Texty: AS 2003, č. 2, s. 62 - 63, Vít Závodský.

Život zaslíbený Thálii

Nejen jihomoravští divadelníci, ať už amatérští nebo profesionální, dobře znají PhDr. Libuši Zbořilovou, dlouholetou vedoucí oddělení ZUČ na Krajském kulturním středisku v Brně, poté redaktorku a nyní kulturní publicistku. I když si to nejspíš nerada připouští, zaslouží si, abychom k ní jakožto jubilantce právě v mrazivých dnech letošního jara přispěchali se symbolickou kytičkou a upřímným gratulačním vinšem.
Libuše Zbořilová se narodila 8. dubna 1943 v Brně. Divadelní geny patrně zdědila po svém otci, JUDr. Františku Poloučkovi, notáři v Moravském Krumlově, výtečném herci a režisérovi tamního Dramatického odboru Sokola, zakladateli a prvním předsedovi místní Osvětové besedy. Za brněnských studií se skamarádil se spisovatelem Františkem Kožíkem, s nímž také hrával v komediích Voskovce a Wericha. Při krumlovských hostováních jej rádi navštěvovali mnozí jevištní kumštýři či hudebníci a tak spoluvytvářeli inspirativní duchovní prostředí. Jakožto principál marionetového divadélka brzy zapojoval malou dcerku do loutkářských aktivit a tato záliba v kouzelném světě dětské fantazie zůstala jubilantce až podnes – pravidelně ji v doprovodu vnoučat potkáváme např. v brněnské Radosti nebo na pohádkových představeních ochotnických skupin. Své jevištní začátky si Libuše poprvé odbyla už v pěti letech, a to v úložce zachráněného roběte z nastudování Langrova Obrácení Ferdyše Pištory, kde titulní postavu vytvořil právě její tatínek. Dodnes také s dojetím vzpomíná na lázeňské setkání s Jaroslavem Kvapilem. Jako žákyně pak Libuše vystupovala ve školním souboru i na recitačních soutěžích a posléze odmaturovala na Střední pedagogické škole ve Znojmě.
Kantorské profesi však záhy dala vale, když r.1962 přišla jako metodička pro divadlo do Domu osvěty Znojmo. Týž rok se tam zakládala Stálá divadelní scéna Jihomoravské divadlo, takže její cesta přirozeně směřovala do zdejšího amatérského kolektivu. Po nástavbovém studiu na Střední knihovnické škole v Brně a paralelním dojíždění do pražského Institutu osvěty a novinářství nastoupila L. Zbořilová na brněnské KKS – nejdříve coby metodička pro umělecký přednes a literaturu, poté i pro divadlo; po návratu z mateřské dovolené (její syn Aleš, herec, dabér a televizní moderátor, je názorným dokladem rčení, že jablko ani tentokrát nepadlo daleko od stromu) byla jmenována vedoucí oddělení LUT, resp. ZUČ. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dálkově vystudovala na Univerzitě J.E. Purkyně v Brně divadelní vědu, vykonala rigorózní zkoušky a začala se soustavně věnovat také referování o profesionálních scénách.
Z nesnadných let počínající husákovské „normalizace“ se také datují naše pravidelné pracovní i přátelsky vrstevnické kontakty. L. Zbořilová se obklopila na slovo vzatými odborníky a s jejich pomocí se jí podařilo zorganizovat krajské poradní sbory tak, aby v nich zasedli fundovaní teoretikové i praktici, schopní a ochotní obětavě pomáhat mnohdy ještě nepoučeným divadelníkům „z libosti“ v úsilí o stále vyšší uměleckou úroveň jejich činnosti a uplatňování principů moderní jevištní tvorby. Vzpomínám na desítky rozličných hodnocení, soutěžních porot, kurzů a školení, na četné výjezdy do nejmenších obcí jihomoravského regionu, na pozdní (či spíše ranní) návraty z nejrůznějších představení málem rovnou do každodenní práce, na součinnost s „podřízenými“ metodiky jednotlivých okresních kulturních středisek při přípravě řady lokálních přehlídek a festivalů, až po několik ročníků záslužných česko-slovenských akcí ve Valašské Karolince nebo po vypiplání místní recitační soutěže ve Valašském Meziříčí v renomovaný, mezinárodní a dosud trvající Moravský festival poezie. V letech 1975-1989 se pořádala Letní herecká škola, jejíž nejeden frekventant (za všechny připomeňme alespoň zlínskou držitelku Ceny Thálie Helenu Čermákovou, Ondřeje Vetchého z Jihlavy, Jana Mazáka z Kroměříže, dnes už australskou občanku Evu Píchovou-Sitteovou nebo nynějšího režiséra loutkářské Radosti a ořechovského ředitele Vlastimila Pešku) se poté výborně uplatnil na profesionálních prknech. Pod vedením L. Zbořilové se systematicky rozvíjela také ediční činnost KKS: vedle hodnotných studijních materiálů z pera akademických i dalších odborníků (Přehledné dějiny světového divadla a dramatu, Drama a jeho výstavba, Scénografie v praxi, Dějiny režie, O divadle v přírodě, Práce porotce v amatérském divadle, recitátorské antologie aj.) pravidelně vycházely dva obsažné bulletiny – Listy o divadle a Loutkářské listy –, které pod cizími jmény umožňovaly publikovat i autorům oficiálně proskribovaným. Tehdejší krajský poradní sbor pro divadlo, vedený rozvážným profesorem konzervatoře a milovníkem šňupavého tabáku dr. Zdeňkem Dopitou, představoval sehranou a dělnou partu, která podle potřeby získávala k trvalé nebo příležitostné součinnosti dlouhou řadu významných moravských univerzitních pedagogů, profesionálních režisérů, scénografů, choreografů i dalších specialistů. Měla svůj nezanedbatelný podíl rovněž na vypěstování četných vyzrálých osobností z hájemství amatérské Thálie, jež se svými vyspělými soubory vybojovaly cenné vavříny na mnoha soutěžních přehlídkách včetně Jiráskových Hronovů a dočkaly se uznání také v zahraničí.
Po dosti překotném polistopadovém rozbití vertikální soustavy osvětových zařízení a rušení většiny jejích článků přešla dr. Zbořilová k novinářské branži – na dva roky do Venkova a na osm let do, tehdy čtenáři vyhledávané, kulturní rubriky jihomoravského deníku Rovnost, kam – vedle Amatérské scény - externě přispívá také nyní, kdy je zároveň zasvěcenou spolupracovnicí ARTAMY v mravenčí materiálové přípravě zdejších monumentálních teatrologických a bibliografických projektů. Nejen do tohoto záslužného úsilí přejeme Libuši Zbořilové pevné zdraví, dostatek tvůrčí pohody a neslábnoucí lásku k Thálii, která se stala jedním z hlavních úběžníků jejího života.
Vít Závodský