Texty: STROTZER, Milan: Seniorské divadlo / Referát na Mezinárodní konferenci Active ageing jako výzva pro kulturu v ČR, Praha 2016

Seniorské divadlo / Referát na Mezinárodní konferenci Active ageing jako výzva pro kulturu v ČR, Praha 2016
Milan Strotzer

Seniorské divadlo je termín, který u nás před rokem 1995 de facto neexistoval. Byl však již po dvě desetiletí běžně užívaný na západ od našich hranic. Západoevropské seniorské divadlo nebylo a není okrajovým jevem, ale velice silným a podporovaným hnutím. Jeho posláním je iniciovat prožití života v postproduktivním věku v aktivitě při kolektivní divadelní činnosti, a to aniž by na kohokoliv byly kladeny nároky na předchozí zkušenost s divadlem.

Základy hnutí seniorského divadla byly položeny ve Švýcarsku, Německu a v severských státech, především ve Švédsku a Dánsku. V těchto zemích také vznikly a konají se přehlídky seniorského divadla, nejrůznější dílny a semináře. V roce 1994 byl dokonce založen Evropský svaz seniorských divadel, který v té době sdružoval divadelníky z Německa, Rakouska, Norska, Francie, Španělska, Belgie, Dánska, Irska, Řecka a také z České republiky. První, kdo se tehdy z ČR ke svazu připojil, byl pražský soubor Máj.

Evropský svaz seniorských divadel nabízí zprostředkování výměny informací, výměny představení, nabídky účasti na přehlídkách, seminářích, dílnách a dalších vzdělávacích příležitostech. Jedním z úkolů svazu bylo přispět k rozšíření hnutí seniorského divadla v Evropě a získávat pro ně finanční prostředky i z Evropské unie.
V době utváření sjednocené Evropy, kdy se demograficky vyrovnává počet mladých a starých lidí, musí společnost o to více usilovat, aby staří setrvali v aktivitě, aby si udrželi aktivní vztah k životu, vyjadřovali se k problémům postavení seniorů ve společnosti. Divadlo je k tomu prostředkem nad jiné znamenitým. Nad to je příležitostí dokázat sobě i druhým, že stáří je přirozenou etapou lidského života a že záleží jen na každém z nás, jak s ní naloží.

Sociální aspekt Většina západoevropských seniorských divadelníků jsou lidé ze středních a sociálně slabších vrstev, jsou to namnoze osamělí lidé, pro něž je divadlo prostředkem společenské aktivity. Nejde tu ve většině případů o realizaci uměleckých ambic. Mnozí z nich se divadlem začali zabývat až v seniorském věku a nemají s ním valnou předchozí zkušenost, natož hereckou průpravu. Bývají mezi nimi i lidé různě handicapovaní, jimž je divadlo nástrojem pro překonávání jejich obtíží.
S tím souvisí i tematická orientace seniorské divadelní činnosti. Prvořadé je zaměření na tzv. sociálně-kritické divadlo. To se snaží objevovat a pojmenovávat negativní stránky společenské existence seniorů, jakými jsou osamělost, uzavírání se do sebe, neschopnost navazovat nové kontakty, vztah mladých a starých atp. Tato linie je v praxi založena především na vlastní autorské tvorbě vyvěrající z bohatých životních zkušeností. Druhou linii tvoří vyhledávání a realizace příhodných textových předloh odpovídajících věku aktérů nebo takových, u nichž je možná věková transformace. V této linii se namnoze prosazují předlohy komediální naplňující zábavnou funkci divadla.
Divadelní kolektivy seniorů vznikají především v prostředí seniorských penzionů, domech volného času, v Německu např. v tzv. kávových společnostech. Ačkoliv členové takto vytvořených seniorských divadel mají obyčejně mizivou divadelní zkušenost, nejde většinou o skupiny ponechané v propadlišti diletantismu. Existují mechanismy, které umožňují, aby se vedení divadla ujal profesionál s hereckou a režijní průpravou. Ve Švýcarsku je např. možné, aby skupina požádala divadelní svaz o lektora, který s ní připraví inscenaci. Svaz při tom zcela nebo částečně uhradí odměnu vyslaného odborníka.

