základních otázek typu kdo je kdo, o co komu jde, proč ten či onen dělá to či ono... Vedoucí si vzala příliš velké, prakticky nestravitelné sousto. Dětem se jistě onen rádoby magický kostýmní horor líbí, ale otázka je, co jim dá a jak na něm mohou rozvinout své schopnosti i vkus.