Texty: CÍSAŘ, Jan: Závěry. Smysl sympozia, s. 109. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

ZÁVĚRY
SMYSL SYMPOZIA

Sympozium Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška bylo zaměřeno nejen na minulost, ale také na její spojení s přítomností. Zabývalo se dokumentací amatérských divadelních aktivit v českých zemích a její výsledky měly být v referátech prezentovány a konfrontovány s potřebami současného amatérského divadla. Součástí této konfrontace se staly i besedy s účastníky seminářů Klubu (nejen) mladých divadelníků na 80. Jiráskově Hronovu, „scénické žatvě“, která se snaží prezentovat diferencovanou a mnohovrstevnatou podobu projevů současného amatérského divadla co nejšířeji. Účastníky hronovských klubů – jak to ostatně ukazuje už jejich název – jsou drtivou většinou mladí amatérští divadelníci, takže tu opravdu došlo ke konfrontaci „nejžhavější současnosti“ s minulostí, jež v tomto případě představovalo miletínské muzeum právě jako centrum určitého typu dokumentace o minulosti.
Nešlo ovšem jenom o tuto konfrontaci. Většina referátů sympozia byla věnována různým úhlům pohledu na současnost; jestliže byla řeč o historii, pak v duchu charakterizovaném názvem jednoho z jeho bloků: Inspirace historií. A obdobně pak referáty zabývající se tématem vztahu společnosti a amatérského divadla chápaly historii jako východisko k úvaze o dnešku. Jiné referáty se plně zaměřovaly na konkrétní praxi amatérského divadla v přítomnosti a k minulosti se obracely především proto, aby připomněly zázemí, jaké má ta či ona rovina soudobé praxe v historii. Na této bázi pak konfrontace minulosti a přítomnosti dospívala k poloze, v níž se přes jednotlivé příspěvky vynořovaly problémy českého amatérského divadla jako celku.
V této souvislosti jsem se pokusil na sympoziu alespoň v nejobecnějších rysech podat zprávu o průběhu besed s mladými amatérskými divadelníky v hronovských klubech. Nebudu zapírat, že jsem měl z těchto besed obavy. Z divadelní fakulty znám vztah studentů k dějinám; vím, že tato sféra je pro ně – až na jisté výjimky – nezajímává. Kupodivu mladí amatérští divadelníci byli v době vymezené našim diskusím ochotni hovořit i o svém vztahu k minulosti, o tom, co z ní znají a co ne, proč si myslí, že pro ně může být důležitá. Valnou většinou se hlásili k autorskému divadlu, nebo lépe: k autorskému přístupu. To znamená k výrazným úpravám a předělávání textů – dramatických i jiných – tak, aby jim vyhovovaly a vyjadřovaly co nejlépe jejich postoje, myšlení, cítění. Stejně tak pokládali pro svou práci v divadle za nezbytné mít volnost a svobodu v tom, co chtějí dělat. Někteří dokonce prohlašovali, že chápou amatérské divadlo jako experiment, šanci a možnost zkoušet něco nového, jiného bez ohledu na výsledek. Prakticky všichni diskutující se pak shodli na tom, že znát historii je cenné, důležité: alespoň nebudou objevovat to, co je již objevené. Diskuse šla ovšem i hlouběji, k dalším souvislostem, k přemýšlení o možnostech divadla včera a dnes; k úvahám o postavení amatérského divadla dříve a nyní.
Zkrátka a dobře: bylo-li sympozium míněno jako prolnutí tradice amatérského divadla s jeho přítomností, pak i tato jeho část, jež využila toho, že na Jiráskově Hronovu je tolik mladých zájemců o amatérské divadlo, potvrdila nosnost celkového záměru. Lze tedy konstatovat, podobně jak to učinila Jana Cindlerová v závěru své stati nazvané Z Miletína do Hronova (DISK 3. září 2010), že specifický kontext tohoto sympozia přinesl nejen pozoruhodný zážitek, ale i živou inspiraci.

Jan Císař