První kontakty českého amatérského divadla s popisovaným hnutím se uskutečnily v první polovině 90. let minulého století konkrétně v letech 1993-1995, tj. před dvacetitřemi lety. Tehdy několik jednotlivců a dva pražské soubory (činoherní Máj a loutkářské Pimprle), měli možnost navštívit Evropské festivaly seniorského divadla (v dánském Odensee a německém Hanoveru) a přivézt první poznatky a impulzy k přemýšlení o tom, zda by nebylo dobré uvést hnutí seniorského divadla do pohybu i v České republice.
Jejich zahraniční poznatky byly při tom velice rozporuplné. Byli na jedné straně uchváceni skvělou, srdečnou a nesmírně přátelskou a dělnou atmosférou, plnou lidského tepla a prostou jakékoliv rivality. Na druhé straně byli překvapeni až zaskočeni představeními, která na festivalech mohli zhlédnout. Viděli totiž výsledky inscenační práce, které až na výjimky nebylo dost dobře možné poměřovat estetickými měřítky, klást na ně jakákoliv umělecká kritéria. Sami byli na festival z ČR se svými inscenacemi vysláni jako představitelé nejhodnotnějších počinů, které se na půdě našeho amatérského divadla v tom čase urodily. Ostatně, každý jeden člen souboru měl za sebou tři čtyři desítky let divadelní praxe, která se nutně zúročila v inscenačním výsledku.
Sám jsem byl na festivalu v Hanoveru svědkem propastného kvalitativního rozdílu mezi inscenací, která byla vybrána k reprezentaci českého seniorského divadla a dalšími inscenacemi, které zde byly uvedeny. České seniorské divadlo se zde prezentovalo aktovkou Antona Pavloviče Čechova Námluvy v nastudování pražského amatérského souboru Máj v režii zkušeného Františka Mikeše. Excelentní herecké výkony Jarky Mikešové, Miroslava Rady a Gustava Urbana byly účastníky festivalu pokládány za profesionální. Byla v tom pochvala i pochybnost. Z četných dotazů jsem nabyl dojmu, že naše reprezentace je nepatřičná, že jsme na půdu amatérského seniorského divadla vyslali profesionální soubor. Myslím, že se nám tehdy nepodařilo tazatele skálopevně přesvědčit, že jde opravdu o amatéry. Naše objasňování, že se ani nejedná o ojedinělý jev, že bychom mohli delegovat i další soubory, které se objevují v našem zavedeném systému přehlídek amatérského divadla s podobnými výsledky, byla argumentace z jiného světa. Stejně tak řeč o tom, že jsou soubory na našich přehlídkách uvyklé na kritická hodnocení svých inscenací, ba že si je přední soubory vyžadují jako pomocnou ruku ke svému uměleckému rozvoji.

Západoevropská praxe seniorského divadla, zejména v oněch 90. letech, byla natolik vzdálena naší české realitě, že bylo otázkou, zda je vůbec smysluplné se u nás něčím takovým, jako je specifikum seniorského divadla, zaobírat. Zakořeněná tradice ochotnického divadla, v níž hrály po léta prim vícegenerační soubory, z nichž nikdo seniory nevyháněl, byla bariérou, přes kterou se uvažování o seniorském divadle sotva mohlo prosadit. Ruku v ruce s tím byla první popřevratová léta poznamenána všeobecnou existenční nejistotou a v tomto klimatu se zdálo být pomýšlení na sociální funkce divadla přinejmenším odtažité.

K iniciaci seniorského divadla jako specifické oblasti amatérského divadla v ČR přesto došlo. Neúnavná osvěta a úsilí Mgr. Lenky Lázňovské, tehdy zástupce vedoucí útvaru ARTAMA v IPOS Praha, nyní ředitelky Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), nakonec přinesla své výsledky. Na Jiráskově Hronově 1994 se uskutečnila v zahajovací den festivalu dvě seniorská představení a k nim coby pendant přednáška švýcarské lektorky paní Josette Gilmanové věnovaná seniorskému divadlu.
Amatérští divadelníci a jejich zástupci ze zájmových občanských sdružení pro amatérské divadlo s celorepublikovou působností se mohli poprvé blíže seznámit s pro ně novým fenoménem divadla v širších souvislostech.

První ročník Národní přehlídky seniorského divadla
Nechybělo už pak mnoho a za podpory Ministerstva kultury ČR, nevládní organizace pro amatérské divadlo AITA/IATA, zmíněných občanských sdružení, jmenovitě Amatérské divadelní asociace, Svazu českých divadelních ochotníků, Volného sdružení východočeských divadelníků a Společnosti Amatérské divadlo a svět, se v roce 1995 v odborné gesci IPOS-ARTAMA Praha uskutečnil 1. ročník Národní přehlídky seniorského divadla v Plzni. Mohly se jej zúčastnit divadelní soubory, jejichž herecký kolektiv byl nejméně z 50 procent složen z osob starších 55 let. Organizátory přehlídky v místě byly Kulturní středisko Esprit a Divadelní spolek Jezírko v Plzni.
Přehlídka se konala ve dnech 7.-8. dubna 1995 v prostorách Divadelního klubu Esprit – Divadle Dialog. Zúčastnilo se jí 6 souborů, domácí Divadlo Dialog, hronovský soubor MAJ, pražský Máj, soubory z Ostrova a Dolní Bělé, a také zahraniční účastník Linzer Kellertheater z Rakouska. V rámci přehlídky se uskutečnily v přátelském duchu vedené besedy k jednotlivým představením za odborné opory profesionálních divadelníků, dramaturgyně Jarmily Černíkové-Drobné, režiséra Jiřího Hraše a amatérského režiséra a herce Dušana Zakopala.
Kromě již vzpomenutého rakouského souboru přehlídka přivítala i další zahraniční účastníky. Mezi nimi Mathiase Hochradla, pořadatele republikové seniorské přehlídky v Rakousku, Hanse Noacka, odborného poradce v komisi pro seniorské divadlo rakouského Svazu pro amatérské divadlo, Waltera Hnata, vedoucího vídeňského centra „Aktivní senioři“ a Libuši Kepperovou, aktivní účastnici seniorského divadelního dění v Německu. Ti se na závěrečném společenském večeru podělili s českými divadelníky o své zkušenosti z organizování aktivit podporujících seniorské divadelní hnutí.
Diskutována byla otázka, zda má být seniorské divadlo vyděleno z ostatního divadelního dění, a zda mají být budovány čistě seniorské soubory. Přítomní se shodli na tom, že rozhodující vždy bude, čemu divadelní činnost slouží, zda je prostředkem, např. terapeutickým či socializačním, nebo zda je cílem. Diskuse byla uzavřena stanoviskem, že senioři jsou přirozenou součástí našich souborů a bylo by nesmyslné, aby se separovali, že pozornost věnovaná seniorskému divadlu jako specifické amatérské divadelní oblasti jim poskytuje příležitost navíc. Mj. možnost doporučení účasti nejkvalitnějších a nejpřínosnějších inscenací z Národní přehlídky seniorského divadla na Jiráskův Hronov, celostátní mezidruhovou přehlídku amatérského divadla se zahraniční účastí, respektive na festivaly zahraniční. To se hned při prvním ročníku také stalo skutečností. Dva z pěti souborů postoupily se svými inscenacemi do programu Jiráskova Hronova (Plzeň a Hronov). Hronovský soubor uvedl svou inscenaci aktovky A. P. Čechova Medvěd hned na několika zahraničních festivalech v Belgii, Švýcarsku, Německu a dokonce i na Mezinárodním divadelním festivalu v japonské Toyamě.
První ročník Národní přehlídky seniorského divadla odrážel ve své programové skladbě realitu soudobého českého amatérského divadla. Přinesl především kvalitní inscenace, které vznikly v lůně vícegeneračních souborů, jimiž soubory naplňovaly své repertoárové a umělecké potřeby, aniž by vnímaly seniorské divadlo jako nějaké specifikum. Výjimku představoval soubor Klubu důchodců z Dolní Bělé, jehož nastudování estrádního pásma plnilo především sociální funkce. Účast zahraničního souboru se stala impulsem pro utváření programu následujících ročníků.

Národní přehlídka seniorského divadla nezůstala při jednom ročníku a byla pojata jako putovní. Hned v roce následujícím, v listopadu 1996, se uskutečnil 2. ročník v Domě kultury v Ostrově, tentokrát za účasti dvojnásobného počtu inscenací a vystoupení oproti 1. ročníku v Plzni, nechyběl opět ani zahraniční účastník – Divadelní studio Kempten z Německa.
Po ostrovském pokračování bylo rozhodnuto konat přehlídku jako bienale, a tak se další, 3. ročník, uskutečnil v listopadu 1998 v Klubu Starý pivovar a v Domě Kultury v Kroměříži. Počtem inscenací a vystoupení byl shodný s tím předchozím. Charakterizovala ho však nebývalá žánrová i druhová pestrost. Vedle činoherních inscenací a krátkých útvarů, jakými jsou divadelní monology či dialogy a jednoaktové hry a skeče, jsme uvítali divadelní druhy, žánry a poetiky, které se na přehlídce seniorů u nás do té doby nevyskytly. Poprvé se zde představili loutkáři, nově se objevil komponovaný pořad, jehož dominantním prostředkem byl přednes poezie. Obligátní tradiční postupy seniorských divadel narušilo provedení Becketových hříček z rodu divadla absurdity. Novinkou bylo vystoupení profesionála Miroslava Částka v představení divadla jednoho herce. Výborné vystoupení zahraničního hosta z německého Düsseldorfu s jeho jevištní montáží se rovněž vymykalo konvencím běžným v oblasti seniorského divadla.
Další, 4. ročník se uskutečnil v Jihomoravském divadle ve Znojmě a v prostorách Znojemské besedy v listopadu 2000. Bylo na něm uvedeno 15 inscenací a vystoupení, tedy o třetinu více oproti programu v Kroměříži. Poprvé chyběl soubor ze zahraničí a žádný jiný se v dalších ročnících už neobjevil.
Neobyčejně pěkné divadelní prostředí a jeho organizační zázemí přerušilo vizi putovní přehlídky, a tak ve Znojmě seniorské bienale zakotvilo na dobu šesti ročníků až do roku 2010, kdy se konal 9. ročník přehlídky.
Počínaje 5. ročníkem se počet přehlídkových představení snížil a ustálil na počtu 6-7 hracích míst, které byly povětšinou obsazeny celovečerními inscenacemi činoherních souborů. Jejich repertoár vykazoval především hry věnované tématice stáří, vztahu prarodičů a jejich potomků, a to ať formou závažných společenských dramat či prostředky komediálního divadla.
Po šesti znojemských ročnících se přehlídka přestěhovala do východočeského městečka Miletín, rodiště Karla Jaromíra Erbena, kde se jí ujal Divadelní spolek Erben, a stala se integrální součásti místní přehlídky amatérských divadelních souborů Erbenův Miletín. Oba ročníky, jubilejní 10. v roce 2012 a 11. v roce 2014 se konaly v tradičním listopadovém termínu a v každém z nich bylo uvedeno 8 inscenací.

V repertoárové skladbě miletínských ročníků se počaly objevovat inscenační počiny vybočující z obvyklé praxe českého amatérského divadla, v níž seniorské inscenace vznikají na půdě vícegeneračních souborů, které se primárně neorientují na funkce sociální, ale mají i ambice umělecké. Objevily se soubory, jejichž činnost je postavena především na plnění sociálních rolí. Jejich členská základna není tvořena zkušenými divadelníky, nýbrž osobami ve velmi pokročilém věku, z nichž jen málo kdo měl zkušenost s divadlem před šedesátkou. Řeč je o Divadelním spolku Proměna z Prahy, pracujícím při občanském sdružení REMEDIUM, které se nejrůznějšími formami věnuje otázkám aktivního stáří a jedním z prostředků mu je divadelní činnost. Dalším příkladem je Ženský Amatérský Spolek (ŽAS) z obce Homole u Českých Budějovic. Oba jmenované divadelní kolektivy jsou vedeny profesionálními divadelníky, kteří mají schopnost eliminovat hereckou nezkušenost a vytvořit se svými svěřenci divadelní tvar, s kterým mohou předstoupit před publikum. Podobný kolektiv se letos přihlásil k účasti na dalším ročníku přehlídky, a sice z Mníšku pod Brdy, nepokládá se za divadelní soubor, ale uvádí se jako projekt s názvem Když na prkno, tak divadelní. V programu jiných přehlídek vč. Jiráskova Hronova jsme zaznamenali další příklady divadelní činnosti, která je především prostředkem k prožívání stáří v aktivitě. Mám zde na mysli např. opět výlučně ženské uskupení, a sice soubor při Městské knihovně v Lounech s názvem Třetí věk vedený Renatou Vordovou, který exceloval na celostátních přehlídkách již v roce 2009.
Vedle těchto příkladů je třeba zmínit i dlouhodobě pracující divadelní soubory, které takříkajíc přerostly do seniorského věku, a protože svou členskou základnu neomladily, jsou dnes čistými generačními seniorskými soubory. Jsou to např. Divadlo Na kopečku z Jihlavy či Divadelní spolek Havlíček Neratovice, které vídáme často právě na Národních přehlídkách seniorského divadla. Bude takových celá řada.

Zdá se, že za oněch třiadvacet let, od chvíle, kdy jsme se setkali s fenoménem seniorského divadla, se mnohé v Čechách změnilo. Vícegenerační soubory už nejsou jedinou vlajkovou lodí českého amatérského divadla, sociální funkce divadla se prodrala v nejrůznějších podobách hávem estetické dimenze na povrch a bezpochyby bude mít stále větší důsažnost.

Letos se v listopadu uskuteční již 13. ročník Národní přehlídky seniorského divadla. Bude se konat na novém místě, a sice v Kulturním centru v České Třebové. Přehlídka má na programu 9 inscenací, které byly vybrány z 16 přihlášených. Zájemce o zralé divadlo v nejrůznějších podobách srdečně zvu na prodloužený víkend, na dny 17.-20. listopadu 2016 do České Třebové.